5 As 439/2019 — Nejvyšší správní soud

3 A 13/2019- 52 - text 10 3 A 13/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudce Vadima Hlavatého a soudkyně Pavly Klusáčkové ve věci žalobce: proti žalovanému: ███████████████████ bytem ████████████████████ zastoupený advokátkou Mgr. Jiřinou Chmelovou se sídlem Nad Dědinou 561/6, Brno Ministerstvo spravedlnosti se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2 o žalobě ze dne 24. 1. 2020 na ochranu proti nečinnosti správního orgánu takto: I. Žalovanému se ukládá povinnost vydat rozhodnutí v řízení vedeném pod sp. zn. MSP-38/2015-LO-INSO, a to do 3 týdnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení 10 228 Kč, a to do rukou zástupkyně žalobce Mgr. Jiřiny Chmelové, advokátky. Odůvodnění: Obsah žaloby 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal ochrany proti nečinnosti žalovaného spočívající v tom, že žalovaný nevydal rozhodnutí (osvědčení) o výsledku zvláštní zkoušky insolvenčního správce č. j. MSP-38/2015-LO-INSO/12 konané žalobcem dne 24. 1. 2018 (dále jen „předmětné řízení“ nebo „předmětná zkouška“). 2. Žalobce v podané žalobě namítal, že v den konání předmětné zkoušky mu bylo zkušební komisí ústně sděleno, že neuspěl. Žalobce je však přesvědčen, že v případě zákonného postupu měl být úspěšný, resp. mělo mu být sděleno, že uspěl. Žalovaný žalobci nezaslal do tří týdnů osvědčení o úspěšném vykonání zkoušky, ač o vydání osvědčení, resp. rozhodnutí, žalobce výslovně požádal v podáních ze dne 5. 2. 2018 a ze dne 13. 3. 2018. V důsledku tohoto jednání žalovaného mu není znám výsledek předmětné zkoušky. 3. Žalobce dále s odkazem na § 7a vyhlášky č. 312/2007 Sb., o obsahu a dalších náležitostech zkoušek insolvenčních správců (dále jen „vyhláška“), předestřel argumentaci směřující k závěru, že při předmětné zkoušce uspěl, přičemž upozornil na procesní pochybení týkající se průběhu předmětné zkoušky a protokolu o ní. 4. Soud však zdůrazňuje, že v řízení o ochraně proti nečinnosti správního orgánu (přičemž soud nemá pochyb o tom, jaký žalobní typ žalobce zvolil) není oprávněn zavázat správní orgán k vydání rozhodnutí o určitém obsahu, tj. určit, jak konkrétně má být správní orgán činný (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2004, č. j. 7 Afs 33/2003-80). Daná argumentace je tudíž z hlediska výsledku řízení irelevantní a soud ji v rozsudku v podrobnostech nezmiňuje (ani proti-argumentaci žalovaného). Možno dodat, že petit žaloby v souladu s posledně zmíněným judikátem požaduje, aby soud žalovanému uložil vydat rozhodnutí (osvědčení) o výsledku předmětné zkoušky, tj. nepožaduje vydání rozhodnutí o určitém obsahu. 5. Vzhledem k tomu, že žalobci nebylo osvědčení o úspěšném vykonání předmětné zkoušky v zákonné lhůtě zasláno, podal dne 10. 12. 2018 u žalovaného žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti dle § 80 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). V reakci na ni mu žalovaný dne 9. 1. 2019 zaslal sdělení, v němž uvedl, že ve věci předmětné zkoušky žalovaný nerozhoduje, resp. se správní rozhodnutí vůbec nevydává, tudíž nelze postupem podle § 80 odst. 3 věta druhá správního řádu požadovat, aby ministr spravedlnosti jako nadřízený správní orgán přikázal žalovanému rozhodnutí o výsledku zkoušky vydat. Žalobce je toho názoru, že tímto vyčerpal všechny prostředky ochrany proti nečinnosti správního orgánu a nezbylo mu tedy než podat žalobu proti nečinnosti. 6. Dále žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2014, č. j. 8 Ans 3/2013-63, který se týkal odborné justiční zkoušky dle zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, a v němž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí zkušební komise o tom, že uchazeč u odborné justiční zkoušky neuspěl, je deklaratorním správním rozhodnutím. V souvislosti s tímto rozhodnutím žalobce zdůraznil význam materiálního výkladu pojmu rozhodnutí a doplnil jej odkazy na související judikaturu. Dle žalobce se pak v případě výsledku předmětné zkoušky jedná právě o úkon správního orgánu, který zakládá, mění, ruší nebo závazně určuje jeho práva a povinnosti, a tedy se jedná o rozhodnutí ve smyslu § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“), neboť výsledek hodnocení zkušební komise v případě zvláštní zkoušky insolvenčního správce, na kterého se vztahuje § 6 odst. 6 zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích (dále jen „zákon o insolvenčních správcích“), sám o sobě zakládá a mění práva nebo povinnosti uchazeče, když sám o sobě zakládá nárok na prodloužení platnosti zvláštního povolení ve smyslu citovaného ustanovení. 7. Žalobce dospěl k závěru, že při úspěšném vykonání zkoušky insolvenčního správce má žalovaný povinnost vydat do tří týdnů osvědčení o úspěšném vykonání zkoušky, lze proto konstatovat, že ve vztahu k pozitivnímu výsledku zkoušky je právním předpisem stanovena povinnost žalovaného vydat osvědčení, které podle své povahy v souladu s judikaturou citovanou žalobcem může být považováno za správní rozhodnutí. V daném případě je totiž dotčeno subjektivní veřejné právo žalobce na prodloužení platnosti zvláštního povolení ve smyslu § 6 odst. 6 zákona o insolvenčních správcích. 8. Žalobce podotkl, že se proti postupu žalovaného u nadepsaného soudu bránil též prostřednictvím žaloby na ochranu před nezákonným zásahem dle § 82 s.ř.s., která byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2018, č. j. 11 A 88/2018-88, zamítnuta. Žalobce proti tomuto rozsudku podal kasační stížnost. Vyjádření žalovaného 9. Žalovaný úvodem svého vyjádření shrnul procesní vývoj dané věci, včetně podrobného popisu průběhu předmětné zkoušky. Po ukončení samotného zkoušení žalobce vyhlásila zvláštní zkušební komise v souladu s § 10 odst. 5 vyhlášky výsledky zkoušky ústně po neveřejné poradě. Předseda komise sdělil jednotlivým uchazečům výsledky zkoušky, přičemž žalobci takto sdělil, že nebyl úspěšný, jakož i důvody jeho neúspěchu. Zároveň byl žalobce upozorněn na to, že důvody jsou stručně popsány v Protokolu o průběhu zvláštní zkoušky ze dne 24. 1. 2018 (dále jen „protokol“). 10. Dne 5. 2. 2018 adresoval žalobce žalovanému písemnost, kterou nazval „Rozklad a žádost o přezkum (podnět o opravný prostředek proti průběhu a výsledku zvláštní zkoušky insolvenčního správce)“. Úvodem žalobce uvedl, že hodnocení předmětné zkoušky (neuspěl) mu bylo sděleno toliko ústně s tím, že trvá na doručení řádného rozhodnutí. Žalobce tímto rozkladem napadal jak průběh zkoušky, tak i její výsledek. K tomuto rozkladu se následně vyjádřila rozkladová komise žalovaného v přípisu ze dne 16. 2. 2018, č. j. MSP-38/2015-LO-INSO/28, v němž vyjádřila názor, že proti průběhu a výsledku předmětné zkoušky se nelze bránit rozkladem ani nemůže být zahájeno přezkumné řízení. Zároveň uvedla, že podmínky pro vydání rozhodnutí nebyly splněny, a věc proto vrátila odboru insolvenčnímu k vyřízení. 11. Žalovaný dále podrobně popsal všechny jednotlivé následující úkony žalobce, kdy žalobce jednak žádal o umožnění opakování předmětné zkoušky, jednak se dovolával podjatosti jednoho z členů komise, a na ně navazující úkony žalovaného, mj. žádost žalobce ze dne 13. 3. 2018, v níž se domáhal vydání rozhodnutí o výsledku předmětné zkoušky. Dne 10. 12. 2018 požádal žalobce o uplatnění prostředků k ochraně proti nečinnosti, konkrétně požadoval, aby nadřízený správní orgán, tj. ministr spravedlnosti přikázal žalovanému, aby vydal osvědčení o výsledku předmětné zkoušky. V návaznosti na to žalovaný přípisem ze dne 9. 1. 2019, č. j. MSP-8/2018-ORA-ROZ/5, žalobce informoval o tom, že ve věci předmětné zkoušky žalovaný nerozhoduje, nevydává tedy správní rozhodnutí, a nelze tudíž postupem podle § 80 odst. 3 správního řádu požadovat, aby ministr spravedlnosti přikázal žalovanému rozhodnutí o výsledku zkoušky vydat. Zároveň žalovaný žalobci sdělil, že s ohledem na jeho neúspěch v předmětné zkoušce není na místě ani vydat osvědčení. 12. Žalovaný zdůraznil, že ve stejné věci žalobce podal také žalobu na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, která byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2018, č. j. 11 A 88/2018-88, zamítnuta. Ze skutečnosti, že soud tuto žalobu projednal a ve věci meritorně rozhodl, lze dle žalovaného usuzovat, že právě žaloba na ochranu před nezákonným zásahem je příslušným typem žaloby, který měl žalobce pro účely ochrany svých práv využít. 13. K nevydání osvědčení o vykonání zkoušky žalovaný odkázal na znění § 13 odst. 1 a § 14 odst. 1 vyhlášky. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobce při zkoušce neuspěl, nebyla naplněna hypotéza § 14 odst. 1 vyhlášky a žalovaný proto nemohl žalobci zaslat osvědčení o úspěšném vykonání zkoušky. Žalovaný dále odkázal na znění § 155 odst. 2 správního řádu s tím, že je jeho povinností vydat příslušné osvědčení pouze tehdy, jsou-li pro to splněny stanovené podmínky, což nebyly. 14. Žalovaný dále nesouhlasil s názorem žalo