8 Ads 222/2020 — Nejvyšší správní soud

15 A 61/2020- 106 - text 10 15 A 61/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudců Mgr. Věry Jachurové a Mgr. Marka Zimy v právní věci žalobkyně: E. K. zastoupená JUDr. Lubošem Hendrychem, advokátem se sídlem Ústí nad Labem, Vaníčkova 1112/27 proti žalovanému: Státní tajemník v Ministerstvu vnitra se sídlem Praha 7, Nad Štolou 936/3 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného ve věci vyrozumění žalovaného ze dne 14. 4. 2020 č.j. MV-50260-7/SST-2019 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhala ochrany před nezákonným zásahem, kterého se měl žalovaný dopustit tím, že žalobkyni vyrozuměním ze dne 14. 4. 2020 č.j. MV-502607/SST-2019 (dále též „vyrozumění“) oznámil podle § 74 odst. 1 písm. a) zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě (dále jen „zákon o státní službě“) zánik služebního poměru žalobkyně ke dni 10. 3. 2020. 2. V žalobě namítla, že žalovaný postupoval nezákonným způsobem a svým zásahem, který nemá povahu rozhodnutí, přímo zasáhl do práv žalobkyně. Podle názoru žalobkyně její služební poměr nezanikl a nadále trvá. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 3. 2020 č.j. 2 T 12/2019-2230 (dále též „rozsudek krajského soudu“), na jehož základě žalovaný dospěl k závěru o skončení služebního poměru žalobkyně, není odsuzujícím rozsudkem, jestliže má podle ustanovení § 46 odst. 4 trestního zákoníku účinky, že na žalobkyni se pohlíží, jako by nebyla odsouzena. Je-li základním východiskem právního posouzení účinek výroku rozsudku, jímž se upouští od potrestání podle § 46 odst. 1 trestního zákoníku, působí takový účinek tak, že k rozsudku krajského soudu nelze přihlížet a je třeba vycházet z právní fikce, že žalobkyně odsouzena nebyla, neboť odsouzením se rozumí pouze uložení trestu nebo ochranného opatření. Zmíněný účinek nastává ke dni právní moci rozsudku, jímž soud rozhodl o upuštění od potrestání, tedy právě ke dni 10. 3. 2020, s nímž vyrozumění spojuje zánik služebního poměru žalobkyně. K odsouzení žalobkyně tedy nedošlo jednak proto, že rozsudkem krajského soudu jí nebyl uložen trest, jednak z toho důvodu, že upuštěním od potrestání nastala okamžikem právní moci rozsudku krajského soudu fikce neodsouzení. Žalobkyně dále upozornila na skutečnost, že v rozsudku krajského soudu absentuje výrok uvozený obvykle souslovím „a odsuzuje se“. Přitom ustanovení § 74 odst. 1 písm. a) zákona o státní službě spojuje skončení služebního poměru právě s pojmem „odsouzení“, nikoli s pojmem „uznání viny“. V souladu s právními závěry žalobkyně vyznívá i dikce ustanovení § 25 odst. 1 písm. d) zákona o státní službě, podle něhož musí žadatel o přijetí do služebního poměru být bezúhonný. V případě žalobkyně platí zákonná fikce neodsouzení ve smyslu § 25 odst. 3 zákona o státní službě, která nastala dnem právní moci rozsudku krajského soudu. Za pravdu dává žalobkyni i ustanovení § 26 odst. 1 zákona o státní službě, jelikož splnění předpokladu bezúhonnosti se osvědčuje výpisem z rejstříku trestů, přičemž výpis z tohoto rejstříku týkající se žalobkyně musí být bez záznamu vzhledem k tomu, že podle ustanovení § 46 odst. 4 trestního zákoníku platí, že upustil-li soud od potrestání, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen. Bezúhonnost žalobkyně tudíž ve vztahu k zákonným podmínkám kladeným na další trvání výkonu služebního poměru nemohla být rozsudkem krajského soudu zasažena či zpochybněna. Nenastal totiž jediný okamžik, kdy by žalobkyně mohla být pokládána za osobu odsouzenou pro úmyslný trestný čin. Rozsudek krajského soudu tedy nemá na zachování a trvání služebního poměru žalobkyně žádný vliv, neboť k odsouzení žalobkyně nedošlo a v důsledku právní fikce k uznání viny nelze přihlížet. 3. Žalobkyně dále namítla, že v odůvodnění vyrozumění žalovaného dochází ke směšování pojmu „vyslovení viny“ s pojmem „odsouzení“, jako by se jednalo o pojmy identické. Výrokem o vině se ale nerozumí odsouzení, kterým je třeba rozumět až rozsudek obsahující též výrok, jímž je uložen trest nebo ochranné opatření. Právní mocí rozsudku trestní stíhání končí, zatímco vydáním usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání podle § 307 trestního řádu trestní stíhání nekončí. Naopak v trestním stíhání jsou orgány činné v trestním řízení oprávněny pokračovat v souladu s § 308 odst. 1 trestního řádu, pokud obviněný v průběhu zkušební doby podmíněného zastavení trestního stíhání nevedl řádný život. 4. Žalobkyně shrnula, že právní předpisy spojují právní následky s pravomocným odsouzením, jakož i s jinými skutečnostmi, například s tím, že osoba spáchala trestný čin. Vždy je však třeba rozlišovat mezi pojmy „spáchal trestný čin“, „byl uznán vinným“ a „byl odsouzen“. V důsledku účinku ustanovení § 46 odst. 4 trestního zákoníku je založen stav, že jak po dobu po právní moci rozsudku, tak i od právní moci takového rozsudku, jímž se od potrestání upouští, nenastal ani jednou okamžik, po který by platilo, že by byla splněna podmínka zániku služebního poměru stanovená v § 74 odst. 1 písm. a) zákona o státní službě. Žalobkyně k tomu dodala, že v jejím případě nedošlo k zahlazení odsouzení, jestliže odsouzena nebyla. Zahlazení odsouzení podléhá pouze takové rozhodnutí, kterým byl uložen trest či ochranné opatření, jinak se o „odsouzení“ nejedná, byť byla vina vyslovena, a proto je takové rozhodnutí spjato v ustanovení § 46 odst. 1 trestního zákoníku toliko s účinkem zahlazení, který nastává okamžikem nabytí právní moci ze zákona. Na osobu, u níž bylo upuštěno od uložení trestu, se ze zákona hledí, jako by odsouzena nebyla, protože tato osoba skutečně odsouzena nebyla, jestliže zahlazení odsouzení podléhají toliko rozhodnutí, kterými byl uložen trest či ochranné opatření. 5. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě se nejprve ohradil, že není pasivně legitimován, resp. že žalobkyně nesprávně označila jako žalovaného Ministerstvo vnitra. Je přitom třeba rozlišovat mezi Ministerstvem vnitra a státním tajemníkem v Ministerstvu vnitra jakožto svébytnými správními orgány, které nelze směšovat. 6. K věci samé žalovaný uvedl, že rozsudkem krajského soudu byl založen důvod skončení služebního poměru žalobkyně ex lege podle § 74 odst. 1 písm. a) zákona o státní službě. Tento právní názor žalovaný podložil stanoviskem Ministerstva spravedlnosti čj. MSP-170/2059LO-SP/2 (dále též „stanovisko Ministerstva spravedlnosti“) k otázce vlivu upuštění od potrestání podle § 46 trestního zákoníku na skončení služebního poměru státního zaměstnance podle § 74 odst. 1 písm. a) zákona o státní službě. Účelem tohoto ustanovení je docílit toho, aby osoby, které se dopustily určitého trestného činu, nemohly vykonávat státní službu. Tomu odpovídá i § 74 odst. 1 písm. b) zákona o státní službě, neboť zákon nevyžaduje pro skončení služebního poměru státního zaměstnance v případě trestního řízení ani pravomocné odsouzení a postačuje, byla-li trestní věc skončena jednou z forem tzv. odklonu. Zákon tak v případech, kdy je trestní stíhání státního zaměstnance skončeno podmíněným zastavením trestního stíhání nebo narovnáním a zastavením trestního stíhání, nevyžaduje pro skončení služebního poměru ani soudem konstatovanou vinu osoby, a to navzdory tomu, že je třeba na ni hledět jako na nevinnou. Užití odklonů je přitom na místě v případech, kdy pro dosažení účelu trestního řízení není zapotřebí, aby byla věc projednána před soudem. Jde tedy o případy menší společenské škodlivosti. Bylo by absurdní, aby v těchto případech, kdy není soudem konstatována vina, ke skončení služebního poměru docházelo, zatímco v případech, kdy došlo k vyslovení viny soudem, ale bylo upuštěno od potrestání podle § 46 trestního zákoníku, mohla dotyčná osoba dále setrvat ve služebním poměru. 7. Žalovaný nesouhlasí s názorem žalobkyně, že by mělo být přihlíženo k tzv. fikci neodsouzení upravené v § 46 odst. 4 trestního zákona, resp. že je podstatná skutečnost neuložení trestu v rozsudku krajského soudu. Poznamenal, že obě tyto skutečnosti spolu úzce souvisejí, neboť tzv. fikce neodsouzení podle § 46 odst. 1 trestního zákona je důsledkem neuložení trestu osobě vinné ze spáchání trestného činu. Tím, že krajský soud schválil dohodu o vině a trestu uzavřenou mezi žalobkyní a státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, došlo k pravomocnému odsouzení žalobkyně. Dohoda o vině a trestu je podle § 314r odst. 4 trestního řádu schvalována odsuzujícím rozsudkem. Skutečnost, že bylo v souladu s § 46 odst. 1 trestního zákoníku upuštěno od potrestání žalobkyně, nemá podle žalovaného ve vztahu k otázce skončení jejího služebního poměru ex lege právní význam. Ve vztahu k úpravě bezúhonnosti jako předpokladu přijetí do služebního poměru žalovaný uvedl, že zákon o státní službě explicitně zmiňuje fikci neodsouzení a její účinky toliko ve vztahu k možnosti vzniku služebního poměru v §