— Nejvyšší správní soud

15 Ad 7/2020- 34 - text 12 15 Ad 7/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže, soudkyně Mgr. Věry Jachurové a soudce Mgr. Bc. Jana Schneeweise v právní věci žalobce: D. U. zastoupený JUDr. Yvetou Janákovou, advokátkou se sídlem Brno, Vachova 43/5 proti žalovanému: náměstek ministra vnitra pro státní službu se sídlem Praha 1, Jindřišská 34 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 3. 2020 č.j. MV-134277-15/OSK-2017 takto: I. Rozhodnutí náměstka ministra vnitra pro státní službu ze dne 23. 3. 2020 č.j. MV134277-15/OSK-2017 a rozhodnutí státního tajemníka v Ministerstvu životního prostředí ze dne 19. 12. 2019 č.j. MZP2019/260/4159 se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 9 800 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobce JUDr. Yvety Janákové, advokáta. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 3. 2020 č.j. MV-134277-15/OSK-2017 (dále jen „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí státního tajemníka v Ministerstvu životního prostředí ze dne 19. 12. 2019 č.j. MZP/2019/260/4159 (dále též „rozhodnutí státního tajemníka“ nebo „prvoinstanční rozhodnutí“). Rozhodnutím státního tajemníka nebylo vyhověno žádosti žalobce podle § 115 odst. 2 ve spojení s § 159 odst. 1 písm. i) zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě (dále jen „zákon o státní službě“) o přiznání odchodného. 2. Žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že žalobce dne 5. 11. 2013 utrpěl na služební cestě v důsledku dopravní nehody pracovní úraz. Od 18. 7. 2016 byl, již jako státní zaměstnanec ve služebním poměru podle zákona o státní službě, vzhledem k nemožnosti jeho převedení na jiné služební místo podle § 61 odst. 2 písm. a) zákona o státní službě z důvodu dlouhodobého pozbytí způsobilosti vykonávat dosavadní službu, zařazen podle § 62 odst. 1 zákona o státní službě mimo výkon služby z organizačních důvodů, a to rozhodnutím služebního orgánu ze dne 15. 7. 2016 č.j. 47617/ENV/16. Dne 19. 1. 2017 vydal služební orgán rozhodnutí č.j. 2021/ENV/17, kterým podle § 72 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 72 odst. 4 zákona o státní službě rozhodl o skončení služebního poměru žalobce a o vyplacení odbytného podle § 72 odst. 2 téhož zákona ve výši dvanáctinásobku měsíčního platu účastníka řízení. Podáním ze dne 9. 2. 2017 označeným jako „žádost o přiznání odchodného dle § 115 zákona č. 34/2014 Sb., o státní službě, ve znění pozdějších předpisů“, žalobce požádal o vyplacení odchodného, neboť ke skončení jeho služebního poměru došlo v důsledku dlouhodobého pozbytí způsobilosti vykonávat službu na základě služebního úrazu, přičemž právo na odchodné žalobci vzniklo vedle nároku na odbytné. Přípisem ze dne 8. 3. 2017 č.j. 57873/ENV/17 sdělil zástupce služebního orgánu žalobci, že setrvává na svém původním stanovisku, podle něhož předmětná událost vznikla za účinnosti zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zákoník práce“), který nárok na odchodné nestanovil, a tudíž nelze tento nárok retroaktivně stanovit za současné právní úpravy dle zákona o státní službě. 3. S ohledem na stanovisko náměstka ministra vnitra pro státní službu, který služebnímu orgánu přípisem ze dne 26. 9. 2017 č.j. MV-110671-2/OSK-2017 sdělil, že žalobce má právo na přiznání odchodného resp. na doplacení částky ve výši rozdílu mezi výší odchodného a výší přiznaného odbytného, setrval služební orgán na původním zamítnutí žádosti o odchodné, jelikož nevznikl rozdíl mezi výší již vyplaceného odbytného a požadovaným odchodným. O tom žalobce informoval dopisem ze dne 5. 10. 2017 č.j. ENV/2017/27493. 4. V rámci vypořádání odvolacích námitek žalovaný s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2019 č.j. 48 A 115/2016-102 odmítl jako nedůvodnou námitku nepřezkoumatelnosti, neboť z rozhodnutí státního tajemníka jasně vyplývá jeho právní názor, že souběh odchodného a odbytného není možný. K části odůvodnění rozhodnutí státního tajemníka, které se týká úvah o možném přezkumu rozhodnutí služebního orgánu ze dne 19. 1. 2017 č.j. 2021/ENV/17, žalovaný konstatoval, že tuto část nelze vnímat jako snahu o zastrašení žalobce, neboť jsou zde pouze uvedeny úvahy služebního orgánu nad možným přezkumem tohoto rozhodnutí, k němuž z prezentovaných důvodů nepřistoupil. 5. K námitkám týkajícím se otázky souběhu přiznání odchodného a odbytného žalovaný uvedl, že i podle Závěru poradního sboru náměstka ministra vnitra č. 16 ze dne 8. 9. 2017 je souběh uvedených nároků vyloučen. Státní zaměstnanec má při souběžném naplnění podmínek pro přiznání jak nároku na odbytné, tak i nároku na odchodné, nárok na výplatu odchodného, které za všech okolností představuje buď totožné, nebo i vyšší plnění. Žalobce nemohl být poškozen na svých právech, jelikož mu byla vyplacena částka odpovídající dvanáctinásobku jeho měsíčního platu. 6. Žalovaný se neztotožnil s námitkou, že vyloučení souběhu obou nároků nelze dovodit, protože to výslovně nestanoví zákon o státní službě. Na oba uvedené instituty je podle něj třeba nahlížet obdobně tomu, jak je upraveno přiznání odstupného podle zákoníku práce, který rovněž nestanoví výslovné vyloučení souběhu, ale odlišuje jednotlivé případy odstupného podle toho, dle jakého ustanovení byla zaměstnanci dána výpověď. I v případě služebního poměru je třeba rozlišovat, zda důvodem, který vedl ke skončení služebního poměru po marném uplynutí doby 6 měsíců zařazení mimo výkon služby z organizačních důvodů, byly skutečnosti uvedené v § 115 zákona o státní službě. V takových případech totiž nastupuje namísto odbytného odchodné jako speciální institut ve vztahu k institutu odbytného, jehož účelem není přiznat při skončení služebního poměru dvojí plnění, ale pouze v § 115 zákona o státní službě v uvedených případech zabezpečit státního zaměstnance tak, že mu bude přiznán dvanáctinásobek měsíčního platu bez ohledu na dobu trvání služebního poměru a bez ohledu na to, zda se jednalo o služební poměr na dobu určitou nebo neurčitou. Odbytné a odchodné a otázku jejich souběhu nelze přirovnávat k výsluhovému příspěvku dle jiných právních předpisů upravujících služební poměry, ale naopak k institutu odstupného podle zákoníku práce, neboť je zřejmé, že úprava zákona o stání službě z tohoto institutu vychází. Institut odchodného nelze chápat jako samostatně stojící institut umožňující duplicitní plnění, ale jako speciální úpravu pro případy, kdy by se pouhé uplatnění institutu odbytného nejevilo jako spravedlivé s ohledem na okolnosti skončení služebního poměru státního zaměstnance. 7. Žalovaný doplnil, že v případě přiznání odchodného je státnímu zaměstnanci vždy garantováno vyplacení dvanáctinásobku jeho platu (tedy stejně jako v případě odbytného v maximální výši) bez ohledu na dobu trvání jeho služebního poměru. Jedná se tedy o záruku toho, že státnímu zaměstnanci bude při skončení služebního poměru z důvodu dlouhodobého neplnění předpokladu zdravotní způsobilosti, k němuž došlo v souvislosti s výkonem služby, přiznána náhrada v plné výši, kdy doba trvání služebního poměru nehraje v tomto případě roli. Za přiléhavé označil porovnání s § 67 odst. 2 zákoníku práce, neboť zákon o státní službě v případě skončení služebního poměru z důvodu neplnění předpokladu zdravotní způsobilosti, k němuž došlo v souvislosti s výkonem služby, rovněž hovoří pouze o odchodném a nikoli odbytném. Konstatoval, že byť bylo žalobci při skončení služebního poměru formálně přiznáno odbytné, účel, který je sledován úpravou § 115 zákona o státní službě, byl naplněn a není důvod k přiznání duplicitní kompenzace. 8. Žalovaný uzavřel, že ze zákona o státní službě nelze dovodit záměr zákonodárce upravit pro případy, kdy dojde ke skončení služebního poměru z důvodu dlouhodobého neplnění předpokladu zdravotní způsobilosti, k němuž došlo v souvislosti s výkonem služby, dva samostatné nároky. Skutečnost, že zákonodárce mohl zaručit takovému zaměstnanci nárok na dvanáctinásobek měsíčního platu i v rámci odbytného, nemá na posouzení dané věci vliv, resp. tento argument žalobce je irelevantní. 9. Žalobce v žalobě uvedl, že svojí žádostí ze dne 10. 2. 2017, s ohledem na rozhodnutí ze dne 19. 1. 2017 č.j. 2021/ENV/17 o skončení služebního poměru a přiznání odbytného, nárokoval přiznání odchodného podle § 115 zákona o státní službě. Oproti názoru žalovaného je přesvědčen, že souběh odchodného podle § 115 zákona o státní službě a odbytného podle § 72 odst. 2 téhož zákona je možný. V této souvislosti odkázal na komentované znění zákona o státní službě autorů Mgr. Hany Erbenové a Mgr. Petra Tarandy uveřejněné v Poradci č. 2016/6, XXI. Ročník, ISSN 1211-2437. Dále uvedl, že nárok na výplatu odbytného podle § 72 odst. 2 zákona o státní službě, jež mu bylo přiznáno, dovozuje ze znění § 72 odst. 2 tohoto zákona, podle něhož ro