4 Ads 257/2021 — Nejvyšší správní soud

5 Ad 12/2018- 55 - text 16 5 Ad 12/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudkyně Pavly Klusáčkové a soudce Vadima Hlavatého ve věci žalobkyně: proti žalovanému: Mgr. L. P. M., MBA bytem P. Náměstek ministra vnitra pro státní službu se sídlem Praha 1, Jindřišská 34 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 4. 2018, č. j. MV-147430-17/OSK-2017, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým byla podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, (dále jen „správní řád“) zamítnuta její odvolání a potvrzena rozhodnutí státního tajemníka v Ministerstvu zdravotnictví, a to jednak ze dne 18. 10. 2017, č. j. MZDR 33819/2017-6/ST, o skončení služebního poměru, a dále ze dne 21. 11. 2017, č. j. MZDR 57847/2017-1/ST, o odbytném a jeho výši. 2. Rozhodnutím ze dne 18. 10. 2017, č. j. MZDR 33819/2017-6/ST, prvostupňový služební orgán rozhodl tak, že s ohledem na to, že marně uplynula doba, po kterou byla žalobkyně zařazena mimo výkon služby z organizačních důvodů, se podle § 72 odst. 1 písm. d) zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě (dále jen „zákon o státní službě“) služební poměr žalobkyně ukončuje. Služební poměr žalobkyně podle § 72 odst. 4 zákona o státní službě skončil uplynutím 10 dnů následujících po dni doručení prvostupňového rozhodnutí. 3. Rozhodnutím ze dne 21. 11. 2017, č. j. MZDR 57847/2017-1/ST, prvostupňový služební orgán rozhodl tak, že s ohledem na to, že žalobkyně byla ve služebním poměru na dobu neurčitou a nepřetržitá doba trvání jejího služebního poměru přesáhla 3 roky, ale nepřesáhla 6 let, se žalobkyni podle § 72 odst. 2 písm. b) zákona o státní službě přiznává nárok na odbytné ve výši 633 288 Kč. Odbytné bude žalobkyni vyplaceno v nejbližším výplatním termínu určeném v Ministerstvu zdravotnictví pro výplatu platu v návaznosti na skončení jejího služebního poměru. II. Obsah žaloby 4. V podané žalobě žalobkyně vůči výroku týkajícímu se skončení služebního poměru namítala, že žalovaný neuvedl, na základě jakých podkladů a úvah dospěl k závěru, že služební orgán I. stupně v době zařazení žalobkyně mimo výkon služby prokazatelně hledal volné služební místo, které by bylo pro žalobkyni vhodné. 5. Tvrdila, že ze spisu je zřejmé, že prokazatelně pro ni existovalo vhodné místo, a to místo náměstkyně pro řízení sekce veřejné správy Ministerstva vnitra. Pokud pak služební orgán I. stupně o tomto místu nevěděl, je nutno to přičítat k jeho tíži. Navíc měl prvostupňový služební orgán postupovat podle § 70 odst. 3 zákona o státní službě. Interpretaci žalovaného, podle které se toto ustanovení na žalobkyni nevztahuje, považovala žalobkyně za chybnou a účelovou. Ustanovení § 70 odst. 3 zákona o státní službě upravuje dvě situace, a to situaci, kdy státního zaměstnance nelze po pominutí překážky zařadit na jeho původní služební místo. Druhou situací je, když pominou jiné překážky ve službě, ale státní zaměstnanec nemá nárok na zařazení na původní služební místo. Tvrdila, že toto je její případ. 6. Nesouhlasila se žalovaným, že státní zaměstnanec může být převeden na jiné služební místo poté, co byl rozhodnutím zařazen mimo výkon služby. Dle žalobkyně institut převedení lze uplatnit pouze za situace, kdy je státní zaměstnanec zařazen v okamžiku rozhodování na služebním místě A, a z taxativně uvedených důvodů je přeřazen na místo B. Výkon služby tak není přerušen. Převedení na služební místo nelze použít za situace, kdy je státní zaměstnanec zařazen mimo výkon služby, neboť může být pouze zařazen na nějaké služební místo, což řeší § 70 zákona o státní službě. Z uvedeného důvodu žalobkyně považovala za scestnou argumentaci žalovaného o tom, který služební orgán má o zařazení na volné služební místo rozhodovat. 7. Namítala, že odlišné obory státní služby nejsou překážkou pro zařazení na jiné služební místo. Případy, kdy je shodný obor služby podmínkou stanoví zákon o státní službě pouze v případě § 42, § 49 a § 51. Dle žalobkyně zkoumat shodu oborů služby by tak bylo relevantní pouze za situace, kdyby se služební orgán rozhodoval, koho z více státních zaměstnanců zařazených mimo výkon služby na jedno volné místo zařadí. Taková situace však nenastala a žalobkyně měla být zařazena na místo náměstkyně pro řízení sekce veřejné správy Ministerstva vnitra. 8. Žalobkyně se dále ohradila proti úvahám žalovaného, že jedním z kritérií pro posouzení vhodnosti služebního místa je v neposlední řadě přístup státního zaměstnanec. 9. Namítala, že z napadeného rozhodnutí není zřejmé, z jakých podkladů a informací služební orgán I. stupně vycházel, a jakými úvahami byl veden k závěru, že všechna volná místa nebyla pro žalobkyni vhodná. Navíc ve spisu není dohledatelné, která všechna možná služební místa to byla, přičemž přehled těchto míst v rámci seznámení se se spisem žalobkyně požadovala po správních orgánech. 10. Za důvod nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí žalobkyně označila rozpornost tohoto rozhodnutí, kterou spatřovala v tom, že žalovaný na jedné straně uvedl, že námitka žalobkyně, podle které ji měl správní orgán I. stupně převést na jiné vhodné místo, je bezpředmětná proto, že žalobkyně nepodala odvolání proti rozhodnutí o zařazení mimo výkon služby, a na straně druhé uvedl, že rozhodnutí o zařazení mimo výkon služby není předmětem tohoto řízení. 11. Dále měla žalobkyně za to, že postup správních orgánů spočívající v porovnání činností na místě, které žalobkyně zastávala, s místem jiným, je akceptovatelný pouze za situace, kdy by se rozhodovalo o obsazení jednoho služebního místa mezi více potenciálními státními zaměstnanci. K tomu odkázala na § 190 odst. 1 písm. d) zákona o státní službě a na podmínky pro účast ve výběrových řízení, kde postačuje praxe spočívající ve výkonu činností podle § 5 zákona o státní službě nebo činností obdobných po určitou dobu. Dále pak poukázala na závěr žalovaného ohledně toho, jaká služební místa lze ve vztahu k žalobkyni považovat za vhodná, a tvrdila, že se žalovaný nevyjádřil k tomu, zda a případně proč je takový postup správný. Rovněž pak poukázala na své služební hodnocení za období roku 2016, podle kterého jí lze považovat za vynikajícího, všeobecně uznávaného odborníka. 12. Tvrdila, že žalovaný odkazuje na § 162 odst. 3 zákona o státní službě, aniž by se zabýval jeho smyslem a účelem ve vztahu k institutu státní služby a práv státních zaměstnanců. Dle žalobkyně dochází ke kolizi jednotlivých ustanovení zákona o státní službě. K tomu odkázala na § 61 odst. 1 písm. b) zákona o státní službě a tvrdila, že toto ustanovení je kogentní a neumožňuje správní uvážení o tom, že toto právo státnímu zaměstnanci nenáleží ze zákona. 13. Za nepochopitelnou považovala žalobkyně argumentaci žalovaného o rozdílných činnostech na tom či onom místě se stejným oborem státní služby vedoucí k závěru, že se nejedná o vhodné služební místo. Tvrdila, že tímto je dle žalobkyně popřen smysl a účel úřednické zkoušky. 14. Žalobkyně nerozuměla tomu, proč nebyla jmenována na služební místo představeného – náměstka ministra vnitra pro veřejnou správu, když toto místo bylo volné, žalobkyně byla držitelkou osvědčení o úřednické zkoušce a podílela se na práci Rady vlády pro veřejnou správu. 15. Žalobkyně dále namítala, že rozhodnutí žalovaného ve věci skončení služebního poměru, jeho jednání a argumentace svědčí o tom, že systemizace byla navržena účelově s cílem zbavit se nepohodlných osob. V této souvislosti žalobkyně rovněž poukázala na to, že její místo bylo zrušeno po příchodu nového ministra na poslední chvíli. 16. Pokud jde o výrok týkající se odbytného, žalobkyně namítala, že se žalovaný nevypořádal s jejími námitkami, když pouze konstatoval, že služební orgán I. stupně dospěl k správnému závěru a převzal jeho argumentaci. 17. Namítala, že interpretace § 200 odst. 1 zákona o státní službě ze strany služebních orgánů je nelogická, nesystémová a v její neprospěch. Není zřejmé, proč služební orgány ponechaly bez povšimnutí jednotné číslo v textu „do doby trvání služebního poměru…“, což je neslučitelné s interpretací služebních orgánů, neboť pak by dané ustanovení muselo znít „Do doby trvání služebních poměrů státních zaměstnanců podle § 185 až 188 a § 190 až 192 se započítává doba trvání pracovních poměrů ve správních úřadech, které vzniku služebního poměru bezprostředně předcházely“, neboť ve smyslu úvah služebních orgánů více státních zaměstnanců nemůže mít jeden služební poměr. 18. Dle žalobkyně je nutno číst § 200 odst. 1 zákona o státní službě tak, že do doby trvání služebního poměru představeného se započítává doba trvání pracovních poměrů ve správních úřadech, které vzniku služebního poměru bezprostředně předcházely. Použití množného čísla má pro správnou interpretaci opačný význam, než jak jej chápou služební orgány. Slovo bezprostředně