2 Afs 347/2016 — Nejvyšší správní soud

8 Af 44/2019- 51 - text 8 8 Af 44/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Andrey Veselé a Mgr. Jany Jurečkové ve věci žalobce proti žalovanému UNIQA pojišťovna a.s., se sídlem Evropská 810/136, 160 00 Praha 6 zastoupen JUDr. Martinem Křížem, advokátem se sídlem Jáchymova 26/2, 110 00 Praha 1 Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7, 140 96 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 8. 2019, č. j. 37200-3/2019-900000-317, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 8. 2019, č. j. 37200-3/2019-900000-317, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 11.228,- Kč, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce, podle vlastní rekapitulace skutkového děje, zaplatil na základě výzvy celního úřadu ze dne 19. 11. 2012 učiněné podle § 21 odst. 5 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, jakožto ručitel za daňového dlužníka, kterým byl jiný subjekt, spotřební daň z lihu ve výši 20 390 895 Kč. Příslušné rozhodnutí ale žalobce opakovaně napadl žalobou podle § 65 s. ř. s. u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“). Věc byla definitivně uzavřena rozsudkem městského soudu ze dne 9. 10. 2018, č. j. 11 Af 14/2017-51, potvrzeným Nejvyšším správním soudem (rozsudek ze dne 17. 4. 2019, č. j. 7 Afs 479/2018-33); soud dal žalobci za pravdu. Na úrovni celní správy potom Generální ředitelství cel rozhodnutím ze dne 9. 5. 2019 zrušilo příslušnou výzvu (rozhodnutí) celního úřadu a řízení v dané věci zastavilo. 2. V návaznosti na tento vývoj podal žalobce žádost o vrácení přeplatku vzniklého z důvodu zrušení rozhodnutí o stanovení daně (viz § 254 odst. 4 ve spojení s § 154 daňového řádu) a společně s tím o úrok z neoprávněného jednání správce daně (viz § 254 odst. 1 daňového řádu). 3. Celní úřad pro hlavní město Prahu (dále jen „celní úřad“) vydal dne 4. 6. 2019 rozhodnutí, č. j. 356798/2019-510000-31, kterým žalobci podle § 155 odst. 2, 3 a 6 daňového řádu vrátil přeplatek na spotřební dani z lihu v příslušné výši (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Současně ale výrokem nerozhodl o žádosti o úrok podle § 254 odst. 1 daňového řádu; v odůvodnění svého rozhodnutí nicméně celní úřad uvedl, že vzhledem k tomu, že daňový přeplatek vznikl nikoliv na základě později zrušeného rozhodnutí o stanovení daně ale toliko na základě výzvy ručiteli, nenáleží žalobci požadovaný úrok podle § 254 odst. 1 daňového řádu. V úplném závěru ale celní úřad doplnil, že v této souvislosti je žalobce oprávněn podle § 254 odst. 5 daňového řádu podat proti jeho postupu (tedy nevyplacení úroku z neoprávněného jednání správce daně) námitku podle § 159 daňového řádu (proti rozhodnutí o ní je potom možné se i dále odvolat). 4. Žalobce s takovým posouzením věci nesouhlasil a proti uvedenému rozhodnutí podal odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 8. 2019, č. j. 37200-3/2019-900000-317, zamítl (dále jen „napadené rozhodnutí“). Žalovaný se v tomto rozhodnutí odmítl zabývat věcnými argumenty stran práva žalobce na úrok z neoprávněného jednání správce daně. Žalovaný konkrétně uvedl, že vyřízení žádosti o vrácení přeplatku podle § 155 daňového řádu a žádosti o úrok podle § 254 odst. 1 daňového řádu jsou řešeny v odlišných procesních režimech. Zatímco žádost o vrácení přeplatku je třeba vyřídit rozhodnutím, proti kterému je přípustné odvolání, tak úrok z neoprávněného jednání správce daně je zásadně vyplácen z moci úřední; proti postupu celního úřadu (nepředepsání úroku a jeho nevyplacení) je možné podat námitku podle § 159 daňového řádu, teprve proti rozhodnutí o námitce je možné se odvolat. Celní úřad proto nemohl jedním rozhodnutím rozhodnout o obou dvou nárocích vzhledem k tomu, že je o nich rozhodováno procesně odlišným způsobem. Dále žalovaný upozornil na skutečnost, že žádost žalobce o úrok podle § 254 odst. 1 daňového řádu byla vyřízena samostatným sdělením, ve kterém celní úřad žalobce informoval o důvodech, pro které mu úrok přiznán nebyl. Proti tomuto postupu podal žalobce námitku, o které bylo řádně rozhodnuto; proti tomuto rozhodnutí se může žalobce dále odvolat. 5. Žalobce se s tímto výsledkem neztotožnil a proti uvedenému rozhodnutí podal dne 24. 10. 2019 k městskému soudu žalobu podle § 65 s. ř. s. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 6. Žalobce proti napadenému rozhodnutí namítá zaprvé, že žalovaný měl meritorně posoudit existenci nároku na úrok podle § 254 odst. 1 daňového řádu. Vzhledem k tomu, že se žalovaný odvolacími námitkami, které se k tomuto vztahovaly, nezabýval, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Žalobce se domnívá, že pojem rozhodování (či postup) při vracení přeplatku v některých případech zahrnuje i výpočet výše úroku z neoprávněného jednání správce daně, a to v případě, že nedojde k jeho předepsání ve lhůtě stanovené v § 254 daňového řádu. 7. Žalobce v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2017, č. j. 5 Afs 27/2017-45, ze kterého dále cituje. Podle žalobce z uvedeného rozsudku vyplývá, že při rozhodování o přeplatku musí správce daně na žádost daňového subjektu posoudit existenci možného úroku podle § 254 odst. 1 daňového řádu. Tento závěr podle žalobce dokládá i to, že Nejvyšší správní soud v uvedené věci zrušil nejen rozsudek krajského soudu týkající se námitky proti postupu správce daně, ale i rozsudek týkající se rozhodnutí o vrácení přeplatku. 8. Ve druhé žalobní námitce potom žalobce podrobněji argumentuje v tom smyslu, že výzvu ke splnění ručitelského závazku vydanou celním úřadem je třeba považovat za rozhodnutí o stanovení daně ve smyslu § 254 odst. 1 daňového řádu. Pokud tedy žalobce na základě takové výzvy odvedl spotřební daň, přičemž následně byla tato výzva pro nezákonnost zrušena, potom mu náleží úrok z neoprávněného jednání správce daně. 9. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 4. 12. 2019 k podané žalobě uvedl, že se v napadeném rozhodnutí existencí nároku žalobce na úrok podle § 254 odst. 1 daňového řádu nezabýval, protože tato otázka nebyla předmětem řízení o přeplatku. Žalovaný nadto věděl o tom, že je paralelně vedeno řízení podle § 254 odst. 5 daňového řádu, a proto nemohl nijak předjímat jeho výsledek či svůj právní názor (ve chvíli, kdy o dané otázce teprve rozhodoval celní úřad). Žalovaný v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 2 Afs 15/2017-23; podle něj je postup podle § 254 daňového řádu ve své první fázi faktickým postupem, přičemž podání námitky podle § 159 daňového řádu tento postup teprve „zprocesní“ (na rozdíl od postupu podle § 155 daňového řádu, kdy je správce daně povinen o úroku z přeplatku vydat rozhodnutí). Z uvedeného důvodu má žalovaný za to, že došlo ke „zprocesnění“ postupu týkajícího se úroku z neoprávněného jednání správce daně teprve podáním námitky. Tím byla zahájena samostatná procesní linie. III. Posouzení žaloby 10. Městský soud v souladu s § 75 odst. 2 s. ř. s. přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobcem vymezených námitek, vycházel přitom v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného. 11. Městský soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí; shledal přitom důvody pro postup podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle kterého [s]oud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí. Konkrétně o věci uvážil následovně: 12. V posuzované věci je stěžejní skutkovou okolností zrušení výzvy ke splnění ručitelského závazku vydané celním úřadem dne 19. 11. 2012; k tomu došlo po kasačním zásahu městského soudu (viz rekapitulace v bodě 1 shora) rozhodnutím žalovaného ze dne 9. 5. 2019. Z tohoto důvodu vznikl žalobci tzv. vratitelný přeplatek ve výši spotřební daně z lihu, kterou žalobce z titulu ručitelského závazku na základě výše uvedené výzvy celního úřadu zaplatil (jednalo se o částku 20.390.895,- Kč). Žalobce následně podal u celního úřadu žádost, kterou požadoval jednak vrácení uvedeného přeplatku na spotřební dani z lihu (žalobce v této souvislosti odkázal na § 254 odst. 4 ve spojení s § 154 daňového řádu), dále pak úrok z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 odst. 1 daňového řádu. 13. Městský soud na tomto místě považuje za podstatné rekapitulovat právní úpravu vracení tzv. vratitelného přeplatku (§ 155 daňového řádu) a právní úpravu týkající se úroku z neoprávněného jednání správce daně (§ 254 daňového řádu), která se v daném případě použila. Nutno zdůraznit, že se jedná o právní úpravu účinnou do 31. 12. 2020 (dále jen „rozhodné znění“; v textu pouze občasně zdůrazněno); poté nabyla účinnosti novela č. 283/2020 Sb., která uvedená ustanovení významně pozměnila. Tyto změny ale nicméně nejsou pro posouzení nyní projednáv