5 Afs 124/2014 — Nejvyšší správní soud

5 Af 30/2020- 90 - text 21 5 Af 30/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Gabriely Bašné a soudců JUDr. Evy Pechové a Mgr. Andrey Veselé a ve věci žalobce proti žalovanému Český rozhlas, IČ: 45245053 sídlem Vinohradská 12, Praha 2 zastoupen advokátem JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M. sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1 Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 8. 2020, č. j. 29522/20/5300-22444-711887, takto: I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 7. 8. 2020, č. j. 29522/20/5300-22444-711887, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 11 228 Kč, a to ve lhůtě do 30 dnů od doručení rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. Pavla Dejla, Ph.D., LL.M., advokáta. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým žalovaný rozhodl o odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (dále jen „prvostupňový správní orgán“), týkající se daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za období leden až prosinec 2012 a leden až prosinec 2013. 2. Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a uvedl, že žalobce podal dne 20. 8. 2014 dodatečná daňová přiznání za zdaňovací období leden až prosinec 2012 a leden až prosinec 2013, neboť dospěl k závěru, že rozhlasové poplatky, které mu náleží dle zákona č. 348/2006 Sb. o rozhlasových a televizních poplatcích (dále jen „ZRTP“), nejsou úplatou za jím provozované rozhlasové vysílání, a že by neměly být zahrnuty do výpočtu koeficientu pro krácení nároku na odpočet DPH. Prvostupňový správní orgán na to vyzval žalobce k odstranění pochybností ohledně podaných dodatečných daňových přiznání a po vyjádření ze strany žalobce došel k závěru, že rozhlasové poplatky jsou poskytovány za úplatu, jsou předmětem DPH a jsou od daně osvobozeny dle § 51 a § 53 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném pro předmětná zdaňovací období (dále jen „ZDPH“). Prvostupňový správní orgán proto vydal dodatečné platební výměry, kterými vyměřil změnu poslední známé daňové povinnosti žalobce ve výši 0 Kč. Žalobce proti dodatečným platebním výměrům podal odvolání, jenž bylo žalovaným odmítnuto s tím, že rozhlasové poplatky jsou úplatou za rozhlasové vysílání. Toto rozhodnutí bylo následně zrušeno pro jeho nezákonnost rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2019, č. j. 5 Af 66/2015-105. Žalovaný následně přistoupil k doplnění odvolacího řízení. 3. Předmětem sporu byla dle žalovaného povaha rozhlasových poplatků a s tím související posouzení, v jakém rozsahu má žalobce nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění. Zdůraznil, že ve věci vycházel z výsledků soudního řízení vedeného se žalobcem v identické věci za zdaňovací období roku 2006, v rámci něhož byla Soudnímu dvoru EU (dále jen „SDEU“) položena předběžná otázka ohledně povahy veřejnoprávního rozhlasového vysílání. SDEU v rozsudku ze dne 22. 6. 2016, Český rozhlas, C-11/15, EU:C:2016:470 (dále jen „Rozsudek SDEU“) konstatoval, že poskytování služby veřejnoprávního vysílání žalobcem není poskytování služby za úplatu. Tento závěr dále rozvinul Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 8. 2016, č. j. 5 Afs 124/2014-178, když uzavřel, že poskytování veřejné služby v oblasti rozhlasového vysílání není ekonomickou činností. 4. K žalobcově námitce, že prvostupňový správní orgán chybně hodnotil povahu činnosti žalobce spočívající v provozování rozhlasového vysílání, žalovaný uvedl s odkazem na Rozsudek SDEU, že o povaze rozhlasových poplatků není v daném případě sporu, je ale třeba se zabývat samotným nárokem žalobce na odpočet DPH. Žalovaný citoval stanovisko generálního advokáta vyjádřené v Rozsudku SDEU a doplnil, že z jeho odůvodnění vyšel také Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 8. 2016, č. j. 5 Afs 124/2014-178, ze kterého následně vycházel žalovaný. Podle žalovaného není interpretace Rozsudku SDEU mylná jen proto, že se neshoduje s názory žalobce, který navíc nepřednesl takovou názorovou oponenturu, jenž by argumentaci Nejvyššího správního soudu konkurovala. Na základě klasifikace ekonomických činností Českým statistickým úřadem nelze podle žalovaného dospět k závěru, že pro účely DPH je veškerá žalobcem provozovaná činnost součástí rozhlasového vysílání, nýbrž pouze činnost ekonomická. Uzavřel, že je žalobce osobou povinnou k dani ve smyslu § 5 ZDPH a vykonává ekonomickou činnost, za tu však nelze považovat poskytování služeb v oblasti veřejnoprávního rozhlasového vysílání. 5. Žalovaný nesouhlasil s argumentací žalovaného ohledně povahy úplaty za vysílání do zahraničí. Uvedl, že je vysílání dle § 10 odst. 2 zákona o Českém rozhlasu financováno ze státního rozpočtu jako smluvní služba poskytovaná Ministerstvu zahraničních věcí (dále jen „MZV") a platba je placena v rámci plnění povinnosti stanovené zákonem, nikoliv na základě smlouvy s MZV, jak se mylně domnívá žalobce. Uvedl, že jde o paušální poplatek bez ohledu na velikost prospěchu z přijaté služby nebo množství posluchačů. Žalovaný uzavřel, že ani dotace MZV nelze pokládat za protiplnění za veřejnou službu rozhlasového vysílání dle § 2 odst. 1 zákona o Českém rozhlasu. 6. K námitce žalobce, že žalovaný pochybil při výpočtu nároku žalobce na odpočet DPH, žalovaný uvedl, že česká právní úprava obsahuje ustanovení dopadající na případ žalobce, kdy by přiznání plného nároku na odpočet daně v dané věci představovalo narušení základního principu DPH a mohlo by představovat eventuální narušení hospodářské soutěže. Žalovaný konstatoval, že žalobce provozuje dvě nedělitelné činnosti, tj. veřejné služby v oblasti rozhlasového vysílání a podnikatelskou činnost související s předmětem jeho hlavní činnosti, kritériem je způsob použití finančních zdrojů a naplnění podmínek dle § 72 odst. 1 ZDPH. Konstatoval, že rozsah nároku na odpočet DPH je dán plněními, jež jsou použita pro účely vykonávání ekonomické činnosti, tj. pouze účely vymezené v § 72 odst. 1 písm. a) až e) ZDPH. Žalovaný při stanovení metody odpočtu daně v poměrné výši vycházel z výnosů deklarovaných ve Výroční zprávě o hospodaření Českého rozhlasu. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu, č. j. 5 Afs 124/2014-178, konstatoval, že metoda výpočtu a výsledný nárok na odpočet daně musí být v souladu s § 72 odst. 5 ZDPH a s relevantní judikaturou. Žalovaný rozporoval názor žalobce, že kvalita veřejnoprávního rozhlasového vysílání přímo ovlivňuje cenu fakturovanou za reklamu poskytovanou žalobcem, jde podle něj o nepřímou souvislost s ekonomickou činností žalobce vyžadovanou SDEU, z obdobného důvodu odmítl též analogii s Rozsudkem SDEU C-108/14, kde je opět zdůrazněna nutnost bezprostřední a přímé souvislosti hlavní činnosti s činností ekonomickou. Žalovaný odmítl žalobcem navrhovaný postup při stanovení poměrového koeficientu, neboť tento vychází z právní úpravy, jež byla v šetřeném období neúčinná a na daný případ tudíž neaplikovatelná. 7. K námitce žalobce týkající se uplatnění penále a úroků z prodlení žalovaný uvedl, že neměl v žalobcově situaci, kdy k doměření daňové povinnosti došlo na základě právního posouzení charakteru uplatněných odpočtů z uskutečněných zdanitelných plnění, prostor pro úvahu o tom, zda byly v dané věci splněny podmínky pro uplatnění výjimky ze stanovení daňového penále. 8. Žalobcovu námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí žalovaný zcela odmítl s tím, že odůvodnění napadeného rozhodnutí splňuje veškeré požadavky uvedené v § 102 odst. 3 a 4 daňového řádu, ve shodě s požadavky kladenými na přezkoumatelnost správních rozhodnutí vyjádřenými v judikatuře správních soudů. K námitce žalobce týkající se porušení zásady in dubio mitius žalovaný uvedl, že v daném případě nemá uplatnění, neboť absentuje víceznačnost výkladu konkrétních aplikovaných ustanovení. II. Obsah žaloby 9. Žalobce v žalobě uvedl, že byl napadeným rozhodnutím zkrácen na svých právech, a že považuje rozhodnutí za nezákonné a nesprávné, neboť spočívá na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a na nesprávném právním posouzení věci. Po shrnutí skutkové a právního stavu věci žalobce uvedl okruh otázek, které považuje za sporné a v napadeném rozhodnutí za nesprávně posouzené. Jako základní sporné otázky žalobce vymezil (i) povahu činnosti žalobce spočívající v provozování rozhlasového vysílání; (ii) povahu úplaty za zahraniční vysílání; (iii) způsob stanovení nároku žalobce na odpočet daně; a (iv) uplatnění penále a úroků z prodlení. 10. Žalobce namítal, že jím vykonávaná činnost spočívající v rozhlasovém vysílání je ekonomickou činností a splňuje veškeré její atributy tak, jak je definována v § 5 odst. 2 ZDPH. Konstatoval, že mezi stranami není sporu o tom, že rozhlasové vysílání žalobce je soustavnou činností provozovanou podle zvláštního právního předpi