4 Afs 22/2015 — Nejvyšší správní soud

9 Af 2/2018- 38 - text 12 9Af 2/2018 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudkyň Mgr. Ing. Silvie Svobodové a JUDr. Naděždy Řehákové ve věci žalobkyně: VDistribution s. r. o., IČO: 02037327 sídlem Polská 1211/26, 120 0 Praha 2 zastoupená advokátkou JUDr. Evou Benešovou sídlem Ježkova 14, 130 00 Praha 3 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 11. 2017, č. j. 47656/17/5300-21443-702551, takto: I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 10. 11. 2017, č. j. 47656/17/5300-21443-702551, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů v řízení ve výši 11 228 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně JUDr. Evy Benešové, LL.M., advokátky. Odůvodnění: I. Předmět řízení a vymezení sporu 1. Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 15. 1. 2018 domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 11. 2017, č. j. 47656/17/5300-21443-702551 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný rozhodl ve věci odvolání žalobce proti platebnímu výměru č. j. 4925739/17/2002-52521-110499 vydanému Finančním úřadem pro hlavní město Prahu (dále jen „správce daně“) dne 2. 6. 2017 na daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období prosinec 2015 ve výši 4 879 608 Kč (dále jen „platební výměr“), tak, že platební výměr se mění, a to tak, že se původní text na straně 1: „Podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, a podle ustanovení § 147 a § 139 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), a na základě výsledku daňové kontroly dle zprávy o daňové kontrole č. j. 4548245/17/2002-60562-104137 ze dne 25.05.2017 Vám vyměřujeme …“, nahrazuje textem: „Podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, a podle ustanovení § 98 odst. 1, ve spojení s § 147 a § 139 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), a na základě výsledku daňové kontroly dle zprávy o daňové kontrole č. j. 4548245/17/2002-60562-104137 ze dne 25.05.2017 Vám podle pomůcek vyměřujeme …“ V ostatním zůstává platební výměr beze změny. 2. Změna platebního výměru spočívá pouze v doplnění výroku v části uvedení právního předpisu, podle kterého bylo rozhodováno, a to tak, aby bylo zřejmé, že daň byla stanovena podle pomůcek. V ostatním se žalovaný ztotožnil se závěry správce daně. 3. Předmětem sporu je otázka zákonnosti přechodu ke stanovení daně podle pomůcek, jakož i přiměřenost použitých pomůcek. II. Žaloba 4. Žalobkyně v úvodu žaloby shrnula závěry správce daně uvedené ve zprávě o daňové kontrole ze dne 25. 5. 2017, č. j. 4548245/17/2002-60562-104137 (dále jen „zpráva o daňové kontrole“) a závěry napadeného rozhodnutí. 5. Žalobkyně namítla, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, neboť odůvodnění jak zajišťovacího příkazu, platebního výměru a rozhodnutí o odvolání proti platebnímu výměru spolu nekorespondují. 6. Žalobkyně dále namítla nezákonnost napadeného rozhodnutí, kterou spatřuje ve stanovení daně pomocí pomůcek, kde je povinností správce daně volit takové pomůcky, aby daň byla zjištěna objektivně a co nejvíc přesně a nedošlo tak porušení principu neutrality daně. 7. V odůvodnění zprávy o daňové kontrole správce daně nezákonně uvedl, že se žalobkyně úmyslně zúčastnila podvodného jednání a s ohledem na tyto závěry správce daně popřel na ř. 40 DAP přijaté doklady od společnosti TEROCLETON s.r.o., IČO: 02671026 (dále jen „TEROCLETON“), u kterých žalobkyně uplatnila nárok na odpočet dle § 72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „ZDPH“). Uvedl, že žalobkyně je součástí řetězce, který je stižen podvodem na dani z přidané hodnoty. 8. V další části žaloby se žalobkyně obsáhle vyjádřila k otázce daňového podvodu. Rozvedla, že správce daně na straně 8 a 9 zprávy o daňové kontrole konstatoval, že je prokazatelné, - že společnost TEROCLETON nepřiznala a neodvedla daň z uskutečněných zdanitelných plnění; - že z tohoto a dalších skutečností zjištěných i v jiných daňových řízení plyne důvodná pochybnost, že žalobkyně byla zapojena v obchodním řetězci, ve kterém nebyla odvedena daň z přidané hodnoty; - že podvodné jednání spatřuje v daném případě mezi dodavatelem TEROCLETON a odběratelem – žalobkyní, kdy na základě vyhodnocení objektivních a subjektivních skutečností správce daně dospěl k tomuto jednoznačnému závěru; - že žalobkyně nevyvrátila skutečnost, že o záměru krátit daň nevěděla a ani nemohla, s přihlédnutím ke všem objektivním okolnostem, vědět; - že i přes skutečnost, že TEROCLETON nebyla ještě označena jako nespolehlivý plátce, to neznamená, že by měla žalobkyně rezignovat na přijetí konkrétních (rozumných) opatření, která musí být adekvátní, s ohledem na druh činnosti, její zkušenosti, rozsah plnění, znalosti, významnost obchodních partnerů v době jejich působení v daném oboru, způsob navazování spolupráce, její formu, průběh jednání, realizaci jednotlivých obchodních případů, včetně všech souvislostí s každou jednotlivou transakcí a žalobkyně neprokázala, že uvedená opatření přijala a neposkytla správci daně žádné informace vztahující se k jednotlivým obchodním případům; - že žalobkyně věděla či minimálně mohla vědět, že se jedná o podvod. 9. S poukazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu a judikaturu Soudního dvora EU žalobkyně shrnula, že bylo povinností správce daně prokazovat jím tvrzené vědomí žalobkyně o účasti na daňovém podvodu. Z napadeného rozhodnutí pak není zřejmé, jak měla dle názoru správce daně žalobkyně postupovat, jaká opatření měla přijmout, aby si počínala náležitě obezřetně. 10. K otázce stanovení daně pomocí pomůcek žalobkcně namítla, že tyto pomůcky jsou v hrubém nepoměru a nemají logický základ. Pomůcky by neměly být prostředek kontumace daňového řízení či nástroj k trestání daňového subjektu, nýbrž podklad pro kvalifikovaný odhad relevantních skutečností na základě správci daně známých informací o daňovém subjektu, jiných osobách, o obecných poměrech na určitém trhu či v určité lokalitě. Určení relevantních skutečností podle pomůcek se nesmí míjet s realitou, naopak, musí mít ambici se realitě co možná nejvíce přiblížit. Žalobkyně správci daně vyčíslila za měsíc prosinec 2015 výslednou daň ve výši 359 667 Kč, kdy výsledná prodejní zisková marže činí 6 %. Tímto pak žalobkyně argumentovala také v odvolání proti platebnímu výměru, kdy pro oblast podnikání žalobkyně – obchod s elektronikou se jeví marže v rozpětí 2-8 % jako adekvátní i s přihlédnutí k dalším aspektům prodeje, jako je sezónnost prodeje, slevové akce, slevy za objem dodávek, a další dodací a platební podmínky. Naopak správce daně při stanovení daně téměř v plné hodnotě popřel veškeré přijaté plnění, kdy všechno nakoupené zboží bylo dále prodáno a daň z těchto plnění byla řádně přiznána na ř. 1 daňového přiznání. Podle správcem daně použitých pomůcek by prodané zboží bylo prodáno s marží téměř 88 %, což odporuje logice a běžným tržním podmínkám. Žalobkyně považuje za zarážející, že žalovaný argumentaci správce daně v plné míře přitakal, kdy navíc v bodě 30 napadeného rozhodnutí uvedl, že podkladem pro výpočet pomůcek byly pouze informace poskytnuté správci daně bankovními subjekty, ČSOB a Raiffeisen Bank. 11. Žalobkyně shrnula, že daň vyměřená správcem daně na základě jím stanovených pomůcek nebyla stanovena „dostatečně spolehlivě“, neboť správce daně použil nepřiměřené pomůcky a překročil tím meze, které mu zákon stanovil (§ 114 odst. 4 daňového řádu). Daňová povinnost stanovená správcem daně na základě jím stanovených pomůcek se nejeví jako dostatečně spolehlivá (viz § 98 odst. 4 daňového řádu). 12. Žalobkyně dále poukázala na institut ručení za nezaplacenou DPH podle § 109 ZDPH, který byl správce daně v případě zjištěného podvodu na DPH obligatorně aplikovat, což však neučinil. Správce daně ani žalovaný vůbec nezkoumaly úmysl dodavatelů žalobkyně DPH nezaplatit. Správce daně vyšel z prosté premisy, že není-li daň zaplacena, případně je-li dodavatel nekontaktní, jedná se automaticky o podvod. 13. Žalobkyně uzavřela, že správce daně neunesl důkazní břemeno stran prokázání, že žalobkyně nebyla v dobré víře, bylo proto jeho povinností uznat nárok žalobkyně na odpočet daně. III. Vyjádření žalovaného 14. Žalovaný ve vyjádření ze dne 6. 4. 2018 odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde je průběh daňového řízení popsán. 15. Žalovaný uvedl, že ze zprávy o daňové kontrole (vč. předcházejícího úředního záznamu ze dne 26. 8. 2016, jehož prostřednictvím byla žalobkyně seznámena s výsledkem kontrolního zjištění), jakožto i ze všech dalších navazujících rozhodnutí je zřejmé, že daň byla stanovena podle pomůcek (např. str.