3 Azs 259/2005 — Nejvyšší správní soud

9 Af 27/2018- 67 - text 17 9Af 27/2018 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců Mgr. Ing. Silvie Svobodové a JUDr. Naděždy Řehákové v právní věci žalobkyně: Deutsche Bank Aktiengesellshaft sídlem Taunusanlage 12, 603 25 Frankfurt nad Mohanem Spolková republika Německo podnikající na území ČR prostřednictvím odštěpného závodu Deutsche Bank Aktiengesellschaft Filiale Prag, organizační složka sídlem Jungmannova 745/24, 110 00 Praha 1 zastoupená advokátem Mgr. Bc. Janem Spáčilem, LL.M. sídlem Italská 2581/67, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 5. 2018, č. j. 24051/18/5200-11434-701858, takto: I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 29. 5. 2018, č. j. 24051/18/5200-11434-701858, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 15 342 Kč, a to do 1 měsíce od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně Mgr. Bc. Jana Spáčila, LL.M., advokáta. Odůvodnění: I. Předmět řízení a vymezení sporu 1. Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 30. 7. 2018 domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 5. 2018, č. j. 24051/18/5200-11434-701858 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný rozhodl o společném odvolání žalobkyně proti dodatečným platebním výměrům Specializovaného finančního úřadu (dále jen „správce daně“) ze dne 26. 5. 2017, č. j. 89875/17/4200-13782-105725, ze dne 26. 5. 2017, č. j. 90043/17/4200-13782-105725, ze dne 26. 5. 2017, č. j. 90131/17/4200-13782-105725 a ze dne 26. 5. 2017, č. j. 90139/17/4200-13782-105725 (dále též jen „dodatečné platební výměry“), jimiž správce daně žalobkyni doměřil daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období kalendářního roku 2012, 2013, 2014 a roku 2015 v rozporu s dodatečnými daňovými přiznáními žalobkyně za jednotlivá zdaňovací období podanými dne 31. 10. 2016 (dále též jen „dodatečná daňová přiznání“). II. Žaloba 2. Žalobkyně v podané žalobě nejprve shrnula skutkový stav zjištěný v průběhu správního řízení. 3. Uvedla, že v souladu s jednotnou bankovní licencí provádí žalobkyně bankovní a investiční operace mimo jiné ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska prostřednictvím svého odštěpného závodu Deutsche Bank AG, London Branch (dále jen „DBL“) a v České republice prostřednictvím svého odštěpného závodu Deutsche Bank Aktiengesellschaft Filiale Prag, organizační složka (dále jen „DBCZ“). DBL v rámci své činnosti pravidelně obchoduje na Burze cenných papírů Praha, a.s. popř. v rámci jiných trhů s akciemi vydanými společnostmi se sídlem v České republice (dále jen „české akcie“). Žalobkyně je v České republice registrována k dani z příjmů právnických osob (dále jen „DPPO“) prostřednictvím DBCZ. Příjmy DBL z obchodování českých akcií jsou daněny na základě zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“). 4. Žalobkyně dne 29. 6. 2016 podala dodatečné daňové přiznání k DPPO za zdaňovací období roku 2012, 2013 a 2014, v nichž zohlednila příjmy z obchodování s českými akciemi a v souladu s § 24 odst. 2 písm. w) ZDP ve znění účinném do 1. července 2017 uplatnila jako náklad na dosažení těchto příjmů nabývací cenu českých akcií do výše příjmů z jejich prodeje. Tím došlo ke zvýšení daňové povinnosti žalobkyně na DPPO za jednotlivá zdaňovací období. Žalobkyně stejný právní výklad uplatnila také v případě řádného daňového přiznání k DPPO za zdaňovací období roku 2015, které podala dne 30. 6. 2016. 5. Žalobkyni následně vznikly pochybnosti o souladu § 24 odst. 2 písm. w) ZDP ve znění účinném do 1. července 2017 s právem EU, neboť citované ustanovení znemožňuje uplatnit ztráty z obchodování s českými akciemi. České daňové subjekty ve stejné situaci jako žalobkyně však postupují dle § 24 odst. 2 písm. r) ZDP, které jim umožňuje ztráty z obdobných obchodů uplatnit v plné výši. 6. Žalobkyně proto v návaznosti na vypracované právní stanovisko podala 31. 10. 2016 další dodatečné daňové přiznání k DPPO za zdaňovací období roku 2012, 2013, 2014 a 2015, v rámci nichž uplatnila ztráty, které při obchodování s českými akciemi utrpěla tak, jako by je uplatnil daňový subjekt postupující podle § 24 odst. 2 písm. r) ZDP. V návaznosti na správcem daně zaslané výzvy k odstranění pochybností o správnosti a průkaznosti podaných dodatečných daňových přiznání žalobkyně svůj postup odůvodnila, vysvětlila a doložila důkazními prostředky včetně kalkulací. Správce daně přesto její argumentaci nevzal v potaz a vydal dodatečné platební výměry, které ztráty žalobkyně z obchodování s českými akciemi nezohledňovaly. 7. Proti dodatečným platebním výměrům podala žalobkyně odvolání, o kterém žalovaný rozhodl napadeným rozhodnutím tak, že odvolání žalobkyně zamítl. 8. Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí za nezákonné a založené na právním výkladu příslušných ustanovení zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“), který není slučitelný s aplikovatelnými právními předpisy Evropské unie (dále jen „EU“) a příslušnou judikaturou Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“). 9. Žalobkyně předeslala, že předmětem sporu je výhradně aplikovatelnost ustanovení § 24 odst. 2 písm. w) ZDP ve znění účinném do 1. července 2017 na daný případ. 10. Uvedla, že podle ZDP účinného do 1. července 2017 existují dva v důsledku odlišné způsoby stanovení nákladů vynaložených na dosažení, zajištění a udržení příjmů při obchodování s cennými papíry pro různé skupiny daňových subjektů, a to pro daňový subjekt český a zahraniční, což je nutné považovat za diskriminační. Pokud totiž daňový subjekt účtuje o obchodování s českými akciemi podle zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o účetnictví“), je tímto výdajem „hodnota cenného papíru při prodeji zachycená v účetnictví v souladu se zvláštním právním předpisem ke dni jeho prodeje“ (§ 24 odst. 2 písm. r) ZDP). Pokud však daňový subjekt nevede účetnictví podle zákona o účetnictví, je tímto výdajem jen „nabývací cena akcie … do výše příjmu z prodeje této akcie“ (§ 24 odst. 2 písm. w) ZDP ve znění účinném do 1. července 2017). Praktickým důsledkem této dvojí úpravy daňově uznatelných nákladů je skutečnost, že subjekty, které o akciích neúčtují podle zákona o účetnictví, nemohou uplatnit ztráty z obchodování s českými akciemi, zatímco subjekty účtující podle zákona o účetnictví mohou ztráty uplatnit v plné výši. Tento postup má žalobkyně za zjevně diskriminační a rozporný s právem EU. Je přesvědčena, že žalovaný neměl vůbec ustanovení § 24 odst. 2 písm. w) ve znění účinném do 1. července 2017 v případě žalobkyně, která o obchodování s českými akciemi neúčtuje podle českého zákona o účetnictví, aplikovat a měl žalobkyni umožnit postup podle ustanovení § 24 odst. 2 písm. r) ZDP. 11. Žalobkyně namítla, že na oblast přímých daní, ač neharmonizovanou právem EU, se vztahují základní principy práva EU. Konkrétně se jedná zejména o obecný zákaz diskriminace, který vyplývá z čl. 18 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“), podle kterého „je zakázána jakákoli diskriminace na základě státní příslušnosti“. Žalobkyně nesouhlasí s argumentací žalovaného a jeho posouzením otázky přednosti komunitárního práva, tak jak ji žalovaný vyložil v bodech 48 až 51 napadeného rozhodnutí. Podle jejího názoru není možné žalovaným odkazovanou judikaturu Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 8. března 2006, sp. zn. Pl. ÚS 50/04, a nález Ústavního soudu ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. Pl. ÚS 19/08) na projednávaný případ použít. 12. Žalobkyně tvrdí, že ustanovení § 24 odst. 2 písm. w) ZDP ve znění účinném do 1. července 2017 je v rozporu s obecným zákazem diskriminace podle čl. 18 SFEU, a stejně tak je v rozporu se základními svobodami, které zakotvuje právo EU a které tvoří jeho pilíře, zejména se svobodou usazování a volného pohybu kapitálu (čl. 49 a násl. SFEU a čl. 63 a násl. SFEU). 13. Žalobkyně poukázala na judikaturu SDEU vztahující se k přímým daním, která je založená na zákazu diskriminace a vychází z čl. 18 SFEU (např. rozhodnutí SDEU ve věci Simmenthal, ve věci Wielockx, ve věci Schumacker atd.). SDEU posuzuje, jestli je se subjekty nacházejícími se ve srovnatelné situaci zacházeno stejným způsobem; pokud SDEU konstatuje odlišné zacházení, zkoumá, jestli pro ně existuje ospravedlnitelný důvod. Není-li ospravedlnitelný důvod pro odlišné zacházení se subjekty ve srovnatelné situaci nalezen, je konstatován rozpor posuzovaného právního předpisu s právem EU, konkrétně s čl. 18 SFEU, a takový právní předpis (nebo jeho část) nesmí být národními orgány veřejné moci v souladu s rozhodnutím ve věci Simmenthal aplikován, i když se jedná o oblast přímých daní. 14. K otázce srovnatelnosti situace žalobkyně citovala rozhodnutí SDEU (na