5 As 18/2017 — Nejvyšší správní soud

15 A 102/2020- 32 - text 11 15 A 102/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudců Mgr. Věry Jachurové a Mgr. Bc. Jan Schneeweise v právní věci žalobce: M. S. bytem zastoupený JUDr. Marcelou Oškrdovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Vinohradská 1091/18 proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí se sídlem Praha 1, Loretánské náměstí 5 o žalobě ze dne 5. 10 2020 na ochranu proti nečinnosti žalovaného takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal ochrany proti nečinnosti žalovaného v řízení o žádosti žalobce o poskytnutí informací. Řízení bylo vedeno pod č.j. 117417/2020-OK a žalobce žádal o poskytnutí informace: Jakým způsobem byla nastavována kapacita systému Visapoint pro Velvyslanectví ČR v Hanoji od jeho spuštění v roce 2009 do ukončení v roce 2017 (dále jen „žádost“). 2. Žalobce v žalobě uvedl, že k jeho žádosti mu byla poskytnuta jen částečná informace společně s obecným sdělením: „ … Způsob nastavování kapacity Visapointu na Velvyslanectví ČR v Hanoji se obdobně jako na dalších zastupitelských úřadech (dále jen „ZÚ“) ČR, kde byl tento systém zaveden, řídil ustanovením Metodického pokynu k používání systému Visapoint (viz příloha – dokument č. 1), resp. jeho následnou aktualizací (viz příloha – dokument č. 2). Staršími předpisy MZV nedisponuje, neboť byly již skartovány a skartační lhůta k vízové agendě činí 5 let. Obecně platí, že počty možných registrací v systému editoval vždy supervizor systému, kterým byl vedoucí ZÚ a/nebo jím pověřený diplomatický pracovník ZÚ, za jehož rozhodnutí vedoucí ZÚ spoluzodpovídal (viz čl. 2 Metodického pokynu). Návrhu na nastavení systému, včetně počtu žadatelů na konkrétní dny, zasílal pravidelně pověřený pracovník ZÚ na Odbor konzulárních koncepcí a metodiky MZV ČR (viz čl. 5 Metodického pokynu), coby metodickému gestorovi systému. Operativní nastavování konkrétní kapacity na jednotlivých ZÚ MZV neevidovalo …“ (dále též „sdělení o poskytnutí informace“). 3. Žalobce s tímto vyřízením žádosti nesouhlasil, a proto podal dne 24. 7. 2020 stížnost podle § 16a odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen zákon č. 106/1999 Sb.“). O stížnosti rozhodl ministr zahraničních věcí dne 31. 7. 2020 rozhodnutím č.j. 120371-3/2020-OK, jímž potvrdil postup žalovaného (dále jen „rozhodnutí o stížnosti“). 4. Žalobce má za to, že mu byla poskytnuta pouze částečná informace, přičemž o zbytku jeho žádosti nebylo doposud rozhodnuto, přestože lhůty k tomuto zákonem stanovené již marně uplynuly. 5. Uvedl, že pokud žalovaný argumentuje tím, že staršími předpisy nedisponuje, neboť byly skartovány, je toto tvrzení nepřezkoumatelné. Jestliže žalovaný požadované informace skutečně skartoval, měl ke skartaci těchto informací uvést alespoň informace týkající se skartace, které by měl mít k dispozici v souvislosti s řízením podle § 7 - §10 zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů (dále jen „zákon č. 499/2004 Sb.“) a podle § 9 vyhlášky č. 646/2004 Sb., o podrobnostech výkonu spisové služby. Jednak by těmito informacemi prokázal, že ke skartaci skutečně došlo a jednak by tím poskytl doprovodné informace ve smyslu § 3 odst. 6 zákona č. 106/1999 Sb. 6. Podle žalobce je nepravděpodobné, že by žalovaný skartoval své vlastní předpisy, protože k takovému postupu neexistuje racionální důvod. Vnitřní předpisy jsou v daném případě mimo jiné vnitřními předpisy ve smyslu § 305 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen „zákoník práce“), podle kterého je zaměstnavatel povinen uschovat vnitřní předpis po dobu 10 let ode dne ukončení doby jeho platnosti. Žalovaný je proto povinen mít k dispozici minimálně předpisy, jejichž platnost skončila v roce 2010 a později. Současně je zřejmé, že žalovaný musel své zaměstnance s předmětnými předpisy nějakým způsobem seznámit, a proto byl povinen provést šetření, zda existují záznamy o tomto seznámení podřízených osob a zda je jejich obsahem i znění vnitřních předpisů. 7. Dále žalobce uvedl, že nerozumí podřazení vnitřních předpisů pod termín „vízové agendy“, přičemž žalovaný tuto subsumpci nikterak nevysvětlil. I v této části je sdělení o poskytnutí informace nepřezkoumatelné. 8. Vzhledem k tomu, že žádost se týkala problematiky, o které spolu nepochybně komunikovalo více složek žalovaného, lze předpokládat, že požadované informace se u žalovaného nachází ve více záznamech na více nosičích ve smyslu § 3 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. Pokud tedy požadovanou informaci skartoval například vízový odbor žalovaného a neskartoval ji ZÚ ČR v Hanoji, je povinností ji poskytnout. Žalovaný byl povinen vyvinout alespoň nějaké úsilí k získání požadovaných informací. 9. Informace, které byly žalovaným poskytnuty, se týkají obecných pravidel používání systému Visapoint, žádost však směřovala na to, jak konkrétně byla nastavována kapacita tohoto systému pro Velvyslanectví ČR v Hanoji. Pro Velvyslanectví ČR v Hanoji a pro občany Vietnamu byla stanovena speciální pravidla, podle kterých měl být systém Visapoint využíván k maximálnímu omezení počtu podávaných žádostí nejen za účelem zaměstnání, podnikání a účasti v právnické osobě, ale rovněž za účelem studia a sloučení rodiny. Přesné počty takto omezeně přijímaných žádosti měl určovat žalovaný v součinnosti s Analytickým centrem pro ochranu státních hranic a migraci. O tomto využívání systému Visapoint k maximální míře omezení počtu podaných žádosti však žalobci žádné informace poskytnuty nebyly. 10. Žalobce též namítl, že nadřízený orgán rozhodl o stížnosti podané žalobcem podle § 16a odst. 1 písm. c) zákona č. 106/1999 Sb., aniž by zdůvodnil či okomentovat svůj závěr, že dotaz byl žalovaným zodpovězen. Shrnul, že žalovaný je ve věci žádosti nečinný, neboť lhůty pro vydání rozhodnutí již marně uplynuly, informace poskytnuta nebyla a nebylo rozhodnuto o odmítnutí jejího poskytnutí. 11. Žalovaný ve vyjádření k žalobě nejprve shrnul, že žalobce požadoval informace o tom, jakým způsobem byla nastavována kapacita systému Visapoint pro Velvyslanectví ČR v Hanoji od jeho spuštění v roce 2009 do ukončení v roce 2017, dále veškeré informace týkající se rozsudků, které vydaly správní soudy ve věci systému Visapoint a dále veškeré interní záznamy a předpisy, zápisy z porad (i meziresortních), e-mailovou komunikace atd. vedenou ať již uvnitř žalovaného, nebo s jinými orgány veřejné správy, které se těchto rozsudků týkají. Výslovně požadoval veškeré informace, kterými povinný disponuje ke svému jednání a reakci na rozsudky rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č.j. 7 Azs 227/2016-36 ze dne 30. 5. 2017 a č.j. 10 Azs 153/2016-52 ze dne 30. 5. 2017. 12. Žalovaný dne 16. 7. 2020 žalobci částečně požadované informace poskytnul, a to sdělením ze dne 16. 7. 2020 č.j. 117417-6/2020-OK. Ve zbylé části žádosti vydal rozhodnutí o odmítnutí části žádosti ze dne 15. 7. 2020 č.j. 117417-7/2020-OK (dále též „rozhodnutí o odmítnutí“), proti kterému žalobce podal rozklad a následně žalobu proti rozhodnutí o rozkladu. Řízení o této žalobě je vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 A 118/2020. 13. Žalovaný pro přehlednost rozdělil žádost do 4 bodů, přičemž jádrem této žaloby je pouze bod č. 1 žádosti v tomto znění: „Jakým způsobem byla nastavována kapacita systému Visapoint pro Velvyslanectví ČR v Hanoji od jeho spuštění v roce 2009 do ukončení v roce 2017.“ 14. Žalovaný stran bodu č. 1 žádosti poskytnul žalobci informace v tom rozsahu, že způsob nastavování kapacity je obecně editován supervizorem systému, kterým je vedoucí zastupitelského úřadu nebo jím pověřený diplomatický pracovník zastupitelského úřadu, za jehož rozhodnutí vedoucí zastupitelského úřadu spoluzodpovídá, o čemž svědčí doprovodná informace, kterou byl Metodický pokyn k využívání systému Visapoint č.j. 304215/2014-KKM, přičemž návrhy na nastavení systému, včetně počtu žadatelů na konkrétní dny, zasílal pravidelně pověřený pracovník zastupitelského úřadu na Odbor konzulárních koncepcí a metodiky MZV ČR coby metodickému gestorovi systému Visapoint. Žalobci bylo sděleno, že operativní nastavování konkrétní kapacity na jednotlivých zastupitelských úřadech nebylo ze strany žalovaného evidováno. Žalovaný k bodu č. 1 dále uvedl, že tento popsaný způsob nastavování kapacity vyplývá z přiloženého citovaného metodického pokynu a jeho aktualizace. Tyto podklady byly žalobci poskytnuty jako doprovodná informace ve smyslu § 6 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. Dále žalovaný uvedl, že staršími metodickými pokyny nedisponuje, neboť byly skartovány a skartační lhůty ve vízové agendě činí 5 let. 15. V rozhodnutí o stížnosti ministr zahraničních věcí potvrdil správnost postupu žalovaného a poskytl současně dodatečnou informaci, kterou vyvrátil tvrzení žalobce, že by kapacita systému byla nastavována přesně v součinnosti s Analytickým cen