7 As 150/2018 — Nejvyšší správní soud

8 A 103/2020- 49 - text 8 8 A 103/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Andrey Veselé a Mgr. Jany Jurečkové ve věci žalobce proti žalovanému JUDr. J. M. Ministerstvo spravedlnosti se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 7. 2020, č. j. MSP-26/2020-ODKA-ROZ/5 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Dne 7. 12. 2009 bylo vydáno rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti, č. j. 1705/08-OJ/IS- 0154/R-16, jímž bylo žalobci povoleno vykonávat činnost insolvenčního správce. Následně bylo toto povolení žalobci na základě jeho žádosti prodlouženo do 1. 8. 2023. 2. Dne 9. 11. 2018 bylo vydáno rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti, č. j. MSP-28/2018-OINSSRIS/6, jímž bylo žalobci uvedené povolení podle § 13 odst. 1 písm. a) zákona o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZIS“) zrušeno, neboť nadále nesplňoval zákonné podmínky v důsledku trestné činnosti, které se dopustil v souvislosti s výkonem činnosti insolvenčního správce. Uvedené rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím ministra spravedlnosti ze dne 13. 12. 2018, č. j. MSP-50-2018-ORAROZ/3. 3. Žalovaným rozhodnutím byl zamítnut rozklad žalobce ze dne 31. 1. 2020, ve znění jeho doplnění ze dne 17. 2. 2020, a bylo potvrzeno rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti České republiky ze dne 16. 1. 2020, č. j. MSP26/2020-ODKA-ROZ/5, kterým bylo podle ustanovení § 152 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením § 13 odst. 1 písm. a) ZIS, rozhodnuto tak, že se žádost žalobce ze dne 17. 12. 2019 o vydání povolení vykonávat činnost insolvenčního správce zamítá. 4. Žádost žalobce byla zamítnuta s ohledem na to, že žalobce nesplňuje podmínku pro vydání povolení vykonávat činnost insolvenčního správce (dále jen „povolení“) specifikovanou v § 6 odst. 1 písm. c) ZIS ve spojení s § 6 odst. 4 téhož zákona, jelikož srovnávací zkoušku vykonal již v roce 2009. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 5. Žalobce je přesvědčen, že napadané rozhodnutí je nicotné a nezákonné. Žalobce předně konstatuje, že v rámci řízení byl nesprávně zjištěn skutkový stav. Nesprávně skutkové zjištění podle odůvodnění má pak vliv na celkovou zákonnost rozhodnutí žalovaného, neboť věcně nesprávné rozhodnutí je vždy i rozhodnutí nezákonné. 6. Žalobce je dále přesvědčen, že rozhodnutí je bez dalšího nepřezkoumatelné. Rozsáhlé argumentaci a řadě judikátů Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, která byla uplatněna v rámci rozkladového řízení stran změny právní úpravy, žalovaný věnoval v odůvodnění pouze jeden odstavec, ze kterého navíc není vůbec zřejmá jakákoliv úvaha, nebo vypořádání se s rozsáhlou argumentací žalobce, která byla podpořena řadou rozhodnutí soudů, mnohdy i nadnárodních. V souladu s recentní judikaturou správních soudů je pak takové rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, pokud není zřejmé, z jakých důvodů správní orgán vycházel viz rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2017, č.j. 6 A 56/2015-68 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2015, č.j. 3 A 49/2015 – 58. 7. Žalobce svůj právní názor opřel o aplikaci § 6 odst. 4 zákona č. 312/2006 Sb., zákona o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „ZIS“), kdy toto ustanovení vyložil nezákonným způsobem. Ust. § 6 odst. 4 ZIS bylo do současné podoby ZIS vtěleno zákonem č. 185/2013 Sb., konkrétně pak novelizačním bodem č. 17, dle kterého povolení může vydat ministerstvo pouze v případě, že ke dni podání návrhu neuplynulo více než 6 měsíců ode dne vykonání zkoušky insolvenčního správce. 8. Podstatou předložené novely bylo řešení problematiky regulace profese insolvenčních správců s cílem zavést takové parametry, které přispějí ke zvýšení odborné připravenosti žalobců o vydání povolení nebo zvláštního povolení vykonávat činnost insolvenčního správce a napomůžou tomu, aby v systému figurovaly pouze osoby, které se výkonu činnosti insolvenčního správce věnují zodpovědně a splňují podmínky vyžadované zákonem. Jedná se o požadavek, aby doba mezi prověřením odborné způsobilosti žalobce o vydání povolení a okamžikem, kdy začne skutečně vykonávat činnost insolvenčního správce, nebyla příliš dlouhá. 9. Z výše uvedeného je dle žalobce zřejmé, že § 6 odst. 4 ZIS musí být vykládán jinak u tzv. prvožadatele a u osoby, která již povolením disponovala. Výklad musí být proveden podle základních výkladových metod, které nalezneme v judikatuře vrcholných soudů. § 6 odst. 4 ZIS je v případě žalobce neaplikovatelný, neboť žalobce nežádá o vydání povolení po složení zkoušky, ale v případě, kdy již několik let vykonával činnost insolvenčního správce. Tedy požadavek, aby doba mezi prověřením odborné způsobilosti žalobce o vydání povolení a okamžikem, kdy začne skutečně vykonávat činnost insolvenčního správce, splňuje smysl a účel novely. 10. Žalobce závěrem dovozuje, že uvedené správní řízení je ve své současné podstatě řízením sankčním, jelikož je účastník řízení trestán. Trestem je v kontextu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. rozsudek ESPL ze dne 23. 9. 1998, Malige proti Francii, stížnost č. 27812/95 nebo rozsudek ESLP ze dne 21. 9. 2006, Maszni proti Rumunsku, stížnost č. 59892/00) opatření, které má trestající nebo případně odstrašující povahu. Žalobce je přesvědčen, že v současném stavu neudělení povolení je pro něho trestem sui generis, neboť pro něj bude vždy potrestáním a bude mít i odstrašující účinek, resp. účinek naprosto fatální. Nevydání povolení, na které má žalobce právní nárok, ve své podstatě odpovídá sankci zákazu činnosti, kdy jde o ještě intenzivnější sankci, neboť po zákazu činnosti může osoba vykonávat dále svoji profesi. V případě nevydání povolení tomu tak není. Názor lze pak podpořit argumentem ad minori ad maior, když podle recentní judikatury Nejvyššího správního soudu – rozšířeného senátu (Usnesení NSS ze dne 30.9.2015, sp.zn. 6 As 114/2014-55) je záznam bodů do registru řidičů „trestem“ ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny a čl. 7 odst. 1 věty druhé Úmluvy. V uvedeném kontextu tak musí správní řízení podléhat stejnému režimu jako trestání za trestné činy a v tomto smyslu je třeba vykládat všechny záruky, které se podle vnitrostátního práva poskytují obviněnému z trestného činu (např. NSS 6 A 126/2002-27 nebo NSS 8 As 17/2007-135). 11. Vzhledem k aplikaci trestních zásad je nutné důsledně aplikovat zásady trestního práva, kdy se jedná navíc o zásady, které jsou i bez dalšího aplikovatelné v rámci správního řízení, kdy jde především o zásadu v pochybnostech ve prospěch. Pokud by tedy i přes výše uvedené bylo možné § 6 odst. 4 ZIS vykládat více způsoby, což si však žalobce nemyslí, je nutné zaujmout výklad ve prospěch žalobce, tedy podané žádosti vyhovět. 12. Argument doktrínou ke smyslu a účelu této zákonné úpravy je více než absurdní, kdy se argumentuje literaturou, kterou napsali pracovníci správního orgánu, která je navíce chybná a účelově nesprávná. Účel a smysl je třeba hledat právě ve výše uvedené judikatuře, nikoliv v účelové literatuře. 13. Zákon o insolvenčních správcích vychází z koncepce, že po iniciačním prověření úrovně znalostí a schopností dochází k jejich konstantnímu prověřování při kontinuálním výkonu činnosti v praxi. Případy jsou totiž insolvenčním správců přidělovány pravidelně, a to prostřednictvím tzv. rotačního systému. Zároveň platí, že insolvenční správce své ustanovení do funkce může odmítnout jen z důležitých důvodů. Svým zápisem do seznamu insolvenčních správců tak insolvenční správce vyjadřuje připravenost své angažmá bez dalšího přijmout. S ohledem na účel a smysl zákona je nutné rozlišovat prvožadatele, který nemá žádné zkušenosti a praxi, a opakovaného žadatele, který praxi i zkušenosti má. Žalobce má více jak 10 leté zkušenosti a ke dni zrušení byl ustanoven ve více jak 100 případech, kdy většinu z nich normálně dokončil. Zároveň je nutné sdělit, že vůči žalobci nebyl aplikován žádný sankční mechanismus, lze tedy uzavřít, že svoji činnost vedl s odbornou péčí. 14. Závěrem je nutné v tomto kontextu ještě zdůraznit analogii legis, kdy je nutné poukázat na zákon o advokacii, kdy i vyškrtnutý advokát se může znovu bez zkoušek zapsat, kdy dostane nové osvědčení – tedy stejně jako insolvenční správce – osvědčení o vykonání zkoušky nezanikne, ani není zrušeno, pouze jen oprávnění k výkonu. Pokud zákon mlčí, resp. nerozlišuje prvožadatel a opakovaného žadatel, je třeba mezeru překlenout výkladem, který musí být výkladem ve prospěch – s ohledem na aplikaci trestních zásad. 15. Žalovaný uvedl, že žalobní námitky byly převážně uplatněny již v řízení před žalovaným a vypořádány v rámci druhoinstančního rozhodnutí. 16. V projednávané věci bylo klíčové posouzení, zda žalobce splňuje podmínky pro vydání povolení. Žalovaný proto na základě žádosti a jejích příloh posu