5 Afs 24/2010 — Nejvyšší správní soud

17 Af 15/2021- 70 - text 7 17 Af 15/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudce Vadima Hlavatého a soudkyně Pavly Klusáčkové ve věci žalobkyně: proti žalovanému: CENTRAL GROUP 74. investiční a. s., IČO 01769511 sídlem Na strži 1702/65, 140 00 Praha 4 Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 5. 2021 č. j. 14574/21/5300-22442-712448 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobkyně se na soud obrátila, protože nesouhlasí s tím, že jí Specializovaný finanční úřad platebním výměrem č. j. 184598/18/4200-13781-106685, ze dne 27. 11. 2018 doměřil daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za měsíc duben 2018 ve výši 7 715 920 Kč. Správce daně neuznal oprávněnost žalobkyní provedených oprav základu a výše daně. V záhlaví tohoto rozsudku označeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně proti platebnímu výměru. 2. Pro rozhodnutí věci je podstatné, zda žalobkyně naplnila podmínky podle § 42 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „ZDPH“), pro opravu základu daně. 3. Pro přehlednost soud uvádí, že v průběhu daňového řízení přešlo fúzí sloučením veškeré jmění původního daňového subjektu na žalobkyni. V průběhu soudního řízení došlo u žalobkyně ke změně obchodní firmy z původní „CENTRAL GROUP uzavřený investiční fond II. a.s.“ na „CENTRAL GROUP 74. investiční a. s.“. II. Obsah žaloby a související vyjádření 4. V podané žalobě žalobkyně namítá, že rozhodnutí obou správních orgánů je založeno na účelových předpokladech, které mají vyvrátit aplikaci § 42 odst. 6 písm. a) ZDPH. Prvoinstanční orgán nejprve přichází z tezí, že nikdy nedošlo k předání celého díla, na což navazuje žalovaný dalším tvrzením, že k uzavření smluv o dílo nikdy nedošlo a fakticky se jednalo o koupi. Tyto své teze však žalovaný zdůvodňuje zcela nelogickými závěry, případně přímo nepravdivě. Typickou ukázkou je argumentace obsažená v bodě 31 rozhodnutí o odvolání, kde konstruuje žalovaný tezi o tom, že žalobkyně prováděla výstavbu bytů do svého vlastnictví za účelem jejich dalšího prodeje, neboť v roce 2016 tyto dokončil a stal se jejich vlastníkem (zjevně prvním zapsaným vlastníkem). Žalovaný zde předvádí trestuhodné nepochopení procesu vytváření vlastnictví k jednotkám. To by se dalo i omluvit, pokud by z takových nesmyslných závěrů nevyvozoval ovšem esenciální předpoklady pro své rozhodnutí. Byty (jednotky) jsou specifické vtom, že na rozdíl od jiných nemovitostí i dalších věcí nevznikají fyzickým vytvořením, ale vznikají právně prohlášením vlastníka. Skutečnost, že si žalobkyně až do prohlášení vlastníka (na které chce mít absolutní vliv) ponechává ve svém vlastnictví pozemek i dílo na něm vzniklé je jen logickým důsledkem této situace, nikoliv důkazem toho, že žalobkyně předstírala uzavření díla, ačkoliv reálně chtěla uzavřít kupní smlouvu. Je nepochybné, že uzavřené smlouvy jsou smlouvami o dílo. Je zde vymezeno dílo, cena za dílo, povinnost zhotovitele dílo na svůj náklad a nebezpečí zhotovit, i povinnost objednatele dílo převzít. V době uzavření smlouvy věc neexistuje, konkrétní jednotka se buduje právě na základě smlouvy. Skutečnost, že zhotovením díla nepřechází na objednatele vlastnictví k dílu, odpovídá skutečnosti, že jednotka právně neexistuje, a to ani v době svého dokončení. Jednotka totiž vzniká právně až prohlášením vlastníka a jeho zápisem do katastru nemovitostí a jelikož je jednotka součást velké stavby, není možné konstruovat pro jednotku specifický režim vlastnictví objednatele, ale až do prohlášení vlastníka je nezbytné mít jednotné vlastnictví (při mnohosti vlastníků by nemuselo dojít k dohodě o všech podmínkách specifikovaných v prohlášení vlastníka). Následné uzavření kupní smlouvy proto bylo jen formálním aktem, jehož prostřednictvím pouze došlo k přechodu vlastnického práva. To podstatné ovšem bylo řešeno v smlouvě o dílo (cena, specifikace díla, termíny, kdy bude dokončeno dílo, práva a povinnosti stran). Mezi smlouvou o dílo a kupní smlouvou tak byl vztah podstatného a doplňkového. Takový postup není právně zakázán. 5. Dále žalobkyně konstatuje, že ve své praxi tento smluvní typ (dílo) používala několik let (nejméně v letech 2010 až 2014), protože nebylo možné před přijetím nového občanského zákoníku uzavírat (dle judikatury Nejvyššího soudu - např. 28 Cdo 859/2002) smlouvy o smlouvě budoucí dříve, než budou jednotky vymezeny prohlášením vlastníka. Jelikož však s klienty uzavírá kontrakty často dříve, než jsou jednotky vymezeny a někteří klienti (jako například v tomto případě) mají také specifické požadavky na tyto jednotky, uzavírají se smlouvy o dílo podobně, jako se takovým typem smluv realizuje výstavba jiné nemovitosti (například rodinného domu). Jestliže lze dílem vytvořit stavbu domu, není vůbec jasné, proč si žalovaný myslí, že nelze prostřednictvím díla vystavět bytové jednotky. Dle mínění žalobkyně tak došlo k platnému uzavření smlouvy o dílo, toto dílo bylo předáno (dokládáno předávacími protokoly, je možné také doložit svědeckými výpověďmi) nicméně později došlo k ukončení smluv a navrácení plnění. Je tak na místě aplikovat § 42 odst. 6 písm. a) ZDPH, podle kterého se oprava základu daně provede ve lhůtě 3 let od konce zdaňovacího období, ve kterém došlo k převzetí celkového díla, a to v případě, že byla poskytována dílčí plnění. 6. Žalobkyně se domnívá, že i v případě, kdyby došlo k posouzení smluvního vztahu jako budoucí koupě nemovitosti, pak i v takovém případě se musí aplikovat § 42 odst. 5 ZDPH a opravu lze provést po dobu 3 let od konce zdaňovacího období, ve kterém, vznikla povinnost přiznat daň u původního uskutečněného zdanitelného plnění. Lhůtu pro provedení opravy je dle logiky a systematiky předmětného ustanovení třeba kalkulovat od okamžiku uskutečněné zdanitelného plnění. S logikou opravy základu daně nastíněnou žalovaným totiž nelze souhlasit, jelikož ustanovení ZDPH nijak nerozlišují pro kalkulaci lhůty to, zda záloha byla přijata ve 100% výši či naopak v nižší výši. Jinými slovy, pokud by dle výkladu žalovaného bylo hrazeno zálohou např. 60 % ceny a při uskutečnění plnění zbývajících 40 %, byla by oprava možná pouze u 40 % celkového plnění, které by byly dopláceny k okamžiku jeho uskutečnění. Pro tyto případy by však naopak nemělo být podstatné, kolik procent tvořila platba předem a kolik při uskutečnění plnění, jelikož v daném případě ZDPH vždy stanoví, resp. zamýšlí stanovit, běh lhůty od okamžiku uskutečnění původního zdanitelného plnění, aniž by nijak výslovně stanovil, že opravu již nelze provést ze záloh přijatých před uplynutím lhůty 3 let. 7. Jako poměrně nehorázné vnímá žalobkyně závěry žalovaného ohledně věrohodnosti předávacích protokolů. V argumentaci žalovaného nelze nalézt nic, co by takovou nevěrohodnost prokazovalo. Konstatování takové nevěrohodnosti představuje toliko subjektivní hodnocení žalovaného založené na jednom vyjádření, které neodpovídalo skutečnosti. Vyjádření činila jiná organizační složka, než která předání jednotek zajišťovala a právě skutečnost, že klientem je v tomto případě předseda představenstva znamenala, že se nepostupovalo zcela standardně a protokolace se neobjevila v evidenčních záznamech, ze kterých čerpají ti, kdo vyjádření připravovali. To však neznamená, že k předání nedošlo. Předání dosvědčují nejen originály listin, ale i možné výpovědi tehdejších aktérů předání. Žalovaný nemůže zpochybňovat listinné důkazy jen na základě toho, jak sám uvažuje o tom, jak by se ve vztahu ke správě daní choval (fakticky presumuje nějaké podvodné jednání do každičkého úkonu daňového subjektu). Zcela také opomíjí, že daňový subjekt odvedl daň 2x za jednu a tu stejnou bytovou jednotku. Stát tedy v tomto případě o žádnou daň nepřišel. Při následném prodeji jednotek dalším klientům došlo k řádnému odvedení daně z přidané hodnoty. 8. Žalobkyně navrhuje, aby soud zrušil rozhodnutí obou stupňů a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. 9. Žalovaný ve vyjádření k obsahu žaloby popírá oprávněnost žaloby a argumentuje obdobně jako v napadeném rozhodnutí a navrhuje zamítnutí žaloby. III. Posouzení žaloby 10. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán [§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)], a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). 11. Soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání, protože žádná ze stran s takovým postupem nevyjádřila nesouhlas. 12. Žaloba není důvodná. 13. Ohledně zjištění a posouzení skutkového stavu se soud zcela ztotožňuje se závěry žalovaného, který se v napadeném rozhodnutí podrobně vypořádal s odvolacími námitkami, jež byly obdobné žalobním bodům. Soud se ztotožňuje se žalovaným, že obsahem