10 Af 56/2014

Žalobkyně se podanou žalobou domáhá přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí ministra financí, jímž byl zamítnut rozklad žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 10. 2013, č. j. MF-63552/2/2013/34 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) a prvostupňové rozhodnutí potvrzeno.

Prvostupňovým rozhodnutím bylo zrušeno - rozhodnutí ze dne 31. 12. 2007, č. j. 34/26454/2007, a to v části týkající se povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry dle § 50 odst. 3 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o loteriích“) prostřednictvím Centrálního loterního systému INTERAKTIVNÍ LOTERNÍ SYSTÉM, výrobní číslo: 2516, na adrese Mírové náměstí 10, 703 00 Ostrava-Vítkovice, a v části týkající se povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry dle § 50 odst. 3 zákona o loteriích prostřednictvím Centrálního loterního systému INTERAKTIVNÍ LOTERNÍ SYSTÉM, výrobní číslo: 2802, na adrese Jeremenkova 17/168, 703 00 Ostrava-Vítkovice, - rozhodnutí ze dne 28. 4. 2008, č. j. 34/40344/2008, a to v části týkající se povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry dle § 50 odst. 3 zákona o loteriích prostřednictvím Centrálního loterního systému INTERAKTIVNÍ LOTERNÍ SYSTÉM, výrobní číslo: 4156, 4157, 4158, na adrese Jeremenkova 17/168, 703 00 Ostrava-Vítkovice, - rozhodnutí ze dne 4. 8. 2008, č. j. 34/51116/2008, a to v části týkající se povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry dle § 50 odst. 3 zákona o loteriích prostřednictvím Centrálního loterního systému INTERAKTIVNÍ LOTERNÍ SYSTÉM, výrobní číslo: 15505, na adrese Jeremenkova 17/168, 703 00 Ostrava-Vítkovice, a - rozhodnutí ze dne 14. 1. 2008, č. j. 34/97738/2007, a to v části týkající se povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry dle § 50 odst. 3 zákona o loteriích prostřednictvím Centrálního loterního systému INTERAKTIVNÍ LOTERNÍ SYSTÉM, výrobní číslo: 3151, 3152, 3154, na adrese Jeremenkova 17/168, 703 00 Ostrava-Vítkovice.

Ministr financí v napadeném rozhodnutí nejprve zrekapituloval průběh správního řízení a výrok prvostupňového rozhodnutí. Následně ministr financí shrnul argumenty (námitky) žalobkyně uplatněné v rozkladu.

Jako první rozkladový argument označil ministr financí námitky žalobkyně týkající se procesních vad. Žalobkyně v této souvislosti namítala, že nebyla žalovaným vyrozuměna o vyjádření statutárního města Ostravy a nebyla jí v návaznosti na toto vyjádření zaslána výzva k seznámení se s podklady rozhodnutí podle § 36 odst. 3 správního řádu. Dále žalobkyně namítala, že jí nebylo známo, k jakému datu hodlá žalovaný vydat prvostupňové rozhodnutí, nevyrozuměl jí o časovém rozmezí, v němž může uplatňovat svá práva v řízení a že řízení zahájil poté, co uplynula lhůta, ve které bylo možno řízení o zrušení povolení podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích ve spojení s § 96 odst. 1 správního řádu zahájit.

Jako druhý rozkladový argument označil ministr financí námitky žalobkyně týkající se protiústavnosti postupu žalovaného při rušení povolení k provozování loterií a jiných podobných her. V této souvislosti žalobkyně namítala, že došlo k porušení principu právní jistoty, předvídatelnosti práva a legitimního očekávání, zákazu zpětné účinnosti právních norem a principu ochrany práv nabytých v dobré víře. Žalovaný při rušení udělených povolení aplikoval obecně závaznou vyhlášku statutárního města Ostravy č. 11/2011, kterou se reguluje provozování výherních hracích přístrojů, interaktivních videoloterních terminálů a lokálních loterních systémů na území statutárního města Ostravy (dále jen „obecně závazná vyhláška č. 11/2011“), která nabyla účinnosti až poté, kdy tato povolení nabylo právní moci, a nezohlednil v řízení princip proporcionality, ačkoliv tak měl dle závěrů vyplývajících z nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10 učinit.

Jako třetí rozkladový argument označil ministr financí námitku žalobkyně týkající se nedostatku procesu notifikace zákona č. 300/2011 Sb. a jeho rozporu s evropským právem. Žalobkyně v této souvislosti namítala, že zákon č. 300/2011 Sb., kterým byl novelizován zákon o loteriích, byl přijat v rozporu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 98/34/ES ze dne 22. 6. 1998 o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů (dále jen „směrnice 98/34/ES“), čímž došlo k porušení notifikační procedury a zákon č. 300/2011 Sb. stejně jako obecně závazná vyhláška č. 11/2011 jsou z tohoto důvodu nepoužitelné a právně nevynutitelné.

Jako čtvrtý rozkladový argument označil ministr financí námitky žalobkyně týkající se nezákonnosti a protiústavnosti obecně závazné vyhlášky č. 11/2011. Žalobkyně v této souvislosti namítala, že obecně závazná vyhláška č. 11/2011 je diskriminační povahy a je v rozporu s národním a evropským právním řádem, což dokládají také správní rozhodnutí, dle nichž měla být místa, na kterých je žalobkyni povolení k provozování loterií a jiných podobných her rušeno, původně posouzena jako vhodná pro jejich provozování.

Ministr financí se neztotožnil s názorem žalobkyně, že v řízení došlo ke zkrácení jejích procesních práv. S podklady pro vydání rozhodnutí byla žalobkyně dostatečně seznámena již v rámci oznámení o zahájení řízení, bylo jí také umožněno, aby v plné šíři uplatnila své právo na nahlížení do spisu. Přesto žalobkyně tohoto svého práva po celou dobu řízení nevyužila. Zároveň byla v souladu s § 46 odst. 3 správního řádu vymezena lhůta, po kterou mohla žalobkyně i statutární město Ostrava učinit návrhy důkazů, vyjádření nebo jiné návrhy, přičemž tato lhůta byla žalobkyni k její žádosti ještě prodloužena. Ve věci neprobíhalo rozsáhlé dokazování, bylo proto možné spojit oznámení o zahájení řízení s výzvou k vyjádření k podkladům pro rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že ani později nedošlo k rozšíření podkladů pro vydání rozhodnutí, nebylo třeba další výzvy ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu. Co se týče vyjádření statutárního města Ostravy, to v rámci svého vyjádření pouze žalovaného informovalo o vydání obecně závazné vyhlášky č. 11/2011. V důsledku vydání této obecně závazné vyhlášky bylo přitom správní řízení zahájeno, a takovou skutečnost proto nelze považovat za informaci důležitou pro správní řízení. Tato informace byla žalovanému i žalobkyni známa již od jeho zahájení. Jelikož v řízení nebyla doplněna žádná relevantní skutečnost, informace důležitá pro řízení nebo důkazní prostředek, ke kterému by žalovaný při rozhodování věci přihlížel, nebyl dán žádný důvod k tomu, aby žalovaný znovu vydával výzvu podle § 36 odst. 3 správního řádu. Dále ministr financí uvedl, že řízení vedené na základě § 43 odst. 1 zákona o loteriích je řízením sui generis vedeným podle zvláštního právního předpisu a nelze na něj aplikovat ustanovení správního řádu týkající se přezkumného řízení, neboť § 43 odst. 1 zákona o loteriích je vůči těmto ustanovením ve vztahu speciality. Řízení podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích lze proto zahájit kdykoliv po dobu platnosti povolení k provozování loterie a jiné podobné hry a nikoliv jen ve lhůtě vyplývající z § 96 odst. 1 správního řádu.

Ministr financí se neztotožnil ani s námitkami žalobkyně týkajícími se protiústavnosti postupu při rušení povolení k provozování loterií a jiných podobných her. Ze závěrů vyplývajících z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/10 vyplývá, že se v případech, kdy žalovaný využívá postup podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích, nejedná o protiústavní postup a porušení zákona o loteriích, neboť si provozovatelé loterií a jiných podobných her museli být vědomi existence § 43 odst. 1 zákona o loteriích a tedy i skutečnosti, že mohou být v podstatě kdykoliv, nastanou-li v průběhu platnosti povolení okolnosti vylučující provoz těchto zařízení, tohoto povolení zbaveni. Jelikož § 43 odst. 1 zákona o loteriích stanoví, že orgán, který loterii povolil, povolení zruší, jestliže nastanou nebo dodatečně vyjdou najevo okolnosti, pro které nebylo možno loterii nebo jinou podobnou hru povolit, aplikace obecně závazné vyhlášky č. 11/2011 v případě povolení, jež byla vydána před nabytím její účinnosti, je nejen postupem, který odpovídá tomuto zákonu, ale je, jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 56/10, i plně v souladu s ústavním pořádkem. Pokud jde o rozpor s principem proporcionality a legitimního očekávání, je žalovaný v souladu s judikaturou Ústavního soudu povinen v případě rozporu povolení k provozování loterií a jiných podobných her rozhodnout o jejich zrušení, neboť pokud by tak neučinil, dopustil by se zásahu do ústavního práva obcí na samosprávu. U provozovatelů loterií a jiných podobných her přitom, jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/13, nelze hovořit o existenci legitimního očekávání spočívajícího v naději, že jejich činnost nebude přinejmenším po určitou dobu regulována prostřednictvím obecně závazných vyhlášek obcí, neboť si mohli být vědomi, že jejich sféra může být dotčena v důsledku přijetí, změny či zrušení právních předpisů, a to nejen zákonů, nýbrž i podzákonných předpisů.

K námitce žalobkyně týkající se nedostatku procesu notifikace zákona č. 300/2011 Sb. ministr financí uvedl, že novela zákona o loteriích byla podrobena notifikačnímu procesu podle směrnice 98/34/ES. Žalovaný se v rámci správního řízení řídí platnými a účinnými právními předpisy včetně základních zásad činnosti správních orgánů a nepřísluší mu rozhodovat o nevymahatelnosti a nevynutitelnosti právního předpisu.

K námitkám žalobkyně týkajícím se nezákonnosti a protiústavnosti obecně závazné vyhlášky č. 11/2011 ministr financí uvedl, že dozor nad zákonnosti obecně závazných vyhlášek obcí spadá do pravomoci Ministerstva vnitra. Žalovaný není oprávněn přezkoumávat zákonnost obecně závazných vyhlášek. Takovou pravomoc má Ministerstvo vnitra, které obecně závaznou vyhlášku nezákonnou neshledalo. Žalovaný je povinen v takovém případě aplikovat obecně závaznou vyhlášku bez výhrad. Statutární město Ostrava přitom prostřednictvím obecně závazné vyhlášky č. 11/2011 jednoznačně vyjádřilo svůj regulační úmysl ve vztahu k jednotlivým druhům loterií a jiných podobných her. V této souvislosti ministr financí zdůraznil, že pravomoc obcí regulovat prostřednictvím obecně závazných vyhlášek umístění interaktivních loterních terminálů a obdobných technických zařízení aproboval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/10 Ústavní soud a pravomoc obcí v této oblasti tak byla dána před nabytím § 50 odst. 4 zákona o loteriích v znění účinném od 14. 10. 2011. Dále ministr financí uvedl, že se ztotožňuje s argumentací žalovaného ohledně dříve vydaných správních rozhodnutí, jež měla mít vliv na rozhodnutí žalobkyně o vynaložení investic v souvislosti s provozováním loterií a jiných podobných her na adresách dotčených prvostupňovým rozhodnutím. Žalovaný v tomto ohledu zcela správně upřednostnil hledisko legálnosti udělených povolení.

Žalobkyně v podané žalobě namítala, že se žalovaný v řízení dopustil řady procesních vad. Žalobkyně se totiž až z prvostupňového rozhodnutí dozvěděla, že statutární město Ostrava v řízení využilo svého práva a doplnilo spis o své vyjádření. O této skutečnosti však žalobkyně nebyla žalovaným zpravena, a to navzdory své výslovné žádosti uvedené ve vyjádření k zahájení správního řízení, v níž požadovala, aby ji žalovaný informoval v případě, že bude spis jakkoli doplněn. Bylo tedy povinností žalovaného neprodleně informovat žalobkyni o vyjádření statutárního města Ostravy ve smyslu § 36 odst. 2 správního řádu a vydat novou výzvu podle § 36 odst. 3 správního řádu, aby se žalobkyně mohla k tomuto podání relevantně vyjádřit. Odůvodnění žalovaného, že tak neučinil, neboť vyjádření statutárního města Ostravy nepovažoval za relevantní pro účely daného rozhodnutí, nemůže postup žalovaného ospravedlnit. Tento postup žalovaného je v rozporu s § 4 odst. 4 správního řádu, neboť žalobkyni nebylo umožněno uplatnit její práva a oprávněné zájmy. Žalovaný tedy zkrátil procesní práva žalobkyně tím, že s odkazem na obecné právo nahlížení do spisu odmítl informovat žalobkyni o podstatných procesně důležitých dokumentech přidaných do spisu. V této souvislosti žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2010, č. j. 8 Afs 21/2009 - 243.

Žalobkyně dále uvedla, že došlo ke zkrácení jejích procesních práv, jelikož žalovaný jí v řízení předcházejícím vydání prvostupňového rozhodnutí nedal řádným procesním způsobem na vědomí, k jakému datu v tomto řízení hodlá vydat rozhodnutí resp., v jakém okamžiku bezprostředně předcházejícím vydání rozhodnutí se lze seznámit s podklady pro vydání rozhodnutí. Žalovaný v oznámení o zahájení řízení vyzvala žalobkyni jako účastníka řízení k učinění návrhů důkazů, vyjádření ve věci nebo jiných návrhů či úkonů, jakož i ke všem podkladům rozhodnutí a to do 21 dnů ode dne doručení tohoto oznámení, přičemž tato výzva ani nebyla učiněna formou usnesení, jak vyžaduje § 36 odst. 1 správního řádu. Stejně vyzval žalovaný také statutární město Ostravu jako dotčený orgán k poskytnutí všech informací důležitých pro řízení a to ve stejné lhůtě do 21 dnů ode dne doručení oznámení o zahájení řízení. Podle názoru žalobkyně tak nebylo spolehlivě vyloučeno, že i po uplynutí uvedené 21 denní lhůty nebudou v řízení doplňovány nové důkazní prostředky, vyjádření či jiné informace. Žalobkyně se tak ocitla v procesně nejistém postavení, když nemohla v řízení spolehlivě rozpoznat, v jakém okamžiku lze dokazování i opatřování dalších podkladů pro rozhodnutí považovat za skončené a kdy je tedy namístě uvažovat o využití práva vyjádřit se ke kompletním podkladům rozhodnutí. Tento nedostatek nelze zhojit ani poukazem na obecné právo žalobkyně nahlížet do spisu, neboť toto právo nejen nezbavuje správní orgán povinnosti poskytnout účastníkovi řízení možnost dle § 36 odst. 3 správního řádu, ale je též v přímém rozporu s § 4 odst. 4 správního řádu.

Žalobkyně dále uvedla, že zahájení řízení dle § 43 odst. 1 zákona o loteriích je nutno aplikovat ve spojení s § 96 odst. 1 správního řádu. Řízení o zrušení již vydaného povolení lze proto zahájit pouze do jednoho roku od jeho právní moci. Správní řízení v dané věci však bylo zahájeno téměř 6 let ode dne právní moci prvního z povolení dotčených prvostupňovým rozhodnutím. Stanovená roční lhůta pro zahájení řízení o přezkumu tak byla překročena. Podle názoru žalobkyně bylo proto řízení o zrušení povolení vedeno nezákonným způsobem. V důsledku nezákonně vedeného řízení byla pak také prvostupňové rozhodnutí i napadené rozhodnutí vydaná v rozporu se zákonem.

Žalobkyně dále namítala protiústavnost napadeného rozhodnutí. Napadené rozhodnutí podle žalobkyně porušuje ústavní principy, a to zejména princip právní jistoty, ochrany důvěry v právo, ochrany nabytých práv, legitimního očekávání a tím i princip právního státu.

Žalobkyně v této souvislosti rekapitulovala legislativní vývoj týkající se znění čl. II zákona č. 300/2011 Sb., dle jehož bodu 4 se zmocnění obcí vydávat obecně závazné vyhlášky nevztahovalo na povolení vydaná podle § 2 písm. i), písm. j) a podle § 50 odst. 3 zákona o loteriích ve znění účinném před 1. 1. 2012. Ustanovení čl. II bodu 4 zákona č. 300/2011 Sb. bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/13, neboť dle Ústavního soudu zasahovalo do ústavně garantovaného práva obcí na samosprávu, Ústavní soud dále dospěl k závěru, že tento zásah nesledoval legitimní cíl a že u provozovatelů videoloterních terminálů nelze hovořit o existenci legitimního očekávání. Tato argumentace Ústavního soudu posloužila žalovanému jako východisko při rozhodování o zrušení vydaných povolení. Ministr financí v napadeném rozhodnutí tuto argumentaci přejal a doplnil odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/10. V této souvislosti žalobkyně poukázal na skutečnost, že obecně závazná vyhláška č. 11/2011 byla vydána na základě § 50 odst. 4 zákona o loteriích ve znění zákona č. 300/2011 Sb., jehož součástí bylo i zmiňované přechodné ustanovení, jehož smyslem bylo vyloučit dopad regulačního oprávnění obcí na dříve vydaná povolení, a to do 31. 12. 2014. Významem přechodného ustanovení se zabývala také důvodová zpráva k zákonu č. 300/2011 Sb., v níž se uvádělo, že „platnost těchto povolení nebude dotčena, tj. skončí uplynutím doby v povolení vyznačené. Opačný postup by zakládal nepřípustnou právní retroaktivitu, která je v rozporu s principem právní jistoty zakotvené v Ústavě“. Žalobkyně dále poukázala na argumentaci žalovaného v řízení před Ústavním soudem ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 6/13, jehož předmětem byl návrh na zrušení ustanovení čl. II bodu 4 zákona č. 300/2011 Sb., v níž žalovaný uvedl, že „napadené přechodné ustanovení legitimně řeší intertemporální problém související s vyvážením protichůdných ústavně chráněných zájmů… a zároveň chrání legitimní očekávání provozovatelů interaktivních videoloterijních terminálů“. Ústavní soud tuto argumentaci nepřijal a přechodné ustanovení bylo zrušeno. Žalobkyně je však přesvědčen, že s uvedenou argumentací nelze souhlasit, a že napadené rozhodnutí, jakož i prvostupňové rozhodnutí, vydané na základě těchto právních názorů je třeba považovat za nezákonné a protiústavní. V této souvislosti se žalobkyně odvolala na principy fungování demokratického právního státu, mezi něž patří princip právní jistoty, předvídatelnosti práva a s ní související předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky. Zachování právní jistoty pro právní úpravu odvětví hazardních her je pak dle žalobkyně výslovně vyžadováno také judikaturou Soudního dvora Evropské unie, jak vyplývá z rozsudku Soudního dvora Costa a Cifone, C-72/10, C-77/10, bod 74.

Žalobkyně dále zdůraznila, že udělená povolení představovala správní rozhodnutí vydaná žalovaným v souladu s § 50 odst. 3 zákona o loteriích, přičemž v těchto rozhodnutích je žalobkyni uložena také řada povinností a podmínek k provozu povolované loterie a jiné podobné hry, včetně délky doby jejich platnosti do 31. 12. 2017. Kromě toho, že jsou tato povolení ve formě správních rozhodnutí vynutitelná vůči žalobkyni, zavazují také orgány veřejné správy. V této souvislosti žalobkyně zmínila nález Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2001, sp. zn. I. ÚS 535/2000 a zdůraznila, že podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu je kromě jiného také princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 150/2001. V souladu s těmito principy tedy žalobkyně plně spoléhala na to, že jednak stát dodrží podmínky udělených povolení, která žalobkyni vydal ve formě individuálních správních aktů, a to včetně doby jejich platnosti, jednak že stát bude respektovat a chránit práva, která žalobkyně na základě těchto aktů veřejné moci v dobré víře nabyla. Žalovaný však zrušením udělených povolení nerespektoval zaručenou dobu platnosti vydaných oprávnění. Žalobkyně proto trvá na tom, že povinností státu bylo udělená povolení dodržet a ochránit práva, která žalobkyni na jejich základě vznikla. Jelikož stát takto nepostupoval, došlo k porušení principu legitimního očekávání.

S odkazem na několik nálezů Ústavního soudu a ustálenou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) žalobkyně uvedla, že relevantní podstatou legitimního očekávání je majetkový zájem, jemuž je poskytována ochrana na ústavní úrovni, a ke kterému se váže právo každého pokojně užívat svůj majetek. Předmětem ochrany je nejen již nabytý majetek, ale také legitimní očekávání nabytí takového majetku. Na podporu své argumentace žalobkyně dále citovala z nálezů Ústavní soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02 a ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 50/04, v nichž Ústavní soud akcentoval nutnost ochrany legitimního očekávání jako majetkového nároku, který již byl individualizován právním aktem, anebo je individualizovatelný přímo na základě právní úpravy, a zdůraznila, že k porušení čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „EÚLP“) může dojít i ze strany zákonodárce, pokud by změnou zákona došlo ke znemožnění nabytí majetku, k němuž určitým subjektům svědčilo legitimní očekávání.

K relevanci vzniku legitimního očekávání na své straně pak žalobkyně dále odkázala na další judikaturu ESLP, a to na rozsudek Centro Europa 7 S. r. l. a Di Stefano v. Itálie, v němž bylo konstatováno, že za legitimní očekávání požívající ochrany dle čl. 1 Protokolu č. 1 k EÚLP považuje ESLP rovněž legitimní očekávání založené rozhodnutím orgánu státu o udělení licence nebo povolení spojených s konkrétními majetkovými zájmy v podobě provozování televizní sítě. Paralelu vůči své situaci spatřuje žalobkyně také v rozsudku ESLP ve věci Valkov a další v. Bulharsko, v níž ESLP konstatoval, že legitimní očekávání založené přechodným ustanovením zakotveným v příslušném zákoně požívá taktéž ochrany a zrušení takového přechodného ustanovení představuje zásah do majetku ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1 k EÚLP. K tomuto žalobkyně poukázala také na právo Evropské unie poskytující záruky ve vztahu ke svobodě podnikání a právu na vlastnictví dle čl. 16 a čl. 17 Listiny základních práv Evropské unie.

Žalobkyně proto poté, co obdržela pravomocná a vykonatelná povolení k provozování loterií a jiných podobných her, na základě právní úpravy účinné ke dni jejich vydání, jakož i na základě zavedeného a ustáleného výkladu této právní úpravy a dlouhodobě zavedené aplikační správní praxe vyplývající z činnosti žalovaného, důvodně předpokládala, že bude po celou dobu platnosti těchto povolení, pokud bude dodržovat stanovené podmínky k provozu, oprávněna provozovat loterie a jiné podobné hry uvedené v udělených povoleních, a tedy bude oprávněna užívat majetek k tomuto provozu určený, a že tímto provozem dosáhne dalšího rozmnožení svého majetku formou dosažení zisku. Žalobkyni tudíž v příslušném mezidobí vzniklo legitimní očekávání, jemuž se ve smyslu uvedených odkazů na rozhodovací praxi soudů poskytuje právní ochrana. Do takto vzniklého legitimního očekávání žalobkyně však stát neoprávněně zasáhl v okamžiku, kdy nabyl účinnosti zákon č. 300/2011 Sb., dle jehož přechodného ustanovení se regulační pravomoc obcí neměla vztahovat na udělená povolení pouze do 31. 12. 2014. Avšak ani ochrannou dobu dle zmiňovaného přechodného ustanovení stát nedodržel, když Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 6/13, přechodné ustanovení tohoto zákona zrušil a umožnil tak okamžitý dopad regulačních obecně závazných vyhlášek obcí, čímž bylo do legitimního očekávání žalobkyně neoprávněně zasaženo v relativně krátké době již podruhé. Tímto způsobem se podle žalobkyně Česká republika dopustila rovněž neoprávněného zásahu do svobody podnikání a práva na vlastnictví, které garantují právě čl. 16 a 17 Listiny základních práv Evropské unie. Tím se Česká republika dopustila i porušení primárního práva Evropské unie.

Žalobkyně dále uvedla, že v prvostupňovém rozhodnutí ani napadeném rozhodnutí nebyla zohledněna zásada proporcionality. Nadto se dle názoru žalobkyně žalovaný nevypořádal ani s požadavkem Ústavního soudu vysloveným v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/10, dle nějž má být na žalovaném, aby v konkrétních případech posoudil, zda existence obecně závazné vyhlášky, ať již byla přijata před vydáním rozhodnutí o povolení či po něm, je důvodem pro zrušení povolení, a to především s ohledem na další ústavně vymezené principy. Otázka opodstatněnosti zásahu do práv žalobkyně na ochranu jejího vlastnického práva a práva podnikat a zejména pak otázky nejvyšší míry přípustnosti tohoto zásahu a všech možností minimalizace tohoto zásahu, nebyly ze strany žalovaného v prvostupňovém rozhodnutí ani v napadeném rozhodnutí vůbec hodnoceny a obě rozhodnutí byla vydána bez jakéhokoli ohledu na jiné ústavně vymezené principy, než je právo obcí na samosprávu. Žalovaný i ministr financí tak jednali v rozporu se zásadou proporcionality a mimo jiné i v přímém rozporu s uvedenými závěry Ústavního soudu v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/10, přestože se jinak na tyto závěry bez výhrad odvolávali.

Žalovaný navíc aplikoval na udělená povolení obecně závaznou vyhlášku č. 11/2011, která byla vydána teprve poté, co tato povolení nabyla právní moci, čímž se podle názoru žalobkyně dopustil nepřípustného retroaktivního použití této obecně závazné vyhlášky.

Žalobkyně proto trvá na tom, že žalovaný zrušil povolení udělená žalobkyni před uplynutím doby jejich platnosti neoprávněně, na základě nesprávného právního posouzení věci a porušil tím princip právní jistoty včetně principu ochrany důvěry v právo a ochrany nabytých práv, zasáhl tím nedovoleně do legitimního očekávání žalobkyně a dále porušil princip proporcionality a aplikoval nepřípustně retroaktivně obecně závaznou vyhlášku č. 11/2011. Jelikož tento nezákonný a protiústavní postup nebyl napraven ani napadeným rozhodnutím, je nutno podle žalobkyně rovněž napadené rozhodnutí považovat za nezákonné a protiústavní.

Dále se žalobkyně v podané žalobě zabývala vývojem judikatury Ústavního soudu v oblasti regulace loterií a jiných podobných her a polemice se závěry z ní vyplývajícími. S poukazem na text ze dne 1. 11. 2009 uveřejněný na webových stránkách Ministerstva vnitra odborem dozoru a kontroly veřejné správy nazvaný „Právní výklad k zákonnému zmocnění, k obecně závazné vyhlášce o loteriích a jiných podobných hrách“ a na obdobně vyznívající stanovisko Ministerstva vnitra ze dne 26. 3. 2007 vytkla žalobkyně Ústavnímu soudu, že se ve svých nálezech sp. zn. Pl. ÚS 6/13, Pl. ÚS 29/10 a také Pl. ÚS 56/10, jakož i v dalších navazujících nálezech týkajících se práva obcí na regulaci provozu loterií a jiných obdobných her, odchýlil jak od zavedeného výkladu zákona o loteriích a dlouhodobé správní praxe, tak od své dřívější judikatury týkající se legitimního očekávání. Tímto postupem se Ústavní soud odchýlil také od svého právního názoru vyjádřeného ve svých nálezech (např. nález ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 3207/07, nález ze dne 22. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 610/06) týkajících se ochrany důvěry adresátů právních norem v právo, která se odvíjí i od trvajícího výkladu právního předpisu orgány veřejné moci. Žalobkyně z těchto důvodů považuje nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/13, Pl. ÚS 29/10 a také Pl. ÚS 56/10 za překvapivé a nekonzistentní s dřívější judikaturou Ústavního soudu, jakož i s judikaturou ESLP a Soudního dvora týkající se ochrany legitimního očekávání. Žalobkyně je proto toho názoru, že po ní nelze spravedlivě požadovat, aby tato rozhodnutí Ústavního soudu a právní závěry v nich obsažené byly ve vztahu k vydaným povolením k provozování loterií a jiných podobných her ze strany žalobkyně, jakož i ze strany ostatních provozovatelů jakkoli předvídány. Na základě takovýchto rozhodnutí proto nelze dodatečně zbavit žalobkyni jejího legitimního očekávání a takové legitimní očekávání žalobkyně je tedy na místě chránit tím, že platnost udělených povolení bude dodržena. Ve světle takto uvedené argumentace se žalobkyni jeví případným, aby městský soud nález sp. zn. Pl. ÚS 6/13, Pl. ÚS 29/10 a také Pl. ÚS 56/10 v této věci nereflektoval a rozhodl v rozporu s výkladem uvedeným v těchto nálezech s tím, že Ústavní soud by měl tento způsob výkladu opětovně uvážit. Dalším důvodem, proč v této věci neaplikovat nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/13, Pl. ÚS 29/10 a také Pl. ÚS 56/10, je podle žalobkyně jejich rozpor s primárním právem Evropské unie. V této souvislosti žalobkyně připomněla, že v souladu s principem aplikační přednosti práva Evropské unie platí, že dostane-li se přímo použitelná norma unijního práva do aplikační kolize s normou národní, jsou všechny orgány členských států při aplikaci práva povinny dát přednost přímo použitelné normě Evropské unie před jakýmkoli vnitrostátním pravidlem a tím vyloučit aplikaci tohoto neslučitelného národního předpisu.

Žalobkyně dále namítala nezákonnost a diskriminační povahu obecně závazné vyhlášky č. 11/2011 a že regulace provedená jejím prostřednictvím je v rozporu s evropským právem. Těmito námitkami žalobkyně se však žalovaný v prvostupňovém rozhodnutí, jakož i ministr financí v napadeném rozhodnutí odmítli zabývat s odůvodněním, že dozor nad obecně závaznými vyhláškami spadá do působnosti Ministerstva vnitra.

Obecně závazná vyhláška č. 11/2011 bez bližšího odůvodnění reguluje jen některé druhy loterií a jiných podobných her vyjmenované v § 50 odst. 4 zákona o loteriích. Obecně závaznou vyhlášku č. 11/2011 proto považuje žalobkyně za diskriminační a rozpornou s § 50 odst. 4 zákona o loteriích, neboť stanovila zákaz provozu nebo časovou regulaci pouze pro určité druhy sázkových her (výherní hrací přístroje, centrální loterní systémy a lokální loterní systémy) a ostatní sázkové hry a loterie a jiné podobné hry dle § 50 odst. 4 zákona o loteriích obecně závazná vyhláška č. 11/2011 nijak nereguluje. Obecně závazná vyhláška č. 11/2011 navíc i pro regulované hry stanovuje rozdílný zákaz provozu, když na územích uvedených v čl. 1 odst. 1 zakazuje provoz v hernách, pohostinských zařízeních a dalších místech splňujících podmínky zvláštního provozního režimu, zatímco v čl. 2 na jiných zde uvedených územích povoluje provoz pouze v době od 10 do 22 hod. Podle názoru žalobkyně přitom z § 50 odst. 4 zákona o loteriích jasně, vyplývá, že obec může stanovit, že všechny vyjmenované loterie a jiné podobné hry mohou být provozovány pouze na místech a v čase obecně závaznou vyhláškou určených nebo stanovit, na kterých místech a v jakém čase je provoz těchto všech vyjmenovaných loterií a jiných podobných her zakázán, anebo úplně zakázat provozování všech uvedených loterií a jiných podobných her na celém území obce. Nerespektováním těchto zákonných možností regulace obecně závazná vyhláška č. 11/2011 zcela bezdůvodně zvýhodňuje určitý segment trhu před jiným, resp. určité provozovatele sázkových her před jinými a výrazným způsobem narušuje hospodářskou soutěž. Žalobkyně rovněž považuje ve vztahu k uděleným povolením obecně závaznou vyhlášku č. 11/2011 za vnitřně rozpornou, neboť na území městského obvodu Vítkovice stavuje v čl. 1 odst. 1 regulaci vymezením konkrétních adres a v čl. 2 stanovuje regulaci na území městského obvodu Vítkovice bez bližšího vymezení, aniž by tato duplicita byla blíže vysvětlena.

Regulace v podobě obecně závazné vyhlášky č. 11/2011 je podle žalobkyně rovněž nedůvodná a neobjektivní neboť samo statutární město Ostrava vydalo pro dotčenou adresu povolení k provozu výherních hracích přístrojů. Tímto rozhodnutím tak bylo osvědčeno splnění podmínek dle § 4 odst. 2 zákona o loteriích, dle něhož se povolení vydá, jestliže provozování loterií a jiných podobných her je v souladu s jinými právními předpisy, nenarušuje veřejný pořádek a je zaručeno jejich řádné provozování včetně řádného technického vybavení. Žalobkyni tudíž není znám žádný objektivní důvod, kvůli němuž by měla být v důsledku vydání obecně závazné vyhlášky č. 11/2011 předčasně zrušena jí udělená povolení a tedy zakázána její podnikatelská činnost na adrese v povoleních uvedené. Tuto skutečnost podle žalobkyně dokládá též vydání oznámení o zahájení stavebního řízení Úřadem městského obvodu Vítkovice, odborem výstavby, životního prostředí a vodního hospodářství ze dne 15. 6. 2007, č. j. Výst/6239/2007/544/Ad, v němž byl vyjádřen souhlas městského obvodu se stavebními úpravami části budovy na adrese Jeremenkova 17/168 na bar s hernou. V rámci procesu vydávání těchto rozhodnutí bylo dané místo posouzeno jako vhodné k provozu loterií a jiných podobných her a s jeho realizací pak muselo být zcela logicky počítáno, stejně jako s vynaložením investic do tohoto provozu.

Z uvedených důvodů proto považuje žalobkyně obecně závaznou vyhlášku č. 11/2011 za nezákonnou, a soud by proto v této věci měl využít svého oprávnění zakotveného v čl. 95 odst. 1 Ústavy a obecně závaznou vyhlášku č. 11/2011 z důvodu jejího rozporu se zákonem neaplikovat.

Žalobkyně dále namítala nepoužitelnost a nevynutitelnost zákona č. 300/2011 Sb. pro rozpor s právem Evropské unie. Podle názoru žalobkyně nebyl před přijetím novely zákona o loteriích provedené zákonem č. 300/2011 Sb. dodržen notifikační proces v souladu se směrnicí 98/34/ES, a z tohoto důvodu je tato právní úprava nepoužitelná a vůči svým adresátům právně nevynutitelná. Ze stejného důvodu je proto vůči žalobkyni nevymahatelná obecně závazná vyhláška č. 11/2011, která byla vydána na základě § 50 odst. 4 zákona o loteriích novelizovaného zákonem č. 300/2011 Sb.

Nedodržení notifikačního procesu spatřuje žalobkyně v tom, že Parlament České republiky přijal zákon č. 300/2011 Sb. jakožto novelu zákona o loteriích. Tato novela byla notifikována prostřednictvím národního kontaktního místa dne 14. 7. 2011 a v důsledku uplatněných stanovisek ze strany Evropské komise a Malty bylo období pozastavení prací prodlouženo až do 14. 11. 2011. Nicméně ještě v průběhu trvání období tzv. pozastavení prací, konkrétně dne 6. 9. 2011, byl předpis schválen Poslaneckou sněmovnou, prezident zákon podepsal dne 27. 9. 2011 a ve Sbírce zákonů byl vyhlášen dne 14. 10. 2011, kdy také nabylo účinnosti jeho ustanovení čl. I bodu 30, pokud jde o § 50 odst. 4 a část třetí. Předvídané období pozastavení prací se tak v důsledku jeho „vnitrostátního přerušení“ stalo bezpředmětným a podrobná stanoviska Malty a Evropské komise nemohla být proto ve smyslu předvídaném směrnicí 98/34/ES náležitě uplatněna. To dokazuje také výpis z databáze DG-ENTERPRISE – 98/34 – TRIS. Tím podle žalobkyně došlo k porušení § 2 odst. 1 písm. a) a c) a § 3 a § 4 nařízení vlády č. 339/2002 Sb., o postupech při poskytování informací v oblasti technických předpisů, technických dokumentů a technických norem a čl. 8 odst. 1 a čl. 9 odst. 1 směrnice 98/34/ES, protože tyto nové zásadní změny nebyly předloženy Evropské komisi znovu k vyjádření. V této souvislosti žalobkyně dále poukázal na rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech Fortuna sp. z o. o., Grand sp. z o. o., Forta sp. z o. o. v. Dyrektor Izby Celnej w Gdyni, C-213/11, C-214/11 a C-217/11.

S odkazy na další judikaturu Soudního dvora pak žalobkyně uvedla, že právě vady procesu, kterým byl zákon č. 300/2011 Sb. přijat, způsobují nepoužitelnost a právní nevynutitelnost tohoto zákona vůči jeho adresátům, stejně jako obecně závazné vyhlášky č. 11/2011 jako právní předpisu přijatého na jeho základě.

Dále žalobkyně uvedla, že nesouhlasí s tím, že by žalovaný nemohl poté, co byl ze strany žalobkyně na nesrovnalosti v notifikačním procesu upozorněn, v dané situaci nic konat. Žalovaný při vědomí, že platí právo Evropské unie, neměl poté, co žalobkyně tuto skutečnost namítla, nenotifikovaný zákon vůči žalobkyni vůbec používat.

V závěru podané žaloby žalobkyně namítala rozpor postupu žalovaného s právem Evropské unie.

V této souvislosti odkázala žalobkyně na rozsudek Soudního dvora SIA Garkalns v. Rīgas dome,

Mechanismus povolování provozu loterií vytvořený v § 50 odst. 4 zákona o loteriích je přitom nastaven tak, že se při něm povolení k provozu loterie či jiné podobné hry řádně vydané žalovaným může kdykoliv a bez jakýchkoli předvídatelných pravidel dostat do kolize s následně vydanou obecně závaznou vyhláškou obce a vyvolat ze strany žalovaného řízení dle § 43 odst. 1 zákona o loteriích o zrušení takového povolení před skončením doby jeho platnosti. Takový režim považuje žalobkyně za neobjektivní, diskriminační a bez předem známých kritérií, kolidující se shora uvedeným výkladem uváděným v judikatuře Soudního dvora, a tedy i s právem Evropské unie, především se zásadou volného pohybu služeb a se svobodou usazování.

Žalobkyně dále uvedla, že obce při regulaci provozování technických herních zařízení či kasin postupují v drtivé většině případů zcela netransparentně a nesystematicky, přičemž jejich normotvorba se neopírá o jakákoliv předvídatelná kritéria.

Právní úprava loterií a jiných podobných her v České republice proto podle žalobkyně porušuje právo Evropské unie, zejména volný pohyb služeb a svobodu usazování a je tedy i v rozporu s čl. 1 odst. 2 a čl. 10a Ústavy.

V úplném závěru žaloby žalobkyně navrhla, aby městský soud položil Soudnímu dvoru celkem 5 předběžných otázek, jejichž zodpovězení Soudním dvorem je podle žalobkyně pro konečné rozhodnutí v této věci nezbytné.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. V úvodu svého vyjádření žalovaný nejprve shrnul skutkový stav věci a průběh správního řízení a konstatoval, že řízení o zrušení povolení žalobkyně k provozování loterií a jiných podobných her zahájil z důvodu nastalé a dodatečně najevo vyšlé okolnosti ve smyslu § 43 odst. 1 zákona o loteriích, pro niž nebylo možné loterii a jinou podobnou hru povolit, kterou byl rozpor s obecně závaznou vyhláškou č. 11/2011.

K žalobkyní namítaným procesním vadám žalovaný uvedl, že se plně ztotožňuje s argumentací v napadeném rozhodnutí. Žalobkyně byla s podklady pro vydání rozhodnutí, a to obecně závaznou vyhláškou č. 11/2011 a nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/13 dostatečně seznámena již v rámci oznámení o zahájení řízení. Žalobkyni bylo rovněž umožněno, aby po celou dobu uplatňovala své právo na nahlížení do spisu podle § 38 správního řádu. V oznámení o zahájení řízení byla v souladu s § 46 odst. 3 správního řádu vymezena doba, po kterou mohla žalobkyně činit návrhy důkazů, vyjádření ve věci nebo jiné návrhy či úkony dle § 36 odst. 1 a 3 správního řádu, přičemž tato lhůta byla žalobkyni na její žádost i prodloužena. Žalobkyně ostatně v této prodloužené lhůtě žalovanému zaslala vyjádření k zahájení správního řízení. Statutární město Ostrava po zahájení řízení ve svém vyjádření nesdělilo žalovanému žádné podstatné informace, které by měly vliv na probíhající řízení, a nebyly známy v době zahájení řízení. Obsahem jeho vyjádření bylo pouze shrnutí právní úpravy statutárního města Ostravy v oblasti loterií a jiných podobných her. Jiné podklady pro vydání rozhodnutí již nebyly v průběhu řízení doplňovány. Žalovaný proto s ohledem na skutečnost, že v řízení nebyl doplňován žádný podklad, ke kterému by při rozhodování ve věci přihlížel, nezasílal žalobkyni další výzvu podle § 36 odst. 3 správního řádu. V případě, že by byl spis o nový relevantní podklad pro vydání rozhodnutí doplněn, žalovaný by žalobkyni novou výzvu podle § 36 odst. 3 správního řádu zaslal, jako to činí i v jiných řízeních, jak je žalobkyni jako jejich účastníku známo. Veškerá procesní práva žalobkyně v řízení tak byla podle žalovaného zachována.

Žalovaný nesouhlasil s názorem žalobkyně, že § 43 odst. 1 zákona o loteriích je nutno aplikovat ve spojení s § 96 odst. správního řádu. Řízení dle § 43 odst. 1 zákona o loteriích je podle žalovaného řízením sui generis dle zvláštního právního předpisu a je vůči § 94 a násl. správního řádu upravujícím přezkumné řízení ve vztahu speciality, což vylučuje subsidiární použití ustanovení správního řádu o přezkumném řízení. Řízení podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích je proto možné zahájit kdykoliv po dobu platnosti loterie nebo jiné podobné hry.

Žalovaný dále uvedl, že nepovažuje svůj postup při rušení povolení k provozování loterií a jiných podobných her za protiústavní. Jak vyplývá ze závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/10 zmíněného již v odůvodnění napadeného rozhodnutí, v případech, kdy žalovaný využívá postup podle § 43 zákona o loteriích, nejedná se o protiústavní postup a porušení tohoto zákona, a to především s ohledem na skutečnost, že si provozovatelé loterií a jiných podobných her musí být vědomi existence § 43 odst. 1 zákona o loteriích, a tedy i skutečnosti, že mohou být v podstatě kdykoliv, nastanou-li v průběhu platnosti povolení okolnosti vylučující provoz těchto zařízení, tohoto povolení zbaveni. Žalovanému nepřísluší jakkoliv hodnotit rozhodovací činnost Ústavního soudu, ale vždy plně v souladu s jeho nálezy a právními závěry z nich vyplývajícími postupuje. Ke zrušení dotčeného rozhodnutí došlo pro jeho rozpor s obecně závaznou vyhláškou č. 11/2011, čímž došlo k uplatnění ústavního práva obcí na samosprávu, které obce vykonávají právě prostřednictvím vydávání obecně závazných vyhlášek regulujících provoz loterií a jiných podobných her. Již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 56/10 přitom Ústavní soud judikoval, že v případě, že by žalovaný povolení k provozování loterií a jiných podobných her v případě, že je jejich provozování v rozporu s obecně závaznou vyhláškou, nerušil, dopustil by se zásahu do ústavního práva obcí na samosprávu. V rámci aplikace § 43 zákona o loteriích přitom vždy dochází k poměřování jednotlivých zájmů, principů, práv a povinností ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/10.

K námitce žalobkyně, že obecně závazná vyhláška č. 11/2011 byla aplikována na povolení, jež nabyla právní moci před účinností této vyhlášky, žalovaný uvedl, že ze znění § 43 odst. 1 zákona o loteriích vyplývá, že aplikace obecně závazné vyhlášky č. 11/2011 na dříve vydaná povolení je postupem nejen plně odpovídajícím zákonu o loteriích, ale je také postupem souladným s ústavním pořádkem. Již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 56/10 Ústavní soud vyjádřil názor, že na základě § 43 odst. 1 zákona o loteriích se předpokládá zrušení vydaných povolení nejen v případě, kdy vyjdou dodatečně najevo skutečnosti, pro které nebylo možno loterii či jinou podobnou hru povolit, ale také tehdy, pokud tyto skutečnosti nastanou až po vydání povolení.

Žalovaný dále uvedl, že princip proporcionality, jehož se žalobkyně opakovaně dovolává, doznal v důsledku rozhodovací praxe Ústavního soudu podstatných změn Podle žalovaného u provozovatelů těchto zařízení nelze hovořit o existenci legitimního očekávání spočívajícího v naději, že jejich činnost nebude přinejmenším po určitou dobu regulována prostřednictvím obecně závazných vyhlášek, neboť, jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/13, mohli a měli si být vědomi rizika, že jejich sféra může být dotčena v důsledku přijetí, změny či zrušení právních předpisů, a to nejen zákonů, ale i podzákonných předpisů, včetně vyhlášek. S ohledem na § 43 odst. 1 zákona o loteriích si tito provozovatelé musí být vědomi i skutečnosti, že mohou být v podstatě kdykoliv, nastanou-li v průběhu platnosti povolení okolnosti vylučující provoz těchto zařízení, tohoto povolení zbaveni. Navíc, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2012, č. j. 1 As 123/2012 - 31, pravomoc obcí regulovat loterie a jiné podobné hry zde byla dána po celou dobu existence § 50 odst. 4 zákona o loteriích. Zrušením dotčeného povolení tedy žalovaný plně respektoval ústavní právo obcí na samosprávu.

K námitce nezákonnosti a diskriminační povahy obecně závazné vyhlášky č. 11/2011 žalovaný uvedl, že dozor nad zákonností obecně závazných vyhlášek obcí spadá do pravomoci Ministerstva vnitra. Žalovaný zákonnost obecně závazných vyhlášek oprávněn přezkoumávat není. Takovou pravomoc má Ministerstvo vnitra, které obecně závaznou vyhlášku nezákonnou neshledalo. Žalovaný je povinen v takovém případě aplikovat obecně závaznou vyhlášku bez výhrad. Statutární město Ostrava přitom prostřednictvím obecně závazné vyhlášky č. 11/2011 jednoznačně vyjádřilo svůj regulační úmysl ve vztahu k jednotlivým druhům loterií a jiných podobných her. V této souvislosti žalovaný zdůraznil, že pravomoc obcí regulovat prostřednictvím obecně závazných vyhlášek umístění interaktivních loterních terminálů a obdobných technických zařízení aproboval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/10 Ústavní soud a pravomoc obcí v této oblasti tak byla dána před nabytím § 50 odst. 4 zákona o loteriích v znění účinném od 14. 10. 2011.

Žalovaný dále uvedl, že argumentace souhlasem se stavebními úpravami (kolaudačním souhlasem) objektu, v němž byly loterie a jiné podobné hry provozovány, vydaným příslušným úřadem nemá ve vztahu k předmětu řízení žádnou relevanci.

Dále žalovaný uvedl, že zákon č. 300/2011 Sb., byl podroben notifikačnímu procesu podle směrnice 98/34/ES. Žalovaný se v rámci správního řízení řídí platnými a účinnými právními předpisy včetně základních zásad činnost správních orgánů a nepřísluší mu rozhodovat o nevymahatelnosti a nevynutitelnosti právního předpisu dle směrnice 98/34/ES. V této souvislosti žalovaný znovu připomněl, že pravomoc regulovat loterie a jiné podobné hry měly obce již před nabytím účinnosti zákona č. 300/2011 Sb.

K námitce žalobkyně, že česká právní úprava v rozporu se závěry vyplývajícími z rozsudku Soudního dvora SIA Garkalns, C-470/11 nestanoví dostatečně transparentní, objektivní nebo předem známá kritéria pro povolování hazardních her, žalovaný uvedl, že mu nepřísluší hodnotit, zda právní úprava odpovídá principům formulovaným unijním právem, neboť jako správní orgán podstupuje v souladu s platnými a účinným právními předpisy a nemá možnost přezkoumávat jejich případný nesoulad s jinými právními předpisy nebo mezinárodními smlouvami.

K žalobkyní namítané nesystematičnosti a nesoudržnosti právní úpravy a tvrzenému rozporu s judikaturou Soudního dvora a ESLP žalovaný uvedl, že jsou to zejména obce, které nejtíživěji pociťují celospolečenská rizika obvykle spojená s provozováním loterií a jiných podobných her, proto je na místě, aby tuto oblast regulovaly cestou obecně závazných vyhlášek právě místní orgány, a to s přihlédnutím k místním poměrům, jejichž znalost je na centrální úrovni omezená. Institut kontroly obecně závazných vyhlášek je české právní úpravě znám, a to prostřednictvím Ministerstva vnitra, které je rovněž oprávněno podat Ústavnímu soudu návrh na zrušení obecně závazné vyhlášky. V případě, že Ústavní soud shledá obecně závaznou vyhlášku protiústavní či nezákonnou, zruší ji. Vzhledem k těmto skutečnostem nelze rozdílnou úpravu na místní úrovni, která zohledňuje místní poměry, považovat za rozpornou s právem Evropské unie, a to i s ohledem na zmiňovaný centralizovaný dozor nad obsahem obecně závazných vyhlášek prováděný Ministerstvem vnitra.

K tvrzení žalobkyně, že je pro ni velmi obtížné udržet si přehled o obecní normotvorbě žalovaný konstatoval, že obecně závazné vyhlášky jsou vyhlašovány vyvěšením na úřední desce obecního úřadu, a pokud není stanoveno jinak, jsou účinné 15. dnem po jejich vyhlášení a jsou závazné pro všechny adresáty, tudíž se nikdo nemůže dovolávat jejich neznalosti. V souladu s § 26 odst. 1 správního řádu je obsah úřední desky obligatorně zveřejňován i způsobem umožňujícím dálkový přístup, tj. na internetu. I když žalobkyně působí celostátně, žalovaný je toho názoru, že vzhledem k rozšířenosti pokrytí veřejné sítě internet nejen na území České republiky, je obsah úředních desek jednotlivých obcí jednoduše zjistitelný, a to i s ohledem na skutečnost, že způsob ovládání úředních desek s dálkovým přístupem je takový, aby fakticky neznemožnil seznámení se s jejím obsahem i osobám méně technicky zdatným.

Žalovaný následně shrnul průběh notifikace zákona č. 300/2011 Sb. podle směrnice 98/34/ES a v této souvislosti uvedl, že podle jeho názoru je zákon o loteriích jedním z příkladů právního předpisu, v jehož obsahu se prolínají hmotněprávní i procesněprávní ustanovení. Jelikož ne každé jeho ustanovení má technickou povahu, není možné přistoupit na premisu, že veškerá ustanovení tohoto zákona podléhají povinnosti notifikační procedury. V této souvislosti poukázal žalovaný na stanovisko generálního advokáta ve věci C-443/98, Unilever Italia SpA proti Central Food SpA., z něhož vyplývá, že i v případě nedodržení předepsané procedury budou použitelná a vynutitelná ta ustanovení zákona, která nejsou technickou regulací ve smyslu směrnice 98/34/ES. Takovým ustanovením je v rámci zákona o loteriích právě ustanovení o regulační pravomoci obcí obsažené v § 50 odst. 4, ke kterému navíc nebyly v rámci notifikačního procesu vzneseny žádné připomínky, a tudíž lze učinit závěr, že toto ustanovení bylo přijato v souladu s požadavky práva Evropské unie. Domnívá-li se však žalobkyně, že k porušení směrnice 98/34/ES došlo, může se dovolávat ochrany u národního soudu, což v tomto případě také činí.

Ke zrušení příslušných povolení by však došlo i v případě, pokud by zákon č. 300/2011 Sb. nebyl přijat a neexistoval by. Již před přijetím tohoto zákona měly obce pravomoc regulovat prostřednictvím obecně závazné vyhlášky výherní hrací přístroje. Pojem výherní hrací přístroj byl již před přijetím zákona č. 300/2011 Sb. interpretován ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/10 a následných rozhodnutí nejvyšších soudů tak, že pod pojem výherní hrací přístroj se zařazovaly i interaktivní videoloterní terminály a případně jiná technická herní zařízení spadající pod definici § 2 písm. e) zákona o loteriích a pravomoc obcí regulovat loterie a jiné podobné hry byla zakotvena v § 50 odst. 4 zákona o loteriích. Žalovaný proto nepovažuje za potřebné, aby byla předkládána Soudnímu dvoru předběžná otázka, jak to navrhovala žalobkyně.

Žalobkyně uvedla, že trvá na tom, že jestliže po zahájení řízení statutární město Ostrava zaslalo žalovanému své vyjádření, pak tato skutečnost bez ohledu na obsah tohoto vyjádření založila povinnost žalovaného, aby ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu informoval žalobkyni o následném doplnění spisu a aby žalobkyni fakticky umožnil vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. V takovém případě tedy k řádnému uplatnění procesních práv žalobkyně nepostačí jen odkaz na výzvu učiněnou v rámci oznámení o zahájení řízení ani odkaz na obecné právo účastníka nahlížet do spisu. Žalobkyně navíc po zahájení správního řízení v žádosti o prodloužení lhůty k vyjádření výslovně žalovaného požádala, aby v případě jakéhokoli doplnění spisu byla znovu vyzvána k tomu, aby se k podkladům rozhodnutí mohla vyjádřit. Žalovaný navíc kromě povinnosti informovat žalobkyni o doplnění spisu po zahájení řízení dále nesplnil ani povinnost dát žalobkyni na vědomí, k jakému datu žalovaný hodlá vydat rozhodnutí ve věci, aby žalobkyně mohla rozpoznat, v jakém okamžiku je namístě vyjádřit se ke shromážděným podkladům rozhodnutí. V jiných řízeních, která žalovaný se žalobkyní vedl, přitom takovou výzvu žalobkyni zaslal. Jestliže žalovaný v tomto řízení postupoval jinak, pak takový postup podle žalobkyně zakládá nedůvodné rozdíly v rámci vedení jednotlivých správních řízení, čímž dochází k porušení zásady uvedené v § 2 odst. 4 správního řádu.

Žalobkyně dále uvedla, že má i nadále za to, že lhůty stanovené v § 96 odst. 1 správního řádu se vztahují na všechny druhy přezkumných řízení zahájených správními orgány z moci úřední a dopadají tedy i na řízení dle § 43 odst. l zákona o loteriích. Opačný výklad by nepřijatelným způsobem zasahoval do právní jistoty účastníka spoléhajícího se na pravomocné správní rozhodnutí, které má být předmětem takového přezkumu, a rovněž tak do práv, která na základě tohoto pravomocného a vykonatelného správního rozhodnutí v dobré víře nabyl. Takový výklad by se tak nutně dostal do rozporu i se zásadou ochrany dobré víry vyjádřenou v § 2 odst. 3 správního řádu.

Žalobkyně dále uvedla, že pokud žalovaný považuje napadené rozhodnutí za ústavně konformní na základě závěrů vyplývajících z nálezů Ústavního soudu, dle nichž si provozovatelé loterií a jiných podobných her museli být vědomi existence § 43 odst. 1 zákona o loteriích a tedy i skutečnosti, že mohou být v podstatě kdykoli, nastanou-li v průběhu platnosti povolení okolnosti vylučující provoz těchto zařízení, tohoto povolení zbaveni a že zrušením dotčených povolení dochází k uplatnění ústavního práva obcí na samosprávu, pak žalobkyně zcela setrvává na svém právním názoru, že žalovaný svým postupem porušil ústavně zaručený princip právní jistoty, princip dobré víry ve správnost aktů veřejné moci a v jimi konstituovaná nabytá práva a zásadu ochrany legitimního očekávání i zákaz retroaktivní účinnosti a výkladu právních norem, a to z důvodů, které již žalobkyně obsáhle vyložila v podané žalobě.

Dále žalobkyně poukázala na skutečnosti, že žalovaný ve svém vyjádření vůbec neuvedl, zda a s jakými ústavně garantovanými právy žalobkyně v řízení poměřil právo obcí na samosprávu, k jakým závěrům při tomto poměření došel a jak v prvostupňovém rozhodnutí a v napadeném rozhodnutí zabezpečil minimalizaci zásahu do ústavně zaručených práv žalobkyně. Žalobkyně je toho názoru, že řízení bylo žalovaným vedeno zcela formalisticky, bez jakéhokoli přihlédnutí ke konkrétnímu skutkovému stavu vyvolanému provozem loterií a jiných podobných her dle žalobkyni udělených povolení na území statutárního města Ostravy a ze strany žalovaného tak k zohlednění zásady proporcionality fakticky vůbec nedošlo.

Žalobkyně dále uvedla, že žalovaný veškeré její námitky ohledně nezákonnosti obecně závazné vyhlášky č. 11/2011 odmítl s tím, že není oprávněn zákonnost obecně závazných vyhlášek přezkoumávat a dále s tím, že je mu z úřední činnosti známo, že obecně závazná vyhláška č. 11/2011 nebyla shledána Ministerstvem vnitra za nezákonnou. Žalovaný tedy tyto námitky žalobkyně nijak meritorně nevypořádal a nezvolil ani jiný procesní postup, kterým by pochybnosti o zákonnosti obecně závazné vyhlášky č. 11/2011 jednoznačným a přesvědčivým způsobem odstranil. Za situace, kdy žalovaný deklaruje svou vědomost o tom, že Ministerstvo vnitra neshledalo obecně závaznou vyhlášku č. 11/2011 nezákonnou, bylo podle žalobkyně přinejmenším namístě vyžádat a učinit součástí spisu veškerou dokumentaci, kterou Ministerstvo vnitra v rámci své dozorové pravomoci dle § 123 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obcích“) ve vztahu k obecně závazné vyhlášce č. 11/2011 opatřilo, a tuto předložit žalobkyni k vyjádření. Teprve tímto postupem a nikoli na základě zcela nepřezkoumatelného konstatování žalovaného mohlo být ověřeno, zda Ministerstvo vnitra posuzovalo obecně závaznou vyhlášku č. 11/2011 také z důvodů namítaných žalobkyní a tedy zda posoudilo odůvodněnost okamžité účinnosti obecně závazné vyhlášky, její soulad s právem Evropské unie a rovněž zda posoudilo i důvodnost a účelnost úplného zákazu provozu dotčených loterií a jiných podobných her na území statutárního města Ostravy.

Žalobkyně dále uvedla, že její argumentace poukazem na rozhodnutí ve stavebním řízení umožňující jí na adrese Ostrava-Vítkovice, Jeremenkova 17/168 provozovat loterie a jiné podobné hry je v souladu s jedním ze základních principů právního státu, a to s požadavkem na předvídatelnost, srozumitelnost a vnitřní bezrozpornost jak právních předpisů, tak i individuálních právních aktů. Jestliže příslušný stavební úřad ve stavebním řízení posoudil prostory na uvedené adrese jako vhodné k provozování loterií a jiných podobných her a obecně závazná vyhláška č. 11/2011 na stejném místě tento provoz neumožňuje, pak takový stav odporuje tomuto požadavku a zakládá nesoudržnost regulace obsažené v obecně závazné vyhlášce.

K tvrzení žalovaného, že zákon č. 300/2011 Sb. byl podroben notifikačnímu procesu podle směrnice 98/34/ES, žalovaná poukázala na skutečnost, že k jeho schválení a nabytí účinnosti došlo ještě před skončením období tzv. pozastavení prací, čímž došlo i k porušení notifikační procedury ve smyslu směrnice 98/34/ES. Právě to ve vztahu k žalobkyni způsobilo nepoužitelnost a nevynutitelnost tohoto předpisu stejně tak obecně závazné vyhlášky č. 11/2011, byla vydána právě na základě § 50 odst. 4 zákona o loteriích ve znění novelizovaném zákonem č. 300/2011 Sb.

Žalobkyně rovněž uvedla, že i nadále považuje českou právní úpravu regulace loterií a jiných podobných her za rozpornou s právem Evropské unie. Podle jejího názoru by mělo být i zájmem žalovaného jako regulátora v oblasti provozování loterií a jiných podobných her, aby tato otázka byla v řízení spolehlivě zodpovězena, a proto by měl být soudem využit institut předběžných otázek položených Soudnímu dvoru, jak navrhla v podané žalobě.

Žalobkyně dále uvedla, že dle údajů dostupných na internetových stránkách Ministerstva vnitra je v České republice 6254 obcí a v krajním případě by tedy ve smyslu vyjádření žalovaného měla žalobkyně každý den kontrolovat dálkovým přístupem stejný počet úředních desek na internetových stránkách každé jednotlivé obce, aby zjistila aktuální stav místní právní úpravy. Takový požadavek podle žalobkyně nelze považovat za přiměřený ani systematický.

Žalobkyně dále uvedla, že ze směrnice 98/34/ES i z navazující judikatury Soudního dvora, na kterou poukázala v žalobě, zcela zřetelně vyplývá, že v případě změny návrhu technického předpisu je povinností členského státu pozměněný návrh zákona znovu notifikovat jako celek a dojde-li k porušení předepsané notifikační procedury, pak toto porušení způsobuje neaplikovatelnost a nevynutitelnost dotčeného předpisu jako celku a nikoli pouze jeho vybraných ustanovení. Je tak zcela namístě, aby vůči ní zákon č. 300/2011 Sb. nebyl vůbec aplikován.

Žalobkyně se také neztotožnila s tvrzením žalovaného, že statutární město Ostrava by přistoupilo k regulaci loterií a jiných podobných her i v případě, kdy by zákon č. 300/2011 Sb. nebyl přijat. Obecně závazná vyhláška č. 11/2011 se na § 50 odst. 4 zákona o loteriích ve znění novelizovaném zákonem č. 300/2011 Sb. výslovně odkazuje. Nelze tedy spolehlivě předvídat, zda a jakou obecně závaznou vyhlášku ve vztahu k regulaci loterií a jiných podobných her by statutární město Ostrava vydalo, pokud by zákon č. 300/2011 Sb. a tedy ani § 50 odst. 4 zákona o loteriích v příslušném znění vůbec neexistovaly.

Žalobkyně se ve věci dále vyjádřila obsáhlým podáním ze dne 31. 8. 2015.

V tomto podání