5 Afs 124/2014 — Nejvyšší správní soud

10 Af 31/2019- 104 - text 37 pokračování 10 Af 31/2019 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lachmanna a soudců Mgr. Aleše Sabola a Mgr. Jana Ferfeckého v právní věci žalobce: Český rozhlas, IČO: 452 45 053 sídlem Vinohradská 12, Praha 2 zastoupeného JUDr. Pavlem Dejlem, Ph. D., LL. M., advokátem sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 6. 2019, čj. 23981/19/5300-22444-711887 takto: I. V řízení se pokračuje. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 6. 2019, čj. 23981/19/5300/22444/711887, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 15 342 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce, JUDr. Pavla Dejla, Ph. D., LL. M., advokáta. Odůvodnění: I. Předmět řízení a vymezení sporu 1. Žalobce se žalobou podanou dne 9. 7. 2019 domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 6. 2019, čj. 23981/19/5300-22444-711887 (dále jen „Napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil v něm identifikovaných 24 dodatečných platebních výměrů Finančního úřadu pro Hlavní město Prahu (dále jen „správce daně“), jimiž správce daně doměřil žalobci daň z přidané hodnoty za zdaňovací období leden – prosinec 2015 a zdaňovací období leden – prosinec 2016 (dále společně jen „Prvostupňová rozhodnutí“). Prvostupňovými rozhodnutími správce daně byla žalobci doměřena daň za jednotlivá zdaňovací období roku 2015 v celkové výši 485 576 Kč a roku 2016 v celkové výši 448 166 Kč a dále předepsána s tím související povinnost uhradit penále. 2. Napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 11. 6. 2019. II. Rozhodnutí žalovaného (Napadené rozhodnutí) 3. Žalovaný v odůvodnění Napadeného rozhodnutí nejprve stručně zrekapituloval předchozí průběh správního řízení, sumarizoval průběh odvolacího řízení, reprodukoval odvolací argumentaci žalobce a rozebral právní základ projednávané věci, který následně aplikoval na skutkový stav. 4. Žalovaný předně zdůraznil, že daň z přidané hodnoty je daní harmonizovanou v rámci Evropské unie, a to především směrnicí Rady 2006/112/ES ze dne 28. 11. 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty (Úř. věst. L 347, 11. 12. 2006; dále jen „směrnice 2006/112/ES“), jež nahradila šestou směrnici Rady ze dne 17. 5. 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty; jednotný základ daně (77/388/EHS) (Úř. věst. 1977, L 145, 13. 6. 1977, s. 1; Zvl. vyd. 09/01, s. 23; dále jen „šestá směrnice“), která se promítla do českého právního řádu zákonem č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „ZDPH“); cílem této harmonizace je pak dle žalovaného dosažení daňové neutrality, přičemž jedním z nástrojů je možnost odečíst si daň na vstupu od daně na výstupu (tzv. nárok na odpočet daně). 5. K odvolacím důvodům se žalovaný vyjádřil následovně. K nesprávné interpretaci rozsudku Soudního dvora Evropské Unie (dále jen „SDEU“) ze dne 22. 6. 2016, ve věci C-11/15, Český rozhlas (dále jen „Rozsudek C-11/15“), potažmo rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2016, čj. 5 Afs 124/2014 - 178 (dále jen „Rozsudek NSS“), tedy že z těchto je možné vycházet pouze ve vztahu k posouzení povahy rozhlasových poplatků, žalovaný uvedl, že skutečnost, že je v Rozsudku C-11/15 uvedena toliko část stanoviska generálního advokáta Macieje Szpunara předneseného dne 17. 3. 2016 (dále jen „Stanovisko“) týkající se povahy rozhlasového vysílání, neznamená, že by se SDEU se Stanoviskem neztotožnil také v části týkající se nároku na odpočet daně, k této se toliko specificky nevyjadřoval, neboť přesahovala rámec předběžné otázky položené Nejvyšším správním soudem a již byla řešena. Dle žalovaného jsou jak Rozsudek C-11/15, tak Rozsudek NSS aplikovatelné na projednávaný případ. 6. K námitce žalobce, že rozhlasové vysílání představuje ekonomickou činnost, žalovaný konstatoval, že žalobce provozuje rozhlasové vysílání, které je financované prostřednictvím rozhlasových poplatků, na tyto pak v souladu s Rozsudkem C-11/15 nelze pohlížet jako na úplatu za protiplnění spočívající v rozhlasovém vysílání. Z Rozsudku NSS pak žalovaný dovodil, že rozhlasové vysílání vykonávané žalobcem nelze považovat za ekonomickou činnost ve smyslu § 5 odst. 2 ZDPH. K povaze žalobcovy činnosti žalovaný odkázal na Stanovisko, ze kterého dle něj plyne, že žalobce neprovozuje pouze jedinou činnost v podobě veřejné služby v oblasti rozhlasového vysílání, ale i podnikatelskou činnost, která souvisí s předmětem jeho činnosti. Podle žalovaného nelze dospět k závěru, že žalobce není schopen provozovat veřejnou službu v oblasti rozhlasového vysílání bez své podnikatelské činnosti, neboť k financování této služby slouží primárně rozhlasové poplatky vybírané podle zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 348/2005 Sb.“). Žalovaný seznal, že tak není vyloučeno, aby část veřejné služby v oblasti rozhlasového vysílání žalobce financoval z příjmů z podnikatelské činnosti, je však vyloučeno tvrzení, že žalobce provozuje pouze jednu nedělitelnou činnost, kterou označuje za ekonomickou. 7. K žalobcem odkazovanému posouzení jeho činnosti dle sdělení Českého statistického úřadu č. 244/2007 Sb., o zavedení Klasifikace ekonomických činností (CZ-NACE) (dále jen „Klasifikace ekonomických činností“) žalovaný uvedl, že zatřídění ekonomické činnosti v rámci klasifikace ekonomických činností dle Českého statistického úřadu není pro posouzení činnosti žalobce pro šetřené účely relevantní; na jeho základě nelze dospět k závěru, že pro účely daně z přidané hodnoty je veškerá žalobcem provozovaná činnost součástí rozhlasového vysílání. Žalovaný zdůraznil, že Statut Českého rozhlasu zakotvuje, že žalobce vede účetnictví tak, aby umožňovalo rozlišení nákladů a výnosů souvisejících s poskytováním veřejné služby v oblasti rozhlasového vysílání a nákladů a výnosů souvisejících s podnikatelskou činností; toto pravidlo dle žalovaného vypovídá o faktické oddělitelnosti žalobcem vykonávané činnosti, kdy je podstatné, že oddělení je technicky, logicky a věcně proveditelné. Žalovaný argumentuje, že obdrží-li žalobce úplatu za odvysílání reklamy či za sponzoring pořadu, tak protiplněním je odvysílání reklamy či vytvoření a vysílání sponzoringu během pořadu, nikoliv veřejnoprávní vysílání. To, že pak takto získané finance žalobce použije na zajištění veřejné služby v oblasti rozhlasového vysílání, dle žalovaného neznamená, že tyto finance jsou úplatou získanou za veřejnou službu v oblasti rozhlasového vysílání. Žalovaný dále uvedl, že zákon č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ČRo“) stanoví žalobci povinnost poskytovat veřejnou službu v oblasti rozhlasového vysílání (činnosti hlavní), zatímco k podnikatelské činnosti ho pouze opravňuje (činnost doplňková). Výlučným důvodem většiny přijatých plnění však dle žalovaného není provozování podnikatelské činnosti, ale naopak činnosti, která není ekonomickou činností dle směrnice 2006/112/ES, potažmo ZDPH. Z rozsudku SDEU ze dne 14. 6. 2016 ve věci C-432/15, Pavlína Baštová (dále jen „rozsudek Pavlína Baštová“) žalovaný dovodil, že plný nárok na odpočet daně lze přiznat u plnění, jež byla přijata i mimo ekonomickou činnost daňového subjektu, pokud tato s celkovou ekonomickou činností daňového subjektu úzce souvisí a jsou například prostředkem na její podporu; již z podstaty existence žalobce jako poskytovatele veřejné služby nelze říci, že žalobcova hlavní činnost je prostředkem pro podporu jeho vedlejší činnosti. Žalovaný se rovněž neztotožnil s názorem žalobce, že kvalita veřejnoprávního rozhlasového vysílání přímo ovlivňuje cenu fakturovanou za reklamu poskytovanou žalobcem. Žalovaný připustil určitou korelaci mezi množstvím posluchačů a cenou reklamních služeb, nicméně dle jeho názoru se jedná pouze o nepřímou souvislost a bezprostřední spojitost s ekonomickou činností vyžadovaná judikatorní praxí SDEU dána není. 8. Žalovaný odmítl žalobcův příměr se situací řešenou SDEU v rozsudku ze dne 16. července 2015 ve věci C-108/14, Beteiligungsgesellschaft Larentia + Minerva mbH & Co. KG (dále jen „Beteiligungsgesellschaft Larentia“), neboť i v tomto případě soud zdůraznil nutnost bezprostřední a přímé souvislosti s ekonomickou činností, která v řešené věci dána není. Žalovaný zdůraznil, že žalobce byl zřízen právě za účelem veřejnoprávního rozhlasového vysílání, jež není ekonomickou činností; veškeré další aktivity jsou pouze doplňkovými činnostmi, kterými žalobce může vylepšit svou pozici, avšak na kterých není závislý. Žalovaný k tomuto okruhu námitek uzavřel, že žalobcovo tvrzení, že vykonává jedinou nedělitelnou ekonomickou činnost, je v rozporu se zjištěným skutkovým