1 As 90/2010 — Nejvyšší správní soud

9 Ad 7/2021- 101 - text 17 9Ad 7/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců Mgr. Ing. Silvie Svobodové a JUDr. Naděždy Řehákové v právní věci žalobkyně: D. S. bytem X zastoupená advokátem Mgr. Janem Seidelem sídlem Přístavní 531/24, 170 00 Praha 7 proti žalované: Rada pro veřejný dohled nad auditem sídlem Vodičkova 1935/38, 110 00 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 20. 7. 2021, č. j. RVDA-1138/2021, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení a vymezení sporu 1. Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 30. 7. 2021 domáhala přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 20. 7. 2021, č. j. RVDA-1138/2021, sp. zn. ZN/104/21 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo podle § 92 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto pro opožděnost odvolání žalobkyně proti rozhodnutí výkonného výboru Komory auditorů České republiky ze dne 12. 4. 2021, č. j. 648/2021 (dále též jen „prvostupňové rozhodnutí“). 2. Prvostupňovým rozhodnutím výkonný výbor Komory auditorů České republiky (dále též jen „výkonný výbor“) pozastavil žalobkyni coby statutární auditorce výkon auditorské činnosti do dne, kdy nabude právní moci rozhodnutí, kterým se vůči žalobkyni končí trestní stíhání pro podezření ze spáchání zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), a to ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Prvostupňové rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno do datové schránky fikcí dne 22. 4. 2021. Osoba oprávněná k přístupu se do datové schránky přihlásila dne 19. 5. 2021. 3. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně dne 20. 5. 2020 odvolání, v němž namítla doručování do nepříslušné datové schránky v průběhu správního řízení, v jehož důsledku bylo žalobkyni zabráněno vyjádřit v řízení své stanovisko a hájit svá práva. Žalobkyně nesouhlasila s doručováním fikcí do datové schránky s identifikátorem X, která byla zřízena pro žalobkyni coby podnikající fyzickou osobu. Namítla, že podnikatelskou činnost nevykonává, nýbrž je zaměstnancem auditorské společnosti CSA, spol. s r.o. (dále též „auditorská společnost“). Uvedené dle žalobkyně vyplývá i z rejstříku auditorů, kde je zapsána se statusem A-ZAM/SPOL (zaměstnanec nebo společník auditorské společnosti) a nikoli se statusem A-OSVČ (auditor provádějící auditorskou činnost vlastním jménem a na vlastní účet jako podnikající fyzická osoba). Žalobkyně dále uvedla, že § 4 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o elektronických úkonech“) předpokládá zřízení datové schránky statutárnímu auditorovi – podnikající fyzické osobě. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nevykonává auditorskou činnost jako podnikání a není podnikající fyzickou osobou, trvá na tom, že taková datová schránka není příslušnou datovou schránkou pro doručování písemností v souvislosti s výkonem této činnosti a neměla povinnost se do ní přihlašovat. K tomu doplnila, že již v roce 1995 sdělila Komoře auditorů České republiky (dále jen „Komora“), že její doručovací adresou je poštovní adresa zaměstnavatele; auditorská společnost má nadto rovněž datovou schránku, do níž lze řádně doručovat. Komora tak v minulosti již činila, proto je její současný postup v rozporu s materiálním pojetím doručování. Další chybu pak žalobkyně spatřovala v tom, že prvostupňové rozhodnutí nebylo dle § 19 odst. 5 ve spojení s § 72 odst. 1 správního řádu doručováno do vlastních rukou adresáta. 4. Žalobkyně v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí dále namítla, že výkonný výbor rozhodoval ve složení, kdy nemohl být usnášeníschopný, protože ke dni 12. 4. 2021 měl pouze 7 ze 14 členů, namísto potřebných 8 členů ve smyslu § 156 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“) a § 134 odst. 2 správního řádu. Konkrétně došlo k tomu, že 7 členům výkonného výboru zanikl mandát 21. 11. 2020 uplynutím funkčního období a sněm, který se měl konat dne 19. 11. 2020 a zvolit nové členy a náhradníky, byl zrušen. Žalobkyně má za nesprávný právní názor Komory dovozující prodloužení funkčního období poloviny členů výkonného výboru až do 3 měsíců od skončení vyhlášených mimořádných opatření proti koronaviru, a to na základě § 20 odst. 1 zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu (dále jen „lex covid“). Prodloužení funkčního období podle lex covid se dle žalobkyně pro výkonný výbor nemohlo uplatnit, protože práva a povinnosti podle příslušných ustanovení zákona vznikají jen v době trvání mimořádného opatření při epidemii, v jehož důsledku je znemožněno nebo podstatně znesnadněno konání zasedání orgánu právnické osoby (§ 18 lex covid). Konání sněmu přitom nebylo znemožněno ani podstatně znesnadněno s ohledem na výjimky z mimořádných opatření. 5. Žalobkyně konečně v odvolání namítla, že prvostupňové rozhodnutí je nezákonné pro rozpor s ústavním pořádkem. U srovnatelných svobodných povolání (daňoví poradci, notáři, advokáti, znalci aj.) je pozastavení činnosti v případě trestního stíhání upraveno vždy pouze jako možnost, nikoliv jako automatický následek takové okolnosti. Navíc trestná činnost, která je kladena auditorské společnosti za vinu a k níž měla žalobkyně napomáhat, nijak podle ní nesouvisí s výkonem auditorské činnosti. II. Napadené rozhodnutí 6. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaná nejprve shrnula průběh správního řízení. Vzhledem k závěru o opožděnosti odvolání žalovaná dále uvedla, že není na místě přezkoumávat prvostupňové rozhodnutí meritorně. 7. Odvolací námitku žalobkyně stran pochybení při doručování shledala žalovaná nedůvodnou. Žalovaná se ztotožnila s názorem Komory, že s ohledem na zařazení statutárních auditorů do výčtu uvedeného v § 4 odst. 3 zákona o elektronických úkonech, je na místě aplikovat výkladová stanoviska a judikaturu vztahující se k doručování do (ze zákona zřizované) datové schránky u podobných typů profesí. Přestože § 4 zákona o elektronických úkonech hovoří o datové schránce podnikající fyzické osoby, je zřejmé, že v obdobných případech je zastáván ustálený výklad nasvědčující nutnosti doručovat všem osobám vykonávajícím tutéž profesi shodným způsobem (to je do datové schránky) bez ohledu na jejich formální postavení (zaměstnanec namísto podnikající fyzické osoby). Je-li statutární auditor účastníkem správního řízení, je třeba doručovat přímo jemu, nikoliv auditorské společnosti. To platí tím spíše v posuzovaném případě, kdy je další správní řízení (rovněž o pozastavení výkonu auditorské činnosti) vedeno rovněž s auditorskou společností, která žalobkyni zaměstnává. Nelze uvažovat ani o založení jakéhokoliv legitimního očekávání žalobkyně ve vztahu k doručování. O zřizování datových schránek Komora statutární auditory informovala jak na svých webových stránkách, tak v časopise Auditor, včetně výslovné informace, že budou zřizovány rovněž pro statutární auditory zaměstnance. Žalovaná podotkla, že má-li adresát zřízenu datovou schránku, doručuje se do ní přednostně před jinými způsoby doručování (ledaže by bylo možné doručit na místě „z ruky do ruky“) a tuto zásadu priority nelze vyloučit ani volbou adresy pro doručování. Návazně na uvedené pak platí, že náhradní způsob doručení by nebyl možný, pokud by Komora zaslala písemnost do jiné než „profesní“ datové schránky auditorky, případně doručovala na fyzickou adresu a písemnost nebyla ani v úložní době vyzvednuta u poskytovatele poštovních služeb. Vzhledem k tomu, že žádná z těchto variant nenastala, měla žalovaná za to, že veškeré podmínky pro doručení fikcí (§ 24 odst. 1 správního řádu ve spojení s § 17 odst. 4 zákona o elektronických úkonech) byly splněny a počítání lhůty k podání odvolání až od faktického přihlášení žalobkyně do její datové schránky (tj. ode dne 19. 5. 2021) je vyloučeno. K námitce, že Komora při doručování prvostupňového rozhodnutí do datové schránky auditorky pochybila, když tato písemnost nebyla doručována s příznakem určení do vlastních rukou adresáta, žalovaná s poukazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2594/11, uvedla, že pokud adresát písemnosti neprokázal a ani netvrdil, že by se v důsledku opomenutí doručovat písemnost do vlastních rukou adresáta, dostala písemnost rovněž do dispozice osoby bez oprávnění číst zprávy určené do vlastních rukou, jde veskrze o formální pochybení bez dopadu do právní sféry adresáta. Ze spisu je v daném případě zře