4 As 150/2019 — Nejvyšší správní soud

6 Af 15/2019- 40 - text [OBRÁZEK]pokračování 6 Af 15/2019 6 Af 15/2019-40 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D., ve věci žalobce: MANUM, s.r.o., sídlem Čiklova 636/11, Praha 2 proti žalované: Česká národní banka, sídlem Na Příkopě 28, Praha 1 v řízení o žalobě proti rozhodnutí bankovní rady žalované ze dne 21.2.2019, č.j. 2019/021426/CNB/110, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění [1] Žalobce napadl shora uvedené správní rozhodnutí bankovní rady žalované, kterým bylo v rozkladovém řízení částečně změněno prvostupňové správní rozhodnutí žalované ze dne 20. 12. 2018, čj. 2018/151219/570, částečně byl rozklad zamítnut a rozhodnutí bylo potvrzeno. Ve správním řízení bylo žalobci pravomocně odňato povolení k činnosti poskytovatele platebních služeb malého rozsahu podle ust. § 265 odst. 3 zákona č. 370/2017 Sb., o platebním styku, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon o platebním styku“). [2] Žalobce napadl rozhodnutí v celém rozsahu a domáhal se jeho zrušení, včetně zrušení prvostupňového správního rozhodnutí, a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě uplatnil tyto žalobní body, jimiž je soud při svém přezkumu vázán. V žalobě nejprve popsal průběh správního řízení a postupnou změnu právní úpravy a postoj žalované k subjektům poskytující platební služby. Uvedl, že vztah mezi ním a žalovanou je vrchnostenský, vydání upozornění žalované pro subjekty poskytující platební služby na základě zákona č. 284/2009 Sb., o platebním styku, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon č. 284/2009 Sb.“), není upraveno zákonem, přesto za něj nese žalovaná odpovědnost. Odkazuje na část upozornění žalované, které přijala v souvislosti s přijetím zákona o platebním styku, v němž uvedl, že „v rámci ověřování toho, zda poskytovatel splňuje podmínky pro udělení povolení k činnosti podle ZPS, bude vycházet z předpokladu, že poskytovatelé splňovali a nadále splňují podmínky udělení dosavadního povolení platné podle zákona č. 284/2009 Sb., předmětem ověření bude výhradně to, zda poskytovatel splňuje podmínky udělení povolení, které podle dosavadní právní úpravy neplatily“. Tuto část upozornění žalobce vykládá tak, že žalovaná sdělila, že není důvod k postupu podle ust. § 265 odst. 3 zákona o platebním styku pouhé nedoložení všech, tímto zákonem nově požadovaných podmínek pro poskytování platebních služeb malého rozsahu, ale že je povinnost dokládat pouze nově uložené podmínky a ve spojení s vyhláškou č. 7/2018 Sb. především ve spojení touto vyhláškou v § 2 odst. 3 upraveným požadavkem přiměřenosti, ne všechny nově stanovené podmínky, ale z nich pouze ty, které jsou odůvodněny přiměřeností „...rozsahu, povaze a složitosti činností, které vykonává nebo hodlá vykonávat…“ poskytovatel platební služby. I v případě, že by splnění podmínek museli dokládat všechny subjekty, pak pokud nemá dojít ke krácení práv z důvodu přepjatého formalismu, měla žalovaná rozhodovat o odnětí povolení až po uplynutí lhůty, kterou subjektům stanoví k doložení splnění podmínek. [3] Žalobce se dále dovolává ust. § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „správní řád“), a ust. § 89 odst. 2 správního řádu, přičemž konkrétně uvádí, že se bankovní rada měla vyrovnat s jeho námitkami v rozkladu, nikoliv k pouhé citaci ust. § 265 odst. 3 zákona o platebním styku, konkrétně napadá bod 8 a 9 odůvodnění napadeného rozhodnutí, stejně jako bod 10 ohledně vypořádání námitky týkající se obsahu upozornění. Dále namítá, že ke zkrácení jeho práv došlo nerespektováním přiměřenosti podle ust. § 2 odst. 3 vyhlášky č. 7/2018 Sb., což je důsledek přepjatého formalismu. V rozhodnutích vytýkané nedostatky podle názoru žalobce daleko přesahují požadavek přiměřenosti, např. požadavek podle ust. § 4 odst. 5 vyhlášky č. 7/1998 Sb. není přiměřený vnitřní struktuře žalobce (poukazuje na společnost s ručením omezeným s jediným společníkem, jediným jednatelem, který je zároveň jediným zaměstnancem), ani způsobu, jakým je u žalobce vykonávána platební služba (žalobce nepřichází do fyzického kontaktu se svěřenými peněžními prostředky, nakládá s nimi pouze prostřednictvím bezhotovostních převodů mezi bankovními účty a svěřené peněžní prostředky prokazatelně chrání ve smyslu ust. § 22 zákona o platebním styku). Žalobce uvedl, že totéž platí i pro ostatní vytýkané nedostatky. [4] V další části žaloby uvádí, že žádným výkladem zákona není možné založit nerovnost, což spatřuje v tom, že nesprávný výklad zákona krátí práva osob, kterých se týká. Dále uvedl, že stanovisko žalované a její bankovní rady k ust. § 265 odst. 3 zákona o platebním styku nemůže být správné, neboť pokud by všechny subjekty oprávněné poskytovat platební služby podle původní právní úpravy (zákona č. 284/2009 Sb.), které sice nemusí žádat o povolení, ale mají povinnost doložit, že splňují všechny podmínky podle zákona o platebním styku a nedoložení splnění podmínek v prekluzívní lhůtě má za následek odnětí povolení, byla by tím založena faktická nerovnost mezi těmito subjekty, a mezi subjekty, které by podaly žádost podle ust. § 59 zákona o platebním styku. Podle názoru žalobce žalovaná pomíjí ust. § 60 zákona o platebním styku, které podle názoru žalobce znamená, že žalovaná musí rozhodnutí vyhotovit a odůvodnit, pokud nevyhovuje žádosti o povolení, a účastník má opravný prostředek a možnost žádost upravit. Dále uvedl, že je přehlíženo ust. § 244 odst. 1 písm. b) zákona o platebním styku, kdy ke ztrátě povolení vede prokázané opakované nebo závažné porušení povinnosti. Uvádí, že ještě výraznější je to v případě ust. § 244 odst. 2 písm. a) zákona o platebním styku, kdy může odejmout povolení osobě, která nesplňuje podmínky, nikoliv musí toto povolení odejmout. [5] Ve lhůtě pro podání žaloby žalobce doplnil žalobu, nikoliv však o další žalobní body, ale o další důvody pro svůj návrh na přiznání odkladného účinku žaloby. [6] Žalovaná ve vyjádření navrhla žalobu zamítnout jako nedůvodnou, přičemž obsahově odkázala na důvody uvedené v napadeném rozhodnutí a předcházející správní řízení. [7] V odůvodnění napadeného rozhodnutí je mj. uvedeno (ve vztahu k uplatněným žalobním bodům), že na základě přechodného ust. § 265 zákona o platebním styku je poskytovatelům platebních služeb malého rozsahu, kteří jsou držiteli registrace podle zákona č. 284/2009 Sb., bylo umožněno po přechodnou dobu nadále pokračovat v činnosti poskytovatele platebních služeb malého rozsahu na základě dosavadního oprávnění, udělení nového oprávnění pak nejsou povinni žalovanou žádat, ale podle ust. § 265 odst. 3 zákona o platebním styku ve lhůtě 9 měsíců ode dne nabytí účinnosti zákona o platebním styku doložit, že splňují podmínky pro udělení povolení k činnosti podle ust. § 59 zákona. Žalobce splnění těchto podmínek nedoložil ani ve správním řízení. Ohledně „Upozornění České národní banky pro subjekty poskytující platební služby na základě oprávnění České národní banky podle zákona č. 284/2009 Sb., o platebním styku, ve znění pozdějších předpisů“, je uvedeno, že výklad provedený žalobcem v rozkladu z tohoto dokumentu nevyplývá, toto upozornění pouze stanoví, že předmětem ověření České národní banky je výhradně to, zda poskytovatel platebních služeb malého rozsahu splňuje podmínky udělení povolení, které podle dosavadní právní úpravy neplatily. Lhůta, do níž měl žalobce doložit splnění podmínek, je lhůtou hmotněprávní prekluzívní, jež nelze prodloužit ani prominout. Dále je uvedeno, že bylo postupováno podle ust. § 265 odst. 3 zákona o platebním styku, a nedošlo tak k odnětí registrace, stejně jako povolení nebylo odňato podle jiných ustanovení zákona. Ohledně tvrdosti rozhodnutí je uvedeno, že ust. § 265 odst. 3 zákona o platebním styku nedává možnost žalované tvrdost odstranit, ale stanoví povinnost povolení odejmout. Zákonodárce stanovil dostatečný prostor, aby splnění podmínek bylo doloženo. [8] Žalobce s žalobou předkládal i Upozornění ČNB pro subjekty poskytující platební služby na oprávnění České národní banky podle zákona č. 284/2009 Sb., o platebním styku, ve znění pozdějších předpisů, které není obsahem předloženého správního spisu, žalovaný jej však nijak nezpochybňuje. V tomto upozornění je zejména odkaz na ust. § 264 až 267 zákona o platebním styku, a jednotlivá doporučení, jak splnění zákonných podmínek prokázat. [9] Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo, v mezích žalobních bodů, jimiž je vázán, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí správního orgánu (ust. § 75 odst. 1, 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „s.ř.s.“), a o důvodnosti podané žaloby uvážil takto. [10] Podle ust. § 265 odst. 3 zákona o platebním styku: „Nedolož