1 As 80/2016 — Nejvyšší správní soud

6 Af 3/2018- 33 - text 13 6 Af 3/2018 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D., ve věci žalobce: Fivuza, s.r.o. sídlem Národní 949/19, Praha 1 zastoupený advokátem Mgr. Janem Baladou sídlem Palackého 740/1, Praha 1 proti žalovanému: Generální ředitelství cel sídlem Budějovická 7, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 11. 2017, č.j. 63980-2/2017-900000-302 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění 1 Žalobce se žalobou domáhal zrušení výše uvedeného rozhodnutí ze dne 13. 11. 2017, č.j. 63980-2/2017-900000-302 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým Generální ředitelství cel (dále jen „žalovaný“, kterým je obecně označován i správní orgán 1. stupně, nemá-li rozlišení význam pro kontext odůvodnění) rozhodlo o odvolání žalobce proti rozhodnutí Celního úřadu pro hlavní město Prahu (dále též „správní orgán 1. stupně“ nebo „Celní úřad“) ze dne 15. 9. 2017 č.j. 114404-11/2017-510000-12 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). 2 Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání správních deliktů podle ust. § 29 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 112/2016 Sb., o evidenci tržeb, v platném znění (dále jen „zákon o evidenci tržeb“), a byla mu dle ust. § 29 odst. 3 písm. a) zákona o evidenci tržeb uložena pokuta ve výši 40.000 Kč a dále mu byla uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč podle ust. § 79 odst. 2 a 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Napadeným rozhodnutím pak byla žalovaným změněna ustanovení, dle nichž je určena místní příslušnost správního orgánu 1. stupně, a uložená pokuta ve výši 40.000 Kč byla snížena na 20.000 Kč. Ve zbytku bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. 3 Z obsahu správního spisu vyplývá, že kontrolující úřední osoby Celního úřadu provedly dne 17. 6. 2017 v době od 18:58 do 19:03 hodin místní šetření v provozovně žalobce „POTRAVINY Fivuza“ na adrese Korunní 40, Praha 2 za účasti jednatele žalobce a zaměstnankyně žalobce (prodavačky), za účelem ověření povinností stanovených zákonem o evidenci tržeb. O místním šetření byl sepsán protokol č.j. 114404/2017-51000-61, z nějž vyplývá, že byl učiněn kontrolní nákup 1 ks plastové lahve Coca Cola a tím bylo zjištěno, že prodavačka nevystavila kontrolujícím osobám účtenku, a současně nezaslala datovou zprávu správci daně o evidované tržbě. Kontrolující úřední osoby prokázaly své oprávnění k provedení kontroly služebním průkazem v 19:03 hodin. 4 V uvedeném skutkovém stavu Celní úřad shledal rozpor s ust. § 18 odst. 1 písm. b) zákona o evidenci tržeb a naplnění správního deliktu dle ust. § 29 odst. 2 písm. b) téhož zákona, jakož i rozpor s ust. § 18 odst. 1 písm. a) a naplnění správního deliktu dle ust. § 29 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Vydal proto ve věci příkaz č.j. 114404-4/2017-510000-12, kterým uznal žalobce odpovědným za spáchání správních deliktů, za což mu uložil pokutu ve výši 40.000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč. Proti uvedenému příkazu podal žalobce odpor. Po zrušení příkazu Celní úřad pokračoval v řízení a dne 15. 9. 2017 vydal prvostupňové rozhodnutí, kterým rozhodl stejně jako v příkazu. 5 V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný potvrdil skutková zjištění správního orgánu 1. stupně, potvrdil též právní závěry o spáchání obou správních deliktů. K odvolací námitce potvrdil správný náhled správního orgánu 1. stupně na posouzení časového úseku, ve kterém je třeba plnit povinnost podle ust. § 18 odst. 1 písm. b) zákona o evidenci tržeb, tj. nejpozději při uskutečnění evidované tržby vystavit účtenku tomu, od koho evidovaná tržba plyne. Nesouhlasil s odvolací námitkou, dle níž úkon úředních osob nelze považovat za kontrolní nákup, jestliže jej kontrolující úřední osoby provedly, aniž by své oprávnění prokázaly služebním průkazem. Vymezil se proti odvolací námitce, že dokazování bylo provedeno v rozporu se zákonem, neboť jediný důkaz – protokol o místním šetření – byl proveden v nepřítomnosti žalobce a bez vyrozumění o jeho provádění. Nepřisvědčil ani námitce nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí. Odmítl také námitku, dle níž byly v dané věci splněny podmínky liberačního důvodu ve smyslu ust. § 30 odst. 3 zákona o evidenci tržeb. Žalovaný dále v napadeném rozhodnutí korigoval právní závěr správního orgánu 1. stupně o aplikaci procesních ustanovení určujících místní příslušnost; pochybení správního orgánu 1. stupně shledal bagatelní a nemající vliv na zákonnost rozhodnutí. Konečně žalovaný v napadeném rozhodnutí snížil uloženou pokutu, neboť dle jeho názoru byla bezdůvodně uložena ve vyšší než správními orgány v obdobných případech běžně ukládané výši. 6 Proti tomuto rozhodnutí směřuje podaná žaloba. 7 Žalobce v ní namítá, že údajný kontrolní nákup, ze kterého žalovaný dovodil odpovědnost žalobce, nebyl proveden jako úkon Celního úřadu a nelze tak na něj pohlížet jako na kontrolní nákup ve smyslu ust. § 24 zákona o evidenci tržeb, neboť osoby, které tento úkon prováděly, neprokázaly své oprávnění k jeho provedení ve smyslu ust. § 12 zákona odst. 1 č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). V předmětné věci k prokázání příslušnosti úředních osob k Celnímu úřadu a tedy k prokázání jejich oprávnění provést jak kontrolní nákup, tak místní šetření, došlo až v 19:03 hodin, a tedy veškerá jejich činnost provedená před tímto časovým okamžikem není úkonem Celního úřadu ve smyslu 12 daňového řádu. V důsledku toho byla zjištění žalovaného učiněna mimo vyhledávací činnost i mimo místní šetření a žalovaný tedy pochybil, pokud při zjišťování skutkového stavu vyšel z protokolu o místním šetření. Předmětný protokol tak nezachycuje skutečný průběh místního šetření a naopak z něj vyplývá, že během místního šetření k žádnému porušení povinností na poli evidence tržeb na straně žalobce nedošlo. Žalobce nesouhlasí s právním názorem žalovaného, že kontrolní nákup je třeba považovat za faktický úkon ve smyslu daňového řádu, při kterém úřední osoby zahajující místní šetření nemají povinnost prokazovat svoji příslušnost k úřadu, za který vystupují. Tento výklad je dle žalobce ve zjevném rozporu s jasně stanovenými podmínkami, které daňový řád zakotvuje pro prokázání příslušnosti úředních osob k úřadu a oprávnění k provedení předmětného úkonu. Vzhledem k tomu, že i sám žalovaný považuje kontrolní nákup u žalobce za úkon, kterým bylo zahájeno místní šetření, je nepochybné, že příslušná úřední osoba byla tento úkon oprávněna provést a zahájit tak místní šetření výlučně až poté, kdy prokázala své oprávnění ve smyslu ust. § 12 odst. 3 daňového řádu, což se ovšem v předmětné věci nestalo. 8 Žalobce přirovnal neprokázání oprávnění kontrolující úřední osoby k činnosti tajného agenta, což je institut přísně vymezený v trestním právu, a je tedy nepřípustné a v rozporu s Ústavou využívat jej v rámci správy daní. Právní předpisy neumožňují při správě daní zatajit příslušnost k úřadu, za který úřední osoby úkon provádějí, a tento nedostatek právní úpravy nelze překlenout výkladem, jak to činí žalovaný. Žalobce sice chápe, že při prokázání se příslušností k úřadu kontrolní nákup stěží naplní účel, to však není pro posouzení věci relevantní, a navíc má finanční správa dostatek jiných nástrojů pro plnění svých úkolů, zejména účtenkovou loterii či možnost postoupit věc případně orgánům činným v trestním řízení, kde je již i následné využití tajných agentů ze strany příslušných orgánů činných v trestním řízení možné. Z uvedených důvodů má žalobce za nepochybné, že předmětný kontrolní nákup byl proveden v rozporu se zákonem a při porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy a jedná se tak nezákonný důkaz, ke kterému nelze v řízení před žalovaným přihlížet ve smyslu ust. § 51 odst. 1 správního řádu. 9 Žalobce dále namítl, že jediný důkaz, který byl v řízení proveden, a to protokol o místním šetření, byl proveden v nepřítomnosti žalobce, aniž tento byl o provádění tohoto vyrozuměn ve smyslu ust. § 51 odst. 2 správního řádu a bylo mu tím znemožněno provedení důkazu se účastnit a k němu se vyjádřit, popřípadě v návaznosti na jeho provedení navrhnout další důkazy ve smyslu ust. § 36 odst. 1 správního řádu. Jedná se tak o zásadní zásah do procesních práv, které napadené rozhodnutí činí nezákonným. Podle žalobce nelze akceptovat názor žalovaného, že postačí dřívější seznámení s důkazem v průběhu správního řízení, rozhodující je, že postup dle ust. § 51 odst. 2 správního řádu naplněn nebyl. Žalobce dále namítl neprovedení důkazu výslechem úřední osoby, neboť protokol o místním šetření není sám o sobě primárním důkazem o jednání, které se žalobci klade za vinu. 10 V další žalobní námitce žalobce nesouhlasil se závěrem žalovaného o nenaplnění liberačních důvodů ve smyslu ust. § 30 odst. 3 zákona o evidenci tržeb, respektiv