4 As 297/2020 — Nejvyšší správní soud

18 A 16/2022- 35 - text 1318 A 36/2022 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lachmanna a soudců Mgr. Aleše Sabola a Mgr. Jana Ferfeckého v právní věci žalobkyně: K. F. bytem X zastoupené JUDr. Petrou Carvanovou, advokátkou, sídlem Huťská 1383, Kladno proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti Vyšehradská 16, Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 2. 2022, čj. MSP-155/2021-ODSK-OTC/12 takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 2. 2022, čj. MSP-155/2021-ODSK-OTC/12, se ruší a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 8 228 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně, JUDr. Petry Carvanové, advokátky. Odůvodnění: Předmět řízení a vymezení sporu 1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 25. 2. 2022 domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 2. 2022, čj. MSP-155/2021-ODSK-OTC/12 (dále jen „Napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl žádost žalobkyně o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti podle § 35 odst. 2 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 45/2013 Sb.“). Žalobkyně se žádostí ze dne 4. 10. 2021 (dále též „Žádost“) domáhala poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti ve formě paušální částky ve výši 50 000 Kč v souvislosti s tím, že byla v blíže nezjištěné době, nejméně však od října 2018 do 14. 6. 2019 obětí trestného činu ze strany odsouzeného M. Š., jenž byl předmětem řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 1/2021 a v důsledku kterého trpí posttraumatickou stresovou poruchou. 2. Napadené rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 18. 2. 2022. Rozhodnutí žalovaného (Napadené rozhodnutí) 3. Žalovaný v odůvodnění Napadeného rozhodnutí nejprve zrekapituloval předchozí průběh správního řízení a sumarizoval skutková zjištění podávající se ze spisu vedeného Městským soudem v Praze ve věci sp. zn. 1 T 1/2021. 4. V návaznosti na rekapitulaci relevantní právní úpravy pak žalovaný v části odůvodnění věnované samotnému skutkovému a právnímu posouzení věci uvedl, že z provedeného dokazování vyplývá, že Žádost byla podána k tomu oprávněnou osobou, neboť provedeným šetřením bylo zjištěno, že žalobkyni lze označit za oběť dle § 24 odst. 1 písm. b) zákona č. 45/2013 Sb., tedy oběť, které byla trestným činem způsobena těžká újma na zdraví. V rámci prováděného šetření přitom nebyly podle žalovaného zjištěny žádné skutečnosti ve smyslu § 27 zákona č. 45/2013 Sb., které by poskytnutí peněžité pomoci vylučovaly. Podle žalovaného nicméně z provedeného dokazování také vyplývá, že Žádost nebyla podána včas, neboť dvouletá lhůta dle § 30 odst. 2 zákona č. 45/2013 Sb. nebyla dodržena. Žalovaný konstatoval, že žalobkyně podala dle Žádosti trestní oznámení dne 14. 6. 2019, zatímco Žádost byla žalovanému doručena až dne 4. 10. 2021. 5. Žalovaný dodal, že v posuzovaném případě by se sice jistě mohl „přiklonit k názoru, že žalobkyně v případě svých psychických potíží nevěděla o své újmě již dne 14. 6. 2019, kdy podala trestní oznámení, nicméně i pokud bychom jako moment zjištění vzali v potaz znalecký posudek ze dne 10. 8. 2019, ze kterého jasně vyplývá zjištěná újma (kterou žadatelka popsala v rámci svého psychologického vyšetření, které proběhlo dne 26. 7. 2019), stejně tak jako její žadatelkou vnímaný spouštěč, uběhla by dvouletá zákonná lhůta již dne 10. 8. 2021“, a i v takovém případě by tak podle žalovaného právo na peněžitou pomoc dle § 30 odst. 2 zákona č. 45/2013 Sb. zaniklo. 6. Žalovaný uvedl, že ustanovení § 30 odst. 2 zákona č. 45/2013 Sb. sice kromě výše zmíněné dvouleté subjektivní lhůty stanoví i lhůtu objektivní, která trvá pět let od chvíle, kdy ke spáchání trestného činu došlo, nicméně tyto dvě lhůty běží podle žalovaného nezávisle na sobě a stačí, aby uplynula jedna z nich. Žaloba 7. Žalobkyně v podané žalobě vymezila jako jediný žalobní důvod nesouhlas se závěry žalovaného o zániku nároku žalobkyně z důvodu uplynutí dvouleté subjektivní lhůty pro uplatnění práva. 8. Žalovaný podle žalobkyně při svém rozhodování věděl, že k trestné činnosti došlo v době, kdy byla žalobkyně stále nezletilá a nebyla schopna objektivně posoudit, zda a jaká újma jí ve skutečnosti vznikla. Nemohla tedy ani předpokládat, jaké důsledky a tím i vznik újmy bude v budoucnu následovat. S ohledem na závěry znaleckého posudku, zejména vážné psychické problémy žalobkyně, nelze podle žalobkyně přijmout myšlenku, že přinejmenším s doručením znaleckého posudku dne 10. 8. 2019 mohla žalobkyně o újmě vědět. Argument, že žalobkyně popsala újmu již při vyšetření dne 26. 7. 2019, označila žalobkyně za lichý s tím, že „byla tak akorát s ohledem na svůj věk a psychický stav schopna popsat projevy takové újmy“. 9. Žalobkyně odkázala na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2020, čj. 25 Cdo 79/2020 - 190, a v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2021, čj. 4 As 297/2020 - 27, s tím, že ve světle těchto závěrů byla Žádost podána včas, a to ať už z pohledu aplikovatelnosti ustanovení § 622 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), nebo z pohledu reálné možnosti si vznik újmy uvědomit, přičemž tento okamžik je třeba posuzovat ne dříve než k momentu nabytí zletilosti žalobkyně, tedy k datu 16. 10. 2020. 10. Žalobkyně připustila, že výklad k otázce počátku běhu prekluzivní lhůty ve vztahu k nezletilým obětem není jednoznačně v zákoně č. 45/2013 Sb. upraven. Proto by měl být žalovaný podle jejího přesvědčení vázán zásadou v pochybnostech ve prospěch oběti (in dubio pro victimae). Žalobkyně v tomto směru poukázala na právní názor vyjádřený v recentním rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2021, čj. 5 As 189/2020 - 61, ze kterého plyne, že běh obou promlčecích lhůt upravených v zákoně č. 45/2013 Sb. nezačne běžet dříve, než nezletilá osoba nabude zletilosti. 11. Žalobkyně dodala, že kasačním soudem zvolený postup k ochraně práv těch nejzranitelnějších obětí zcela odpovídá mezinárodním závazkům, kterými je Česká republika vázána. S poukazem na čl. 2 Evropské Úmluvy o odškodňování obětí násilných trestných činů, publ. pod č. 141/2000 Sb. m. s., Doporučení Rady Evropy č. R (85) 11 o postavení oběti v rámci trestního práva a trestního procesu a recitál 10 směrnice Rady 2004/80/ES o odškodňování obětí trestných činů či směrnici Evropského parlamentu a Rady 2012/29/EU ze dne 25. 10. 2012, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu, žalobkyně akcentovala, že optikou mezinárodních závazků pomoc obětem trestných činů vychází z předpokladu, že to byl právě stát, který selhal ve svém úkolu předcházet trestné činnosti, a proto nastupuje jeho povinnost zmírnit dopady spáchaného trestného činu do života obětí. Žalobkyně tak souhlasila s výkladem, na jehož základě je možné u dětských obětí počátek běhu prekluzivních lhůt odložit až k okamžiku nabytí plné svéprávnosti. 12. Žalobkyně rovněž poukázala na to, že v návaznosti na mezinárodní úpravu bylo do zákona č. 45/2013 Sb. vtěleno ustanovení § 28 odst. 2, které umožňuje oběti předložit správnímu orgánu pravomocný rozsudek, který obsahuje adhezní výrok o povinnosti pachatele uhradit oběti nemajetkovou újmu. Žalovaný je přitom vázán výší přiznané újmy a v návaznosti na judikaturu správních soudů je povinen peněžitou pomoc vyplatit v kontextu limitů § 28 odst. 1 zákona č. 45/2013 Sb. Jelikož žalovaný byl seznámen s pravomocným a vykonatelným rozhodnutím, měl podle žalobkyně mj. postupovat ve smyslu § 28 odst. 2 zákona č. 45/2013 Sb. ve spojení s § 28 odst. 1 písm. b) a žalobkyni poskytnout peněžitou pomoc ve výši 100 000 Kč. 13. Žalobkyni se přitom podle jejího přesvědčení nedostalo poučení odpovídajícího požadavkům vyplývajícím z § 8 odst. 1 písm. g) zákona č. 45/2013 Sb.; i proto podala Žádost teprve v momentě, kdy byla orgánem sociálně-právní ochrany dětí poučena o existenci peněžité pomoci, a to ve výši 50 000 Kč, aniž by věděla, že má správní orgán povinnost postupovat ve smyslu shora poukazovaného § 28 odst. 2 tohoto zákona. Podle žalobkyně proto nelze vyloučit posouzení žaloby i optikou rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2021, čj. 5 As 316/2020 - 38. Žalobkyně v tomto směru podotkla, že „správní orgán již ve věci rozhodl, tedy v tuto chvíli je zbytečné žádat u žalované o nový postup ve smyslu ust. § 28 odst. 2, když předmětem správního řízení je otázka, zda došlo k prekluzi práva či nikoli“. Žalobkyně trvala na tom, že k prekluzi dojít nemohlo, neboť Žádost byla podána v subjektivní dvouleté lhůtě, jejíž počátek je třeba vztahovat ke dni nabytí zletilosti žalobkyně, tedy ke dni 16. 10. 2020. 14. Pro doplnění žalobkyně uvedla, že Žádost byla důvodná i s odkazem na § 25 odst. 2 zákona č. 45/2013 Sb., neboť nemajetková új