1 Afs 74/2004 — Nejvyšší správní soud

15 Af 38/2019- 50 - text 15 15 Af 38/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudkyní Mgr. Věry Jachurové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové v právní věci žalobce: DET Logistics s.r.o., IČO 28936019 se sídlem Počernická 3226/2f, Praha 10 zastoupený advokátem Mgr. Ing. Filipem Hejlem se sídlem Revoluční 762/13, Praha 1 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství se sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17.7.2019 č.j. 29408/19/5200-11434-703000 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaný změnil platební výměr vydaný Finančním úřadem pro hlavní město Prahu ze dne 5.12.2018 č.j. 8855444/18/2010-53522-111036 tak, že žalobci vyměřená daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2016 stanovená podle pomůcek se z částky 271 700 Kč snižuje na částku 131 290 Kč. 2. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný konstatoval, že žalobce v zákonem stanovené lhůtě nepodal řádné daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob (dále jen „DPPO“) za zdaňovací období od 1. 1. 2016 do 31. 12. 2016, a neučinil tak ani na výzvu správce daně ze dne 7.11.2017, ve které byl poučen o tom, že nebude-li výzvě vyhověno, je správce daně oprávněn v souladu s § 145 odst. 1 daňového řádu vyměřit daň podle pomůcek, nebo předpokládat, že daňový subjekt tvrdil v řádném daňovém tvrzení daň ve výši 0 Kč. Vzhledem k této skutečnosti přistoupil správce daně ve smyslu § 98 daňového řádu ke zjišťování podkladů (pomůcek), na základě kterých by bylo možné stanovit DPPO za rozhodné zdaňovací období. Postup stanovení daně podle pomůcek je popsán v úředním záznamu č. j. 8854785/18/2010-53522-111036 ze dne 3.12.2018, ve kterém správce daně uvedl, že žalobce je registrován k DPPO, k dani silniční, k dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků (dále jen „DZČ“) a k dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“). Jako pomůcky pro stanovení DPPO správce daně využil údaje z daňových přiznání žalobce k DPH za období 1. až 4. čtvrtletí roku 2016 a zaplacené zálohy na DZČ. Správce daně stanovil základ DPPO výši 1 430 636 Kč (uskutečněná zdanitelná plnění celkem (výnosy) ve výši 1 815 761 K4 – přijatá zdanitelná plnění celkem (náklady) ve výši 383 370 Kč – uhrazené zálohy na DZČ ve výši podaného vyúčtování k této dani (náklad) ve výši 1 755 Kč) a z něj po zaokrouhlení a s použitím sazby daně 19 % vypočetl daňovou povinnost ve výši 271 700 Kč. Kromě zaplacených záloh na DZČ neshledal jiné náklady či výhody, které by žalobci plynuly a k nimž by byl povinen v řízení při stanovení daně podle pomůcek přihlédnout ve smyslu § 98 odst. 2 daňového řádu. Dne 5.12.2018 správce daně vydal předmětný platební výměr, v jehož odůvodnění uvedl stejný výpočet základu daně a daně jako v úředním záznamu ze dne 3.12.2018. 3. Proti platebnímu výměru podal žalobce odvolání. Žalovaný v odvolacím řízení změnil prvostupňové rozhodnutí správce daně tak, že vyměřenou DPPO stanovenou podle pomůcek změnil z částky 271.700,- Kč na částku ve výši 131.290,- Kč. Přisvědčil tomu, že v daném případě nebylo možné stanovit daň dokazováním, protože žalobce nepodal řádné daňové přiznání a neučinil tak ani na výzvu správce daně. V této souvislosti žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7.4.2005, č.j. 1 Afs 62/2004 - 68, podle kterého „(p)okud však daňový subjekt daňové přiznání ani na výzvu správce daně nepodá, je stanovení daňové povinnosti dokazováním pojmově vyloučeno a daňový subjekt se tak vlastní vinou zbavuje možnosti prokázat základ daně a daň (i s nulovým daňovým základem a nulovou daní), neboť daňový subjekt v takovém případě nemá co prokazovat a správce daně případně co vyvracet.“ Žalobce tuto skutečnost v odvolání nenapadl a použití náhradního způsobu stanovení daně podle pomůcek nezpochybnil, napadl však spolehlivost takto stanovené daně, tj. její výši a použité pomůcky. K tomu žalovaný uvedl, že podle § 114 daňového řádu odvolací orgán v případě, že je daň stanovena podle pomůcek, zkoumá pouze dodržení zákonných podmínek použití tohoto způsobu stanovení daně, jakož i přiměřenost použitých pomůcek. V § 98 odst. 3 daňového řádu je uvedeno, co může správce daně použít jako pomůcku a žalovaný shledal, že pomůcky užité správcem daně uvedenému ustanovení neodporují. 4. Přiměřenost použitých pomůcek (§ 114 odst. 4 daňového řádu) spočívá v tom, zda byly zjištěny okolnosti, z nichž vyplývají výhody pro daňový subjekt (§ 98 odst. 2 daňového řádu). Při stanovení daně podle pomůcek se jedná o kvalifikovaný odhad daňové povinnosti s tím, že pomůcky musí existovat a tyto si správce daně může obstarat i bez součinnosti s daňovým subjektem. Odvolací orgán nemůže zasahovat správci daně do výběru pomůcky a do její konstrukce, má pouze povinnost zkoumat přiměřenost použitých pomůcek. Volba pomůcek je zcela v kompetenci správce daně, který ovšem nesmí vybočit z mezí správního uvážení, např. tím, že by použil zcela zjevně nesprávný či nelogický postup při stanovení daně. Jestliže správce daně v dané věci jako pomůcku použil daňová přiznání žalobce týkající se jeho daňové povinnosti na DPH za zdaňovací období, která se týkala roku 2016, jednalo se o přiměřenou pomůcku, která splňuje požadavek racionality. Postup stanovení daně tak nebyl zjevně nelogický, ani nebylo shledáno, že by správce daně při volbě pomůcek pro stanovení daně vybočil z mezí správního uvážení, nebo že tyto meze zneužil. 5. Dle žalovaného však nelze současně říci, že by správce daně daň tímto náhradním způsobem stanovil dostatečně spolehlivě. Opomenul totiž využít veškeré dostupné podklady pro spolehlivé stanovení daňové povinnosti, což žalobce napadl podaným odvoláním. Ke stanovení daně dle pomůcek tedy došlo oprávněně, avšak daň nebyla stanovena dostatečně přiměřeně. Žalovaný zároveň na tomto místě odkázal na rozsudek ze dne 26. 7. 2017, č. j. 6 Afs 224/2016 – 40, v němž Nejvyšší správní soud dovodil, že „(b)yla-li daň stanovena podle pomůcek z důvodu nepodání daňového přiznání, lze ve smyslu § 44 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a § 98 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, zohlednit jen takové výhody pro daňový subjekt, které byly známy již správci daně I. stupně, resp. plynou z dostupných informací využitelných ke kvalifikovanému odhadu správce daně I. stupně.“ V témže rozhodnutí dospěl soud také k závěru, že „(z)koumá-li odvolací orgán, zda se v případě stanovení daně podle pomůcek kvalifikovaný odhad správce daně I. stupně co možná nejvíce blíží realitě (čili zda byly použité pomůcky přiměřené), nemůže zohlednit doklady o výhodách svědčících daňovému subjektu předložené až v odvolacím řízení. Nepřiměřenost použitých pomůcek nelze odůvodňovat tím, že daňový subjekt následně přesně vyčíslí daňovou povinnost tak, jak to měl učinit již na výzvu správce daně I. stupně podle § 44 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a poukazuje na rozdíly mezi takto určenou daňovou povinností a výší daně stanovenou správcem daně za použití pomůcek.“ 6. K odvolací námitce žalobce, že uhradil za rok 2016 silniční daň ve výši 52 744 Kč, žalovaný uvedl, že k předmětné silniční dani nebylo v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu možno přihlédnout jako k výhodě pro daňový subjekt podle § 98 odst. 2 DŘ, avšak vzhledem ke skutečnosti, že dle § 24 odst. 2 písm. ch) zákona o daních z příjmů se jedná o daňově uznatelný náklad, jehož existence byla správci daně v době výpočtu daně podle pomůcek známa z vlastní evidence, dospěl žalovaný k závěru, že k úhradě silniční daně přihlédne jako k pomůcce pro stanovení DPPO žalobce za rozhodné zdaňovací období. Žalovaný tak na rozdíl od správce daně při stanovení daně podle pomůcek zohlednil v nákladech částku 52 744 Kč. 7. K odvolací námitce žalobce, že správce daně disponoval informacemi o minimálních mzdových nákladech, žalovaný podotkl, že správce daně nedisponoval informacemi o výši mzdových nákladů (příp. o výši zákonného pojištění zaměstnance). Žalobce je od 16. 11. 2015 registrován k DZČ. Z vyúčtování k této dani za rok 2016 podaného dne 25. 3. 2017 je zřejmé, že žalobce měl jednoho zaměstnance a zaplatil za tento rok DZČ ve výši 1 755 Kč. Z podaného vyúčtování však nijak nevyplývá výše vynaložených mzdových nákladů ani nákladů na zákonné pojištění. Správce daně při výpočtu daně podle pomůcek zohlednil pouze zaplacenou DZČ v nákladech, ale o této dani je běžně účtováno způsobem MD 331 DAL 342 a lze o ní říci, že je součástí mzdových nákladů (hrubých mezd) žalobce, přičemž hrubá mzda (obsahující DZČ) je daňově účinným nákladem. Z výše zaplacené DZČ lze dopočítat minimální mzdové náklady, jejichž nezohlednění správcem daně žalobcem namítl. Cílem a posláním pomůcek je stanovit základ daně a daň s co největší mírou pravděpodobnosti, a z těchto důvodů žalov