1 As 102/2010 — Nejvyšší správní soud

8 A 1/2021- 98 - text 21 8 A 1/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobců proti žalované za účasti a) JUDr. S. H., bytem X b) prof. Ing. S. H., CSc. dr. h. c., bytem X c) J. S., bytem X d) JUDr. J. S., bytem X všichni zastoupeni JUDr. Arturem Ostrým, advokátem se sídlem Arbesovo náměstí 257/7, Praha 5, Rada České televize, se sídlem Na hřebenech II 1132/4, Praha 4, zastoupena JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, Česká televize, se sídlem Kavčí hory, Praha 4, jako osoby zúčastněné na řízení, o žalobě proti usnesení žalované ze dne 11. 11. 2020, č. 225/18/20, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Dozorčí komise je podle § 8a odst. 1 zákona č. 483/1991 Sb., o České televizi (dále také jen „zákon“), poradním orgánem Rady České televize, jehož úkolem je sledovat, zda jsou finanční zdroje a majetek České televize účelně a hospodárně využívány podle schváleného rozpočtu České televize v souladu s právními předpisy a s požadavky práva Evropských společenství. Podle § 8a odst. 2 zákona má dozorčí komise 5 členů, jejichž funkční období jsou podle § 8a odst. 3 zákona 4 roky. 2. Žalovaná na svém zasedání konaném dne 11. 11. 2020 v rámci jednacího bloku č. 5 („Materiály z Dozorčí komise“) přijala na návrh radní H. Lipovské usnesení č. 225/18/20, kterým konstatovala, že vyslovila vážné výhrady k práci dozorčí komise jakožto svého poradního orgánu. Na základě těchto výhrad dozorčí komisi současně odvolala (dále jen „napadené rozhodnutí“). Uvedené usnesení bylo přijato hlasy 10 ze 13 přítomných členů žalované. Tato skutečnost vyplývá ze zápisu z 18. jednání Rady České televize ze dne 11. 11. 2020. 3. Následně na svém zasedání konaném dne 25. 11. 2020 žalovaná zvolila všech 5 nových členů dozorčí komise; jejich zvolení v souladu se schváleným postupem konstatovala žalovaná usnesením č. 245/20/20. 4. Žalobci (tedy 4 z 5 členů dozorčí komise, která byla napadeným rozhodnutím odvolána) se s napadeným rozhodnutím neztotožnili a dne 11. 1. 2021 je napadli u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) žalobou podle § 65 s. ř. s. 5. Žalobci současně uvedli, že prostřednictvím svého právního zástupce rovněž podali z procesní opatrnosti proti napadenému rozhodnutí odvolání a rovněž podnět k prohlášení nicotnosti, k Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky (dále jen „Poslanecká sněmovna“); který by měl být v souladu s § 178 odst. 2 správního řádu nadřízeným správním orgánem žalované příslušným k rozhodnutí o takovém odvolání. II. Obsah žaloby, následná vyjádření a jednání ve věci 6. Žalobci v podané žalobě nejprve argumentují, proč je podle jejich názoru dána pravomoc správních soudů. Uvedli konkrétně následující: Žalovaná odvoláním dozorčí komise vykonávala působnost v oblasti veřejné správy svěřenou jí zákonem; autoritativně rozhodovala o veřejných subjektivních právech určeného okruhu osoba [viz vymezení pravomoci soudů ve správním soudnictví v § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.)]. 7. Žalobci dále upozorňují na stěžejní podobnost s případem, kterým se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 3. 2011, č. j. 1 As 102/2010-80, (publikovaném pod č. 2484/2012 Sb. NSS), který se týkal pravomoci správních soudů k přezkumu rozhodnutí o odvolání generálního ředitele Českého rozhlasu jeho Radou. Vzhledem k téměř totožnému znění zákona o České televizi a zákona č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu, by měl soud vycházet z totožných kritérií, jaká soud aplikoval v uvedeném rozsudku. Podle tohoto rozsudku uvedené rozhodnutí nebylo přezkoumatelné ve správním soudnictví jen proto, že generální ředitel Českého rozhlasu je v pracovněprávním vztahu k této instituci. 8. Dále žalobci odkazují na obdobné postavení členů Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, v jejichž případě již správní soudy judikovaly svoji pravomoc k přezkumu rozhodnutí o jejich odvolání (viz rozsudek městského soudu ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 6 Ca 9/2007). Dále žalobci odkazují na rozsudek Nejvyššího správního soudu 24. 11. 2011, č. j. 7 As 66/2010-119, (publikovaný pod č. 2597/2012 Sb. NSS), který se zabýval veřejnoprávní povahou aktu jmenování, resp. odmítnutí jmenování navrženého kandidáta na děkana. V této souvislosti upozorňují, že omezení možnosti odvolat dozorčí komisi, resp. její jednotlivé členy, je důležité z hlediska jakéhosi systému brzd a rovnovah. Ke zřízení dozorčí komise došlo v návaznosti na tzv. televizní krizi z r. 2001, a to se záměrem depolitizovat fungování České televize (novela č. 39/2001 Sb.). 9. Žalobci pak konkrétně upozorňují na postavení dozorčí komise, zejména na specifická oprávnění, která zákon o České televizi zejména v § 8a odst. 7 členům dozorčí komise svěřuje. Jedná se o oprávnění nahlížet do všech účetních dokladů, účetních záznamů a dalších písemností České televize a požadovat ústní nebo písemné informace od zaměstnanců České televize, a to včetně generálního ředitele, přičemž ti jsou členům dozorčí komise kopie veškerých požadovaných dokumentů a požadované informace povinni poskytnout. Žalobci dále zdůrazňují, že uvedené pravomoci náleží toliko dozorčí komisi a nedisponuje jimi ani samotná žalovaná. 10. Proti samotnému napadenému rozhodnutí žalobci zaprvé namítají, že zákon o České televizi v § 18a odst. 3 odkazuje v případě zániku funkce člena dozorčí komise na úpravu zániku funkce člena žalované v § 6 odst. 1 a 2 zákona, nikoliv ale na odst. 3. Zákon tak žalované neumožňuje odvolat dozorčí komisi jako celek, odvoláni mohou být pouze jednotlivě její jednotliví členové (v případě, že by zákonodárce takový postup chtěl připustit, potom by odkázal na celý § 6 zákona). 11. K vydání napadeného rozhodnutí (jímž se odvolává dozorčí komise jako celek), tedy žalovaná neměla pravomoc. Tato skutečnost může být podle názoru žalobců důvodem jeho nicotnosti. 12. Zadruhé žalobci namítají, že zákon o České televizi v § 6 odst. 2 (na který odkazuje § 8a odst. 3) taxativně stanoví důvody, pro které může být člen dozorčí komise odvolán. Žalovaná nicméně v napadeném rozhodnutí neuvedla, na základě jakého zákonného důvodu je dozorčí komise odvolávána, ani na základě jakých konkrétních skutečností tak činí. 13. Zatřetí žalobci namítají, že napadené rozhodnutí v rozporu s § 68 odst. 1 a 3 správního řádu neobsahuje odůvodnění, a je tudíž nepřezkoumatelné. 14. Začtvrté žalobci namítají, že k odvolání dozorčí komise došlo v rozporu s jednacím řádem žalované. Podle čl. 6 odst. 2 jednacího řádu stanoví program jednání žalované její předseda jako svolavatel a informuje o něm ostatní členy sedm dní před jednáním. Podle čl. 6 odst. 3 jednacího řádu může člen předložit návrh dalšího bodu programu nebo jeho změnu, a to písemně v dané lhůtě (myšleno sedm dní před jednáním), nebo ústně na začátku jednání při projednávání návrhu programu jednání. Odvolání dozorčí komise však nebylo v řádném programu jednání žalované svolaném na den 11. 11. 2020 a tento bod nebyl do programu ani doplněn v souladu s jednacím řádem na jeho počátku. Jedná se přitom o rozhodnutí poměrně důležité, u nějž je striktní postup dle jednacího řádu na místě. Tento bod jednání byl nepřípustně navržen až v průběhu jednání jednou z radních H. Lipovskou. 15. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě ze dne 19. 2. 2021 zejména polemizovala s tím, zda je dána pravomoc správních soudů o podané žalobě rozhodnout. Dále rovněž uvedla, že ani nemůže být v daném řízení pasivně legitimována (nemůže být žalována), neboť samotná Rada České televize nemá právní subjektivitu, a tudíž není způsobilá být stranou soudního řízení (účastníkem) podle § 33 s. ř. s. Rada České televize je sice orgánem České televize, ale nikoliv orgán veřejné moci čili správní orgán (nejedná se o státní orgán, územní samosprávný celek anebo jeho orgán, ani o veřejnou instituci nebo jiný orgán veřejné správy). V případě Rady České televize se de facto jedná pouze o kolektivní orgán zvolený Poslaneckou sněmovnou, jehož úkolem je kontrola fungování a hospodaření České televize. 16. Žalovaná dále uvádí, že kompetence rozhodovat ve věcech odvolání členů orgánů právnických osob přísluší civilním soudům, v tomto ohledu odkazuje na § 3 odst. 2 písm. a) zákona č. 292/2013, o zvláštních řízeních soudních, který stanoví věcnou příslušnost k řízením podle tohoto zákona a podle něhož jsou krajské soudy příslušné jako soudy prvního stupně ve statusových věcech právnických osob, včetně jejich zrušení a likvidace, jmenování a odvolávání členů jejich orgánů nebo likvidátora a přeměn. Žalobci by se tedy mohli soudní ochrany domáhat pouze v civilním soudnictví. Dále žalovaná polemizuje se závěry žalobců, které dovodili z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 30. 3. 2011, č. j. 1 As 102/2010-80, týkajícího se odvolání generálního ředitele Českého rozhlasu. Podle žalované Nejv