7 As 289/2015 — Nejvyšší správní soud

9 Ad 10/2019- 33 - text 7 9Ad 10/2019 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Naděždy Řehákové a soudkyň JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové ve věci žalobce proti žalované F. S., narozený dne X bytem X zastoupený advokátem JUDr. Dušanem Strýčkem sídlem Mariánské údolí 126, 261 01 Příbram Vězeňská služba České republiky, IČO 00212423 sídlem Soudní 1672/1a, 140 67 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí generálního ředitele Vězeňské služby České republiky ve věcech služebního poměru ze dne 10. 6. 2019, č. j. VS-46924-6/ČJ-2019-80000L-PK takto: I. Rozhodnutí generálního ředitele Vězeňské služby České republiky ve věcech služebního poměru ze dne 10. 6. 2019, č. j. VS-46924-6/ČJ-2019-80000L-PK, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15 342 Kč, a to ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo dle § 190 odst. 8 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“), zamítnuto odvolání proti rozhodnutí ředitele odboru ekonomického Generálního ředitelství Vězeňské služby České republiky ve věci žádosti o výsluhový příspěvek ze dne 20. 12. 2018, č. j. VS-23073-1/2018-OSZ (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“). 2. Prvostupňovým rozhodnutím byl dle § 158 zákona o služebním poměru žalobci přiznán výsluhový příspěvek ve výši 22 346 Kč měsíčně od 31. 12. 2018 a dle § 159 zákona o služebním poměru byl žalobci přiznán výsluhový příspěvek ve výši 22 726 Kč od 1. 1. 2019 měsíčně. 3. Žalobce napadl prvostupňové rozhodnutí odvoláním ze dne 21. 1. 2019, v němž uvedl, že má za to, že rozhodnutí je věcně nesprávné, neboť správní orgán nedostatečně zjistil skutkový stav věci, kdy nesprávně uvedl průměrný hrubý služební příjem za rok 2017 a současně věc nesprávně právně posoudil, když pravděpodobně dovodil, že do hrubého průměrného měsíčního služebního příjmu nelze započítat doplatek jeho služebního příjmu, týkajícího se proplacení služby přesčas v letech 2013 až 2015. Žalobce uvedl, že by mu měl být průměrný hrubý služební příjem vypočten z částky uvedené v evidenčním listu důchodového pojištění za rok 2017, tj. z částky 742 301 Kč, která zahrnulovala doplatek za službu přesčas a za služební pohotovost a měl by tedy měsíčně činit 61 859 Kč. Dále namítal nesprávnou interpretaci judikatury žalovaným správním orgánem. 4. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. II. Napadené rozhodnutí 5. Žalovaný vycházel ze zjištění správního orgánu 1. stupně o výši služebního příjmu za rok 2017 v částce 685 220 Kč a ze zjištění, že průměrný hrubý měsíční příjem za předchozí tři kalendářní roky činil 47 665 Kč, vypočtený z celkového příjmu za období 2015 – 2017, jenž byl ve výši 1 714 538 Kč. Přisvědčil stanovisku správního orgánu 1 stupně, který odkázal na právní názor Nejvyššího správního soudu obsažený v rozsudku ze dne 17. 12. 2015, č. j. 7 As 289/2015-23, podle něhož musí být § 166 zákona o služebním poměru vykládán v souladu s jeho doslovným zněním tak, že pro určení výše výsluhového příspěvku je rozhodné, jaký služební příjem byl příslušníkovi poskytnut za rozhodné období, nikoliv jaký příjem mu byl poskytnut v rozhodném období. Přisvědčil také tomu, že předpisy upravující pojistné na důchodové pojištění, ani předpisy upravující průměrný výdělek pro pracovněprávní účely na zjišťování průměrného hrubého služebního příjmu pro účely výsluhových nároků nedopadají. 6. Žalovaný následně argumentoval, že prvostupňové rozhodnutí je dostatečně odůvodněné, neboť obsahuje ustanovení, dle kterých bylo rozhodováno, a vysvětluje, jak prvostupňový orgán dospěl k procentní výši výsluhového příspěvku. 7. Žalovaný nepřisvědčil žalobci, že institut „měsíčního služebního příjmu pro účely stanovení výše výsluhových nároků“ upravený v § 166 zákona o služebním poměru by měl být vykládán za pomoci institutu „průměrného výdělku pro pracovněprávní účely“ upraveného v ust. § 351 an. zákoníku práce, který je sice na právní úpravu služebního poměru delegován prostřednictvím § 95 odst. 4 zákona o služebním poměru, ale nikoli v ust.§ 362 odst. 1 zákoníku práce, jak uvedl žalobce. 8. Požadavku, aby byl průměrný služební příjem vypočten z částky uvedené v evidenčním listu důchodového pojištění, nelze dle žalovaného vyhovět. Vedle doplatku služebního příjmu za službu přesčas tato částka zahrnuje také odměnu za služební pohotovost, která není součástí služebního příjmu. 9. Na závěr žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2015, č. j. 7 As 289/2015-23. III. Žaloba 10. Žalobce v podané žalobě namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a nevypořádání odvolacích námitek žalobce ohledně nesprávného právního posouzení věci. 11. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí žalobce spatřoval v nedostatku odůvodnění, jakým výpočtem a z jakých jednotlivých měsíčních částek žalovaný dospěl k výpočtu služebního příjmu žalobce za rok 2017. Žalobci byl vypočten celkový hrubý služební příjem za rok 2017 ve výši 685 220 Kč, avšak je-li tato roční částka vydělena 12 měsíci, nelze dojít k měsíčnímu hrubému služebnímu příjmu v roce 2017 – oproti výpočtu žalovaného – ve výši 57 295 Kč, nýbrž ve výši 57 102 Kč. Kromě toho žalovaný uvedl, že do průměrného hrubého měsíčního příjmu se nezapočítává odměna za služební pohotovost (v částce 2 212 Kč), aniž by tento svůj závěr blíže skutkově i právně žalobci zdůvodnil odkazem na příslušné zákonné ustanovení. Dle žalobce odvolací správní orgán (a také správní orgán prvního stupně) zcela rezignoval na objasnění způsobu výpočtu hrubého měsíčního služebního příjmu a jeho rozhodnutí je tak v tomto směru zcela nepřezkoumatelné. Kromě toho uvádí odvolací orgán, že do průměrného hrubého měsíčního příjmu se nezapočítává odměna za služební pohotovost (v částce 2 212 Kč), aniž by opět tento svůj závěr blíže skutkově i právně zdůvodnil odkazem na příslušné zákonné ustanovení. 12. Náležité nevypořádání odvolacích námitek a ohledně právního posouzení věci – podpůrné aplikace zákoníku práce žalobce spatřuje v tom, že žalovaný v napadeném rozhodnutí jen opakuje, že „není rozhodné, v jakém období byl služební příjem vyplacen, ale za jaké období náleží“ a v tomto smyslu odkazuje i na judikaturu Nejvyššího správního soudu. K tomu žalobce uvádí, že evidenční list ze své podstaty neobsahuje služební příjem žalobce, který mu byl za období od 1.1.2017 do 31.12.2017 vyplacen (tzn. za práci odvedenou v období od prosince 2016 do listopadu 2017), nýbrž právě služební příjem, který mu náležel za práci vykonanou v období od 1.1.2017 do 31.12.2017. Zákoník práce, jako lex generalis stanovuje způsob výpočtu průměrného výdělku a jeho ustanovení ohledně výpočtu průměrného výdělku jsou na základě ustanovení § 362 odst. 1 zákoníku práce použitelná na příjem poskytovaný zaměstnanci za práci v jeho zaměstnání konaném v jiném pracovním vztahu než v pracovněprávním vztahu. uvedeném v § 3 větě druhé, nestanoví-li zvláštní zákon jinak. Vzhledem k tomu, že zákon o služebním poměru jako lex specialis nemá žádné speciální ustanovení ke způsobu výpočtu průměrného výdělku, jsou též zcela zjevně použitelná ustanovení § 351 a následující zákoníku práce i při výpočtu průměrného služebního příjmu ve smyslu § 166 zákona o služebním poměru. Žalobce totiž tvrdí, že na základě ustanovení § 353 odst. 2 zákoníku práce se v případě, že dojde ke zúčtování mzdy, platu (či služebního příjmu) za práci přesčas v jiném rozhodném období než v tom, ve kterém byla tato práce vykonána, zahrnou do odpracované doby podle odstavce 2 také hodiny práce přesčas, za kterou byla mzda, plat (či služební příjem) poskytnuta. Pak je lhostejno, že průměrný hodinový výdělek zůstane stejný, neboť každopádně dojde k navýšení průměrného měsíčního výdělku (služebního příjmu). Proto je zřejmé, že vzhledem k navýšení počtu odpracovaných hodin zákonitě dojde (a žalobce je přesvědčen, že u něj také skutečně došlo) k navýšení hrubého měsíčního služebního příjmu v roce 2017 o částku celkem 54.869,- Kč, která mu však nebyla do hrubého služebního příjmu za rok 2017 v rozporu s výše uvedeným ustanovením § 353 odst. 2 zákoníku práce a s ustanovení § 166 zákona o služebním poměru započítána. 13. Žalobce uvádí, že jestliže zákon o služebním poměru jako lex specialis neobsahuje speciální ustanovení (ekvivalent) k § 353 odst. 2 zákoníku práce, je nutno pro zjištění průměrného měsíčního služebního příjmu použít právě ustanovení § 353 odst. 2 zákoníku, který je v postavení lex generalis k zákonu o služebním poměru. Je totiž nepochybné, že ustanovení § 166 zákona o služebním poměru neobsahuje komplexní postup pro zjištění průměrné