5 Afs 60/2017 — Nejvyšší správní soud

10 Af 13/2022- 79 - text 10 Af 13/2022 - 79 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Jaromíra Klepše a JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila v právní věci žalobkyně: NAVOKO s. r. o., IČ: 25618946 se sídlem Rybná 716/24, 110 00 Praha 1 zastoupený JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se sídlem Dvořákova 26, 702 00 Ostrava proti žalovanému: Odvolací finančního ředitelství Masarykova 427/31 602 00 Brno v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 2. 2022 č. j. 436/22/5300-21441-712599 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění I. Předmět sporu 1. Finanční úřad pro hlavní město Prahu, územní pracoviště pro Prahu 1 (dále jen „správce daně“) vyměřil žalobkyni níže uvedenými dodatečnými platebními výměry ze dne 23. 4. 2021 za období 4. čtvrtletí 2017 a měsíce leden – květen 2018 daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“): - dodatečný platební výměr č. j. 3299238/21/2001-52524-106063 - dodatečný platební výměr č. j. 3299196/21/2001-52524-106063 - dodatečný platební výměr č. j. 3299248/21/2001-52524-106063 - dodatečný platební výměr č. j. 3299217/21/2001-52524-106063 - dodatečný platební výměr č. j. 3299257/21/2001-52524-106063 - dodatečný platební výměr č. j. 3299228/21/2001-52524-106063. 2. Důvodem doměření DPH bylo, že žalobkyně se vědomě (neboť o tom vědět mohla a měla) zapojila do řetězce obchodů zatížených podvodem na DPH a nepřijala rozumná opatření, aby předmětná plnění nebyla součástí takového podvodu. Žalobkyni byl proto odepřen odpočet na vstupu z přijatých plnění od dodavatelů G. (dále jen „G.“) a T. (dále jen „T.“). 3. Žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobkyně proti jednotlivým platebním výměrům a potvrdil je. II. Žaloba 4. Žalobkyně namítla, že platební výměry neobsahují žádná odůvodnění, jsou proto nepřezkoumatelná. Všechny platební výměry odkazují na zprávu o daňové kontrole, kterou však vypracoval (a kontrolu provedl) k rozhodnutí samotnému místně nepříslušný Finanční úřad pro Zlínský kraj – Územní pracoviště v Uherském Hradišti. Dále žalobkyně namítla, že daňovou kontrolu prováděl vyloučený správní orgán, to z důvodu, že ve zprávě o daňové kontrole je obsažen závěr o účasti na daňovém podvodu. K takovému závěru jsou oprávněny pouze orgány činné v trestním řízení, konstatování podle žalobkyně dokládá podjatost správního orgánu. 5. Jako procesní pochybení žalobkyně rovněž namítla, že absentuje předchozí výzva vůči žalobkyni k doplnění tvrzení a daňového přiznání, v této souvislosti žalobkyně odkázala na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 1 Afs 183/2014-55. Žalobkyně nesouhlasí se žalovaným, že správce daně neměl před kontrolou dostatečné a úplné poznatky, aby mohl předpokládat doměření daně, a proto bylo nutno nejprve ověřit podezření o zapojení do daňového podvodu. Žalobkyně poukázala na to, že dle zprávy o daňové kontrole její účetnictví bylo formálně správné, žádné podezření o daňovém podvodu z něj nevyplynulo. Kontrola nepřinesla žádné ověření podezření správce daně. 6. Co se týče samotné účasti na daňovém podvodu, žalobkyně namítla, že v principu jde o úmyslné jednání, jehož cílem je způsobit újmu na dani. Pravidelně se bude jednat o trestný čin, nelze se tohoto podvodu dopustit omylem, nedbalostí či nedostatkem obezřetnosti. Dále namítá, že správce daně považuje obchodní řetězec jako spiknutí za účelem nekalého jednání, pomíjí však možný primární účel - obchodní spolupráci. Žalobkyně namítla, že i když je jí kladeno k tíži neobezřetné jednání, neznamená to ještě vědomí o podvodném jednání. Žalobkyně vždy zboží obdržela, nebylo zde podnikatelské riziko. Sporuje rovněž závěr o personálním propojení osobou P.F. a mezi společností T. a žalobkyní. Je názoru, že personální propojení znamená něco jiného, než znalost kontaktů či vzájemná známost, což je při obchodování naprosto běžné. 7. K dalším konkrétním okolnostem žalobkyně uvedla, že nezveřejňování účetních závěrek v obchodním rejstříku je časté a podle žalobkyně není třeba, aby kupující, který zboží fyzicky dostane, kontroloval údaje o tom, kdo mu zboží dodal. Takový postup má podle žalobkyně smysl v případě, kdy dodavatel si prověří svého odběratele, kterému zboží dodává, zda je solventní a seriózní. Rovněž okolnost, zda na adrese sídla společnosti existuje nějaká fungující provozovna, je irelevantní u subjektu, který je prostředníkem. Takový subjekt provozovnu ani nepotřebuje. 8. Žalobkyně rovněž uvedla, že u partnerů G. Delta a T. byla sice konstatována nespolehlivost plátce daně, to však až po ukončení spolupráce, v danou dobu tuto skutečnost žalobkyně nemohla vědět. Stejně tak žalobkyně nemohla vědět, že T. bude nařízena likvidace rozhodnutím soudu ze dne 21. 9. 2018. Dluh na DPH nevznikl v době spolupráce, ale až následným doměřením. V danou dobu partneři podávali daňová přiznání. Na daňových dokladech bylo uvedeno číslo účtu, které nebylo registrováno u subjektu v databázi DPH. Kontrolovat účet bylo podle žalobkyně nadbytečné, jelikož placeno bylo v hotovosti. Žalobkyně rovně nerozumí významu pro projednávanou věc u závěru žalovaného, že „každý řádný obchodník má zájem budovat své jméno, nikoliv pouze realizovat obchody na přechodné krátké období a potom zmizet ze scény“. 9. Žalobkyně poukázala i na logiku obchodů – zboží HENKEL bylo v originálním balení, nešlo o fiktivní obchody. Žádný z dodavatelů jej nemohl vyrobit, nemá pro to podmínky, ale museli je někde koupit. Proto DPH musela být přiznána a odvedena. Přesto správce daně vyčíslil DPH z prodejní ceny zboží, přičemž pro nedostatek odůvodnění není zřejmé, jak při tomto vyčíslení postupoval – zda z prodejní ceny od dodavatelů žalobkyni nebo prodejní ceny žalobkyně vůči jejím odběratelům. Žalobkyně poukázala také na to, že stejný sortiment zboží prodávala řadu let před zahájením spolupráce s oběma dodavateli. 10. Žalobkyně připomněla, že z výsledků daňové kontroly neplyne žádné porušení povinností. Naopak konstatuje, že žalobkyně neporušila povinnost k přiznání a odvedení DPH ze svých zdanitelných plnění a postupovala přitom vždy v souladu se zákonem. Kontrolní orgán neshledal, že by daňový subjekt nepodal přiznání k DPH, nebo že by nepřiznal zdanitelné plnění uskutečněné v daném účetním období. Podle správce daně byl důvod odepření nároku na odpočet na vstupu to, že jeho dodavatelé jsou dlužníky na DPH a žalobkyně s nimi měla spolupracovat, měla být zapojena do řetězce subjektů zapojených do daňového podvodu. 11. Žalobkyně sporuje i další vytýkané nestandardní okolnosti obchodů. Co se týče plateb v hotovosti, v tom žalobkyně nespatřovala cokoliv nezákonného ani nestandardního, nešlo o fiktivní obchody. Zboží bylo dále prodáno a uhrazeno. Výše ceny i marží je přiměřená. To, že dodavatelé nemají webové stránky, není nestandardní, podle žalobkyně se nejedná o povinnost. 12. Žalobkyně doplnila, že po dotazu u P.F. zjistila, že jediným dodavatelem předmětného zboží byla společnost AC., zastoupená I.P. Z údajů ve sbírce listin pak žalobkyně zjistila řadu okolnosti nasvědčujících tomu, že pravým podvodníkem je právě tato společnost. Zakladatelské listiny nasvědčují tomu, že se jedná a společnost vlastněnou příslušníky rodiny žijící v Kazachstánu, založení společnosti bylo prostřednictvím zmocněnců, stejně jako všechny její úkony, podpisy na listinných údajně ověřené podle neidentifikovaných dokladů navzájem nesouhlasí a vše nasvědčuje tomu, že za tento subjekt jednají neidentifikovatelné osoby a patrně většina jejích obchodních aktivit probíhá mimo oficiální účetnictví. Další argumentaci k tomu žalobkyně neuplatnila. III. Vyjádření žalovaného 13. Žalovaný ve vyjádření k žalobě setrval na důvodech napadeného rozhodnutí. Platební výměry nejsou nepřezkoumatelné, byť daňovou kontrolu provedl Finanční úřad pro Zlínský kraj a rozhodnutí vydal Finanční úřad pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště Praha 1 – žalovaný odkázal na § 8 odst. 2 a § 10 odst. 4 zákona o Finanční správě České republiky. 14. Dále uvedl, že problematika daňového podvodu není pouze otázkou trestního práva ale rovněž práva daňového. Žalobcem předkládaná teze o „vyloučeném správním orgánu“ je tak nepřijatelná. Žalovaný setrval rovněž na názoru, že správce daně nepochybil, když u žalobce nevydal výzvu dle § 145 odst. 2 daňového řádu, avšak zahájil namísto toho daňovou kontrolu. Uvedl, že vydání výzvy přichází v úvahu jen tehdy, pokud správce daně disponuje poznatky, z nichž vyplývá důvodný předpoklad doměření daně. Pokud však existují toliko indicie, z nichž nelze vyvodit dostatečně spolehlivý závěr o nesprávnosti poslední známé daně, je třeba přistoupit k zahájení daňové kontroly, nikoli k vydání výzvy dle § 145 odst. 2 daňového řádu. V případě žalobkyně měl správce daně indicie o tom, že obchodní transakce v řetězcích, v nichž figuroval žalobce, byly zasaženy pod