5 As 104/2013 — Nejvyšší správní soud

16 A 8/2019- 37 - text  20 16 A 8/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl soudcem Mgr. Kamilem Tojnerem v právní věci žalobce: J. B., bytem , zastoupen Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti žalovanému: Magistrát hl. m. Prahy, sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 2. 2019, č. j. MHMP 277983/2019, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 2. 2019, č. j. MHMP 277983/2019, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Městské části Praha 4, Úřadu městské části Praha 4 ze dne 21. 2. 2018, č. j. P4/005264/18, jímž byl žalobce shledán vinným ze spáchání přestupku podle § 34e odst. 1 písm. a) zákona č. 111/1994 Sb. o silniční dopravě (dále jen „zákon o silniční dopravě“), kterého se z nedbalosti dopustil tím, že dne 14. 12. 2017 v čase od 16:32 hod do 16:44 hod poskytl přepravu cestujícím, kdy přeprava byla objednána přes mobilní aplikaci Uberpop, prostřednictvím platební karty byla zaplacena částka ve výši 108,80,-Kč, jízda proběhla vozidlem značky Citroen C5, X z ulice Hellichova 7, Praha 1 do ulice Podolská 74, Praha 4, a to aniž by byl žalobce držitelem oprávnění řidiče taxislužby, tedy žalobce v rozporu s § 21c odst. 1 zákona o silniční dopravě vykonával práci řidiče taxislužby bez oprávnění řidiče taxislužby. Současně byl shledán vinen také ze spáchání přestupku proti pořádku v územní samosprávě podle § 4 odst. 2 zákona č. 251/2016 Sb. o některých přestupcích (dále jen „zákon o některých přestupcích“), kterého se z nedbalosti dopustil výše popsaného jednání, aniž by zkouškou řidiče taxislužby prokázal znalosti místopisu, znalosti právních předpisů upravujících taxislužbu a ochranu spotřebitele a znalosti obsluhy taxametru, čímž porušil čl. 1 obecně závazné vyhlášky hl. m. Prahy č. 23/1998 Sb. hl. m. Prahy, o ověřování znalostí řidičů taxislužby na území hl. m. Prahy, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“), tedy porušil povinnost stanovenou v obecně závazné vyhlášce obce. Za tyto přestupky byla žalobci uložena pokuta ve výši 50 000,-Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000,-Kč. 2. Žalobce namítá, že se nemohl dopustit přestupku podle ustanovení § 34e odst. 1 písm. a) zákona o silniční přepravě, neboť svým jednáním nenaplnil esenciální znaky skutkové podstaty tam uvedené. K tomu poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 1 As 50/2017. Dále odkázal na rozsudek zdejšího soudu sp. zn. 4 A 29/2016. Toto rozhodnutí lze podle žalobce a simile aplikovat na tento případ. Žalobce je stíhán pro přestupek, jehož skutková podstata rovněž ve formě zejména vymezení příslušné zakázané činnosti nedokonavým videm předpokládá, že pachateli musí být prokázáno opakované a setrvalé vykonávání práce řidiče taxislužby bez oprávnění řidiče taxislužby. To se však v tomto případě nestalo, žalobce byl kontrolován při jediném nahodilém jednání, při kterém byla poskytnuta jednorázová přeprava. Soustavnost jednání nebyla v rámci správního řízení žalobci prokázána. 3. Žalobce dále namítá nesprávné právní posouzení, kdy má za to, že nenaplnil skutkové podstaty přestupků mu kladených za vinu, kdy jednočinný souběh těchto přestupků je vyloučen. Žalobce poukazuje na skutečnost, že pokud je mu shledáván vinen za to, že vykonával práci řidiče taxislužby bez patřičných oprávnění, pak nemůže být současně stíhán pro přestupek spočívající v tom, že není držitelem dokladů požadovaných zvláštním právním předpisem – držitelem osvědčení o úspěšně vykonané zkoušce řidiče taxislužby. Přestupek podle ustanovení § 34e odst. 1 písm. a) zákona o silniční přepravě podle žalobce fakticky konzumuje i skutkovou podstatu přestupku podle § 23 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích. Žalobce nebyl oprávněn k provozování práce řidiče taxislužby (nemohl být ani držitelem osvědčení o úspěšně vykonané zkoušce řidiče taxislužby), tudíž nesplnil základní podmínku k tomu, aby mohl poskytovat práci řidiče taxislužby, a nelze jej proto současně penalizovat i pro absenci osvědčení o úspěšně vykonané zkoušce řidiče taxislužby. V tomto ohledu žalobce poukazuje na použití zásady in dubio mitius, kterou Nejvyšší správní soud zmiňuje například ve svých rozsudcích sp. zn. 1 As 86/2011 nebo sp. zn. 6 Afs 399/2017. 4. Dále žalobce uvádí, že mu byla uložena pokuta ve výši Kč 50 000,-Kč, a to i přes skutečnost, že v jiných, zcela totožných případech byla uložena za takové porušení práva pokuta ve výši Kč 10 000,-Kč resp. 15 000,-Kč (tedy pokuta pětinásobně resp. více než trojnásobně nižší). Pokud žalobce hovoří o totožnosti případů, pak se jedná o totožnost v kauze i v pachateli přestupku, kdy každý z pachatelů byl před vydáním rozhodnutí považován za bezúhonného. Dle žalobce tato námitka vyznívá paradoxněji v kontextu, že bylo v jedné z podobných věcí rozhodováno stejnou zpracovatelkou na Městské části Praha 4, která v roce 2015 uložila pokutu ve výši Kč 15 000,-Kč. Pokuta ve výši Kč 50 000,-Kč je dle žaloby zjevně nepřiměřená a porušuje princip právní jistoty, správní orgán vytváří pro futuro zcela zjevně rozdílná pravidla pro trestání stejných přestupků. Takovýto postup je v rozporu s právem na spravedlivý proces a jedná se o flagrantní porušení základních práv. Žalobce odkazuje na konstantní judikaturu Ústavního soudu ČR, podle které je povinností obecných soudů přezkoumávat ústavnost rozhodnutí v jakékoliv fázi řízení, a to bez ohledu na skutečnost, zda takový soudní přezkum z hlediska formálního znění právní normy takový přezkum připouští. V tomto ohledu žalobce odkazuje např. na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3324/15. Námitka žalobce v tomto ohledu je relevantní i z hlediska toho, že mezi kauzami roku 2015 uvedenými výše a kauzou žalobce z roku 2017 je rozdíl v tom, že došlo ke zpřísnění sankce za přestupek podle 34e odst. 2 písm. a) zákona č. 111/1994 Sb. z částky Kč 50 000,-Kč na současnou částku Kč 100 000,-Kč. V roce 2015 byla ukládána pokuta ve výši 20% resp. 30% z horní hranice sazby pokuty, přičemž v kauze žalobce se jedná o 50% horní hranice sazby pokuty. Takovýto posun v rozhodování je zcela zjevně neodůvodněný a zasahuje zcela zjevně princip předvídatelnosti rozhodnutí. Žalobce také poukazuje na výše uvedenou zásadu in dubio mitius, která by měla být použita právě při ukládání výše trestu v této kauze. Správní orgány se netajily tím, že výše pokuty je určována s ohledem na skutečnost, že se jedná o jízdu přes aplikaci UBER. 5. V doplnění žaloby žalobce uvedl, že vůči němu byla zahájena kontrola podle zákona č. 255/2012 Sb. o kontrole (dál jen „kontrolní řád“), a to prvním z kontrolních úkonů bezprostředně předcházejících předložení pověření ke kontrole kontrolované osobě (ve smyslu § 5 odst. 2 písm. c) kontrolního řádu), a to přizvanými osobami. Kontrola byla následně formálně provedena a ukončena posledním kontrolním úkonem, který provedla kontrolující osoba při výkonu státního odborného dozoru v silniční dopravě, přičemž byl o výsledku kontroly vypracován protokol o kontrole. Přizvané osoby provedly kontrolní jízdu a tím započaly kontrolu, po ukončení jízdy žalobci nepředložily žádné pověření přizvané osoby. Následně po zastavení žalobcova automobilu vykonávala kontrolu kontrolující osoba, která pojala záznam z jízdy vytvořený přizvanými osobami jako součást kontrolního protokolu. Žalobce má za to, že výše uvedeným postupem v rámci kontroly a následným využitím informací získaných v rámci kontroly bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod garantované v čl. 10 odst. 2 a odst. 3 Listiny na ochranu jeho osobní sféry před neoprávněným zasahováním do jeho soukromého života a neoprávněným shromažďováním údajů o jeho osobě nezákonnými zásahy ze strany orgánu veřejné moci (kontrolního orgánu) při nezákonně zahájené kontrole prováděné podle kontrolního řádu; garantované čl. 1 odst. 1, čl. 4 Ústavy a čl. 4 Listiny. 6. Jazykovým, systematickým i teleologickým výkladem ust. 3 a 5 kontrolního řádu lze dle žalobce dospět k tomu, že před zahájením kontroly může provádět úkony jen kontrolní orgán. Přizvané osoby mohou být účastny až kontrole, která je zahájena. Před zahájením kontroly nemohou být přizvané osoby účastny jakýmkoliv úkonům. Obdobně uvádí i doktrína (Jemelka L., Vetešník P., Libosvár O.: Zákon o kontrole. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, 290 s., Vedral J.: Kontrolní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: RNDr. Ivana Hexnerová – BOVA POLYGON, 2015, 256 s.) A dále důvodová zpráva k návrhu kontrolního řádu. Z § 6 kontrolního řádu vyplývá účel institutu přizvané osoby. Z podstaty věci se bude jednat o takové fyzické osoby, které svými odbornými znalostmi či zkušenostmi mohou kontrolnímu orgánu přispět k dosažení kontrolního úč