4 As 63/2005 — Nejvyšší správní soud

6 A 46/2022- 46 - text 6 6 A 46/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D., ve věci žalobce: Jiří Machů bytem Slopné 148, Slopné s adresou pro doručování Vlachovice 347, Vlachovice zastoupen advokátkou Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou sídlem Národní 973/41, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 3. 2022, č.j. MV-6571-5/P/VR-2022 takto: I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 16. 3. 2022, č.j. MV-6571-5/P/VR-2022, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení 11.228 Kč, a to k rukám zástupkyně žalobce Mgr. Lucie Tycové Rambouskové, advokátky. Odůvodnění 1 Žalobce se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl jeho žádost o poskytnutí jednorázového odškodnění dle zákona č. 324/2021 Sb., o jednorázovém odškodnění subjektů dotčených mimořádnou událostí v areálu muničních skladů Vlachovice-Vrbětice a o změně některých zákonů, ve znění do 30. 6. 2022. Žalobce totiž dle úřední evidence obyvatel nebyl v rozhodném období od 16. 10. 2014 do 13. 10. 2020 dle § 2 odst. 2 zákona č. 324/2021 Sb. přihlášen k trvalému pobytu v žádné z obcí uvedených v § 3 odst. 2 zákona č. 324/2021 Sb., nebyl tedy osobou oprávněnou ve smyslu § 3 odst. 3 zákona č. 324/2021 Sb. 2 Žalobce v žalobě uvedl, že na adrese svého trvalého bydliště nežije, již od roku 2014 fakticky žije a vede společnou domácnost se svou manželkou a třemi nezletilými syny v rodinném domě, který vlastní s manželkou ve společném jmění manželů, na adrese Vlachovice 347, Vlachovice, tedy v obci uvedené v § 3 odst. 2 písm. b) zákona č. 324/2021 Sb. Žalobce se spolu s rodinou v nemovitosti v obci Vlachovice fakticky vyskytuje, k nemovitosti plní příslušné poplatkové povinnosti, na tuto adresu provádí nákupy spotřebního zboží a má zde doručovací adresu. 3 Žalobce pokládal podmínku trvalého pobytu uvedenou v § 3 odst. 3 zákona č. 324/2021 Sb. za nespravedlivou a rozpornou s kautelami ústavního pořádku. Odkázal na účel zákona č. 324/2021 Sb. vyjádřený v důvodové zprávě, dále na to, že se v obci Vlachovice fakticky a trvale zdržoval, a pociťoval tak újmu způsobenou situací v místě. Již během přijímání zákona č. 324/2021 Sb. bylo diskutováno kritérium trvalého pobytu a byly k němu uplatněny výhrady, předmětný zákon byl též přijímán v časové tísni. Neposkytnutí jednorázového odškodnění osobám, které fakticky žily v dotčené lokalitě, ač zde neměly trvalý pobyt, porušuje zásadu rovnosti, neboť tyto osoby utrpěly stejnou újmu jako osoby s trvalým pobytem (u nichž je ostatně otázkou, zda v dotčené lokalitě fakticky pobývaly). Ze zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), přitom nevyplývá povinnost osob zapisovat konkrétní místa, kde se zdržují. 4 Žalobce odkázal na zásadu rovnosti a zákaz diskriminace na základě tzv. jiného postavení dle čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, obsaženou i v čl. 14 Evropské úmluvy o lidských právech. Dále poukázal na to, že jiné právní předpisy nespojují vznik jakéhokoli nároku s veřejnosprávním zápisem v úřední evidenci, ale vždy se vznikem újmy (škody) na straně fyzické (příp. právnické) osoby. Také z judikatury Evropského soudu pro lidská práva je zřejmé, že jiným postavením lze v tomto případě rozumět právě i místo trvalého bydliště osoby (rozhodnutí ze dne 16. 3. 2010, č. 42184/05, či ze dne 7. 11. 2013, č. 10441/06). Také Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16. 3. 2007, č. j. 4 As 63/2005-69, dospěl k závěru, že jednání mělo diskriminační povahu, pokud slevu na jízdném mohli uplatňovat toliko občané mající trvalý pobyt v Liberci, zatímco občané ČR a cizinci s trvalým pobytem jinde stejné výhody užívat nemohli. 5 Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, sice ne každé nerovné zacházení s různými subjekty lze kvalifikovat jako porušení principu rovnosti, tedy jako protiprávní diskriminaci, leč k porušení tohoto principu dojde, pokud s různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, je zacházeno rozdílným způsobem, aniž by pro to existovaly objektivní a rozumné důvody (nálezy ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 15/02, a ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/04). Kritérium trvalého pobytu dle žalobce nesměřuje k ochraně veřejných hodnot, tedy nepokrývá dostatečně ty osoby, jichž se mimořádná událost fakticky dotkla. V napadeném rozhodnutí tak zcela absentuje vypořádání se s konformitou tohoto kritéria s principem rovnosti. 6 Zákonodárce se omezil na to, že označil toto kritérium za administrativně lépe uchopitelné, méně zatěžující fyzické osoby z hlediska unesení důkazního břemene než v případě faktického bydliště na území obce, a dále jej označil za navazující na systém odškodnění poskytnutého na základě usnesení vlády České republiky č. 1090 ze dne 21. 12. 2015. 7 Zákonodárce mohl dle žalobce stanovit podmínku trvalého pobytu, ale aby daný požadavek nevybočil z kritérií demokratického právního státu, měl stanovit rovněž možnosti, jak tuto neexistenci trvalého pobytu překlenout, jestliže se osoba v rozhodném období v dotčené lokalitě fakticky dlouhodobě zdržovala. Kritérium fakticity přitom je českou legislativou ve vztahu k občanům obcí užíváno [srov. zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, či zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních]. Pokud jde o navázání na systém odškodnění na základě usnesení vlády České republiky, žalobce takové srovnání nepovažoval za relevantní. Kontinuitu nelze hledat již v samotném nároku, resp. druhu náhrady vzniklé újmy, neboť v citovaném případě se jednalo o odškodnění dle § 29 a 30 zákona č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému, tedy o zcela jiný systém odškodnění podle jiného právního předpisu. Navíc šlo v daném případě o vládní dotační titul. 8 Žalobce podotkl, že problematický je též § 6 odst. 5 zákona č. 324/2021 Sb., podle nějž oprávněná osoba nemá nárok na poskytnutí jednorázového odškodnění za tu část rozhodného období, kdy bylo místem jejího trvalého pobytu sídlo ohlašovny obce. Důvodová zpráva k tomuto ustanovení uvádí toliko to, že z možnosti nárokovat odškodnění nejsou vyloučeny ty osoby, které skutečně bydlí na adrese sídla ohlašovny (např. pokud se v budově sídla úřadu nacházejí byty). 9 Závěrem žalobce upozornil, že dne 6. 4. 2022 byl k Ústavnímu soudu podán senátní návrh na přezkum zákona a zrušení některých ustanovení zákona č. 324/2021 Sb. 10 V doplňujícím vyjádření žalobce upozornil na vyhlášení nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2022, sp. zn. Pl. ÚS 10/22, s tím, že je nyní zřejmé, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě protiústavního právního předpisu a jako takové nemůže obstát. 11 Žalovaný navrhl žalobu zamítnout, především proto, že napadeným rozhodnutím nebyl žalobce zkrácen na svých hmotných ani procesních právech a v rámci správního řízení nedošlo ani k porušení jeho práv. K věci samé konstatoval, že při svém rozhodování vyšel z platné právní úpravy, tj. právní úpravy platné a účinné ke dni 16. 3. 2022. Dle této právní úpravy bylo jednou z podmínek pro přiznání jednorázového odškodnění „přihlášení k trvalému pobytu“ v jedné z obcí uvedených v zákoně o jednorázovém odškodnění. 12 Žalovaný vzal na vědomí, že předmětným nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2022, sp. zn. Pl. ÚS 10/22 byla zrušena ta ustanovení zákona o jednorázovém odškodnění, která vázala nárok na odškodnění na přihlášení fyzické osoby v rozhodné době k trvalému pobytu v jedné z dotčených obcí (u cizinců - povolení k trvalému pobytu v dotčené obci). Nově (po 15. 6. 2022) tedy mohou o odškodnění požádat osoby, které měly v některé z obcí v rozhodné době skutečný pobyt ve smyslu svého bydliště, neboli místo, kde bydlí s úmyslem se zde trvale zdržovat. Ústavní soud však nezměnil lhůtu pro podání žádosti, a tedy i nadále platí, že nárok je nutné uplatnit nejpozději do 30. 6. 2022, jinak nárok zaniká (viz § 7 ustanovení zákona o jednorázovém odškodnění). Žalovaný uvedl, že po vyhlášení předmětného nálezu Ústavního soudu oslovil všechny žadatele (včetně žalobce), kterým byla dle předcházející právní úpravy zamítnuta žádost o odškodnění z důvodu nesplnění podmínky „přihlášení k trvalému pobytu“, a informoval je o nutnosti podat si do 30. 6. 2022 novou žádost, která bude posuzována dle platné právní úpravy. Žalobce pak žalovanému dne 27. 6. 2022 podal novou žádost o poskytnutí jednorázového odškodnění dle zákona o jednorázovém odškodnění, o které bude rozhodováno v souladu s nyní platnou právní úpravou. 13 Soud přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo. Po posouzení věci dospěl k závěru