8 As 13/2019 — Nejvyšší správní soud

14 A 51/2020- 74 - text 15 pokračování 14A 51/2020 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Štěpána Výborného a soudců Karly Cháberové a Jana Kratochvíla ve věci žalobce: P. B. zastoupený advokátem Mgr. Jakubem Hajdučíkem sídlem Sluneční náměstí 14/2588, Praha proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti sídlem Vyšehradská 424/16, Praha o žalobě proti rozhodnutí ministryně spravedlnosti ze dne 7. 4. 2020, č. j. MSP-9/2020-ODKA-ROZ/3 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a průběh řízení před správním orgánem 1. Žalobce se žalobou podanou domáhá zrušení rozhodnutí ministryně spravedlnosti ze dne 7. 4. 2020, č. j. MSP-9/2020-ODKA-ROZ/3 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým zamítla rozklad žalobce a potvrdila rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 12. 2019, č. j. MSP-79/2017-OINS-SRIS/20 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž bylo žalobci zrušeno povolení vykonávat činnost insolvenčního správce podle § 13 odst. 2 zákona č. 312/2006 Sb. o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o insolvenčních správcích“). Důvodem zrušení oprávnění žalobce bylo jeho opakované porušování povinností insolvenčního správce v období let 2014 až 2019. 2. Z obsahu správního spisu zjistil soud následující, pro věc podstatné skutečnosti. 3. Žalobci vzniklo oprávnění vykonávat činnost insolvenčního správce dne 23. 2. 2006. Žalovaný prověřováním zjistil, že ke dni 22. 3. 2019 byl žalobce ustanoven do funkce ve 144 insolvenčních řízeních. Za neplnění povinností v těchto řízeních mu přitom soudy uložily v období od 1. 8. 2013 do 30. 6. 2017 celkem 3 pořádkové pokuty podle § 81 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“), v součtu ve výši 28 000 Kč, a následně v období od 1. 7. 2017 do 22. 3. 2019 celkem 15 pořádkových pokut v celkové výši 98 000 Kč. Navíc byl žalobce v jednom řízení zproštěn funkce pro neplnění povinností podle § 32 odst. 1 insolvenčního zákona. Z těchto důvodů zahájil žalovaný z moci úřední dne 28. 3. 2019 řízení o zrušení povolení k výkonu činnosti insolvenčního správce. 4. Žalobce v průběhu řízení před žalovaným vznesl celou řadu námitek (viz níže). Bránil se zejména tvrzením, že příčinou vytýkaných pochybení byly jeho zdravotní potíže, k čemuž doložil lékařské zprávy z roku 2017 a 2018, včetně rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, vybraná sdělení soudu stran své pracovní neschopnosti, jakož i fotografickou dokumentaci projevů svého onemocnění. 5. Dne 8. 10. 2019 vyrozuměl žalovaný žalobce o shromáždění podkladů pro rozhodnutí v řízení a o možnosti se k nim vyjádřit ve lhůtě 10 dnů. Následně žalovaný vyhověl opakovaným žádostem žalobce o prodloužení lhůty k vyjádření. S vyjádřením ze dne 5. 11. 2019 žalobce žalovanému zaslal ještě přípis ze dne 2. 5. 2017 adresovaný Krajskému soudu v Brně, usnesení téhož soudu o prominutí pořádkové pokuty a lékařské potvrzení ze dne 4. 11. 2019 potvrzující nepříznivý zdravotní stav žalobce v roce 2017. 6. V odůvodnění prvostupňového rozhodnutí se žalovaný zabýval změnou zákona o insolvenčních správcích. Dřívější úprava (účinná od 1. 8. 2013 do 30. 6. 2017) umožňovala zrušit povolení insolvenčnímu správci, kterému byla „insolvenčním soudem opakovaně udělena sankce podle insolvenčního zákona“, zatímco s účinností od 1. 7. 2017 vyžadoval zákon ke zrušení povolení toliko „závažné porušení“ či „opakované porušování povinností stanovených tímto zákonem, kontrolním řádem nebo insolvenčním zákonem“. Žalovaný konstatoval, že novější i starší úprava umožňuje postihovat stejné jednání žalobce, neboť uložení pořádkové pokuty soudem za podmínek dřívější úpravy zároveň prokazuje opakované porušování povinností insolvenčního správce. V zájmu jednoznačnosti ovšem žalovaný pro účely rozhodnutí posuzoval výlučně ta pochybení, za která byl žalobce pokutován insolvenčním soudem. 7. Dále žalovaný v prvostupňovém rozhodnutí uvedl, že odnětí státního povolení k výkonu činnosti není nástrojem správního trestání, nýbrž jde o samostatné mocenské oprávnění k prosazování plnění právních povinností či k zamezení jejich dalšímu porušování. Proto není vyloučen současný postih v přestupkovém řízení podle § 36b odst. 1 písm. k) zákona o insolvenčních správcích a zrušení povolení dle § 13 odst. 2 téhož zákona, aniž by byla porušena zásada ne bis in idem. 8. Žalovaný odmítl námitku žalobce, že jemu vytýkaná pochybení mají charakter pouze „případných drobných zaváhání“, ke kterým docházelo výlučně z důvodu žalobcovy zdravotní indispozice – žalobce porušil vícero povinností v desítkách řízení, například povinnost vyplacení částek nezajištěným věřitelům v konkursu, pravidelného informování o stavu insolvenčního řízení, potažmo předložení konečné zprávy a vyúčtování odměny a hotových výdajů. Nepředkládání zpráv není minoritním pochybením, jak tvrdí žalobce. Zpráva je pro subjekty insolvenčního řízení nejdůležitějším zdrojem informací; nadto žalobce zprávy nepředkládal ani po opakovaných výzvách soudu. Žalovaný se neztotožnil ani s žalobcovým tvrzením, že jeho pochybení neměla negativní vliv na insolvenční řízení. Žalobce porušil v množství řízení zásadu rychlosti a hospodárnosti, v jednom případě znemožnil skončení řízení. Skončení řízení navzdory pochybení a po překonání jeho následků je pro naplnění hypotézy § 13 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích v zásadě nerozhodné, případná absence vzniku škody automaticky nesignalizuje nízkou závažnost deliktu; skutečnosti jsou ale relevantní pro správní úvahu žalovaného stran (ne)zrušení povolení insolvenčního správce. Škoda je jen jedním z mnoha možných následků pochybení, například vedle průtahů řízení, ohrožení či porušení dohlédací činnosti insolvenčního soudu, ztížení postavení ostatních subjektů insolvenčního řízení a podobně. Pokud žalobce po pominutí zdravotní indispozice „uvedl svá řízení do souladu s předpokládaným vývojem insolvenčního řízení“, jak sám uvádí, neznamená to zánik předchozích provinění, ani zrušení udělených pořádkových pokut. Navíc ještě po tvrzeném „zaléčení“ ke kterému mělo dojít „na sklonku roku 2018“ mu byla dne 25. 3. 2019 udělena pokuta. K žalobcově obraně, že drží každý všední den úřední hodiny v provozovně, kde je osobně k dispozici, žalovaný uvedl, že řádný výkon funkce má představovat standard, nelze ji brát za skutečnost hodnou zvláštního zřetele. Insolvenční správce má však řádně vykonávat činnost nejen na provozovně, ale zejména v insolvenčních řízeních. K námitce, že některé pokuty byly žalobci insolvenčním soudem prominuty, žalovaný poukázal na znění § 53 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský soudní řád“), dle kterého lze uloženou pokutu prominout jen tehdy, pokud to odůvodňuje pozdější chování žalobce; nic to však nemění na původním důvodu uložení pokuty, tedy na závěru, že žalobce porušil své zákonné povinnosti. 9. Žalovaný vypořádal dále námitku žalobce, že byl dlouhodobě v pracovní neschopnosti ze zdravotních důvodů, o čemž několikrát informoval insolvenční soud, kterýžto mu však nikdy neustanovil zástupce, zřejmě proto, že z dosavadní praxe neměl důvod předjímat neschopnost žalobce předmětná insolvenční řízení dokončit. K tomu žalovaný podotkl, že se žalobce i v době své pracovní neschopnosti nechával ustanovit do funkce (dne 10. 4. 2018 v řízení sp. zn. KSBR 44 INS X/2018), ačkoliv mu zákon umožňuje pověření z důležitých důvodů odmítnout. Proto současně nemůže svou pracovní neschopností omlouvat svá pochybení. V případě řízení, ve kterých byl žalobce pověřen už před počátkem pracovní neschopnosti, mohl žalobce soudu navrhnout své odvolání. Rovněž mohl soudu navrhovat, aby mu ustanovil zástupce, což je namístě zejména v případě, kdy žalobce mohl předem předpokládat, že po přechodnou dobu nebude schopen výkonu funkce, například z důvodu dlouhodobější hospitalizace. Pokud žalobce žádnou z uvedených možností nevyužil, svědčí to o nikoliv svědomitém výkonu funkce insolvenčního správce. Také to ovšem znamená, že žalobce byl po celou dobu povinen plnit všechny své povinnosti v předmětných řízeních. 10. V neposlední řadě prvostupňové rozhodnutí podrobněji popisuje žalobcova pochybení v jednotlivých insolvenčních řízeních. V 16 řízeních v rozporu s § 11 insolvenčního zákona nekomunikoval se soudem při výkonu jeho dohlédací činnosti a neplnil povinnosti uložené mu v rámci usnesení a výzev (pokynů), v rozporu s § 36 odst. 2 insolvenčního zákona nepředkládal ve stanoveném intervalu zprávy o stavu řízení, v rozporu s § 302 odst. 1 insolvenčního zákona v závěru zpeněžení majetkové podstaty nepředkládal insolvenčnímu soudu konečné zprávy, a v jednom řízení v rozporu s § 306 odst. 1 insolvenčního zákona vyplatil věřitelům částky na základě konečné zprávy, aniž soudu podal návrh rozvrhového usnesení (tj. bez pravomocného rozvrhového usne