6 Afs 205/2020 — Nejvyšší správní soud

6 Af 34/2018- 42 - text 22 6 Af 34/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D. a JUDr. Naděždy Treschlové ve věci žalobkyně: TECOS CZ s.r.o. sídlem Ruská 460, Neratovice zastoupena JUDr. Radoslavem Bolfem, advokátem sídlem Zádušní 2590/2, Mělník proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 8. 2018, č. j. 37811/18/5100-41456-712211 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se podanou žalobou k Městskému soudu v Praze domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 8. 2018, č. j. 37811/18/5100-41456-712211 (dále také jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil platební výměr Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, územní pracoviště pro Prahu 5 (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 20. 10. 2017, č. j. 7447401/17/2005-52523-100847, jímž jí byla uložena pokuta ve výši 30 000 Kč podle ust. § 101h odst. 1 písm. c) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“), za nepodání následného kontrolního hlášení na základě výzvy ke změně, doplnění či potvrzení údajů uvedených v podaném kontrolní hlášení za období leden 2017. 2. Žalobkyně předně uvedla, že je čtvrtletním plátcem DPH a že jedinou formální chybou kontrolního hlášení byla skutečnost, že v jedné řádce kontrolního hlášení byl uveden součet položek z dokladu o přijaté platbě a z daňového dokladu na vyúčtování. Žalobkyně uvedla, že odpočet DPH u uvedených pěti položek v kontrolním hlášení byl uplatněn v přiznání DPH za I. čtvrtletí roku 2017; přiznání bylo podáno dne 25. 4. 2017, tedy 33 dní po podání následného kontrolního hlášení, v němž byla formální chyba opravena. 3. V prvním žalobním bodě žalobkyně namítala, že ust. § 101d odst. 1 zákona o DPH, ve znění: ,,v kontrolním hlášení je plátce povinen uvést předepsané údaje potřebné pro správu daně”, bylo zrušeno Ústavním soudem. Předepsané údaje nejsou v uvedeném v zákoně ani v dalších právních předpisech nijak specifikované a ministerstvo financí je tak má konkretizovat v elektronickém formuláři kontrolního hlášení, což dle žalobkyně je v rozporu s ústavním pořádkem; i přestože byla vykonatelnost derogačního ústavního nálezu odložena na konec roku 2017, předmětné ustanovení zákona o DPH bylo od počátku protiústavní. Žalobkyně odkázala na ust. § 71 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), podle kterého „pravomocná rozhodnutí vydaná na základě právního předpisu, který byl zrušen, zůstávají nedotčena; práva a povinnosti podle takových rozhodnutí však nelze vykonávat“, nicméně podle odst. 1 citovaného ustanovení pro trestní řízení platí, že „byl-li na základě právního předpisu, který byl zrušen, vydán soudem v trestním řízení rozsudek, který nabyl právní moci, ale nebyl dosud vykonán, je zrušení takového právního předpisu důvodem pro obnovu řízení podle ustanovení zákona o trestním řízení soudním“. Žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 6 A 126/2002, s tím, že trestání za správní delikty podléhá stejnému režimu jako trestání za trestné činy a není rozhodné, zda pozitivní právo označuje některé deliktní jednání jako trestný čin nebo jako správní delikt. Ve stejném duchu ve svých rozhodnutích postupuje Evropský soud pro lidská práva (dále také jen „ESLP“), jež vykládá čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod tak, že dopadá taktéž na správní právo trestní. K tomu odkázala na rozsudek ESLP ve věci Öztürk proti Německu ze dne 21. 2. 1984, stížnost č. 8544/79, dle kterého by bylo proti smyslu a účelu uvedeného článku, jež zaručuje každému, kdo je obviněný z trestného činu, jistá základní práva, která souvisí s právem na spravedlivý proces, jestliže by stát mohl z jeho působnosti vyjmut přestupky. Dle žalobkyně má anglické znění úmluvy, jež hovoří o „everyone charged with a criminal offence“ širší význam, neboť dle ESLP může být termín „criminal offence“ chápán jako termín zahrnující i správní delikty. Dle žalobkyně je tak na místě zohlednit princip retroaktivity ve prospěch pachatele a hledat ústavně konformní řešení případu, k čemuž žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2008, č. j. 2 As 9/2008-77. Dle žalobkyně je tak napadené rozhodnutí nezákonné, když se opírá o ust. § 101d odst. 1 zákona o DPH, které bylo Ústavním soudem shledáno jako protiústavní a bylo zrušeno s účinností ke dni 31. 12. 2017. 4. Žalobkyně v druhém žalobním bodě namítala porušení principu legitimního očekávání. Žalobkyně k tomu poukázala na důvodovou zprávu „k výzvě dle. § 101h odst. 1 písm. c) zákona o DPH“. Dle žalobkyně byl institut kontrolního hlášení již od samého počátku prezentován jako nástroj v boji proti daňovým podvodům. Ministerstvo financí pojetí sankce u kontrolního hlášení v rámci oficiální prezentace z tiskové konference ze dne 22. 12. 2015, v prezentačním okně 19, prezentovalo mj. takto: systém bude nastaven tak, aby toleroval drobné nesrovnalosti, cílem je, aby sankce dopadly pouze na problémové daňové subjekty. Dle žalobkyně tyto argumenty ve spojení s tiskovými prohlášeními, tedy že sankce za vady podání kontrolního hlášení nebudou v prvním roce existence uvedeného nástroje ukládány (resp. budou promíjeny), vedly ke vzniku určitého legitimního očekávání daňových subjektů. Dle žalobkyně žalovaný námitku (porušení) zásady legitimního očekávání označil za nedůvodnou. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný v bodu 33. napadeného rozhodnutí uvedl, že z důvodové zprávy a prezentace k tiskové konference nevyplývá, že by žalobkyně nebyla povinna na základě výzvy správce daně ve stanovené lhůtě nesprávné, či neúplné údaje změnit nebo doplnit, popřípadě původní údaje potvrdit prostřednictvím hlášení. Žalobkyně namítala, že nic takového ve svém odvolání neuváděla. Žalobkyně namítala, že žalovaný prohlášení Ministerstva financí i důvodovou zprávu pouze označil za irelevantní. Podle žalobkyně jestliže finanční správa postupuje v rozporu se sdělením ministerstva financí na oficiální tiskové konferenci, porušuje tak legitimní očekávání daňových subjektů – legitimní očekávání přitom může převážit i nad zásadu zákonnosti; k tomu žalobkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 10. 2015, č.j. 1 Afs 77/2015-124. Dle žalobkyně v napadeném rozhodnutí absentuje jakákoliv správní úvaha o tom, zda v předmětné věci mohlo, či nemohlo legitimní očekávání převážit nad zásadu zákonnosti. Dle žalobkyně je rozhodnutí v tomto bodě nepřezkoumatelné. 5. Žalobkyně ve třetím žalobním bodě namítala, že pokuta uložená 7 měsíců po zjištění porušení předpisů ztratila motivační (preventivní) charakter uložené pokuty. 6. Ve čtvrtém žalobním bodě žalobkyně namítala, že v předmětné věci je třeba aplikovat ust. § 250 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“). Dle žalobkyně by totiž uložením maximální výše pokuty mohlo dojít k prolomení horní hranice sankce za nepodání kontrolního hlášení dle uvedeného ustanovení daňového řádu. Dle žalobkyně je kontrolní hlášení speciálním ustanovením k daňovému řádu, nicméně je třeba v případě sankční povahy pokut aplikovat trestněprávní zásady. K tomu žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2015, č. j. 4 Afs 210/2014, ve spojení s aplikací tzv. Engelovských kritérií a rozhodnutí ESLP ve věci Lucky Dew proti Švédsku a ve věci A a B proti Norsku. Dle žalobkyně je tak vhodné na pokutu dle § 101h odst. 1 písm. c) zákona o DPH aplikovat horní sazbu výše pokuty ve výši 5 % stanoveného daňového odpočtu, jelikož je to pro daňové subjekty výhodnější a nadto postihuje jednání méně závažné než opožděné podání daňového přiznání. Ústavní soud považuje kontrolní hlášení za daňové tvrzení (nález sp. zn. Pl. ÚS 32/15). Žalobkyně k tomu poukázala na nedůvodné rozdíly v sankcionování za totéž, když jednou se tak děje procentuálně s přihlédnutím k majetkovým poměrům daňového subjektu, co do výše horní hranice sankce a závažnosti pochybení (§ 250 daňového řádu), v druhém případě se tak děje pevnou sazbou nezohledňující majetkové poměry bez ohledu na závažnost pochybení (§ 101h odst. 1 zákona o DPH). Dle žalobkyně je tak zpochybněna přiměřenost pevně stanovených sankcí, k čemuž odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 24/14. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí vůbec nevypořádal s důvody odvolání ohledně neodůvodněné výše pokuty a nepřiměřenosti sankcí, s ohledem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2015, č.j. 4 As 210/2014, ve spojení s tzv. Engelovskými kritérií a uvedeným rozsudkem ESLP ve věci Lucky Dew proti Švédsku. K zásadám racionality a proporcionality ukládaných sankcí žalobkyně poukázala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9.