9 As 291/2016 — Nejvyšší správní soud

6 A 149/2019- 43 - text 18 6 A 149/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové ve věci žalobce: A. L., zastoupen Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 7. 2019, č.j. 83/2019-190-TAXI/3, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [1] Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 7. 2019, č.j. 58/2019-190-TAXI/3 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo odvolání žalobce změněno rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravních agend ze dne 11. 7. 2018, č.j. MHMP 1090721/2018 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byla žalobci uložena pokuta výši 70.000 Kč podle ustanovení podle ustanovení § 34 odst. 1 písm. a) a § 36 odst. 5 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silniční dopravě“), a to za skutky spočívající v tom, že v rozporu s ustanovením § 21 odst. 3 písm. c) bod 1 tohoto zákona dne 16. 11. 2017 při provozování taxislužby vozidle taxislužby Volkswagen Passat, SPZ: X, na trase z ulice M. R. do ulice S. 28 v P. v čase 10:17 – 10:25 hod., neměl řádně označené vozidlo, neboť toto vozidlo nebylo označeno střešní svítilnou žluté barvy s nápisem TAXI na její přední a zadní straně, a jménem a příjmením dopravce, umístěným ve vozidle tak, aby měl cestující možnost seznámit se s tímto údajem před jednáním o přepravě s řidičem taxislužby, čímž porušil ustanovení § 35 odst. 1 písm. e) předmětného zákona; a že v rozhodné době v rozporu s ustanovením § 21 odst. 3 písm. d) bod 1, 2 nezajistil, aby bylo uvedené vozidlo vybaveno měřící soustavou taxametru splňující požadavky zvláštního právního předpisu a knihou taxametru, čímž porušil ustanovení § 35 odst. 2 písm. n) předmětného zákona. Žalovaný prvostupňové rozhodnutí nejprve změnil tak, že v případě přestupku dle ustanovení § 35 odst. 2 písm. n) zákona o silniční dopravě opravil výrok prvostupňového rozhodnutí; dále podle ustanovení § 90 odst. 1 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zastavil řízení o přestupku podle ustanovení § 35 odst. 2 písm. n) předmětného zákona spočívající v nevybavení vozidla knihou taxametru; a dále snížil výši uložené pokuty z 70.000 Kč na 66.000 Kč; ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrdil. [2] Žalobce v podané žalobě v prvním žalobním bodu namítal nesprávné posouzení, neboť poskytoval přepravu na základě předchozí smlouvy ve smyslu ustanovení § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě, a proto se na něj nevztahovaly povinnosti stanovené pro „klasickou taxislužbu“. Poukázal na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 9. 2017, č.j. 7 Cmo 185/2017-507, v němž je uvedeno, že se v případě přepravy prostřednictvím aplikace Uber jedná o jinou smluvní službu v oblasti dopravy. K totožnému závěru dospěl Vrchní soud v Olomouci i v usnesení ze dne 24. 10. 2017, č.j. 7 Cmo 180/2017-168. Žalobce tvrdil, že softwarová aplikace Uber splňuje požadavky zákona tak, aby na jejím základě dopravce spadal pod režim ustanovení § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě. Požadovaná písemná forma je rovněž zachována, neboť v aplikaci jsou v elektronické podobě zaznamenány údaje o objednateli, dopravci, trase přepravy a jaká byla cena jízdného. Cestující jsou informováni o předběžné ceně jízdného, kterou následně odsouhlasí. Žalobce nemá možnost cenu ovlivnit, neboť ta je určena aplikací Uber a odsouhlasena cestujícím. Není zde tedy prostor pro svévolné určení ceny na úkor cestujících. Jízdné je hrazeno přímo společnosti provozující aplikaci Uber, a to zcela transparentně elektronicky. [3] Dále v tomto žalobním bodu uvedl, že právní úprava uzavírání smluv je upravena v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), podle něhož je možné uzavřít smlouvu ve prospěch třetího, přičemž aplikace Uber umožňuje, aby smlouva byla uzavřena ve prospěch žalobce. Písemná forma je v souladu s ustanovením § 562 odst. 2 občanského zákoníku zachována i při právním jednání učiněném elektronicky, v řešeném případě je smlouva uložena v datovém úložišti Uber. Na smlouvě sice není uveden podpis, ovšem projevit vůli k uzavření smlouvy jde i jinými způsoby (např. odkliknutím příslušného políčka), jak vyplývá z ustanovení § 561 odst. 1 občanského zákoníku. Uvedeným postupem byla splněna i povinnost mít vozidlo vybaveno všemi smlouvami, na jejichž základě je přeprava prováděna. Dále uvedl, že měl sice vozidlo evidováno jako vozidlo taxislužby s taxametrem, ale měl úmysl dodržovat zákonná ustanovení, protože v té době byla situace v posuzování přepravy skrze aplikaci Uber nevyřešená. Zdůraznil, že odkazovaná usnesení Vrchního soudu v Olomouci byla korigována až v listopadu 2018. V době přepravy zde tedy existovala rozhodnutí vyšších soudů, která definovala tuto přepravu nikoliv jako taxislužbu, z čehož měl žalovaný vycházet především při posuzování společenské nebezpečnosti sankciovaného jednání. [4] Ve druhém žalobním bodu žalobce namítal vady dokazování ve správním řízení. K těm došlo proto, že správní orgány vycházely z předpokladu, že protokol o kontrole je nadán pravdivostí a správností a neprovedly výslech kontrolující osoby. Uvedl, že protokol o kontrole je pouhým podkladem pro úvahu správního orgánu, zda zahájí správní řízení o přestupku či nikoli. Nelze jej proto považovat za pravdivý, aniž by bylo provedeno řádné dokazování. Dokazování je třeba provést i s ohledem na to, že řízení o přestupcích je považováno za širší řízení trestní ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). [5] Ve třetím žalobním bodu žalobce namítal, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zásadou ne bis in idem, neboť za totožný skutek byl žalobce odsouzen dvakrát, když mu byla uložena pokuta ve výši 50.000 Kč za spáchání přestupku dle zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o cenách“). Uvedená zásada se nepochybně vztahuje i na oblast správního trestání. Žalobce se dovolával Úmluvy a zdůraznil, že není podstatné, pokud dle vnitrostátní úpravy řeší přestupky vycházející z jednoho skutku více správních orgánů. Tato skutečnost nemůže vyloučit aplikaci zásad garantovaných Úmluvou. [6] Ve čtvrtém žalobním bodu pak žalobce brojil proti nezákonnosti uložené sankce. Předně uvedl, že výše sankce má odpovídat skutkově shodným případům, což sice žalovaný v žalobou napadeného rozhodnutí konstatuje, nikde ale ani příkladmo tyto případy neuvádí. Rozhodnutí je proto nezdůvodněné a nepřezkoumatelné. Navrhoval, aby žalovaný předložil rozhodnutí za obdobné skutky ve stejném období. Žalobce dále odmítl, že by vytýkané přestupky mířily na ochranu spotřebitelů či k ochraně veřejného zájmu na řádném výběru daní, resp. vedení účetnictví. Naopak právě spotřebitelé vyhledávají služby pomocí aplikace Uber proto, že jsou jim dopředu známy podmínky cesty. Napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné i z toho důvodu, že se žalovaný odmítl zabývat námitkami ohledně přiměřenosti sankce, a to za situace, kdy byla dopravci souběžně uložena pokuta ve výši 50.000 Kč za přestupek dle zákona o cenách. [7] Rozsudky NSS, na něž MHMP odkazoval při odůvodňování výše pokuty, označil za nepřiléhavé. Nelze z nich obecně vyvodit, že pokuta ve výši 50.000 Kč nemůže ovlivnit osobní či majetkové poměry dopravce, či že pokuta ve výši 70.000 Kč, resp. 100.000 Kč, nemůže mít likvidační charakter. Takový postup by nerespektoval konkrétní okolnosti projednávaného případu. Uváděné rozsudky NSS (sp. zn. 3 As 25/2011, 6 As 64/2013, 6 As 266/2014) se nadto netýkaly sankcionovaného jednání, jejich závěry není možné aplikovat na projednávaný případ jen proto, že se týkaly přestupků v oblasti taxislužby. K tomu poukázal na rozhodnutí rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 4. 2010, č.j. 1 As 9/2008-133, dle nějž je správní orgán povinen při ukládání pokuty zkoumat osobní a majetkové poměry pachatele hrozí-li, že uložená pokuta pro něj bude likvidační. To však správní orgány neučinily, žalovaný nezkoumal ani, zda uložená pokuta může být likvidační. Relevantním je dle žalobce odkaz na průměrný výdělek v podnikatelském segmentu řidičů osobních a malých dodávkových automobilů, taxikářů. Pro rok 2017 podle sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí činil 22.040 Kč. Tuto skutečnost měl žalovaný při posuzování výše sankce zkoumat. Též úvaha o možnosti rozložení platby do splátek je pro stanovení výše pokuty irelevantní. [8] Dále upozornil, že správní orgány systematicky uvažují o dopravcích poskytujících přepravy přes aplikaci Uber jako o organizované skupině, a to i při stanovování výše pok