7 As 22/2012 — Nejvyšší správní soud

5 A 95/2018- 45 - text 11 5 A 95/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudkyně Pavly Klusáčkové a soudce Vadima Hlavatého ve věci žalobce: proti žalovanému: s Autoleasing, a.s., IČO 27089444 se sídlem Praha 4, Budějovická 1912/64b zastoupený Mgr. Lukášem Petrem, advokátem se sídlem Praha 2, Mánesova 881/27 České obchodní inspekce, ústřední inspektorát se sídlem Praha 1, Štěpánská 567/15 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 2. 2018, č. j. ČOI 145793/17/O100/1000/17/18/Hl/Št, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 2. 2018, č. j. ČOI 145793/17/O100/1000/17/18/Hl/Št, (dále jen „napadené rozhodnutí“) a jemu předcházejícího rozhodnutí inspektorátu České obchodní inspekce Středočeského kraje a hl. m. Prahy ze dne 22. 8. 2017, č. j. ČOI 111286/17/1000, (dál jen „prvostupňové rozhodnutí“), případně snížení uloženého trestu. 2. Napadeným rozhodnutím žalovaný podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, (dále jen „správní řád“) změnil prvostupňové rozhodnutí. Ve znění napadeného rozhodnutí byla žalobci uložena úhrnná pokuta ve výši 270 000 Kč za správní delikty uvedené pod body 1. a 2., konkrétně za správní delikt: 1. podle § 153 odst. 1 písm. t) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), kterého se žalobce v postavení poskytovatele podle § 3 odst. 1 písm. d) tohoto zákona dopustil tím, že v rozporu s § 95 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebitelském úvěru neposkytl před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru jiném než na bydlení, a to u 8 smluv o úvěru specifikovaných v tomto rozhodnutí, požadované informace, neboť „Předsmluvní informace o spotřebitelském úvěru poskytovaného společností s Autoleasing, a.s.“ neobsahovaly informace podle § 95 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebitelském úvěru o zápůjční úrokové sazbě, podmínkách upravujících použití této sazby. 2. podle § 20 odst. 1 písm. b) zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění do 30. 11. 2016 (dále jen „zákon č. 145/2010 Sb.“), kterého se žalobce v postavení věřitele podle § 3 písm. b) tohoto zákona dopustil tím, že v rozporu s § 6 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. 8 smluv o úvěru specifikované v tomto rozhodnutí, ve kterých se sjednává spotřebitelský úvěr, neobsahovaly informace stanovené v příloze č. 3 k zákonu č. 145/2010 Sb., a to dle odst. 1, písmene e) výpůjční úrokovou sazbu, podmínky upravující použití této sazby a n) informaci o částce úroku splatné za den. Dále byla podle § 86 odst. 1 písm. c) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, zastavena řízené zahájená podle § 46 odst. 1 správního řádu ve věci možného spáchání správního deliktu podle § 20 odst. 2 písm. a) zákona č. 145/2010 Sb., kterých se žalobce v postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. b) tohoto zákona dopustil jednáními specifikovanými pod bodem 3. prvostupňového rozhodnutí. Zároveň byla žalobci uložena povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou 1 000 Kč. II. Obsah žaloby 3. V prvním žalobním bodu žalobce uvedl, že nerozporuje, že v dokumentu „Předsmluvní informace o spotřebitelském úvěru poskytovaného společností s Autoleasing, a.s.“ a v dotčených smlouvách došlo k nepřesnému uvedení vypůjčení úrokové sazby. Namítal, že tato nepřesnost nezakládá odpovědnost za správní delikt. Žalobce rovněž nerozporoval, že byl v souladu se zákonem č. 145/2010 Sb. povinen uvést veškeré zákonem požadované údaje v přesné a správné podobě. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4838/2015, na které v napadeném rozhodnutí odkazoval žalovaný, žalobce tvrdil, že popisovaná nepřesnost nemohla spotřebitele nijak ovlivnit. Doplnil, že v daném případě rozhodoval soud o sankci v podobě snížení úročení úvěru podle § 8 zákona č. 145/2010 Sb., tedy ve své povaze sankci soukromoprávní, která se neřídí principy správního trestání. 4. Žalobce namítal, že nedošlo k porušení zákona, když zjevně nebyl porušen jeho smysl a účel, kterým je v případě § 5 odst. 1 a § 6 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. umožnit spotřebiteli prostřednictvím komplexu údajů informovat o daném finančním produktu tak, aby jej spotřebitel mohl kvalifikovaně posoudit. Žalobce měl za to, že uvedená drobná nepřesnost nezakládá porušení zákona č. 145/2010 Sb., jelikož RPSN a celková zaplacená částka, jež představují hlavní způsob ochrany spotřebitele, jakož i počet splátek, jejich výše a další požadované údaje byly na všech dokumentech uvedeny správně a zcela v souladu se zákonem č. 145/2010 Sb. Spotřebitel tak nepochybně měl dostatek informací k tomu, aby mohl rozumně a kvalifikovaně posoudit, zda nabídka odpovídá jeho potřebám a aktuální finanční situaci, čímž byl naplněn smysl a účel zákona. Dodal, že zákon č. 145/2010 Sb. stanoví pouze povinnost výše uvedené údaje uvádět, přičemž dále nerozvádí detailnost a kvalitativní prvek těchto údajů. Na základě teleologického výkladu normy žalobce dospěl k tomu, že cílem zákonodárce nebylo postihovat drobné nepřesnosti jako v předmětném případě, nýbrž toliko nepoctivé obchodníky, kteří záměrně zkreslují údaje o úvěru či je neuvádějí vůbec. 5. Dále žalobce namítal nesprávnou aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru dle § 153 odst. 1 písm. t), kdy žalobce rozporoval, že v dotčených smlouvách nebyla uvedena informace o částce úroku splatné za den. Tvrdil, že své zákonné povinnosti splnil, jelikož jasně, výstižně a zřetelně uvedl v bodu 9.1.3. dokumentu „Všeobecné obchodní podmínky úvěrů poskytovaných společností s Autoleasing, a.s.“, že částka úroku splatná za den je rovna 0 Kč a upozornil na to, že žádná bližší zákonná definice této částky neexistuje, jak je správními orgány zmíněno v napadených rozhodnutích. 6. Žalobce dále odmítl tvrzení žalovaného poukazující na fakt, že není v silách spotřebitele úrok splatný za den spočítat, a z toho důvodu žalobce pochybil. Žalobce se domníval, že by nemělo docházet k předjímání schopností a dovedností spotřebitele v oblasti základních matematických úkonů. K poukazu žalovaného na znění komentáře k zákonu o spotřebitelském úvěru žalobce uvedl, že částka úroku splatná za den byla ve smlouvě obsažena a její dopočtení bylo velmi snadné. 7. V druhém žalobním bodu žalobce namítal porušení zásady legitimního očekávání. Uvedl, že i tehdy, pokud by jednáním žalobce došlo k porušení zákona č. 145/2010 Sb., tak toto tvrzené pochybení neodůvodňuje uložení sankce v podobě a ve výši stanovené v napadeném rozhodnutí. K tomu odkázal na § 2 odst. 4 správního řádu. Uvedl, že při rešerši sankcí udělených žalovaným zjistil, že žalovaný za správní delikty spočívající v porušení obdobných ustanovení zákona č. 145/2010 Sb. zpravidla neukládá pokuty v obdobné výši. Uvedl, že pouze v jednom z jím prověřovaných případů byla uložena pokuta ve výši 250 000 Kč, avšak v tomto případě se jednalo o nepoměrně závažnější porušení zákona č. 145/2010 Sb., jakož i zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, když bylo prvostupňovým orgánem zjištěno 25 nedostatků v 9 smlouvách, přičemž tyto nedostatky byly nepoměrně větší. Dále k rozhodovací praxi uvedl, že za porušení zákona č. 145/2010 Sb. v intenzitě, která je tvrzena prvostupňovým orgánem v předmětném řízení, bývají obvykle ukládány pokuty do 25 000 Kč. K tomu žalobce odkázal na řadu příkazů. V tomto směru nesouhlasil s žalovaným uvedenými příklady, kdy byly uloženy sankce ve výši 250 000 Kč a 300 000 Kč. Dle žalobce se nejednalo o případy srovnatelné, když v prvém případě došlo k závažnějšímu porušení zákona. Ve druhém případu se rozsahem porušení zákona jednalo o zcela odlišný, a výrazně závažnější případ. Tyto příklady dle žalobce nemohou ospravedlnit rozptyl a nesoulad demonstrovaný žalobcem na případech dalších. Dodal, že diametrálně různé výše pokut v těchto řízeních spíše poukazují na porušování zásady legitimního očekávání i v jiných případech a též na svévoli žalovaného při stanovování výše pokuty za obdobné správní delikty. Shrnul, že výše sankce nemůže být žalovaným dostatečně odůvodněna, když žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí v rozporu s § 2 odst. 4 správního řádu, jakož i soudní judikaturou nedbal na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. 8. Ve třetím žalobním bodu žalobce namítal porušení zásady individuálního posouzení. Uvedl, že zásadu legitimního očekávání do určité míry koriguje zásada individuálního posouzení každé věci, která je obsažená kromě § 2 odst. 4 správního řádu rovněž v § 21 odst. 2 zákona č. 145/2010 Sb. Namítal, že žalovaný nedostatečně přihlédl k řadě okolností polehčujícího charakteru. Uvedl, že i kdyby došlo k nepřesnému uvedení výpůjční úrokové sazby, tak se v daném případě jednalo pouze o neúmyslné nedbalostní administrativní pochybení žalobce, které vzniklo v dů