4 As 164/2013 — Nejvyšší správní soud

9 Ad 7/2020- 60 - text 13 9Ad 7/2020 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivanky Havlíkové a soudkyň JUDr. Naděždy Řehákové a Ing. Silvie Svobodové ve věci žalobce: Mgr. Bc. J. U. bytem X zastoupený advokátem JUDr. Jiřím Vlasákem, sídlem Nám. Republiky 2, Plzeň proti žalovanému : náměstek policejního prezidenta pro službu kriminální policie a vyšetřování, sídlem Strojnická 27, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí náměstka policejního prezidenta pro službu kriminální policie a vyšetřování ve věcech služebního poměru ze dne 31.12.2019, č.j. PPR-37302-4/ČJ-2019-990131, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení a základ sporu 1. Žalobce, bývalý podplukovník, naposledy služebně zařazený na služebním místě rada 2. oddělení expozitury Plzeň Národní centrály proti organizovanému zločinu se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného označeného v záhlaví tohoto rozsudku, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí ředitele Policie České republiky Národní centrály proti organizovanému zločinu služby kriminální policiea vyšetřování (dále jen „NCOZ“) ve věcech služebního poměru ze dne 1.10.2019, č.j. NCOZ-3286-25/ČJ-2017-410012, kterým bylo podle § 2 odst. 1 a § 179 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“) zastaveno řízení o žádosti žalobce o náhradu škody. 2. Podanou žádostí ze dne14.2.2017 se žalobce domáhal náhrady škody v podobě přiměřeného zadostiučinění ve výši 336 600 Kč za vzniklou nemajetkovou újmu spočívající v psychických útrapách, která mu byla způsobena nezákonným rozhodnutím ředitele bývalého Útvaru odhalování korupce finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování ve věcech služebního poměru ze dne 29.12.2011 ve znění odvolacího rozhodnutí náměstka policejního prezidenta ze dne 11.5.2016, na základě kterého byl žalobce propuštěn ze služebního poměru z důvodu pozbytí osobnostní způsobilosti k výkonu služby. Uvedená rozhodnutí byla zrušena rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26.4.2016, č.j. 6Ad 12/2012-69. Dále žalobce vyčíslil další nemajetkovou škodu ve výši 72 600 Kč vzniklou mu z titulu náhrady za průtahy v řízení. 3. Spor v této věci mezi účastníky vznikl o pravomoc služebních funkcionářů rozhodnout o náhradě škody z titulu nemajetkové újmy podle § 98 zákona o služebím poměru. II. Rozhodnutí služebních funkcionářů o žádosti žalobce 4. Prvostupňovým rozhodnutím bylo řízení zahájené o žádosti žalobce o náhradu škody podané podle § 98 zákona o služebním poměru zastaveno s tím, že se jedná o žádost zjevně právně nepřípustnou. Služební funkcionář tak rozhodl po řadě úkonů a řízení, která byla vedena před Ministerstvem vnitra, Obvodním soudem pro Prahu 7, Městským soudem v Praze a zvláštním senátem zřízeným zákonem č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, v důsledku nichž byla na žádost žalobce vyloučena aplikace zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Přes uvedené závěry správní ogán 1. stupně usoudil, že žalobce nelze odškodnit postupem podle § 98 zákona o služebním poměru, neboť ust. § 98 lze v souvislosti s nezákonným rozhodnutím vázat toliko na škodu na majetku vyjádřitelnou v penězích, avšak nikoliv na nemajetkovou újmu, kterou objektivně v penězích vyjádřit nelze. I když zvláštní senát v usnesení ze dne 19.6.2019, č.j. Konf 13/2018-19 rozhodl, že příslušný k vydání rozhodnutí o nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy ve výši 336 600 Kč je ředitel NCOZ, zatímco Obvodní soud pro Prahu 7 je příslušný k rozhodnutí o náhradě škody – nemajetkové újmy ve výši 72 600 Kč vzniklé nepřiměřenou délkou řízení, přesto správní orgán 1. stupně ve věci usoudil na nedostatek pravomoci o náoku věcně rozhodnout. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že zvláštní senát ve věci žalobce ve svém rozhodnutí rovněž uvedl, že si je vědom i možnosti takového výkladu zákona o služebním poměru, podle kterého nároky poškozených příslušníků nemusí být v důsledku absence právního základu v zákoně o služebním poměru odškodněny. Správní orgán 1. stupně konkrétně dovodil, že odškodnění psychických útrap upravuje nikoliv zákon o služebním poměru, ale občanský zákoník v ust. § 2956, neboť taková nemajetková újma (negativní psychické rozpoložení) se nahrazuje jen tehdy, pokud to zákon výslovně stanoví. Zákon o služebním poměru přiměřené zadostiučinění jako náhradu za vzniklou nemajetkovou újmu z nezákonného rozhodnutí neupravuje. Proto žádost žalobce o náhradu škody v částce 336 600 Kč nelze v režimu zákona o služebním poměru posoudit a věcně o ní rozhodnout. 5. Napadeným rozhodnutím žalovaného byly závěry správního orgánu 1. stupně potvrzeny s odkazem na rozhodnutí zvláštního senátu pro rozhodování o kompetenčních sporech vysloveným v rozhodnutí č.j Konf 11/2018-16, v němž bylo sice vysloveno, že náhrada škody příslušníků bezpečnostního sboru je komplexně upravena v zákoně o služebním poměru, nicméně tento senát nedospěl k závěru, že by zákon o služebním poměru obsahoval úpravu náhrady nemajetkové újmy způsobené příslušníkovi bezpečnostního sboru způsobené nezákonným rozhodnutím. Naopak dle žalovaného zvláštní senát poukázal na možnost výkladu zákona o služebním poměru, podle něhož nemusí být nároky poškozených odškodněny podle služebního zákona z důvodu absence právního základu v tomto zákoně. Žalovaný se tedy ztotožnil s právními závěry v rozhodnutí služebního funkcionáře 1. stupně. Podle žalovaného tedy ředitel NCOZ postupoval v souladu se zákonem o služebním poměru, kdy řízení podle § 179 tohoto zákona zastavil pro zjevnou právní nepřípustnost žádosti žalobce. 6. Z uvedených důvodů žalovaný rozhodl, jak je uvedeno ve výroku napadeného rozhodnutí. III. Žaloba 7. Žalobce v podané žalobě tvrdí, že žalovaný i služební funkcionář v prvostupňovém rozhodnutí rozhodli v rozporu s příslušnými právními předpisy a současně i v rozporu s právním názorem soudu a poukázal na usnesení zvláštního senátu vydané dne 19. června 2019, pod č.j. Konf 13/2018-19 právě ve věci žalobce. 8. Žalobce oponuje názoru služebního funkcionáře 1. stupně, potažmo žalovaného, že ust. § 98 odst. 1 zákona je aplikovatelné toliko na škodu na majetku způsobenou porušením povinnosti při výkonu služby, v přímé souvislosti s ním nebo pro výkon služby a dle § 98 odst. 2 zákona také na jinou škodu na zdraví vzniklé za podmínek ust. § 98 odst. 1. 9. Žalobce má zato, že právní názor, vyslovený v napadeném rozhodnutí, byl překonán právním názorem zvláštního senátu již v usnesení č. j. Konf 11/2018-16 ze dne 15. 1.2019, v němž tento senát posuzoval věc, kdy se příslušník domáhal náhrady nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nezákonným rozhodnutím vydaným v kázeňském řízení a náhrady škody, spočívající v nákladech správního řízení, ve kterém se proti nezákonnému rozhodnutí navrhovatele bránil. Senát konstatoval, že v obou případech jde o nárok na náhradu újmy způsobené vydáním nezákonného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že zákon o služebním poměru obsahuje v § 98 a násl. komplexní úpravu náhrady škody způsobené ozbrojeným sborem jeho příslušníku, a to včetně škody vzniklé porušením právní povinnosti při výkonu služby a v přímé souvislosti s ním, což zahrnuje i rozhodování ve věcech služebního poměru. Služební funkcionář tak měl o žádosti rozhodnout. 10. Žalobce v kontradikci s uvedeným považuje odkaz žalovaného na ustanovení § 2956 občanského zákoníku za nepřípadný a nesprávný, neboť příslušné ustanovení žádný takový odkaz neobsahuje. 11. Naopak Nejvyšší soud ČR v rozsudku pod sp. zn. 25 Cdo 2245/2017 ze dne 1. 11. 2017 v otázce samostatnosti náhrady nemajetkové újmy dovodil, že i z jazykového výkladu zákona (a také užití stejné terminologie jako u předchozí právní úpravy, tedy „bolestné" a „ztížení společenského uplatnění", je zřejmá samostatnost nároků na odškodnění bolesti, ztížení společenského uplatnění a další nemajetkové újmy. Je rovněž nepochybné, že tyto nároky vznikají nezávisle na sobě, zpravidla i v různou dobu, a mohou být i samostatně uplatněny. Rovněž vyslovený názor o vázanosti ustanovení § 98 o náhradě škody toliko na škodu na majetku, která je vyjádřitelná v penězích, pokládá žalobce za nesprávný, když z výše uvedeného naopak vyplývá jednak souvislost s rozhodováním ve věcech služebního poměru, ale i nárok na náhradu nemajetkové újmy. Tento nárok žalobce vyčíslil jasně popsaným a zřejmým způsobem v souladu s příslušnou právní argumentací a má tak tento nárok za jasně konkrétně daný. 12. Tím, že služební funkcionář řízení zastavil, projevil jednak neznalost příslušných předpisů ale i uvedeného rozhodnutí zvláštního senátu. Stejného porušení se dopustil i žalovaný, který odvolání žalobce zamítl a s právním názorem i hodnocením služebního funkcionáře se ztotožnil.