8 As 12/2015 — Nejvyšší správní soud

5 A 176/2018- 43 - text 12 5 A 176/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Gabriely Bašné a soudkyň JUDr. Evy Pechové a Mgr. Martiny Weissové ve věci žalobkyně: proti žalovanému: Mgr. S. W. zastoupená advokátem JUDr. Janem Walterem sídlem Volyňských Čechů 837, 438 01 Žatec Ministerstvo zdravotnictví se sídlem Palackého náměstí 4, Praha2 o žalobě proti rozhodnutí ministra zdravotnictví ze dne 25. 7. 2018, č. j. MZDR 29264/2018-3/PRO, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu, žalobou napadená rozhodnutí správních orgánů 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž ministr zdravotnictví (dále též „žalovaný“ nebo „ministr“) zamítl rozklad podaný žalobkyní proti rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví (dále jen „ministerstvo“ nebo „prvostupňový správní orgán“) ze dne 3. 7. 2018, č. j. MZDR 24700/2018-5/MIN/KAN, o odmítnutí části žádosti podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění rozhodném (dále jen „informační zákon“) ze dne 14. 6. 2018. 2. Soud ze správního spisu zjistil, že žalobkyně žádostí ze dne 14. 6. 2018 (dále jen „žádost“) na základě informačního zákona požádala o poskytnutí přehledu o všech přezkumných řízeních ukončených ministerstvem v letech 2008 až 2012, týkající se závazných stanovisek vydaných krajskými hygienickými stanicemi, k záměrům, jejichž předmětem byl provoz s produkcí hluku (jehož vlivy byly krajskými hygienickými stanicemi takto posuzovány). Současně žádala, aby ministerstvo pro každé přezkumné řízení uvedlo své číslo jednací či spisovou značku; jaké závazné stanovisko bylo předmětem přezkumného řízení; kdo přezkumné řízení inicioval; jak přezkumné řízení skončilo. Upřesnila, že za iniciátora přezkumného řízení považuje osobu, která svým úkonem zavdala příčinu k přezkoumání závazného stanoviska, lhostejno zda odvoláním nebo podnětem. Dále uvedla, že ji zajímá pouze provoz závodů, jejichž charakteristickou činností je strojní obrábění dřeva (tj. pily, truhlárny apod.). A došlo-li v přezkumném řízení ke změně nebo zrušení souhlasného závazného stanoviska krajské hygienické stanice, pak žádala poskytnutí zrušeného nebo změněného závazného stanoviska; podnětu k zahájení přezkumného řízení; rozhodnutí, stanoviska nebo jiného opatření ministerstva vydaného v přezkumném řízení; hlukových studií, které byly podkladem pro zrušené nebo změněné závazné stanovisko; protokolů o měření hluku, které byly podkladem pro zrušené nebo změněné stanovisko. 3. Ministerstvo žalobkyni sdělením ze dne 3. 7. 2018 poskytlo část požadovaných informací. Konkrétně byly žalobkyni poskytnuty následující informace: odbor ochrany veřejného zdraví ministerstva v letech 2008 - 2012 přezkoumával na základě žádosti Krajského úřadu Středočeského kraje závazné stanovisko Krajské hygienické stanice Středočeského kraje ze dne 23. 9. 2009, č. j. 4152/241/982/09/KO, vydané k projektové dokumentaci pro dodatečné povolení stavby „Truhlárna v areálu Pila Vrátkov v k. ú. Vrátkov“, a to na základě odvolání fyzické osoby proti rozhodnutí stavebního úřadu Český Brod; závazné stanovisko bylo potvrzeno (č. j. MZDR 25865/2010-2/OVZ). Poskytnout údaje o osobě, která přezkumné řízení iniciovala, ministerstvo odmítlo s ohledem na ochranu osobních údajů této osoby. Dodalo, že v požadovaném období ministerstvo přezkoumalo 113 závazných stanovisek krajských hygienických stanic; jiné závazné stanovisko k obdobným věcem však nebylo ministerstvem přezkoumáváno. 4. Současně ministerstvo rozhodnutím ze dne 3. 7. 2018, č. j. MZDR 24700/2018-5/MIN/KAN, odmítlo podle § 15 odst. 1 ve spojení s § 8a informačního zákona žádost žalobkyně na označení osob, které iniciovaly přezkumná řízení ukončená ministerstvem v letech 2008 až 2012, pokud předmětem takových řízení byl přezkum závazných stanovisek vydaných krajskými hygienickými stanicemi, k záměrům, jejichž předmětem byl provoz s produkcí hluku, konkrétně provoz takových závodů, jejichž charakteristickou činností je strojní obrábění dřeva (tj. pily, truhlárny apod.). Dospělo totiž k závěru, že žádost v tomto rozsahu směřuje k poskytnutí osobních údajů, jež bez dalšího nelze zpřístupnit. V této souvislosti odkázalo na § 8a informačního zákona, podle kterého povinný subjekt poskytne osobní údaje jen v souladu s právními předpisy, upravujícími jejich ochranu. Poukázalo na § 5 odst. 2 a § 2 odst. 1 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění rozhodném (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“). Vysvětlilo, že požadované informace (označení konkrétní fyzické osoby), tedy přinejmenším její jméno a příjmení, jsou již ze své podstaty informace vedoucí přímo k identifikaci takové osoby – účastníka správního řízení a jsou tak osobními údaji, jež lze zpracovávat a tedy i zpřístupňovat třetím osobám výlučně se souhlasem dotčené osoby (subjektu osobních údajů). Takovým souhlasem však ministerstvo nedisponuje. 5. Žalobkyně podala proti uvedenému rozhodnutí ministerstva rozklad, který ministr zamítl žalobou napadeným rozhodnutím. Ministr v něm odmítl námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Uvedl, že o předmětu žádosti není sporu; informační zákon povinnému subjektu neukládá, aby zjišťoval (případně též zajišťoval) souhlas třetích osob s poskytnutím jejich osobních údajů žadatelům o informace podle informačního zákona. Nic takového z § 8a ani jiných ustanovení informačního zákona nevyplývá. Odmítl rovněž námitku neprovedení testu proporcionality s odkazem na § 12 informačního zákona, neboť ze zmíněného ustanovení nelze dovodit automatické provádění testu proporcionality při vyřizování jakékoliv žádosti o informace. Uvedl, že v této situaci nadto o střet dvou chráněných práv de iure ani nejde, neboť test proporcionality zde již provedl zákonodárce tím, že z práva na informace dle § 8a (s výjimkou příjemců veřejných prostředků podle § 8b) vyloučil informace týkající se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby a osobní údaje. K provedení testu proporcionality v tomto případě nebylo nutno přistoupit, a to jak na základě § 8a informačního zákona, tak mj. i s přihlédnutím k dalším právním předpisům – čl. 7 odst. 1 a čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, zákonu o ochraně osobních údajů nebo aktuálnímu obecnému nařízení o ochraně osobních údajů. Ministr dodal, že i kdyby k testu proporcionality přistoupeno bylo, pak by měla přednost ochrana osobních údajů fyzické osoby před zájmem žalobkyně, která uvedla, že účelem žádosti je zjistit, zda ministerstvo při posuzování obdobných případů jako pod č. j. MZDR 46499/2017/OVZ a pod č. j. MZDR 77461/2015/OVZ aplikovalo v minulosti stejné standardy a zda neopakovalo stejné vady. Uzavřel, že pro tento účel není poskytnutí osobních údajů fyzických osob, které iniciovaly přezkumné řízení, potřebnou informací, neboť předmětná správní řízení lze dohledat podle poskytnutého čísla jednacího. II. Obsah žaloby, vyjádření žalovaného a replika žalobkyně 6. Žalobkyně v žalobě namítala, že žalobou napadené rozhodnutí je založeno na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu. Byla přesvědčena, že odepřenou informaci, tj. údaje o osobě, která přezkumné řízení iniciovala, bylo možné poskytnout v případě, kdy by s jejím poskytnutím vyslovila souhlas osoba, k níž se tato informace vztahuje. Žalobkyně nesouhlasila s úvahou ministra, že ministerstvo nemělo povinnost takový souhlas zjišťovat. Uvedla, že z § 20 odst. 4 informačního zákona vyplývá, že při postupu podle tohoto zákona se použijí ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění rozhodném (dále jen „správní řád“) o základních zásadách činnosti správních orgánů. K těmto zásadám patří i zásada materiální pravdy vyjádřená v § 3 správního řádu; korektivem této zásady je pak především zásada hospodárnosti. Domnívala se, že ministerstvo se mělo v souladu s touto zásadou pokusit zjistit, zda dotčená fyzická osoba souhlasí s tím, aby povinný subjekt sdělil její jméno. Takovou povinnost by nemělo pouze v případě, kdy by šlo o údaje týkající se značného množství osob. 7. Namítala rovněž nesprávnou aplikaci § 12 informačního zákona. Uvedla, že test proporcionality (test veřejného zájmu) je určující jak pro zákonodárce při definování zákonných důvodů omezení práva na informace, tak i pro orgány, které tato zákonná omezení aplikují v praxi. Odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2269/10 a IV. ÚS 1684/11, jakož i na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 78/2014. Uvedla, že povinnost provést test platí při aplikaci každého zákonného omezení, tedy i v případě § 8a informačního zákona. 8. Žalobkyně považovala odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí za nedostatečné. Uvedla, že povinný subjekt citoval § 8a informačního zákona, aniž přesvědčivě zdůvodnil aplikaci tohoto ustanovení v podmínkách konkrétního případu. Z odůvodnění žalobo