6 Azs 192/2020 — Nejvyšší správní soud

18 A 14/2020- 95 - text č. j. 18 A 14/2020- 95 USNESENÍ Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Aleše Sabola a soudců Martina Lachmanna a Jana Ferfeckého ve věci žalobkyně: X. X., nar. X. X. XXXX, bytem XXXXXXXXXX, XXXXX zastoupené Mgr. Miroslavem Krutinou., advokátem sídlem Vyšehradská 27, Praha 2 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 4. 2020, čj. OAM-305-16/ZR-2020, takto: I. Žaloba se odmítá a věc se postupuje Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 20. 4. 2020 domáhá zrušení rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „žalovaný“) ze dne 22. 4. 2020, čj. OAM-305- 16/ZR-2020 (dále jen „napadené rozhodnutí“). 2. Napadeným rozhodnutím žalovaný podle § 77 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zrušil povolení k trvalému pobytu udělené žalobkyni dne 6. 11. 2012. Podle § 77 odst. 3 zákona o pobytu cizinců byla žalobkyni zároveň stanovena lhůta k vycestování z území České republiky v trvání 30 dnů od nabytí právní moci napadeného rozhodnutí, respektive 30 dnů od skončení nouzového stavu vyhlášeného vládou České republiky usnesením č. 194 ze dne 12. 3. 2020. 3. Žalobkyně proti napadenému rozhodnutí (v souladu s poučením v něm uvedeným) podala ve smyslu § 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců k Městskému soudu v Praze přímo žalobu. Žalovaný totiž v poučení kromě jiného uvedl, že „toto rozhodnutí dle § 168 odst. 3 zák. č. 326/1999 Sb. nabývá právní moci jeho oznámením, tedy doručením jeho písemného vyhotovení účastnici řízení nebo jejímu zástupci, je-li zastoupen. Z tohoto důvodu proti němu nelze podat odvolání“ (pozn. zvýrazněno soudem). 4. Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 5. 2020, č. j. 18 A 14/2020-52, žalobu odmítl a věc postoupil Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen „Komise“). V usnesení konstatoval, že odstavec 3 byl do § 168 zákona o pobytu cizinců vložen zákonem č. 176/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen 2 18 A 14/2020 „novela č. 176/2019 Sb.“). Touto novelou zákonodárce zjevně usiloval o vyloučení dalšího přezkumu některých rozhodnutí Komisí (tj. vyloučení možnosti podat odvolání), s cílem urychlit ukončení pobytu cizince na území České republiky. Pravidlo upravené v § 168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců se však uplatní toliko na taková rozhodnutí, jež jsou (i) vydána z některého z důvodů uvedených v § 37 odst. 1 písm. a), § 37a odst. 1 písm. d), § 37a odst. 2 písm. c), § 46a odst. 1 větě druhé, § 46a odst. 2 písm. c), § 46b odst. 1 větě druhé, § 46b odst. 2 písm. a), § 46d odst. 1 větě druhé, § 46d odst. 2 písm. b), § 46f odst. 1 písm. j), § 46f odst. 2 písm. b), § 46g odst. 1 písm. c), § 46g odst. 2 písm. d), nebo § 56 odst. 1 písm. g) zákona o pobytu cizinců, za kumulativního splnění druhé podmínky, tj. (ii) jde-li o skutečnosti uvedené v § 9 odst. 1 písm. h), § 56 odst. 2 písm. a), § 75 odst. 1 písm. e), § 75 odst. 2 písm. e) nebo f), § 77 odst. 1 písm. h) nebo i), § 77 odst. 2 písm. a) nebo f), § 87d odst. 2 písm. c) nebo d), § 87e odst. 1 písm. f) nebo g), § 87f odst. 3 písm. e) nebo f), § 87k odst. 1 písm. a) nebo d) nebo § 87l odst. 1 písm. a), e) nebo f) zákona o pobytu cizinců. 5. Městský soud konstatoval, že žalovaný napadeným rozhodnutím zrušil povolení k trvalému pobytu žalobkyně podle § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Toto ustanovení však není zahrnuto pod důvody vydání rozhodnutí ad (i), jak je předpokládáno v první části § 168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Ačkoli tedy bylo napadené rozhodnutí vydáno se zřetelem ke skutečnosti, pro kterou lze obecně o aplikaci pravidla vyplývajícího z § 168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců uvažovat, nebyla současně splněna první komplementární podmínka, neboť rozhodnutí nebylo vydáno z jednoho z důvodů taxativně uvedených v první části § 168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Za této situace tedy nedošlo k naplnění hypotézy právní normy obsažené v tomto ustanovení a napadené rozhodnutí proto právní moci jeho oznámením nenabylo. Žalovaný tak nesprávně žalobkyni poučil o tom, že odvolání proti jeho rozhodnutí není přípustné. Za této situace městský soud žalobu odmítl podle § 46 odst. 5 s. ř. s. a věc postoupil k vyřízení opravného prostředku Komisi, jakožto orgánu nadřízenému žalovanému. 6. Městský soud dále obiter dictum vyslovil pochybnost nad tím, zda bylo dikcí § 168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců účinně dosaženo zákonodárcem zamýšleného výsledku, tedy vyloučení přípustnosti odvolání proti tam uvedeným rozhodnutím ministerstva. Připomněl, že podle § 73 odst. 1 správního řádu je v právní moci rozhodnutí, které bylo oznámeno a proti kterému nelze podat odvolání. Uvedené zákonné pravidlo přitom stojí na obecných principech doktríny procesního práva, dle nichž je jedním z předpokladů právní moci nenapadnutelnost rozhodnutí řádnými opravnými prostředky. Ustanovení § 168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců přitom explicitně nestanoví, že by odvolání proti zde uvedeným rozhodnutím nebylo přípustné; výslovně pouze (odchylně od § 73 odst. 1 správního řádu) váže okamžik nabytí právní moci rozhodnutí na okamžik jeho oznámení. Pokud však zákonodárce současně explicitně nestanovil pro tyto případy výjimku z obecného pravidla o přípustnosti odvolání uvedeného v § 170b odst. 1 zákona o pobytu cizinců, lze legitimně pochybovat o tom, zda § 168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců skutečně odvolání vylučuje, anebo zda je případně odvolání sice přípustné, ale je v těchto případech (zcela nesystémově) fakticky mimořádným opravným prostředkem směřujícím proti pravomocnému rozhodnutí. V tomto směru odkázal na související odbornou literaturu, ze které vyplývají obdobné pochybnosti o důsledcích plynoucích ze zvoleného legislativního řešení. 7. Proti usnesení městského soudu podal žalovaný kasační stížnost. Na jejím základě Nejvyšší správní soud usnesení městského soudu rozsudkem ze dne 27. 7. 2021, č. j. 3 Azs 189/2020-26, zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud se zcela ztotožnil s právním názorem žalovaného, podle kterého § 168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců žádné kumulativní podmínky pro následek tímto ustanovením předvídaný nezakotvuje, neboť městský soudem akcentovaná pasáž „(…) jde-li o skutečnosti uvedené v § (…)“ je pouhou vsuvkou, upínající se výlučně k ustanovení § 56 odst. 1 písm. g) tohoto zákona, předcházejícímu v textu. Nejvyšší správní soud 3 18 A 14/2020 uzavřel, že ratio decidendi, na němž městský soud vystavěl závěr o existenci důvodů pro odmítnutí žaloby a postoupení věci Komisi, neobstojí. Jelikož napadené usnesení stojí na nesprávném výkladu zákona, shledal Nejvyšší správní soud z důvodu nesprávného právního posouzení věci naplnění kasačního důvodu ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. 8. Nejvyšší správní soud reflektoval, že městský soud vyslovil v odůvodnění svého usnesení též pochybnosti o tom, zda § 168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců skutečně vylučuje odvolání v případech spadajících pod hypotézu tohoto ustanovení. Konstatoval, že jakkoli by případná negativní odpověď na nastolenou otázku mohla být dalším důvodem pro procesní postup zvolený městským soudem, nelze přehlédnout, že se jedná pouze o úvahu městského soudu bez vyslovení konečného právního závěru, nadto explicitně uvedenou mimo rámec rozhodovacích důvodů. Přestože procesní úprava nevylučuje, aby se kasační soud vyjádřil (byť opět jen obiter dictum) i k právním otázkám, které nepředstavují rozhodovací důvody napadeného rozhodnutí prvoinstančního soudu, v daném případě je takový postup vyloučen. K městským soudem nastolené otázce se totiž již Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku ze dne 20. 8. 2020, č. j 6 Azs 192/2020-21 (rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), kde dospěl k závěru, že „[p]rávo účastníka správního řízení na odvolání (§ 170b odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky) zůstalo nedotčeno zákonem č. 176/2019 Sb. Proti rozhodnutím Ministerstva vnitra vydaným z důvodů taxativně vymezených v § 168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, ve znění zákona č. 176/2019 Sb., lze nadále podat odvolání, přestože v těchto případech směřují proti pravomocným správním rozhodnutím“. Konstatoval rovněž, že tento právní názor byl následován i v dalších rozhodnutích tohoto soudu (například rozsudky ze dne 2. 9. 2020, č. j. 6 Azs 140/2020-27, a ze dne 11. 12. 2020, č. j. 5 Azs 312/2020-15). Třetí senát Nejvyššího správního soudu ovšem výše uvedený právní názor považuje za nesprávný s tím, že za této situace