7 As 8/2021 — Nejvyšší správní soud

15 A 38/2020- 45 - text 13 15 A 38/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže, soudkyně Mgr. Věry Jachurové a soudce Mgr. Bc. Jana Schneeweise v právní věci žalobce: JUDr. Juraj Podkonický, Ph.D., soudní exekutor IČO: 49720821 se sídlem Evropská 663/132, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10.2.2020 č.j. MSP-155/2018-OED-SEU/10 takto: I. Rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ze dne 10.2.2020 č.j. MSP-155/2018-OED-SEU/10 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 3000,- Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaný uložil žalobci podle § 7a zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „exekuční řád“) výtku za dvě zjištěná pochybení, jichž se měl žalobce dopustit svým postupem v exekučních řízeních vedených pod sp. zn. 067 EX 1690/10 a 067 EX 3413/11. Pokud jde o exekuční řízení vedené pod sp. zn. 067 EX 1690/10, dne 9.5.2012 bylo s povinnou Ž. R. zahájeno insolvenční řízení vedené pod sp. zn. KSPH 41 INS 11164/2012 u Krajského soudu v Praze. V rámci insolvenčního řízení bylo povinné povoleno řešení úpadku oddlužením. Dne 25.1.2018 vydal insolvenční soud rozhodnutí, kterým vzal na vědomí splnění oddlužení povinné a současně ji osvobodil od placení do té doby neuspokojených pohledávek. Dne 13.2.2018 žalobce vydal usnesení č.j. 067 EX 1690/10 - 43, kterým bylo předmětné exekuční řízení zastaveno a žalobce současně ve výroku II. usnesení určil povinné povinnost k úhradě nákladů exekuce ve výši 8.046,50 Kč. Pokud jde o exekuční řízení vedené pod sp. zn. 067 EX 3413/11, dne 28.6.2011 bylo s povinnou D. Š. zahájeno insolvenční řízení vedené pod sp. zn. KSPL 20 INS 11254/2011 u Krajského soudu v Plzni. V rámci insolvenčního řízení bylo povinné povoleno řešení úpadku oddlužením. Dne 11.11.2016 vydal insolvenční soud rozhodnutí, kterým vzal na vědomí splnění oddlužení povinné a následně dne 28.11.2016 vydal insolvenční soud usnesení, kterým povinnou osvobodil od placení do té doby neuspokojených pohledávek. Dne 25.11.2016 žalobce vydal usnesení č.j. 067 EX 3413/11 - 20, kterým bylo předmětné exekuční řízení zastaveno a žalobce současně ve výroku II. usnesení určil povinné povinnost k úhradě nákladů exekuce ve výši 7.986, Kč. Postupem, kdy v obou případech uložil povinným povinnost uhradit náklady exekuce vzniklé před zahájením insolvenčního řízení, přestože byly úspěšně oddluženy a osvobozeny od placení dosud neuspokojených pohledávek, žalobce dle žalovaného porušil povinnosti stanovené v § 414 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve spojení s § 2 odst. 1 a 2 exekučního řádu a současně ve své praxi nezohlednil a nerespektoval související judikaturu Ústavního soudu, podle které soudní exekutor musí přihlásit svou pohledávku odpovídající nákladům exekuce do insolvenčního řízení (viz nález sp. zn. IV. ÚS 3250/14 ze dne 1.7.2016). S tímto názorem Ústavního soudu se ztotožnil i Nejvyšší správní soud jako soud kárný v rozhodnutí ze dne 30.10.2018 č.j. 14 Kse 1/2018-114. Žalovaný jako dohledový orgán konstatoval, že shora popsaná pochybení žalobce považuje v souhrnu za závažná, nicméně s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 10.9.2019, sp. zn. 15 Kse 5/2018, v němž kárný senát dospěl k závěru, že kárná žaloba na soudního exekutora musí být podána ve lhůtě 6 měsíců ode dne, kdy se navrhovatel dozvěděl o rozhodných skutečnostech týkajících se kárného provinění, se omezil na to, že zjištěná pochybení žalobci dle § 7a exekučního řádu vytkl. 2. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí pro jeho nezákonnost, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti. Namítl, že usnesení, kterými exekuce zastavil z důvodu skončení oddlužení povinných a současně uložil povinnost povinným uhradit náklady exekuce, nepředstavují ojedinělý názorový exces ani projev svévole, který by zcela postrádal právní rámec. Při rozhodnutí soudního exekutora nedošlo ani ke zjevně právním předpisům odporující, záměrně neoprávněné a některou ze stran poškozující aplikaci a interpretaci práva. Obě usnesení byla řádně odůvodněna. Žalobce rozhodnutí o povinnosti uhradit náklady exekuce opřel o právní výklad, podle něhož je rozhodnutí soudního exekutora o konečných nákladech řízení rozhodnutím konstitutivním. Dále vyšel z konstantní judikatury téměř všech instančně nadřízených krajských soudů. Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3250/14 ze dne 1.7.2016 byl zpřístupněn on-line 3.8.2016. V době jeho vydání nebyla sjednocena judikatura civilních soudů ohledně vytýkaného skutku, tedy ohledně toho, zda je možné po skončení oddlužení uložit v usnesení o zastavení exekuce povinnost uhradit náklady exekuce povinnému. Zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3250/14 nebyl plně přiléhavý na danou věc, jelikož se týkal rozhodnutí o nákladech exekuce vydaných v průběhu probíhajících exekučních řízení, nikoliv usnesení o zastavení exekuce s nákladovým výrokem o nákladech exekuce. Ani po uvedeném nálezu Ústavního soudu nebyla judikatura civilních soudů sjednocena a civilní soudy zastávaly i nadále stejný právní názor jako žalobce (na tomto místě namátkou žalobce odkázal např. na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.1.2017, č.j. 55Co 10/2017 – 22, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31.8.2017, č.j. 26 Co 314/2017, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.10.2017, č.j. 91Co 381/2017, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19.11.2017, č.j. 21 Co 470/2017 – 41 a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7.3.2018, č.j. 103 VSPH 91/2017-86). Vydáním dvou vytýkaných usnesení o zastavení exekuce se tedy žalobce nedopustil žádného excesu či znaku libovůle, ale jednalo se o odůvodněný právní názor, který v té době zastávaly i krajské soudy a dokonce i Vrchní soud v Praze. Judikatura v dané věci byla sjednocena až nálezem Ústavního soudu ze dne 10.1.2018, sp. zn. II. ÚS 502/17, který byl zveřejněn v průběhu února 2018. Druhé vytýkané usnesení o zastavení exekuce č.j. 067 EX 1690/10-43 bylo vydáno ještě předtím, než se do povědomí žalobce dostal uvedený sjednocující nález sp. zn. II. ÚS 502/17. Povinný v této věci napadl nákladový výrok usnesení o zastavení exekuce odvoláním a žalobce, který po seznámení se se sjednocujícím nálezem sp. zn. II. ÚS 502/17 přehodnotil svůj původní právní názor, v rámci autoremedury dle § 210a o.s.ř. povinnému plně vyhověl a usnesením ze dne 13.3.2018, č.j. 067 EX 1690/10-48 rozhodl, že se soudnímu exekutorovi náhrada nákladů exekuce nepřiznává. 3. Žalobce dále namítl, že je-li kontrolován výkon exekuční činnosti, jsou limity kontrolní činnosti užší, neboť je třeba zohlednit zvláštní charakter této činnosti. Soudní exekutor vykonává podle § 2 odst. 1 exekučního řádu exekuční činnost nezávisle, je při jejím výkonu vázán právními předpisy a jeho úkony jsou považovány za úkony soudu. Dohled nad výkonem této činnosti proto musí být vykonáván tak, aby byl dodržen požadavek spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Při vykonávání dohledu nad exekuční činností tak lze prověřovat přiměřenost délky řízení či sledovat dodržování zákonnosti postupu při jejím výkonu, nelze však zasahovat do nezávislé rozhodovací činnosti exekutora. Nesprávnost či nezákonnost postupu exekutora při nezávislé rozhodovací činnosti by měla být řešena především procesními prostředky danými exekučním řádem či občanským soudním řádem. Ustanovení § 7 odst. 2 exekučního řádu podrobilo státnímu dohledu zákonnost postupu soudního exekutora, dodržování kancelářského řádu a plynulost a délku exekučního řízení. Postupem je třeba rozumět úkony exekutora, které nejsou rozhodnutím. Toto vymezení je logické, protože tam, kde bylo exekutorovi svěřeno rozhodování namísto soudu, byla zavedena soudní kontrola a tam, kde jde o jeho ostatní činnost, či o samotnou funkčnost exekutorského úřadu, byl ustaven státní dohled. Funkcí státního dohledu tedy není posuzovat zákonnost rozhodnutí, proti němuž se mohou účastníci řízení bránit u soudu opravným prostředkem, a jeho funkcí není ani posuzovat, jak soudy o těchto opravných prostředcích rozhodují (viz např. rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14.2.2011 č.j. 14 Kse 6/2010 – 181). 4. Další žalobní námitkou brojil žalobce proti tomu, že žalovaný jej potrestal výtkou, ačkoliv marně uplynula šestiměsíční subjektivní prekluzivní lhůta k potrestání žalobce, respektive odpovědnost žalobce zanikla. Žalovaný se o vytýkaném skutku žalobce v exekuci sp. zn. 067 EX 1690/10 dozvěděl dne 1.3.2018, kdy stěžovatel (povinný) doručil žal