15 A 21/2019

Rozhodnutím ze dne 20.12.2018 č.j. O-517364/D18105968/2018/ÚPV předseda Úřadu průmyslového vlastnictví podle § 90 odst. 5 správního řádu zamítl rozklad podaný žalobcem proti rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví (dále též jen „Úřad“) ze dne 5.10.2018 o zamítnutí žalobcovy přihlášky kombinované ochranné známky zn. sp. O-517364

Rozhodnutím ze dne 20.12.2018 č.j. O 517365/ D18105068/2018/ÚPV předseda Úřadu průmyslového vlastnictví podle § 90 odst. 5 správního řádu zamítl rozklad podaný žalobcem proti rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví (dále též jen „Úřad“) ze dne 5.10.2018 o zamítnutí žalobcovy přihlášky slovní grafické ochranné známky zn. sp. O-517365

V odůvodnění výše uvedených rozhodnutí (dále též „napadená rozhodnutí“) předseda Úřadu průmyslového vlastnictví jako orgán rozhodující o rozkladu shrnul nosné důvody, které Úřad vedly k zamítnutí přihlášek podaných žalobcem. Konstatoval, že Úřad v námitkovém řízení v prvním stupni shledal na straně žalobce jakožto přihlašovatele nedobrou víru spočívající ve dvou aspektech. Doklady předložené namítajícím prokázaly jeho tvrzení, že ve svém podniku dlouhodobě a kontinuálně on, resp. jeho právní předchůdci rovněž sídlící v Novém Městě nad Metují, vyrábí náramkové hodinky, které jsou od počátku označovány grafickým logem

Orgán rozhodující o rozkladu následně shrnul námitky uplatněné v rozkladu proti prvostupňovým rozhodnutím Úřadu, jimiž žalobce napadl správnost hodnocení dokladů ze strany Úřadu, posouzení podobnosti označení, zpochybnil právní nástupnictví namítajícího po národním podniku ELTON, Nové Město nad Metují, čímž má být popřeno i právo namítajícího ke grafickému logu „PRIM“ a naopak uplatnil svá, údajně dřívější práva k ochranným známkám obsahujícím slovo „PRIM“, která prezentoval jako důkaz své dobré víry při podání přihlášky napadených označení. Poté orgán rozhodující o rozkladu zrekapituloval obsah vyjádření namítajícího k rozkladu. V rámci vlastního posouzení věci uvedl, že přihlášky napadených označení zn. sp. O-517364 a zn. sp. O-517365 byly podány dne 22.10.2014 a zveřejněny dne 24.2.2016. Namítaná ochranná známka EU č. 3531662 s právem přednosti pro Českou republiku od data jejího přístupu k EU, tj. ode dne 1.5.2004, byla u Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO“) přihlášena dne 31.10.2003 a zapsána dne 17.3.2005. Rozhodnutím (čtvrtého odvolacího senátu) EUIPO ze dne 5.12.2017 č. j. R 556/2017-4 byla namítaná ochranná známka EU zrušena pro neužívání a zůstala zapsána pouze pro výrobky watchmaking; watches for children zařazené ve třídě 14 mezinárodního třídění výrobků a služeb. Namítaná ochranná známka EU je tak ve vztahu k napadeným označením starší ochrannou známkou ve smyslu § 3 ZOZ.

Orgán rozhodující o rozkladu potvrdil jako správné i závěry Úřadu o podobnosti napadeného označení zn. sp. O-517364 s namítaným grafickým logem. Rozdíl mezi nimi představuje pouze podtržení napadeného označení. Nepřistoupil tak na tvrzení žalobce, že propojení písmen ve spodní části napadeného označení zn. sp. O-517364 vytváří zcela specifický dojem. Uvedl, že ve skutečnosti je propojeno pouze první a poslední písmeno (P a M) protažením nožiček pod spodní linii ostatních písmen a spojením s horizontální spodní linkou, čímž však nevzniká žádný kreativní obrazec, který by byl vnímán jinak než pouhé podtržení, tedy zdůraznění slovního prvku. Z hlediska spotřebitele představuje horizontální spodní linka zcela nevýznamný prvek, kterému spotřebitel nebude přikládat zásadní význam.

Při porovnání obou napadených označení s namítanou ochrannou známkou EU je dle orgánu rozhodujícího o rozkladu zřejmá vysoká podobnost v prvku „PRIM“. Ten je v namítané ochranné známce EU zcela jistě prvkem dominantním, protože je největší a je umístěn na nejvýznamnějším místě, tj. uprostřed celé kompozice, takže zrak přitáhne nejdříve. Přitom jeho provedení je velmi blízké úpravě napadených označení. Vykazuje rovněž nejvyšší distinktivitu. Je tak prvkem nosným a je vysoce pravděpodobné, že bude jako samostatný použit pro interpretaci namítané ochranné známky EU. Její další dva prvky mají hodnotu opticky dekorativní a obsahově informativní. Spotřebitel bude tyto další dva prvky vnímat pouze jako součást celkové kompozice, nebudou však pro něj představovat nosné prvky. V kompozici namítané ochranné známky EU je tak zjevně dominantním a distinktivním grafický prvek „PRIM“, který je třeba v celkové kompozici považovat za prvek určující (nosný). Ve shodě s Úřadem tedy pokládá orgán rozhodující o rozkladu napadená označení za podobná ve vysokém stupni s namítanou ochrannou známkou EU, a to kvůli vysoké podobnosti grafického provedení prvků „PRIM“ v těchto označeních.

K argumentaci žalobce, že je oprávněn užívat prvek „PRIM, protože je vlastníkem několika ochranných známek obsahujících toto slovo, konkrétně kombinované ochranné známky č. 152529, č. 153324, č. 208817, č. 249929 a slovní ochranné známky ve znění „PRIM“ č. 311604 a 357692, které získal v roce roku 2012, a slovní grafické ochranné známku č. 165917, jejímž vlastníkem se stal v roce 2001, orgán rozhodující o rozkladu uvedl, že v předmětné věci se rozhoduje o střetu práv mezi napadenými označeními a namítanými označeními, jimiž jsou slovní grafické logo a kombinovaná ochranná známka EU. Nejde tedy o právo k prvku „PRIM“ samotnému, a proto je zcela nepodstatné žalobcovo vlastnictví čtyř kombinovaných a dvou slovních ochranných známek. Žalobce jejich vlastnictvím nezískal oprávnění k užívání samotného prvku „PRIM“, nýbrž pouze ke konkrétním podobám zapsaných kombinovaných ochranných známek (č. 152529, 153324, 208817, 249929). U slovních ochranných známek (č. 311604 a 357692) mu pak oprávnění vzniklo pouze pro zapsaný seznam výrobků a služeb, který však neobsahuje žádné hodinářské výrobky ani služby týkající se této oblasti činnosti. Žalobci tak vlastnictvím těchto ochranných známek nevzniklo právo k užívání označení „PRIM“ v jakýchkoliv podobách, nýbrž pouze s uvedenými omezeními vzhledu a produktů. Pokud jde o slovní grafickou ochrannou známku č. 165917, nemá uplatnění práv ke grafickému logu, které bylo jejím předmětem, právní podklad. Žalobce si totiž musí být vědom toho, že práva k němu pozbyl na základě pravomocného rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 17.10.2014 č.j. O-53821/ D30977/2014/ÚPV, kterým byla ochranná známka č. 165917 (zn. sp. O-53821), jejímž předmětem bylo namítané grafické logo, prohlášena za neplatnou, a to ex tunc (od počátku). Na takto zneplatněnou ochrannou známku se hledí, jako by nikdy nebyla zapsána (§ 32 odst. 4 ZOZ), tudíž na práva z loga ve vztahu k bývalému vlastníkovi se hledí, jako by neexistovala. Jedinou osobou oprávněnou užívat namítané grafické logo je tedy namítající.

Orgán rozhodující o rozkladu označil za neopodstatněné žalobcovo zpochybnění právního nástupnictví namítajícího po národním podniku ELTON, Nové Město nad Metují s tím, že tyto závěry Úřadu byly potvrzeny soudními rozsudky, a to rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27.7.2017 č.j. 9 As 10/2011-275, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22.3.2017 č.j. 9 A 179/2013-145 a dále i rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15.6.2018 č.j. 9 A 374/2014-314.

Z přezkoumání důkazů předložených namítajícím a z porovnání napadených označení s namítanými vyplývá, že žalobce si ke známkové ochraně přihlásil označení vysoce podobná oběma namítaným označením, o nichž musel vědět, že jsou spjata s jiným subjektem. Obchoduje totiž se stejnými výrobky, pro jaké se ve prospěch namítajícího vžilo namítané grafické logo, neboť ten je dlouhodobě a kontinuálně veřejně užíval nejprve samostatně a poté jako součást namítané ochranné známky. Současně si žalobce musel být vědom toho, že svá práva k logu pozbyl zneplatněním dříve vlastněné ochranné známky č. 165917. Tyto skutečnosti orgán rozhodující o rozkladu považuje za jednání v nedobré víře na straně žalobce při podání přihlášky napadených označení, resp. souhlasil s Úřadem v tom, že jde o jeden z projevů žalobcovy nedobré víry. Žalobce si totiž vědomě přihlásil cizí označení, dlouhou dobu spojované s právními předchůdci namítajícího a poté i s namítajícím, a s jejich výrobky.

Orgán rozhodující o rozkladu se ztotožnil i se závěrem Úřadu o druhém aspektu nedobré víry žalobce. Z podání přihlášky napadených označení (ale i z dalších přihlášek) a také z ostatních souvisejících úkonů žalobce zřejmě vyplývá jeho snaha nerespektovat výsledky pravomocně ukončených řízení před Úřadem, v nichž byla práva k namítanému grafickému logu potvrzena namítajícímu, a tím ztěžovat namítajícímu výkon jeho práv k označením, která jsou s ním spjata, nebo k nimž mu náležejí práva. Za projev takového jednání je možné považovat i podání přihlášky napadených označení, pro které si žalobce zvolil slovo „PRIM“ v identickém provedení s namítaným grafickým označením, o němž mu musí být známa jeho historická souvislost s namítajícím a jeho právními předchůdci. Jak dovodil Úřad v prvostupňových rozhodnutích, právo podávat žaloby a návrhy je jistě legitimní a legální, avšak jen pokud jde o obhajobu nároku podatele, nikoliv však jako prostředek ztěžování činnosti jiné osoby, byť by jí byl konkurent. Takové jednání je za určitých okolností možné považovat za zneužívání práva či obcházení zákona za účelem zkomplikování činnosti druhé osobě, z hlediska známkového práva pak za jednání v nedobré víře.

Vzhledem k tomu, že napadená označení jsou vysoce podobná s namítaným grafickým logem a dominantním prvkem namítané ochranné známky EU, v případě jejich zápisu ve prospěch žalobce by je veřejnost díky uvedeným skutečnostem spojovala s namítajícím, čímž by žalobce získal neoprávněnou výhodu. Žádným způsobem se totiž materiálně nepodílel na budování a udržování tohoto výrazu v povědomí veřejnosti, a ani nemohl, neboť on sám se hodinářskou výrobou dle údajů ve výpisu z obchodního rejstříku zabývá až od 2.3.2003. Nemá tedy ani tak dlouhodobou tradici v užívání označení „PRIM“ pro hodinky, ani žádný vztah k tradičním výrobcům prvních československých/českých hodinek, původně a dlouhou dobu označovaných namítaným grafickým logem a veřejností důvěrně nazývaných „primky“. Protože vazba namítajícího s tímto logem je nejen historická, nýbrž i společensko-prestižní (citová) – logo je s ním neodmyslitelně spjato, získal by žalobce bez zásluh i tuto přidanou hodnotu. Namítající by tedy pociťoval újmu materiální i nemateriální. I v tomto závěru orgán rozhodující o rozkladu souhlasil s posouzením věci ze strany Úřadu a doplnil, že u projednávané skutkové podstaty se nezjišťuje skutečná újma či škoda, nýbrž potenciální, tedy možnost jejího vzniku (která nepochybně z uvedených zjištění vyplývá). V předmětné věci je to jistě dáno i faktem, že jde teprve o přihlašovací fázi, kdy institut námitek má právě za cíl této újmě předejít. Není tedy třeba, aby namítající předložil důkaz o tom, že mu újma či škoda již fakticky vznikly.

Orgán rozhodující o rozkladu se ztotožnil s Úřadem také v tom, že pro jednání žalobce nelze najít žádné liberační důvody. Přihlásil si označení v podstatě „cizí“, o němž mu ze všech okolností muselo být zřejmé, že je dlouhodobě spjato s namítajícím a má pro něj zvláštní hodnotu. Byl si také vědom, že nejde o označení tzv. „právně volné“. Dále žalobce nebere v úvahu pravomocná rozhodnutí Úřadu týkající se namítaného grafického loga, k němuž svědčí práva namítajícímu a nedbá ani na výsledky soudních řízení, jimiž se toto zjištění Úřadu nepodařilo vyvrátit. Ignorování výsledků správních i soudních řízení doprovázené neprokázanými tvrzeními žalobce o právech k namítanému grafickému logu nemohou být považovány za ospravedlňující důvody k podání přihlášky napadených označení.

Za opodstatněnou nelze dle orgánu rozhodujícího o rozkladu považovat ani rozkladovou námitku poukazující na existenci známkové řady žalobce tvořené všemi jím vlastněnými ochrannými známkami a tvrzení, že napadená označení mají být jejím dalším přírůstkem. Jde o irelevantní argument, neboť napadená označení jsou ve střetu se staršími právy namítajícího, a jako taková nemohou být účinně uplatněna ve prospěch žalobce.

Podle orgánu rozhodujícího o rozkladu tak byly v dané věci naplněny všechny znaky nedobré víry, které známkoprávní praxe uznává a zkoumá (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.4.2008 č.j. 1 As 3/2008-195), tedy povědomost o cizích právech k přihlašovanému označení, v daném případě modifikovaná snahou o ztížení situace namítajícímu při oprávněném výkonu jeho práv k označení „PRIM“, absence liberačních důvodů na straně přihlašovatele a možnost vzniku újmy na straně namítajícího.

Obě rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví, jejichž rozsáhlé odůvodnění soud stručně shrnul v předchozích odstavcích, jsou v anonymizované verzi dostupná v databázi správních a soudních rozhodnutí na www.upv.cz.

Dvěma samostatnými žalobami podanými u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví označených v záhlaví tohoto rozsudku (dále též jen „napadená rozhodnutí“), která označil za nezákonná. V žalobách předně poukázal na to, že zákonem č. 286/2018 Sb., účinným ode dne 1.1.2019 bylo ustanovení § 7 odst. 1 písm. k) ZOZ zrušeno. Orgán rozhodující o rozkladu rozhodl dle žalobce expresně rychle asi proto, aby to stihl do 31.12.2018, než zrušení námitkového důvodu nedobré víry při podání přihlášky ochranné známky nabylo účinnosti.

Z procesního hlediska žalobce vytkl žalovanému, že mu nedoručil vyjádření namítajícího k rozkladu a ani jej o tomto vyjádření neinformoval, a žalobce se tak k němu nemohl vyjádřit, což by jistě rád učinil. Žalovaný tím porušil § 36 odst. 2 správního řádu, dle kterého mají účastníci právo vyjádřit v řízení své stanovisko. Žalobce rovněž nebyl žalovaným informován o tom, že přistoupí k vydání rozhodnutí v předmětné věci.

Dle názoru žalobce nerespektoval žalovaný při rozhodování v dané věci závěry vyjádřené v rozsudku č.j. 1 As 3/2008 - 195, v němž Nejvyšší správní soud dovodil, že „(p)ři zjišťování, zda přihláška ochranné známky byla podána v dobré víře ve smyslu § 7 odst. 1 písm. k) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, je nutno posoudit, zda přihlašovatel věděl nebo vzhledem k okolnostem měl vědět o existenci ochranné známky/označení namítajícího, zda přihlášením ochranné známky přihlašovatelem došlo k poškození namítajícího, a konečně, zda neexistuje důvod, který by jednání přihlašovatele ospravedlnil. Současně je třeba přihlédnout i ke všem ostatním relevantním okolnostem případu, které by mohly zlou víru vyvrátit nebo naopak potvrdit.“

Žalobce následně upozornil na to, že stěžejním, rozhodným datem posuzování je datum podání přihlášky ochranné známky, tj. den 22.10.2014. Žalobce byl k uvedenému datu majitelem či spolumajitelem kombinované ochranné známky č. 152529, kombinované ochranné známky č. 153324, kombinované ochranné známky č. 208817, kombinované ochranné známky č. 249929, dále slovní ochranné známky ve znění „PRIM“ č. 311604 s datem práva přednosti ke dni 19.5.2006, která byla zapsána do rejstříku dne 28.4.2010, přičemž v době podání přihlášky napadených označení byla řádně zapsána i pro výrobky ve třídě 9 a 14, a to včetně náramkových hodinek. Přihlašovatelem této ochranné známky byl sám žalobce, a není tedy pravdou, že ji získal až v roce 2012. Slovní ochranná známka dává obecně jejímu vlastníkovi právo užívat slovní označení v libovolném grafickém provedení, a žalobci tak náleží širší rozsah ochrany, než je tomu v případě pouhého doložení užívání konkrétního grafického vyobrazení. Žalobce byl též přihlašovatelem přihlášky slovní ochranné známky č. spisu 487135, která byla později zapsána pod č. zápisu 357692. Nadto byl od roku 2001 do 20.10.2014 majitelem slovně – grafické ochranné známky č. 165917, kterou po celou dobu svého vlastnictví řádně užíval. Posledně zmíněná ochranná známka byla prohlášena za neplatnou rozhodnutím žalovaného, které nabylo právní moci dne 20.10.2014. Z uvedeného přehledu je nepochybné, že žalobce byl a po celou dobu i je, držitelem známkové řady obsahující slovo „PRIM“, přičemž i k datu podání napadených přihlášek chránila podstatná část těchto známek hodinářské výrobky či služby s hodinářstvím související.

Žalobce nesouhlasí se závěry žalovaného, že jeho vlastnictví výše uvedených čtyř kombinovaných a dvou slovních ochranných známek je nepodstatné, a že mu vlastnictvím těchto ochranných známek nevzniklo právo k užívání označení „PRIM“ v jakýchkoliv podobách, nýbrž pouze s uvedenými omezeními vzhledu a produktů. Žalovaný byl totiž povinen dobrou víru žalobce posuzovat ke dni podání napadené ohlášky k zápisu, tj. ke dni 22.10.2014, a k uvedenému datu byl žalobce mimo jiné majitelem slovní ochranné známky č. 311604, která byla k uvedenému datu zapsána pro výrobky ve třídách 9 a 14, tj. nejen pro různé hodinářské výrobky, ale rovněž výslovně i pro náramkové hodinky. Žalovaný byl zároveň povinen vzít v úvahu nejen tuto slovní známku žalobce č. 311604, ale všechny zapsané známky či podané přihlášky s dřívějším právem přednosti. Protože tak neučinil, postupoval nejen v rozporu se shora citovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu (rozsudek sp. zn. 1 As 3/2008), ale i v rozporu s vlastní rozhodovací praxí, založenou například rozhodnutím žalovaného ze dne 16.7.2018, sp. zn. O-522007 ve věci „FRUTA“, ze kterého plyne, že je třeba zohlednit existenci starší ochranné známky přihlašovatele a předchozí užívání označení. Postupoval také v rozporu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“), například rozsudkem ze dne 27.6.2013 ve věci C-320/12, ze kterého plyne, že okolnost, že přihlašovatel ví anebo musí vědět, že třetí osoba dlouhodobě užívá shodné nebo podobné označení, sama o sobě nestačí na prokázání existence nedobré víry přihlašovatele. Pro účely posouzení neexistence dobré víry je nutné zohlednit úmysl přihlašovatele v okamžiku podání přihlášky známky, který představuje subjektivní okolnost, která se musí určit odkazem na objektivní okolnosti dané věci.

Žalobce považuje za nesprávné rovněž posouzení žalovaného ve vztahu k užívání označení loga v provedení dle neplatné ochranné známky č. 165917. Je si vědom toho, že známka č. 165917 byla prohlášena za neplatnou, avšak to neznamená, že uplatnění práv k logu, které bylo jejím předmětem, nemá právní podklad, jak se snaží tvrdit žalovaný. Dle usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30.5.2017, č.j. 3 Cmo 55/2017 – 96 má právo dlouhodobě užívat označení PRIM na svých výrobcích i žalobce. Závěr žalovaného o tom, že žalobce si musel být vědom toho, že svá práva k logu pozbyl zneplatněním dříve vlastněné ochranné známky č. 165917, je nesprávný, neboť žalobce byl v době podání přihlášky napadených označení nadále majitelem slovní známky „PRIM“ i dalších starších kombinovaných známek ve znění „PRIM“ zapsaných pro různé hodinářské výrobky a služby s hodinářstvím související.

Z rozhodnutí žalovaného ze dne 17.10.2014 č.j. 0-53821/D30977/2014/ÚPV dle žalobce rozhodně nelze dovozovat, že žalobce práva ke grafickému logu „PRIM“ nemůže uplatňovat ani z důvodu údajného dřívějšího užívání této ochranné známky, protože se údajně tímto rozhodnutím prokázalo, že tato práva od počátku svědčila právním předchůdcům namítajícího a poté z titulu právního nástupnictví přešla na namítajícího, který je tak jedinou osobou oprávněnou užívat dané logo. Uvedeným rozhodnutím byla toliko prohlášena za neplatnou ochranná známka žalobce č. 165917. Žalovaný odkazem na zmíněné vlastní rozhodnutí vydané v jiné věci postupuje v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 22.5.2014, sp. zn. 7 As 151/2012, ve kterém soud dovodil, že rozhodnutí předsedy Úřadu v jiných věcech nemohou prokazovat existenci práv stěžovatele (zde osoby zúčastněné na řízení) a prokazují pouze skutečnost, že předseda Úřadu v jiné věci dospěl k závěru, že nějaká práva stěžovateli svědčí. Jedná se nicméně toliko o skutkové zjištění v konkrétní věci, které nemůže zavazovat ani samotného žalovaného při posuzování obdobných skutkových okolností v jiné věci bez ohledu na to, jaké skutečnosti sám zjistí. Skutková zjištění ohledně téže skutečnosti se totiž mohou v každé jednotlivé věci lišit, a to z několika důvodů. Správní orgán může skutkový stav zjistit či zhodnotit chybně, nebo může pokaždé rozhodovat na základě jiné množiny důkazů. Rozhodnutím žalovaného ze dne 17.10.2014 došlo toliko k prohlášení neplatnosti ochranné známky č. 165917 ex tunc, toto rozhodnutí žalovaného však nezakládá, nekonstituuje ani nedeklaruje práva namítajícího k předmětnému označení. Tvrzením, kterým přiznává údajná práva namítajícímu na podkladě jiného rozhodnutí v jiné věci, přičemž navíc vychází ze správnosti svých dřívějších rozhodnutí v jiných věcech a neomylnosti svých dřívějších závěrů, žalovaný dle mínění žalobce překročil své zákonné pravomoci a rovněž postupoval v rozporu se zákonem č. 14/1993 Sb., o opatřeních na ochranu průmyslového vlastnictví a v rozporu se správním řádem.

Žalobce dále vyslovil nesouhlas se závěry žalovaného týkajícími se srovnání napadených označení s namítanou ochrannou známkou EU. Poukázal na to, že jeho starší kombinované známky obsahují na rozdíl od namítané ochranné známky EU pouze jediný slovní prvek, a to právě slovo „PRIM“.

Argumentace žalovaného, že žalobce se různými způsoby snaží o znesnadnění činnosti namítajícího a že s ohledem na vysokou podobnost napadených označení s namítaným grafickým logem a dominantním prvkem namítané ochranné známky EU by tato označení v případě jejich zápisu veřejnost spojovala s namítajícím, čímž by údajně žalobce získal neoprávněnou výhodu, protože se žádným způsobem materiálně nepodílel na budování a udržování tohoto výrazu v povědomí veřejnosti, když se sám hodinářskou výrobou zabývá až od roku 2003, dle přesvědčení žalobce nepostačuje pro konstatování jeho nedobré víry při podání přihlášky. K tomu je totiž nutné rovněž kumulativní splnění další podmínky, kterou je prokázání, že podáním napadené přihlášky došlo k poškození namítajícího. Žalobce v tomto směru poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 19.3.2014, č.j. 1 As 11/2014 – 33 a ze dne 18.4.2014, č.j. 2 As 14/2014 - 34, podle kterých nepostačuje prokázat nedostatečnou distinktivitu či nebezpečí záměny označení, neboť pak by se jednalo o jiný ze zákonných důvodů prohlášení ochranné známky za neplatnou, ale je nutné zároveň doložit, že tím byl stěžovatel dotčen na svých právech, resp. že mu byla způsobena určitá újma, jež je vyvážena nepřiměřenou výhodou na straně přihlašovatele.

Žalobce se dále ohradil proti závěru žalovaného, že pro jednání žalobce nelze najít žádné liberační důvody. Také tento závěr považuje žalobce za nesprávný, protože žalovaný zcela ignoruje skutečnost, že žalobce byl ke dni podání napadených přihlášek majitelem slovní známky č. 311604 zapsané pro výrobky ve třídách 9 a 14 (včetně náramkových hodinek), jakož i majitelem dalších kombinovaných známek obsahujících jediný slovní prvek „PRIM“ pro hodinářské výrobky služby s hodinářstvím související, jakož i dlouhodobým uživatelem označení „PRIM.“ Žalovaný byl ve smyslu shora uvedené judikatury povinen vzít v úvahu při svém rozhodování veškeré relevantní skutečnosti, což však neučinil.

Názor žalovaného, podle něhož ignoruje výsledky dosavadních správních i soudních řízení, označil žalobce za jednostranný a nedůvodný. Zopakoval, že respektuje rozhodnutí žalovaného ve věci prohlášení neplatnosti ochranné známky č. 165917, avšak na základě tohoto rozhodnutí nemohla být přiznána nějaká další práva namítajícímu. Žalobce je přesvědčen, že práva k označení „PRIM“ získal zcela legálně a že toto označení užívá zcela v souladu se zákonem, dlouhodobě a kontinuálně. Neexistuje, a ani v době podání napadených přihlášek neexistovalo žádné soudní rozhodnutí, které by žalobci zakazovalo užívat toto označení. Pokud žalobce využívá veškerých právních prostředků k ochraně svých práv a zvrácení některých negativních rozhodnutí, jedná zcela legálně a v souladu se zákonem a takové jednání mu nelze přičítat k tíži. Navíc v jiných řízeních vycházejí najevo nové důkazy a fakta, která zpochybňují dřívější tvrzení názory žalovaného. Žalovaný však stále trvá na svém a nová fakta nebere v úvahu; například prohlásil za nevěrohodnou „činnost“ pana R. na logu, neboť prý nebylo prokázáno jeho spojení s podnikem Elton, avšak toto spojení potvrdil sám pan Ž. u svého výslechu. Žalovaný posuzuje jemu předkládané důkazy selektivně, což je zřejmé z toho, že na jedné straně odmítá tvrzení žalobce o autorství pana R. opřené o odborné posudky či svědectví očité svědkyně, zatímco na straně druhé mu k doložení autorství (pana Ž.) k předmětnému logu postačovalo pouhé čestné prohlášení pana Ž. před notářem.

Spor mezi žalobcem a namítajícím byl vyvolán zejména z důvodu užívání označení „PRIM“ žalobcem na hodinkách. Žalobce toto označení získal od společnosti EUTECH akciová společnost (jako právního nástupce Chronotechny) na základě smluvních ujednání týkajících se duševního vlastnictví podniku Chronotechna. Označení „PRIM“ od roku 2001 užívá i na hodinkách, avšak namítající se celé roky neobrátil na soud a užívání označení „PRIM“ žalobcem soudně nenapadl. Když se později na soud obrátil, jeho návrhy byly zamítnuty. Namítající tvrdí (a žalovaný mu přitakává), že namítajícímu náleží právo k užívání označení „PRIM“ dle podnikové normy PN 01 (chráněného dříve jako ochranná známka č. 165917) a snaží se právo k užívání tohoto označení monopolizovat. Tvrzení právní předchůdci namítajícího však označení „PRIM“ užívali vždy pouze odvozeně, a to na základě licenčních smluv uzavřených s vlastníkem ochranných známek „PRIM“. V roce 1996 navíc právní předchůdce namítajícího uzavřel s podnikem Chronotechna dohodu o narovnání, v níž uznal práva Chronotechny k předmětným označením „PRIM“. Dalším předmětem bylo užívání známky č. 165917 na základě udělení licence, tedy užívání jednoho konkrétního provedení slova „PRIM“. Pokud je namítající údajným právním nástupcem společnosti ITec group a.s., což byla jedna ze smluvních stran dohody o narovnání, pak musí respektovat i vůli vyjádřenou v této dohodě, která výslovně zavazuje právní nástupce. Namítající platnost dohody o narovnání později zpochybnil, avšak ochrannou známku žalobce č. 165917 napadl návrhem na její prohlášení neplatnosti až v roce 2006. Předtím si naopak sám přihlásil namítanou ochrannou známku EU č. 3531662 ve znění „Manufacture PRIM 1949“. Samotný namítající tedy jednal od počátku přihláškou namítané ochranné známky EU ve zlé víře, protože v době jejího podání byla platná ochranná známka žalobce č. 165917, čehož si musel být dobře vědom. Žalovaný brání údajná práva namítajícího k namítané ochranné známce EU, aniž by vyčkal na právní moc rozhodnutí o návrhu na zrušení a návrhu na prohlášení neplatnosti této známky. V průběhu let se namítající pokusil zakázat žalobci užívání označení „PRIM“ i návrhy na vydání předběžného opatření, nicméně jedinou změnou, která se za celou dobu sporů udála, bylo prohlášení neplatnosti ochranné známky č. 165917. Právo žalobce užívat označení „PRIM“ však plyne mimo jiné zejména z dlouhodobého kontinuálního užívání tohoto označení na svých výrobcích, jakož i z nabytí výlučného práva užívat autorská díla v provedení vytvořeném J. R., a na základě zapsaných ochranných známek. Prohlášení neplatnosti ochranné známky č. 165917 nemá na práva žalobce užívat označení „PRIM“ žádný vliv.

Pokud se jedná o autorská práva k logu „PRIM“, namítající dle žalobce celou dobu popíral jakékoliv spojení s autorem loga J. R., avšak sám (dle namítajícího a dle žalovaného) údajný autor loga pan Ž. u svého výslechu potvrdil spolupráci s manželkou pana R., paní D. N.. Loga vytvořená panem R. jsou autorskými díly, která jsou zachycena na originálních materiálech z archivu J. R., včetně jeho vlastnoručních poznámek. Autorství pana R. bylo potvrzeno odborníky, konkrétně Mgr. Binderem (jeho znaleckým posudkem, čestným prohlášením, výslechem dne 12.10.2018, dodatkem k jeho znaleckému posudku), PhDr. M. L. S. jakožto očitou svědkyní, které pan R. osobně prezentoval své autorství log, MgA. M. P. (jeho odborným posouzením) a Mgr. S.. Rovněž pan Ž. u svého výslechu jednoznačně dosvědčil, že fotografie log „PRIM“ byly předloženy paní D. N., manželkou pana R.. Namítající tak zatajil, že pan Ž. byl v kontaktu s panem R. přes paní D. N., a z toho žalovaný stále nesmyslně vychází a nezjišťuje úplně skutkový stav. Žalobce je oprávněn loga užívat na základě výhradní licenční smlouvy uzavřené s dědici autorských práv po J. R.. Jelikož žalobci svědčí konkrétní práva k užívání označení „PRIM“ a tato mu svědčila i v době podání napadených přihlášek, nelze jejich podání považovat za jednání učiněné žalobcem v nedobré víře. Navíc je žalobce přesvědčen, že namítající jako osoba, která nebyla v dobré víře při podání přihlášky namítané ochranné známky EU, se nemůže dovolávat údajné nedobré víry žalobce při podání napadených přihlášek.

Žalobce uzavřel, že napadenými rozhodnutími žalovaného došlo k porušení hned několika ustanovení správního řádu. Žalovaný při vydání rozhodnutí nerespektoval § 2, § 3, § 7 a § 36 správního řádu a postupoval rovněž v rozporu se zákonem č. 14/1993 Sb., v rozporu se ZOZ (zejména § 7 a § 25) a též v rozporu s rozhodovací praxí SDEU a Nejvyššího správního soudu. Nezákonnost postupu žalovaného spatřuje žalobce zejména v tom, že nehodnotil věc dle stavu ke dni podání napadených přihlášek, nedostatečně zjistil skutkový a právní stav věci, nevzal v úvahu starší práva žalobce, zejména pak vlastnictví ochranných známek a dlouhodobé a kontinuální užívání označení „PRIM“ žalobcem na území České republiky, nevyhodnotil správně skutečnost, že žalobce byl ke dni podání napadených přihlášek majitelem starších kombinovaných známek i známky slovní, nepřiměřeně přikládal vlastnímu rozhodnutí v jiné věci nedůvodnou vážnost a závaznost i pro rozhodování v této věci, dovozoval závaznost odůvodnění vlastního rozhodnutí v jiné věci a pokoušel se deklarovat či konstituovat údajná práva namítajícího na podkladě rozhodnutí v jiné věci, kterým však pouze došlo k prohlášení neplatnosti ochranné známky. Žalovaný též ignoroval důkazy předkládané žalobcem, které dokládají, že mu svědčí práva k užívání označení „PRIM“, kritizoval řádné a legitimní uplatňování a využívání veškerých právních prostředků obrany žalobcem a nesprávně hodnotil liberační důvody pro podání napadených přihlášek na straně žalobce. Rovněž nesprávně hodnotil samotné užívání označení „PRIM“ v minulosti namítajícím, přičemž ignoroval skutečnost, že tvrzení právní předchůdci namítajícího užívali toto označení vždy pouze odvozeně.

Podáním ze dne 25.3.2019 žalobce soudu sdělil, že Krajský soud v Hradci Králové vydal dne 17.1.2019 rozsudek č. j. 16 C 14/2016 - 679 ve věci žaloby manželů J. jakožto dědiců po Mgr. J. R. a paní D. N.. Byť byla žaloba v prvním stupni soudem nepravomocně zamítnuta, z rozhodnutí plyne, že není prokázané, že pan Ž. je autorem loga „PRIM“ a „ELTON“, jak tvrdí společnost ELTON hodinářská a.s. Pan Ž. při svém výslechu prezentoval alternativní verzi vzniku loga „PRIM“, na kterém se podílela výtvarnice D. N., tj. manželka a spolupracovnice pana R.. Soud v podstatě dospěl k závěru, že autor předmětného loga je nejasný, protože žalobci neprokázali, že autorem je pan R., ale na straně druhé důkazy neprokazují ani to, že autorem byl J. Ž., ať už sám nebo spolu s D. N.. Autorství loga je tak sporné. Krajský soud v Hradci Králové dále podotkl, že předmětné logo bylo vytvořeno v roce 1968. Národní podnik ELTON se ale osamostatnil až dne 1.1.1969, a je tak zřejmé, že předmětné logo „PRIM“ (a „ELTON“) historicky patřilo podniku Chronotechna. Z výše uvedeného je dle žalobce zřejmé, že žalovaný ve správním řízení zcela nekriticky převzal verzi společnosti ELTON hodinářská a.s., a nehodnotil důkazy v jejich souvislostech, případně se jimi vůbec nezabýval.

Žalovaný navrhl, aby soud žaloby jako nedůvodné zamítl. Ve vyjádřeních k žalobám uvedl, že zásadním předpokladem, který umožnil rychle projednání věci, bylo to, že žalobce vede před Úřadem celou řadu sporů týkajících se té či oné ochranné známky/označení obsahující prvek PRIM, přičemž více méně setrvale uvádí stejnou argumentaci, s níž se již Úřad v dřívějších řízeních vypořádal, a proto ani nyní nebylo nutno již jednou zaujatý postoj k věci měnit.

Vyjádření namítajícího k rozkladu obsahovalo pouze právní názor namítajícího a nebylo podkladem rozhodnutí. Nic nového a podstatného rozklad ani vyjádření namítajícího k němu neobsahovaly - namítající byl ve svém podání omezen koncentračním ustanovením § 25 odst. 2 ZOZ a žalobce byl omezen ustanovením § 82 odst. 4 správního řádu. Žalovaný nikterak neporušil § 36 odst. 2 správního řádu a z jeho strany nedošlo ani k porušení § 36 odst. 3 správního řádu, podle kterého musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, neboť vyjádření namítajícího k rozkladu žalobce neobsahovalo a ani nemohlo obsahovat žádné nové skutečnosti a nebylo podkladem rozhodnutí.

Otázkou, zda jsou splněny podmínky pro konstatování nedostatku dobré víry, se žalovaný zabýval v celém textu napadených rozhodnutí, ve kterých mj. výslovně odkázal na žalobcem citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 3/2008.

Žalovaný nadále trvá na tom, že za opodstatněnou nelze považovat námitku, ve které žalobce poukazuje na existenci jeho známkové řady tvořené všemi jím vlastněnými ochrannými známkami. Jde o irelevantní argument, neboť, jak se prokázalo, přihlašovaná označení jsou ve střetu se staršími právy namítajícího, a jako taková nemohou být účinně uplatněna ve prospěch žalobce.

Žalovaný uznává výtku ohledně nesprávného uvedení data zápisu ochranné známky č. 311604, protože tato ochranná známka byla do rejstříku zapsána skutečně v roce 2010 a nikoliv v roce 2012. Tato nesprávnost však neměla žádný vliv na výrok napadených rozhodnutí. Slovní ochranná známka žalobce ve znění „PRIM“ č. 311604 byla v době podání napadených přihlášek zapsána pro rozsáhlejší seznam výrobků (tř. 9, 14 a 16), avšak dne 24.7.2013 byla napadena návrhem na zneplatnění a pravomocným rozhodnutím ze dne 9.11.2016 byla prohlášena za neplatnou pro veškeré výrobky třídy 14 a kromě „hasicích přístrojů“ také pro všechny výrobky třídy 9. S vydáním tohoto rozhodnutí se na žádost žalobce čekalo do vynesení rozhodnutí EUIPO ve věci návrhů na neplatnost a zrušení namítané ochranné známky EU č. 3531662.

Výrok o nedobré víře žalobce byl žalovaným vynesen na základě zohlednění všech skutkových okolností daného případu, v němž žalobcem zdůrazňované detaily nehrály žádnou roli. Vlastnictví jiných jeho ochranných známek, byť s prvkem „PRIM“, nemohlo zhojit jeho snahu přihlásit si cizí označení, tj. napadené označení tvořené prvkem „PRIM“ v konkrétní grafické podobě, o němž mu muselo být známo, že práva k němu náleží namítajícímu (viz rozhodnutí Úřadu ze dne 7.4.2014 ve věci prohlášení za neplatnou kombinované ochranné známky č. 165917, na to navazující rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 17.10.2014, na to navazující rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15.6.2018, kterým byla zamítnuta žaloba podaná žalobcem proti rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 17.10.2014).

V námitkovém řízení je zkoumáno, zda konkrétní (a žádné jiné) označení zasahuje, popř. může zasahovat do práv namítajícího a zda je tak činěno právem neaprobovaným způsobem. Úřad je plně vázán předmětem řízení, kde na straně jedné leží přihlašované označení a na straně druhé existují přesně označená a vymezená práva namítajícího.

Rozsudek SDEU C-320/12 se meritorně nyní projednávané věci nijak netýká, neboť řeší režim upravený čl. 4 odst. 4 směrnice č. 89/104 (ochranná známka může vést k záměně s ochrannou známkou, která byla užívána ke dni podání přihlášky v zahraničí a která se tam dosud užívá, pokud přihlašovatel při podání přihlášky nejednal v dobré víře). Žalobcova odvolávka na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 11/2014 a č. j. 2 As 14/2014 je též lichá. Ze žalobcem uvedeného citátu je zřetelné, že soud projednával podobnost označení ve smyslu § 7 odst. 1 písm. a) a b) a pak požadoval konstatování újmy. Ustanovení § 7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných známkách, ve znění aplikovaném na danou věc, však zapovídá zapsat známku na základě námitek podaných tím, kdo je dotčen ve svých právech přihláškou, která nebyla podána v dobré víře. Dotčení v právech nikterak nelze zaměňovat s újmou, neboť toto dotčení se nikterak nemusí dotýkat materiálních zájmu namítajícího.

Žalobce dle názoru žalovaného v rámci svého odkazu na rozsudek Vrchního soudu v Praze č.j. 3 Cmo 55/2017 účelově užívá tvrzení, které s nyní projednávanou věcí nesouvisí. Úřad svým rozhodnutím o zápisu/nezápisu označení do rejstříku nijak neurčuje, kdo smí či nesmí jaké označení užívat. Pouze konstatuje, že určité označení splňuje/nesplňuje požadavky, které zákon klade na konkrétní označení, aby mu mohla být poskytnuta zákonem předpokládaná ochrana. Jestliže zákon stanoví, že Úřad má přihlížet k oprávněným námitkám, nestanoví tím, že bude rozhodovat, zda užíváním určitého označení dochází k zásahu do soukromých práv třetích osob.

Pokud byla žalobcova ochranná známka č. 165917 (zn. sp. O-53821), jejímž předmětem bylo namítané grafické logo PRIM, prohlášená dne 17.10.2014 za neplatnou, a to s účinky ex tunc, nemohl z ní žalobce osvědčovat svou dobrou víru v době podání napadených přihlášek (22.10.2014). K polemice žalobce o tom, zda respektuje či nerespektuje rozhodnutí žalovaného úřadu (ve věci zneplatnění jeho ochranné známky č. 165917, pak žalovaný podotkl, že jakkoli Úřad opravdu nemůže svým rozhodnutím stanovit autora předmětného loga, rozhodnutí vychází z úvahy o předběžné otázce, podle níž není žalobce oprávněným nositelem autorských práv k předmětnému logu. Skutečnost, kterou žalobce nerespektuje, je tedy nález, že jemu práva k logu pro hodinářské výrobky nepřísluší, přičemž se nadále pokouší na úkor namítajícího tento nález prolomit.

Žalobcovo tvrzení, že existence ochranných známek obsahujících prvek PRIM“ v jeho vlastnictví je dostatečným liberačním důvodem, je dle žalovaného zcela zavádějící, neboť liberačním důvodem nemohou být ochranné známky zapsané pro jiné výrobky či služby, než jsou nyní přihlašované.

Žalovaný trvá na tom, že mezi označením dle přihlášky ochranné známky zn. sp. O517364 a namítaným grafickým logem i napadenými výrobky a náramkovými hodinkami existuje v podstatě shodnost.

Obrana žalobce, že naprosto legálně užívá označení/logo „PRIM“, je dle mínění žalovaného jednostranně zavádějící. Jak bylo uvedeno v napadených rozhodnutích, existují různá označení obsahující slovní prvek „PRIM“. Tato označení se od sebe liší, a ze známkoprávního pohledu tak představují různá označení. Žalobce je chráněn ve svém právu používat své ochranné známky, které jsou označovány jako „bochníky“, avšak pouze pro výrobky a služby, pro které jsou tyto „bochníky“ zapsány. Osoba zúčastněná na řízení je chráněna při užívání svých zpravidla slovních, ale rovněž grafických/obrazových označení, kde slovo „PRIM“ je napsáno podle autorského díla. Tak je tomu i v případě napadené přihlášky ochranné známky zn. sp. O517365, která je totožná s ochrannou známkou č. 165917, která byla prohlášena za neplatnou pro výrobky, u nichž namítající prokázal, že známka koliduje s jeho právy. Podání totožné přihlášky pro totožné výrobky, o nichž již bylo pravomocně rozhodnuto, že zasahuje do práv, je žalovaným pokládáno za akt nedobré víry.

Žalobce práva k užívání namítaného grafického loga pro užívání s výrobky a službami ve třídě 9 a 14 neměl, neboť známka, z níž svá práva dovozoval, byla žalovaným zrušena s účinky ex tunc. Jeho nedobrá víra se projevuje tak, že opakovaně toto logo přihlašuje pro výrobky a služby v těchto třídách. Žalobcův výklad o užívání ochranné známky slovní, jíž je možné užívat i v podobě neměnící její rozlišovací způsobilost, se ve smyslu § 13 ZOZ týká pouze ochranných známek a nikoli nezapsaných označení. V tomto směru je žalobcův výklad rozsahu práv plynoucích z nezapsaného označení příliš extenzivní.

Žalovaný dále poznamenal, že návrh na prohlášení namítané ochranné známky EU č. 3531662 za neplatnou odvolací senát EUIPO pravomocně zamítl dne 7.9.2018 (20180907 R1159-2017-4), tedy před vydáním prvostupňových rozhodnutí Úřadu v nyní projednávané věci.

Žalobcův názor, že je to spíše namítající, kdo byl v nedobré víře při podání přihlášky namítané ochranné známky EU č. 3531662, je podle žalovaného nutno odmítnout. Předmětem správního řízení, jež vyústilo ve vydání napadených rozhodnutí, nebylo zkoumání namítané ochranné známky EU, ale námitky proti žalobcovým přihláškám ochranných známek sp. zn. O-517364 a sp. zn. O-517365.

Žalovaný ve vyjádření k žalobám dále uvedl, že žalobce opětovně uplatňuje argumenty ohledně autorství loga, přestože toto autorství pro danou věc není relevantní. Žalobci se autorství nepodařilo prokázat u soudu, který je povolán danou věc řešit; správnímu orgánu autorství posuzovat nepřísluší. Pokud žalobce vytýká žalovanému, že nerozhodl o tvrzeném autorství loga na základě svědeckých výpovědí z jednání před soudem v Hradci Králově konaného dne 12.10.2018, tyto svědecké výpovědi nebyly žalobcem ve správním řízení uvedeny. I kdyby žalovanému předloženy byly, nemohl by z nich učinit jiný úsudek, než jaký učinil soud v civilním řízení.

Žalovaný shrnul, že napadená rozhodnutí vychází z dostatečně zjištěného skutkového stavu, byla správně, logicky a podrobně odůvodněna a byla vydána v souladu s příslušnými ustanoveními správního řádu a ZOZ ve znění platném pro řízení ukončené před 1.1.2019.

Řízení o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 20.12.2018 č.j. O-517364/D18105968/2018/ÚPV bylo u Městského soudu v Praze nejprve vedeno pod sp. zn. 15 A 21/2019 a řízení o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 20.12.2018 č.j. O 517365/ D18105068/2018/ÚPV pod sp. zn. 15 A 25/2019.

Společnost ELTON hodinářská, a.s., uplatnila včas práva osoby zúčastněné na řízení v řízení vedeném pod sp. zn. 15 A 21/2019. V řízení vedeném pod sp. zn. 15 A 25/2019 tak učinila opožděně, po marném uplynutí propadné lhůty, kterou jí soud k tomuto úkonu stanovil. Soud proto v řízení ve věci sp. zn. 15 A 25/2019 usnesením ze dne 5.5.2021 č.j. 15 A 25/2019 – 91 rozhodl, že (v uvedeném řízení) není osobou zúčastněnou na řízení.

V podání ze dne 18.2.2021 žalobce upozornil na rozsudek ze dne 23.11.2020, č.j. 2 As 312/2018 – 242, kterým Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15.6.2018, č.j. 9 A 374/2014 - 314, jímž byla zamítnuta správní žaloba žalobce proti rozhodnutí žalovaného o prohlášení ochranné známky „PRIM“ žalobce č. 165917 za neplatnou. Nejvyšší správní soud zmíněným rozsudkem zrušil zamítavý rozsudek Městského soudu v Praze a zrušil též rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 17.10.2014, č.j. O53821/D30977/2014/ÚPV, jakož i rozhodnutí Úřadu ze dne 7.4.2014 č.j. O53821/ 626/2006/ÚPV a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. S ohledem na tento zrušovací rozsudek Nejvyššího správního soudu byla ochranná známka žalobce č. 165917 opětovně zapsána do rejstříku a byla vyznačena její platnost ve prospěch žalobce. Žalobce podotkl, že tato ochranná známka byla již v roce 1985 zapsána pro hodiny, hodinky, časoměrné přístroje, budíky mechanické, budíky Quartz, hodiny Quartz, spínací hodiny Quartz, minutky, modelářské časovače, kontrolní pokladny ve třídách 9, 14.

Žalobce má za to, že zrušovací rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23.11.2020 působí na předmětná nezákonná rozhodnutí žalovaného a soudu ex tunc. To znamená, že správní rozhodnutí žalovaného ve věci neplatnosti ochranné známky č. 165917, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15.6.2018 č. j. 9 A 374/2014 – 314 byly tímto rozsudkem Nejvyššího správního soudu zrušeny od samého počátku. Z toho důvodu je pak na tato rozhodnutí nutno pohlížet tak, jako by nikdy ani nebyla vydána, a to de iure ani v době rozhodování žalovaného (míněno zřejmě rozhodování o námitkách proti přihláškám ochranných známek zn. sp. O-517364 a zn. sp. O-517365).

Osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření k věci samé, které podala v řízení vedeném pod sp. zn. 15 A 21/2019, jehož předmětem je přezkum napadeného rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 20.12.2018 č.j. O-517364/D18105968/2018/ÚPV, navrhla, aby soud žalobu proti tomuto rozhodnutí jako nedůvodnou zamítl. Uvedla, že nesouhlasí s tvrzením žalobce, že napadená přihláška ochranné známky zn. sp. O-517364 byla podána v dobré víře. Skutečnost, že zákonem č. 286/2018 Sb., došlo s účinností od 1.1.2019 ke zrušení § 7 odst. 1 písm. k) ZOZ, se dané věci nijak nedotýká, protože napadené rozhodnutí bylo vydáno před účinností této novely a podle § 75 s.ř.s. se při přezkoumání správního rozhodnutí vychází z právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

K procesním námitkám žalobce namířeným proti nedoručení vyjádření k rozkladu osoba zúčastněná na řízení uvedla, že žalobce v řízení vyjádřil své stanovisko v rozkladu. Ze žádného ustanovení správního řádu nevyplývá povinnost správního orgánu vyjádření k rozkladu opětovně zasílat žalobci a vyzývat ho k reakci, nebo mu k tomu poskytovat lhůtu. Kdyby byl správní orgán povinen takto postupovat, následně by nepochybně také musel další vyjádření žalobce zaslat namítajícímu, který by opět měl právo podat k tomu vlastní vyjádření atd., a správní řízení by pak prakticky nikdy nemuselo skončit. Podstatné je, zda ve vyjádření k rozkladu byly předkládány či alespoň navrhovány nové důkazy, se kterými by se žalobce jakožto účastník správního řízení měl právo seznámit. Nic takového však ve vyjádření k rozkladu obsaženo není. Naopak, z jeho obsahu je zřejmé, že se jednalo především o právní argumentaci. Žalovaný tak nebyl povinen zasílat předmětné vyjádření k rozkladu žalobci a vyzývat jej k předložení dalšího stanoviska, či mu za tímto účelem poskytovat lhůtu. K tomu osoba zúčastněná na řízení analogicky poukázala rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11.9.2020 č.j. 4 As 346/2018-26.

Rovněž tak nelze akceptovat tvrzení žalobce, že žalovaný byl povinen mu oznámit, že přistoupí k vydání rozhodnutí v předmětné věci. Nic takového správní řád správnímu orgánu neukládá a není ani žádného logického důvodu, pro který by musel správní orgán něco takového žalobci oznamovat. Jestliže žalobce podal rozklad, musel jistě počítat s tím, že o něm bude rozhodnuto.

Odkazy žalobce na jeho jiné starší ochranné známky PRIM jsou podle osoby zúčastněné na řízení ve většině případů zavádějící, neboť tyto známky nebyly zapsány pro náramkové hodinky, což je výrobek, který je hlavním předmětem sporů mezi žalobcem a osobou zúčastněnou na řízení. Napadenou přihláškou ochranné známky se žalobce pokoušel rozšířit si ochranu označení PRIM i pro náramkové hodinky. Ochranná známka č. 152529 nebyla nikdy zapsaná pro náramkové hodinky. Ochranná známka č. 153324 byla sice původně zapsaná pro náramkové hodinky, ale pro tyto výrobky byla zrušena na návrh osoby zúčastněné na řízení v roce 2008 a toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím předsedy Úřadu ze dne 21.6.2010. Žalobce se stal spolumajitelem a posléze majitelem této ochranné známky až v době, kdy již pro náramkové hodinky nebyla zapsaná. Ochranná známka č. 208817 byla sice také původně zapsaná pro náramkové hodinky, ale pro tyto výrobky byla zrušena ze stejných důvodů a ve stejné době, jako ochranná známka č. 153324. Ochranná známka č. 249929 nebyla nikdy zapsaná pro náramkové hodinky, dokonce ani pro žádné jiné výrobky ve třídě 14. Ochranná známka č. 311604 byla sice původně zapsaná i pro náramkové hodinky, avšak pro tyto a další výrobky ve třídě 14 byla pravomocně prohlášena za neplatnou rozhodnutím Úřadu ze dne 27.7.2015, které bylo potvrzeno rozhodnutím předsedy Úřadu ze dne 9.11.2016, č.j. O-437539/D15076040/2015/UPV. Podle § 32 odst. 5 ZOZ pak platí, že na ochrannou známku, která byla prohlášena za neplatnou, se hledí, jako by nikdy nebyla zapsána. Tuto ochrannou známku tedy v rozsahu, v jakém byla prohlášena za neplatnou (zejm. pro výrobky třídy 14 a z nich především náramkové hodinky), nelze zohledňovat ve prospěch žalobce při posuzování jeho tvrzené dobré víry k datu podání napadené přihlášky (21.10.2014). Osoba zúčastněná na řízení dodala, že uvedené rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 9.11.2016 bylo ze strany žalobce napadeno správní žalobou, která byla zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23.9.2020, sp. zn. 8 A 9/2017. V tomto rozsudku soud mj. potvrdil i závěry žalovaného ohledně zaměnitelnosti evropské známky osoby zúčastněné na řízení č. 3531662 ve znění MANUFACTURE PRIM 1949 se žalobcovou slovní ochrannou známkou PRIM (viz zejm. odstavce 78 – 80 rozsudku), přičemž tyto závěry o zaměnitelnosti lze vztáhnout i na nyní posuzovanou věc. Napadená přihláška ochranné známky PRIM, jakož i další žalobcem souběžně podané přihlášky ochranných známek (žalobce ve stejné době podal přihlášky ochranných známek PRIM č. O-517322, O-517364, O-517365 a ochranné známky „PRIMKY“ č. O-535869) mimo jiné zasahovaly do práv osoby zúčastněné na řízení k její evropské ochranné známce, přičemž žalobce si této skutečnosti nepochybně byl vědom a přihlášku s tímto vědomím podal. Jednalo se tak o přímý úmysl na straně žalobce.

Odkaz žalobce na tehdy podanou přihlášku slovní ochranné známky č. spisu: 487135 je rovněž bezpředmětný, neboť tato ochranná známka byla přihlášena a posléze zapsána pouze pro výrobky třídy 18, 21, 24, 25 a 28, tedy nikoliv pro náramkové hodinky či jakékoliv jiné výrobky ze třídy 14.

Za nesprávný označila osoba zúčastněná na řízení i odkaz žalobce na to, že od roku 2001 do 20.10.2014 byl majitelem slovně-grafické ochranné známky PRIM č. 165917. I tato ochranná známka byla totiž prohlášena za neplatnou, a to právě dne 20.10.2014, tedy před podáním napadené přihlášky ochranné známky. Podání napadené přihlášky ochranné známky PRIM (jakož i dalších výše uvedených) bylo právě reakcí žalobce na to, že došlo k pravomocnému prohlášení ochranné známky PRIM č. 165917 zapsané pro náramkové hodinky za neplatnou. Žalobce tedy obratem po prohlášení neplatnosti jeho ochranné známky PRIM č. 165917 podal přihlášku čtyř ochranných známek - tří známek kombinovaných v různých grafických variantách loga PRIM a jedné známky slovní ve znění „PRIMKY“. V případě přihlášky ochranné známky č. O-517365 dokonce přihlásil označení PRIM ve zcela totožném grafickém provedení, jako bylo provedení ochranné známky č. 165917 prohlášené pravomocně za neplatnou. Jednalo se o zjevný projev nerespektování pravomocného rozhodnutí žalovaného, kdy žalobce okamžitě po prohlášení neplatnosti ochranné známky si toto označení znovu přihlásil. Podáním těchto přihlášek se zjevně pokoušel obcházet pravomocné rozhodnutí předsedy Úřadu o prohlášení neplatnosti ochranné známky PRIM č. 165917. Zároveň při podání těchto přihlášek věděl, že mu reálně hrozí i prohlášení neplatnosti slovní ochranné známky PRIM č. 311604, ohledně které již bylo před Úřadem vedeno příslušné řízení (návrh podala osoba zúčastněná na řízení již v roce 2013). Samotné tyto skutečnosti dle názoru osoby zúčastněné na řízení svědčí o absenci dobré víry při podání přihlášky na straně žalobce, resp. svědčí přímo o nedobré víře žalobce, konkrétně o přímém úmyslu porušovat práva osoby zúčastněné na řízení.

K výše uvedenému osoba zúčastněná na řízení doplnila, že pokud žalobce argumentuje svými staršími ochrannými známkami PRIM zapsanými pro jiné výrobky ve třídě 14, zejména pro hodiny a budíky, z právního ani faktického hlediska nelze tyto výrobky spojovat ani zaměňovat s náramkovými hodinkami. Náramkové hodinky na straně jedné a hodiny a budíky na straně druhé tvoří zcela samostatné kategorie výrobků, které nejsou z hlediska spotřebitelů zaměnitelné. Jde o výrobky sloužící sice ve všech případech k měření času, ale mající zcela jiný účel. Náramkové hodinky slouží především jako módní doplněk a šperk, zatímco hodiny a budíky slouží k měření času, v nejlepším případě jako bytový či designový doplněk. Tyto výrobky (hodiny, budíky) nelze používat stejným způsobem jako náramkové hodinky. K těmto závěrům dospěl již předseda Úřadu v rozhodnutích ze dne 21.6.2010, kterými byly pro náramkové hodinky zrušeny ochranné známky PRIM č. 153324 a č. 208817.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti nelze považovat rozhodnutí žalovaného za nezákonné z toho důvodu, že by se nedostatečně zabýval existencí tvrzených starších známek žalobce. Není ani pravdou, že by žalovaný postupoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu či svou vlastní rozhodovací praxí, nebo dokonce s judikaturou SDEU. Žalobcem odkazovaný rozsudek SDEU ze dne 27.6.2013 ve věci C-320/12 nevyvrací správnost závěrů přijatých v rozhodnutí žalovaného, neboť žalovaný neodmítl přihlášku ochranné známky žalobce pouze z toho důvodu, že přihlašovatel věděl o tom, že třetí osoba dlouhodobě užívá shodné nebo podobné označení. Za bezpředmětné lze označit i usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30.5.2017 č.j. 3 Cmo 55/2017-96, jímž bylo rozhodováno pouze o návrhu na nařízení předběžného opatření a byla hodnocena pouze otázka potřeby zatímní úpravy poměrů mezi účastníky. V tomto kontextu Vrchní soud v Praze konstatoval, že prohlášení neplatnosti ochranných známek žalobce samo o sobě nezakládá důvod pro nařízení předběžného opatření, v žádném případě však nekonstatoval existenci nějakých práv žalobce k označení PRIM, ani existenci takových práv meritorně nezkoumal.

Pokud žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí zohlednil i závěry, které byly přijaty v dřívějším rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 17.10.2014 ve věci prohlášení neplatnosti ochranné známky PRIM č. 165917, které se týkalo obdobných skutkových a právních otázek mezi týmiž účastníky, nelze tomuto postupu žalovaného nic vytýkat. Jednalo se o pravomocné závěry založené na skutkových zjištěních a důkazech, které byly jak samotnému správnímu orgánu, tak i účastníkům řízení dobře známy. Žalobce má pravdu v tom, že skutková zjištění v různých správních