1 As 28/2010 — Nejvyšší správní soud

11 A 202/2021- 25 - text 9 11A 202/2021 pokračování Číslo jednací: 11A 202/2021 - 25 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Marka Bedřicha, soudkyně JUDr. Jitky Hroudové a soudce Mgr. Marka Zimy v právní věci žalobce: Ing. Mgr. J. K., bytem X, proti žalovanému: Úřadu pro ochranu osobních údajů se sídlem Pplk. Sochora 27, 170 00 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 11. 10. 2021, č. j. ÚOOÚ-04208/21-2 t a k t o: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů (dále jen „žalovaný“) ze dne 11. 10. 2021, č. j. ÚOOÚ-04208/21-2, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Ústavního soudu jako povinného subjektu ze dne 13. 9. 2021, č. j. SPR ÚS 844/21-4 INF, a bylo tak pravomocně rozhodnuto o žádosti žalobce o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“). Žalobní body 2. Žalobce v podané žalobě popsal dosavadní průběh řízení, v němž požádal dne 26. 8. 2021 Ústavní soud podle zákona o svobodném přístupu k informacím o sdělení, zda „soudní systém funguje optimálně, případě zda jej lze způsobem, který žadatel ve svém podání naznačil, zlepšit, případně zda lze fungování soudního systému zlepšit jinak a jak.“ Ústavní soud žádost žadatele odmítl s odkazem na pojem „názor“, proti čemuž se žalobce bránil podaným odvoláním, o kterém rozhodl žalovaný Úřad pro ochranu osobních údajů žalobou napadeným rozhodnutím, odvolání zamítl a rozhodnutí povinného subjektu potvrdil. 3. Žalobce v podané žalobě formuloval žalobní body, v nichž namítl, že Ústavní soud svým rozhodnutím odmítl žádost žalobce o informaci s tvrzením, že žalobce údajně nežádá poskytnutí informace, ale sdělení názoru, přičemž žalobce tento názor nesdílí. Žalobce má za to, že ústavně konformním výkladem zákona o svobodném přístupu k informacím podle článku 17 odstavec 4 Listiny základních práv a svobod a použitím principu způsobilosti neboli vhodnosti a principu potřebnosti a přiměřenosti lze ustanovení § 2 odstavec 4 zákona o svobodném přístupu k informacím překonat. Není důvod pro aplikaci citovaného omezujícího zákonného ustanovení a ústavní výluky, protože nezodpovězení vznesené žádosti o informaci není nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, pro bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti ve smyslu článku 17 odstavec 4 Listiny, nýbrž právě naopak. 4. Žalobce v podané žalobě namítl, že „názor“ je pouze druhem informace, kdy slovo „informace“ je nadřazeno slovu „názor.“ Ve smyslu nálezu Ústavního soudu č. 294/2010 Sb. je smyslem právního státu podle článku 1 Ústavy na jedné straně vzájemná rozumná spolupráce mezi jednotlivými orgány moci zákonodárné, výkonné a soudní, na druhé straně pak obdobná rozumná spolupráce mezi jednotlivými orgány citovaných mocí ve státě a jeho občanem. 5. Žalobce má za to, že povinný subjekt, respektive předseda Ústavního soudu, má z titulu své manažerské funkce vrcholného soudního funkcionáře jasno, musí mít jasno nebo by jako manažer měl mít jasno, jak odpovědět na předloženou žádost. Nemusí tedy vytvářet žádnou novou informaci podle § 2 odst. 4 zákona, když požadovaná informace je z povahy věci informací, kterou musí manažer povinného subjektu při výkonu své funkce disponovat. Povinný subjekt totiž poskytuje nejen informace, které má reálně k dispozici, ale rovněž informace, které sice nemá, ale které - na základě povinnosti stanovené právním předpisem - mít má. Jedná se tu o povinnost a informaci vyplývající z řádného řízení Ústavního soudu při výkonu ústavního soudnictví a správy Ústavního soudu podle § 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. 6. Podle názoru žalobce je nosičem informace ve smyslu § 3 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím mysl předsedy Ústavního soudu, který musí mít na předmětnou problematiku jako manažer jasný názor. Ustanovení § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu informacím je z tohoto pohledu podle názoru žalobce hloupé a protiústavní, protože brání smysluplné spolupráci právního státu se svým – v tomto případě navíc vzdělaným – občanem. Žalobce se svou žádostí nedožaduje žádné právní analýzy, hodnocení ani zpracování smluv a podání. 7. Ke své argumentaci žalobce odkázal na právní argumentaci obsaženou např. v nálezu Ústavního soudu č. 123/2010 Sb. a nálezu sp. zn. III. ÚS 298/12. Ústavní soud (a obecné soudnictví společně s ním jako celek) musí při své činnosti plnit profylaktickou preventivní funkci. 8. Závěrem svého žalobního návrhu žalobce uvedl, že o požadovanou informaci žádá proto, abychom všichni mohli společně přispět k tomu, aby náš stát fungoval a negeneroval každoročně stamiliardové státní dluhy našim dětem a vnoučatům, protože mimo jiné soudnictví jako celek zatím neplní profylaktickou preventivní funkci, jako by se jej to netýkalo. Důkazem je i napadené rozhodnutí. 9. Žalobním návrhem žalobce navrhl, aby Městský soud v Praze zrušil žalobou napadené rozhodnutí ze dne 11. 10. 2021 a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení, případně dojde-li ve smyslu článku 95 odst. 2 Ústavy České republiky k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předložil věc Ústavnímu soudu České republiky kvůli ustanovení § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím, které je v rozporu s článkem 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Vyjádření žalovaného k obsahu žaloby 10. Žalovaný správní orgán ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že vnímá snahu žalobce směřovanou ke zlepšení fungování českého soudnictví a tím i zmenšení státního dluhu, nicméně tohoto cíle nelze dosáhnout dotazem na názor povinného subjektu žádostí podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Pokud chce žalobce změnit systém fungování české justice a jejich zaměstnanců, je potřeba, aby inicioval změnu příslušných zákonů. 11. Žalovaný i nadále setrvává na svém názoru, že pro odmítnutí informací ve smyslu ustanovení § 15 ve spojení s § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím, požadovaných v žádosti, byly splněny zákonné předpoklady. Žalobcem položené otázky formulované v žádosti je nutno podřadit pod jeden ze zákonem stanovených důvodů pro neposkytnutí informací, který je vymezen v § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím, neboť předmětem žádosti byl požadavek na vyjádření právního názoru povinného subjektu na fungování soudního systému České republiky. Směřoval tedy do budoucna a nutil povinný subjekt, aby sdělil žalobci svůj názor na konkrétní problematiku. 12. Žalovaný poukázal na ustanovení § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím s tím, že režim zákona o svobodném přístupu k informacím nestanovuje povinnost nové informace vytvářet či vyjadřovat názory povinného subjektu k určité problematice. Uvedené ustanovení je úzce spjato s ustanovením § 3 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím, podle něhož se informací pro účely tohoto zákona rozumí jakýkoli obsah nebo jeho část v jakékoliv podobě, zaznamenaný na jakémkoli nosiči, zejména obsah písemného záznamu na listině, záznamu uloženého v elektronické podobě nebo záznamu zvukového, obrazového nebo audiovizuálního. Judikatura již konstatovala, že poskytování informací je především poskytování jejich obsahu. Úřad se neztotožnil s názorem žalobce, že nosičem je mysl soudního funkcionáře. Nosičem může být např. listina, počítačový soubor, audio či audiovizuální záznam apod. Pokud nebyl obsah na určitém nosiči zaznamenán, pak takovou informaci poskytnout nelze. 13. Pokud žalobce v žalobě uvádí, že soudci musejí mít na danou problematiku jasný názor a nemusí tak žádné informace vytvářet, žalovaný k tomu uvádí, že jednotliví soudci pravděpodobně budou mít své názory na žalobcem položenou otázku, avšak pro vyjádření těchto názorů neslouží jako nástroj právo na informace. Nemohou tedy své názory prezentovat veřejnosti formou odpovědi na žádost podle zákona o svobodném přístupu k informacím, protože vyřizování žádosti o informace podle citovaného zákona je třeba považovat za zajišťování státní správy povinného subjektu. Pokud by konkrétní zaměstnanec takovou žádost vyřídil, jednalo by se o jeho osobní názor, což není v souladu se zákonem o svobodném přístupu k informacím. 14. Podle názoru žalovaného omezující ustanovení § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím v souladu s žalobcem citovaným článkem Listiny neslouží k zúžení ústavně zaručených práv jednotlivce, ale je ochranou povinného subjektu před nutností vytvářet nové informace pouze pro účely zpracování odpovědí na konkrétní žádosti jednotlivcům. 15. Pokud žalobce citoval nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 298/2012, pak jím citovaný text právní věci byl neúplný, když