2 As 409/2017 — Nejvyšší správní soud

6 A 143/2018- 41 - text 14 6 A 143/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D., ve věci žalobce: Mgr. Michal Sylla bytem Nad Kajetánkou 13, Praha 6 proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10 o žalobě proti rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 14. 6. 2018, č.j. MZP/2018/430/283 takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 6. 2018, č.j. MZP/2018/430/283 se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 3.000 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1 Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí ministra životního prostředí (dále jen „žalovaný“, kterým je obecně označován i správní orgán prvního stupně, nemá-li odlišení význam pro kontext odůvodnění“) označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byl zamítnut jeho rozklad a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva životního prostředí, odboru výkonu státní správy I (dále též „ministerstvo“ nebo „správní orgán 1. stupně“), ze dne 21. 12. 2017, č.j. MZP/2017/500/1438 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). 2 Výrokem č. I prvostupňového rozhodnutí žalobci podle ust. § 44 odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“) nebyl udělen souhlas s činností vázanou na souhlas orgánu ochrany přírody podle ust. § 5 odst. 1 písm. i) nařízení vlády č. 292/2015 Sb., o Chráněné krajinné oblasti Brdy (dále jen „nařízení vlády č. 292/2015 Sb.“) provádět značení horolezeckých terénů na lokalitě Jindřichova skála na pozemku č. parc. 149 v katastrálním území Malá Víska v Brdech na území Chráněné krajinné oblasti Brdy (dále jen „CHKO Brdy“). 3 Výrokem č. II prvostupňového rozhodnutí žalobci podle ust. § 44 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny nebyl udělen souhlas s činností vázanou na souhlas orgánu ochrany přírody a krajiny podle ust. § 5 odst. 1 písm. j) nařízení vlády č. 292/2015 Sb. provádět horolezeckou činnost mimo horolezecké terény označené v souladu s písm. i) téhož ustanovení na lokalitě Jindřichova skála na pozemku č. parc. 149 v katastrálním území Malá Víska v Brdech na území Chráněné krajinné oblasti Brdy. 4 V první žalobní námitce žalobce namítal nicotnost napadeného rozhodnutí, a to z důvodu chybějící pravomoci ministerstva k vydání prvostupňového rozhodnutí, a tudíž i žalovaného k rozhodnutí o rozkladu. Nicotnost žalobce dovozuje ze skutečnosti, že přechodné ustanovení zákona č. 123/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „novela č. 123/2017 Sb.), kterou byl změněn zákon o ochraně přírody a krajiny, nezakládá působnost správního orgánu 1. stupně ani žalovaného. Předmětné přechodné ustanovení stanoví, že neskončená správní řízení se dokončí podle dosavadních předpisů, neřeší však výslovně otázku působnosti správních orgánů, proto již dle žalobce není nadále dána působnost správního orgánu 1. stupně a žalovaného, ale v souladu s tím, že novela č. 123/2017 Sb. nově stanovila působnost Agentury ochrany přírody a krajiny (dále též „Agentura“), je nově dána působnost této Agentury. 5 Bez ohledu na výše uvedené byla dle žalobce pro posouzení jeho žádosti dána působnost Agentury i před zmíněnou novelou č. 123/2017 Sb., neboť dotčený pozemek se nachází na území správního obvodu správy chráněné krajinné oblasti (dále též „správa“), a v takovém případě dle ust. § 79 odst. 3 písm. t) zákona o ochraně přírody a krajiny vykonává působnost orgánů ochrany přírody správa. Žalobce však namítl, že k 1. 1. 2015 byly tyto správy zrušeny a nahrazeny Agenturou (zákon č. 250/2014 Sb., o změně zákonů souvisejících s přijetím zákona o státní službě, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon č. 250/2014 Sb.“), přesto jim k 1. 9. 2015 byla svěřena působnost jako příslušným orgánům ochrany přírody na území objektů důležitých pro obranu státu mimo vojenské újezdy (zákon č. 15/2015 Sb., o zrušení vojenského újezdu Brdy, o stanovení hranic vojenských újezdů, o změně hranic krajů a o změně souvisejících zákonů (zákon o hranicích vojenských újezdů), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o hranicích vojenských újezdů“). Z důvodové zprávy zákona o hranicích vojenských újezdů žalobce dovozuje, že cílem zákonodárce bylo sjednotit výkon státní správy do správ chráněných krajinných oblastí, a pouze v důsledku neobratnosti v rámci legislativního procesu nebyla zohledněna skutečnost, že správy byly nahrazeny Agenturou, jíž se ostatně správy staly organizační součástí. Žalobce tedy ust. § 79 odst. 3 písm. t) zákona o ochraně přírody a krajiny vykládá tak, že příslušným orgánem ochrany přírody pro CHKO Brdy je Agentura. 6 Nicotnost z důvodu překročení působnosti správního orgánu žalobce dále spatřuje v okolnosti, že prvostupňové i napadené rozhodnutí bylo odůvodněno zájmem na ochraně lišejníků, jejichž ochrana není předmětem ochrany CHKO Brdy, a správní orgány tak jednaly mimo zákonem a nařízením vlády č. 292/2015 Sb. vymezený rámec. Předmět ochrany CHKO Brdy je jasně vymezen ust. § 2 odst. 2 nařízení vlády č. 292/2015 Sb. a ochranu lišejníků nezahrnuje. Žalovaný se sice snaží dovodit, že lišejníky lze zahrnout mezi rostliny ve smyslu ust. § 3 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně přírody a krajiny, nicméně tak tomu není, a i kdyby lišejníky byly rostlinami, odkazované ustanovení chrání „zvláště chráněné druhy rostlin“, a mezi zvláště chráněnými druhy není uveden lišejník ani jeden. Z napadeného rozhodnutí plyne, že jde o výskyt osmi ohrožených druhů lišejníků. Česká legislativa ale takové druhy nikde nevymezuje (na rozdíl od rostlin). 7 V druhé žalobní námitce žalobce namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Žalobce upozornil, že v průběhu rozkladového řízení vznesl tři konkrétní námitky, žalovaný se však s nimi nijak nevypořádal, pouze odkázal na odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, kde však podstata těchto námitek vypořádána nebyla. Jedná se o rozkladovou námitku, že správní orgán 1. stupně nesprávně argumentuje možností zahnízdění sokola nebo výra, což však fakticky není možné, neboť sokol zde nemá prakticky žádné dutiny ani místa, kam by bylo možné hnízdo umístit, a tato skutečnost by vyšla najevo při ohledání místa, které správní orgán 1. stupně ani přes opakovaný žalobcův návrh neprovedl. Dle druhé nevypořádané rozkladové námitky správní orgán 1. stupně nesprávně argumentuje rozšířením počtu chráněných druhů v dané oblasti (například sokolů a výrů), opět však nejde o předmět ochrany CHKO Brdy a správní orgán 1. stupně tudíž nemá působnost k takové ochraně. Navíc žalobce v rozkladovém řízení namítal, že z nálezové databáze Agentury plyne, že v posuzované lokalitě nežije žádný chráněný druh. Pokud by byl způsob argumentace správního orgánu 1. stupně možný, bylo by možné zakázat v celé CHKO Brdy jakoukoli činnost omezenou nařízením vlády č. 292/2015, což by byl zajisté nepřiměřený postup. Třetí nevypořádanou rozkladovou námitkou byla námitka, že správní orgán 1. stupně mohl zohlednit období hnízdění sokola stěhovavého (léto a počátek podzimu) a neudělit případně souhlas dle podané žádosti jen pro toto období. Žalovaný tuto námitku zcela přehlédl. 8 Ve třetí žalobní námitce žalobce namítal vady dokazování před správním orgánem 1. stupně. Zaprvé žalovaný nezohlednil celý přípis autora studie týkající se zejména lišejníků v oblasti Mgr. Jiřího Malíčka, Ph.D., z nějž ve prospěch žalobcovy žádosti plyne, že není namístě zakazovat horolezeckou činnost v lokalitě a že se podstatná část lišejníků nachází zejména v suťovém poli pod skálou, nikoli na ní. Zadruhé žalovaný neprovedl důkaz ohledáním lokality, místo toho provedl jako důkaz přípis Agentury, která údajně místo ohledala, avšak bez účasti žalobce. Tím dle žalobce jednak došlo k porušení procesních práv žalobce, a jednak k bezdůvodnému a nezdůvodněnému opomenutí navrženého důkazu. Kdyby k provedení důkazu ohledáním došlo, bylo by možné zjistit kromě jiného, že na skále se žádné významné lišejníky nevyskytují, že na skále není místo vhodné pro hnízdění sokola nebo výra, a dále že suťovisko je odděleno od skály cestičkou. Ze všech těchto skutečností lze dojít k závěru, že setrvání na stoprocentním zákazu horolezecké činnosti není smysluplné a v nějakém rozumném režimu je namístě horolezeckou činnost povolit a vydat s ní souhlas. Zatřetí bylo jako důkaz provedeno stanovisko Agentury č.j. SR/0850/SC/2017-2 ze dne 24. 5. 2017, což však ve smyslu ust. § 50 správního řádu není důkaz, neboť jde o vyjádření a návrh znění rozhodnutí. 9 Ve čtvrté žalobní námitce žalobce namítal, že žalovaný chybně aplikoval nařízení vlády č. 292/2015 Sb., neboť přesto, že uvedené nařízení v ust. § 5 odst. 1 přímo umožňuje udělení individuálního sou