8 Afs 66/2008 — Nejvyšší správní soud

11 Ad 4/2021- 66 - text 9 11 Ad 4/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Marka Bedřicha, soudce Mgr. Marka Zimy a soudkyně JUDr. Jitky Hroudové ve věci žalobce: A. H. zastoupený advokátem Mgr. Zdeňkem Bajarem sídlem Tržiště 366/13, 118 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 00 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného z 9. 2. 2021, čj. MPSV-2021/296-422/1 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se na soud obrátil, protože nesouhlasí s tím, že správní orgány zamítly jeho žádost o uspokojení mzdových nároků za měsíc listopad 2019, prosinec 2019 a leden 2020 z důvodu platební neschopnosti jeho zaměstnavatele. Bývalým zaměstnavatelem žalobce byla společnost X (dále jen „zaměstnavatel“), jež se roku 2019 dostala do platební neschopnosti a přestala žalobci vyplácet mzdu a další své splatné závazky. 2. Mezi stranami není sporné, že zaměstnavatel žalobci doplatil základní mzdu za uvedené měsíce. Spor se vede zejména o to, zda další žalobcovy nároky jsou mzdové nároky, které má úřad práce uspokojit dle zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele (dále jen „zákon o ochraně zaměstnanců“). II. Dosavadní průběh řízení a napadené rozhodnutí 3. Žalobce podal 2. 3. 2020 insolvenční návrh na svého zaměstnavatele. Následně 23. 3. 2020 požádal o uspokojení mzdových nároků za výše uvedené tři měsíce. Za listopad 2019 uvedl hrubou mzdu ve výši 86 300 Kč, za prosinec 2019 ve výši 84 400 Kč a za leden 2020 ve výši 81 800 Kč. 4. K žádosti doložil pracovní smlouvu uzavřenou se zaměstnavatelem 1. 1. 2019, v níž je v čl. III odst. 1 uvedeno, že za vykonanou práci náleží zaměstnanci základní mzda ve výši 30 000 Kč hrubého. Druh práce si žalobce se zaměstnavatelem sjednal jako ředitel pobočky a místem výkonu práce Sofii. Žalobce dále doložil výplatní pásky za výše uvedené měsíce se stejnou výší mzdy, výpověď z pracovního poměru, potvrzení o příslušnosti zaměstnance k českým právním předpisům sociálního zabezpečení, vyúčtování pracovních cest za výše uvedené měsíce a rozpis ostatních závazků zaměstnavatele k žalobci. Ve vyúčtování pracovních cest žalobce uvádí v eurech výši za stravné, nájem a poplatky, přičemž tyto částky se za jednotlivé měsíce lišily. 5. Úřad práce následně vyzval zaměstnavatele k předložení písemného seznamu dlužných mzdových nároků všech jeho zaměstnanců za rozhodné období. Jelikož zaměstnavatel na výzvu nereagoval, oslovil úřad práce jeho zástupce v insolvenčním řízení, advokáta M. V., který sdělil, že zaměstnavatel požadované mzdové nároky žalobci uhradil. Sdělení doložil bankovními výpisy. To následně potvrdil i sám žalobce. Dodal však, že zaměstnavatel uhradil jen část mzdy a neuhradil sjednané náhrady za cesty, ubytování a zvýšené náklady na stravné ve výši 111 958,58 Kč. K tomu žalobce doložil e-mailovou komunikaci, kopie vyúčtování pracovních cest a letenek. 6. Úřad práce žalobcovu žádost 12. 11. 2020 zamítl. Měl za to, že mzdu zaměstnavatel žalobci uhradil a zbylé nároky nejsou mzdovými nároky ve smyslu zákona o ochraně zaměstnanců. 7. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce odvolal. Uvedl, že si se zaměstnavatelem sjednal odměnu sestávající z: (i) základní měsíční mzdy v hrubé výši 30 000 Kč, (ii) části měsíční mzdy ve výši výdajů spojených se zajištěním pracovního místa a ubytováním v bulharské Sofii, která byla sjednaným místem práce, (iii) části měsíční mzdy ve výši zahraničního stravného poskytovaného dle zákoníku práce a příslušného prováděcího předpisu pro účely zahraniční pracovní cesty a (iv) cestovních náhrad ve výši žalobcových jízdních výdajů do místa výkonu práce a zpět do jeho trvalého bydliště v České republice a při jeho zahraničních pracovních cestách do České republiky. Složky (ii) až (iv) nebyly vysloveně sjednány v pracovní smlouvě, ale mezi žalobcem a zaměstnavatelem byly dohodnuty a žalobci byly tyto složky následně i hrazeny, čímž je zaměstnavatel uznal. Žalobce byl přesvědčen, že všechny uvedené složky představují mzdové nároky ve smyslu zákona o ochraně zaměstnanců. 8. Žalovaný napadeným rozhodnutím odvolání zamítl a potvrdil rozhodnutí úřadu práce. Shodně s ním došel k závěru, že požadované mzdové nároky nejsou mzdovými nároky ve smyslu zákona o ochraně zaměstnanců. Navíc s odkazem na § 3a zákona o ochraně zaměstnanců uvedl, že žalobcův zaměstnavatel byl nadnárodní, neboť provozoval svou činnost i prostřednictvím pobočky v Bulharsku. I z toho důvodu nelze žalobcovy nároky uspokojit. III. Žalobní argumentace 9. Žalobce považuje napadené rozhodnutí za nezákonné a navrhuje jeho zrušení. 10. V žalobě vytýká žalovanému nesprávné posouzení jednotlivých důkazů. Žalobce podotýká, že jím uplatněné nároky nejsou a nemohou být považovány za cestovní náhrady, ani za jiné náhrady poskytované v souvislosti s výkonem práce a v podané žádosti tak ani nebyly specifikovány. Opakované uvádí, že se jedná o mzdové nároky, které byly sjednány dohodou se zaměstnavatelem jako další složky mzdy, přičemž v napadeném rozhodnutí se žalovaný přípustností takové dohody vůbec nezabývá, což způsobuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí. 11. Žalovaný se podle žalobce nevypořádal ani s námitkami týkajícími se faktického výkonu práce žalobce. Byl to sám zaměstnavatel, kdo navodil situaci a připravil takovou pracovní smlouvu, dle níž cestovní náhrady ve smyslu příslušných právních předpisů nemohly být vypláceny. Nepoctivé jednání zaměstnavatele pak nemůže být přikládáno k tíži žalobce. Správní orgány se touto stránkou věci vůbec nezabývaly, přestože na to žalobce upozorňoval. Protože správní orgány nezjistily řádně skutkový stav ani se nezabývaly tvrzenými skutečnostmi, vypovídá to o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. 12. Napadené rozhodnutí je vydáno ve zjevném rozporu s obsahem příslušného správního spisu. Žalovaný v rozhodnutí tvrdí, že žalobce uplatnil v žádosti i nárok na náhradu mzdy a dále spekuluje, že uplatnil i úroky z prodlení. Nic takového žalobce v žádosti ani pozdějším řízení neuplatnil. 13. Další chybou napadeného rozhodnutí je nepřípustná překvapivost. Žalovaný zamítl odvolání i z důvodu posouzení zaměstnavatele jako nadnárodního. Nejenže je toto odůvodnění nepřípustně překvapivé, neboť v rozhodnutí úřadu práce o žádosti žalobce tento důvod uplatněn nebyl, ale žalovaný ani neprováděl žádné dokazování v tomto směru a ani neumožnil žalobci se k těmto skutečnostem vyjádřit, což zakládá zásadní procesní pochybení při vydání rozhodnutí. 14. Kromě překvapivosti rozhodnutí žalobce namítá i nesprávné závěry v důsledku nesprávné aplikace judikatury Soudního dvora EU (dále jen „SDEU“) ze strany žalovaného. Z rozhodnutí C-310/07, na které žalovaný odkazoval, totiž plyne, že žalobcův zaměstnavatel nadnárodním zaměstnavatelem nebyl. Zaměstnavatel neměl v Bulharsku žádnou pobočku a žalobce pro něj v Bulharsku nepracoval, neboť práci dle pracovní smlouvy vykonával v ČR. Z pohledu Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/94/ES z 22. 10. 2008 o ochraně zaměstnanců v případě platební neschopnosti (dále jen „směrnice 2008/94/ES“) je zjevné, že místem, kde žalobce v souvislosti s jeho pracovněprávním vztahem pracoval, resp. obvykle pracoval, byla zcela nepochybně ČR. Pro ni mu byl též vystaven i formulář A1 a žalobce i zaměstnavatel zde hradili veškeré odvody z pracovněprávního vztahu. K vyplacení kompenzace žalobci je proto zcela nepochybně příslušný úřad práce, a nikoliv bulharské orgány. IV. Vyjádření žalovaného 15. Žalovaný s žalobou nesouhlasí a navrhl její zamítnutí. 16. Napadené rozhodnutí nepovažuje za nepřezkoumatelné, neboť se v něm vypořádal se všemi žalobcovými námitkami a řádně zjistil skutkový stav. Správní orgány nejsou povinny vypořádat každou jednotlivou námitku, pokud proti námitkám postaví svůj ucelený argumentační systém. 17. Dále zdůraznil, že sjednanou mzdu zaměstnavatel žalobci uhradil. Žádná další složka mzdy nebyla sjednána a další částky, které údajně zaměstnavatel žalobci dluží, nelze považovat za mzdové nároky dle zákona o ochraně zaměstnanců. Tyto nároky mají charakter náhrad a takto je označoval i sám žalobce. 18. K námitce překvapivosti rozhodnutí žalovaný uvádí, že správní řízení před správním orgánem prvního stupně a odvolacím orgánem tvoří jeden celek. Žalovaný odůvodnění úřadu nezměnil, ale pouze doplnil o další zamítavý důvod. 19. Z judikatury SDEU neplyne požadavek, aby podnik měl v jiném státě pobočku či stálou provozovnu, ale pro posouzení nadnárodnosti postačuje, aby měl v jiném členském státě stálou hospodářskou přítomnost charakterizovanou existencí lidských zdrojů, které mu umožní tam vykonávat činnost. Žalobce měl v pracovní smlouvě sjednáno místo výkonu práce v Bulharsku a dle svého vyjádření měl pro zaměstnavatele v Bulharsku pracovat a vést dceřinou společnost. Vystavení formuláře A1 nemá na posouzení věci žádný vliv. V. Dalš