1 As 78/2018 — Nejvyšší správní soud

18 A 18/2020- 56 - text 15 pokračování 18A 18/2020 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Sabola a soudců Mgr. Martina Lachmanna a Mgr. Bc. Jana Ferfeckého ve věci žalobkyně: KOMFORT - City, s.r.o., IČO: 29209412 se sídlem Křenová 478/72, 602 00 Brno zastoupena advokátkou JUDr. Lenkou Štěpánkovou sídlem Křenová 478/72, 602 00 Brno proti žalovanému: Ministerstvo kultury sídlem Maltézské náměstí 1, 118 11 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí ministra kultury ze dne 25. 3. 2020, č. j. MK 11442/2020 OLP, takto: I. Rozhodnutí ministra kultury ze dne 25. 3. 2020, č. j. MK 11442/2020 OLP, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 15 342 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně JUDr. Lenky Štěpánkové, advokátky. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Na základě návrhu Akademie věd ČR ze dne 27. 9. 2013, č. j. KAV-2766/SAR/2013, na prohlášení archeologického nálezu rotundy na pozemcích parc. č. 640/17 a 679, k. ú. Štýřice, obec Brno za kulturní památku (ve shodě se stanoviskem Archeologického ústavu AV ČR a návrhu dalšího postupu ve věci zabezpečení nepředvídaného archeologického nálezu ze dne 13. 11. 2012, stanoviska Magistrátu města Brna, odboru památkové péče ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 7510/ OPP/MMB/0400204/2013/K/mk a vyjádření Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru kultury a památkové péče, ze dne 26. 11. 2013, č. j. JMK 125535/2013) vydalo Ministerstvo kultury dne 25. 2. 2014 rozhodnutí č. j. MK 10816/2014 OPP, kterým za kulturní památku prohlásil archeologický nález – pozůstatky románské rotundy na ul. Vídeňská v Brně (dále též jen „nález“) učiněný za trvání záchranného archeologického výzkumu při výstavbě stavby prováděné žalobcem v postavení stavebníka a investora, a to stavby polyfunkčního domu C1+C2 v rámci výstavby stavby „Obytný soubor – domy A+B+C, ul. Vídeňská, Brno“. Toto rozhodnutí bylo přezkoumáno a potvrzeno rozhodnutím ministra kultury ze dne 26. 9. 2014, č. j. MK 45660/2014 OLP, které nabylo právní moci dne 3. 10. 2014. Žalobkyně dne 20. 3. 2015 podala k Ministerstvu kultury žádost o příspěvek ve výši 1 661 000 Kč na základě § 176 odst. 6 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“) na pokrytí zvýšených nákladů na zachování nepředvídaného archeologického nálezu. 2. Rozhodnutím ze dne 20. 5. 2015, č. j. MK 27733/2015 OPP, sp. zn. MK-S 4002/2015 OPP, Ministerstvo kultury žádost zamítlo s odůvodněním, že „poskytnutí finančních prostředků na krytí náhrady nákladů na základě § 176 odst. 6 stavebního zákona není možné, neboť k nálezu došlo v průběhu záchranného archeologického výzkumu a tento nález za nepředvídaný ve smyslu § 176 stavebního zákona považovat nelze.“ Proti rozhodnutí podala žalobkyně rozklad, jež ministr kultury svým rozhodnutím ze dne 17. 12. 2015, č. j. MK 76093/2015 OLP, zamítl a rozhodnutí Ministerstva kultury potvrdil. Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí správní žalobu, o níž bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2018, č. j. 9 A 35/2016-43, tak, že bylo rozhodnutí ze dne 17. 12. 2015, č. j. MK 76093/2015 OLP, zrušeno a věc vrácena Ministerstvu kultury k dalšímu řízení. 3. Rozhodnutím Ministerstva kultury ze dne 2. 5. 2019, č. j. MK 36394/2019 OPP, sp. zn. MK-S 4002/2015 OPP (dále jen „Prvostupňové rozhodnutí“), byla následně žádost žalobkyně zamítnuta. Proti rozhodnutí podala žalobkyně rozklad, který ministr kultury svým rozhodnutím ze dne 25. 3. 2020, č. j. MK 11442/2020 OLP (dále jen „napadené rozhodnutí“), zamítl a rozhodnutí Ministerstva kultury potvrdil, když dospěl k závěru, že žalobkyně nesplnila zákonné požadavky stanovené v § 176 odst. 5 a 6 stavebního zákona. Žalobkyně následně dne 27. 5. 2020 podala proti napadenému rozhodnutí žalobu, na základě níž je vedeno řízení v nadepsané věci. II. Žaloba a Vyjádření žalovaného 4. V prvním žalobním bodu žalobkyně označila za nezákonný „nový“ důvod pro zamítnutí její žádosti spočívající v nesplnění zákonné podmínky existence dohody mezi stavebním úřadem a Ministerstvem kultury jako základním zákonným předpokladem pro naplnění § 176 odst. 6 stavebního zákona. Žalobkyně má za to, že při výkladu § 176 stavebního zákona je nutné brát především v potaz smysl a účel právní úpravy zakotvené v § 176 stavebního zákona, kterým je ochrana zájmů státní památkové péče, které se týkají i archeologických nálezů učiněných při přípravě a provádění staveb. Toto ustanovení chrání nejen veřejný zájem na zachování cenných nálezů, ale též dává právo stavebníkovi, který v případě nálezu postupuje v souladu se zájmy státní památkové péče, nárokovat náhradu nákladů či ztrát vzniklých mu v souvislosti s ochranou, zabezpečením nálezů pro další generace. Ustanovení § 176 stavebního zákona má dle žalobkyně mířit zcela zřetelně i na situace, kdy v rámci probíhajícího záchranného archeologického výzkumu dojde k nálezu takového významu, že jeho zachování není možné bez změny záměru stavebníka a tedy bude na místě postup, který se uvádí v tomto ustanovení. Vzhledem k tomu, že takovým nálezem je i nález rotundy, má žalobkyně za to, že její žádost o příspěvek je oprávněná, neboť postupovala v souladu s § 176 stavebního zákona, v souladu se zájmy státní památkové péče vyjádřenými v zákoně č. 20/1987 Sb. o státní památkové péči, v rozhodném znění (dále jen „zákon o státní památkové péči“), a tedy jí vzniklo právo žádat o náhradu nákladů vynaložených v souvislosti se zachováním nálezu rotundy, který byl prohlášen kulturní památkou. Žalobkyně nesouhlasí s výkladem § 176 odst. 6 stavebního zákona v tom ohledu, že by zákonnou podmínkou přiznání náhrady měla být změna resp. zrušení vydaného stavebního povolení v řízení zahájeném výlučně z moci úřední za součinnosti Ministerstva kultury. Z dikce § 176 odst. 5 stavebního zákona má dle žalobkyně vyplývat, že podkladem pro rozhodnutí stavebního úřadu o změně či zrušení vydaného stavebního povolení je pouze rozhodnutí Ministerstva kultury o vyhlášení kulturní památky dle § 176 odst. 4 stavebního zákona, tedy toto ustanovení dává stavebnímu úřadu právo znovu posoudit a rozhodnout (změnit či zrušit) již povolené stavební úpravy, a to s ohledem na veřejný zájem na ochranu dotčené kulturní památky. Toto právo stavební úřad může vykonat též na základě podnětu či žádosti stavebníka předložené stavebnímu úřadu. 5. Ve druhém žalobním bodu žalobkyně namítla, že Ministerstvo kultury vydalo všechna svá rozhodnutí na základě písemností již posuzovaných před vydáním prvního rozhodnutí ze dne 20. 5. 2015. Napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě totožných podkladů, na jejichž základě nebylo konstatováno nesplnění zákonných podmínek § 176 odst. 5 a 6 stavebního zákona. Ministerstvo kultury proto bylo nyní povinno postupovat podle § 45 a násl. zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Ministerstvo kultury však nikdy žalobkyni jako žadatelku nevyzvalo k odstranění nedostatků žádosti, žádost projednalo a vydalo rozhodnutí ve věci. Ve svém prvním rozhodnutí ze dne 20. 5. 2015, č. j. MK 27733/2015 OPP, resp. ze dne 17. 12. 2015, č. j. MK 76093/2015 OLP, za jedinou překážku považovalo fakt, že se nejedná o nepředvídaný nález. Vzhledem k tomu, že Ministerstvem kultury označená překážka byla Městským soudem v rozsudku ze dne 25. 9. 2018, č. j. 9 A 35/2016-43, posouzena jako nezákonná, žalobkyně legitimně očekávala, že veškeré jiné zákonem stanovené podmínky jsou stále splněny. Ministerstvo kultury však v „druhém“ rozhodnutí (ze dne 2. 5. 2019, č. j. MK 36394/2019 OPP, resp. ze dne 25. 3. 2020, č. j. MK 11442/2020 OLP) splnění takových podmínek popřelo. 6. Žalobkyně shrnula, že výklad § 176 odst. 6 stavebního zákona žalovaným vede k absurdnímu závěru, že nárok na náhradu nákladů zákon přiznává pouze stavebníkovi, který nebude plnit své povinnosti stanovené § 176 odst. 1 stavebního zákona a zákona o státní památkové péči, tedy že neoznámí nepředvídaný kulturní nález, resp. neučiní potřebná opatření k ochraně nálezu, bude konat až na základě „donucujícího“ rozhodnutí stavebního úřadu. Naopak stavebníkovi, který spolupracuje se stavebním úřadem, nečeká na „donucující“ rozhodnutí, aktivně řeší postup jak ochránit nepředvídaný nález, kterému je následně přidělen statut kulturní památky, tento nárok nepřizná. 7. Žalovaný k výzvě soudu předložil příslušný spisový materiál spolu s písemným vyjádřením k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí, neboť ji shledává nedůvodnou. 8. K prvnímu žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že podle § 176 odst. 6 stavebního zákona stavebník může uplatnit nárok na náhradu nákladů, které mu vznikly v důsledku postupu podle odstavce 5 u Ministerstva kultury, a to ve lhůtě 6 měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí, na jehož základě mu tyto náklady vznikly. V opačném případě tento nárok na náhr