1 Azs 260/2020 — Nejvyšší správní soud

15 A 3/2023- 135 - text 14 15 A 3/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže, soudkyně Mgr. Věry Jachurové a soudce Mgr. Bc. Jana Schneeweise v právní věci žalobce: M. T. F., nar. XXX státní příslušník Zimbabwské republiky bytem XXX zastoupený advokátem Mgr. Filipem Dusem se sídlem Varšavská 714/38, Praha 2 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 14. 12. 2022 č. j. MV-188495-4/SO-2022 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou ze dne 13.1.2023 podanou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaná zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 8. 9. 2022, č.j. OAM-34224-65/DP-2017 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím ministerstvo zamítlo žádost žalobce o vydání povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání jako OSVČ podanou dle § 42 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZPC“), a to na základě zjištění, že žalobce v časovém úseku od 24.2.2019 do 8.6.2021 nebyl držitelem živnostenského oprávnění, a tudíž dle ministerstva v této době neplnil účel pobytu ve smyslu § 46 odst. 1 ZPC. 2. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaná konstatovala, že žalobce na území České republiky pobýval naposledy na základě víza k pobytu nad 90 dnů (tj. dlouhodobého víza) za účelem podnikání jako OSVČ, které mu bylo uděleno s platností od 1. 3. 2017 do 1. 12. 2017. Dne 30. 11. 2017 podal ke správnímu orgánu I. stupně žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání jako OSVČ dle § 42 ZPC ve znění účinném do 30. 7. 2019. Správní orgán I. stupně spatřoval závažnou překážku (dalšího) pobytu žalobce na území bránící vydání povolení k dlouhodobému pobytu v zániku jeho živnostenského oprávnění, ke kterému došlo dne 23. 2. 2019. Žalobce od zániku živnostenského oprávnění nedisponoval platným živnostenským oprávněním, a nemohl tak na území plnit účel pobytu, tj. provozovat živnost. Správní orgán I. stupně proto rozhodnutím ze dne 28. 7. 2021 č. j. OAM-34224-26/DP-2017 podle § 46 odst. 1 ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) ZPC ve znění účinném do 30. 7. 2019 žádost žalobce o vydání povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání jako OSVČ zamítl, neboť byla zjištěna jiná závažná překážka pobytu účastníka řízení na území. Uvedené rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo nicméně rozhodnutím žalované ze dne 24. 2. 2022 č. j. MV-2935-6/SO-2022 zrušeno a věc byla vrácena správnímu orgánu I. stupně k novému projednání. Správní orgán I. stupně po provedení procesních úkonů, posouzení předložených náležitostí a zjištěných skutečností v rámci nového projednání věci opětovně rozhodl (prvostupňovým rozhodnutím) o zamítnutí žádosti a nevydání povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání jako OSVČ podle § 46 odst. 1 ZPC ve znění účinném do 30. 7. 2019, neboť žalobce řízení neplnil v době platnosti víza k pobytu nad 90 dnů na území účel, pro který mu bylo vízum uděleno. Dospěl totiž k závěru, že z živnostenského rejstříku je zřejmé, že žalobce nebyl držitelem živnostenského oprávnění od 24. 2. 2019 do 8. 6. 2021, tudíž v tuto dobu nemohl plnit účel pobytu. V daném případě se nejednalo o neplnění účelu ze závažných důvodů po přechodnou dobu. Správní orgán I. stupně rovněž neshledal dopady rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce ve smyslu § 174a ZPC za nepřiměřené. 3. Odvolání, které žalobce podal proti prvostupňovému rozhodnutí, neshledala žalovaná důvodným. V napadeném rozhodnutí přisvědčila závěru správního orgánu I. stupně, že byly splněny podmínky pro zamítnutí žalobcovy žádosti podle § 46 odst. 1 ZPC, neboť v době platnosti víza k pobytu nad 90 dnů neplnil na území účel, pro který mu bylo vízum uděleno. Žalobci bylo uděleno vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání jako OSVČ. Jeho povinností bylo plnit tento účel po celou dobu jeho pobytu na území, neboť předmětné dlouhodobé vízum se dle § 47 odst. 4 ZPC považuje stále za platné, a to až do doby pravomocného rozhodnutí o předmětné žádosti. Ze spisového materiálu je ale zřejmé, že žalobci zaniklo živnostenské oprávnění ke dni 23. 2. 2019 a držitelem nového živnostenského oprávnění se opět stal až od 9. 6. 2021. V době, kdy nebyl držitelem živnostenského oprávnění, tedy v době od 24. 2. 2019 do 8. 6. 2021 (2 roky a více než 3 měsíce), nemohl plnit účel pobytu, protože prokazatelně nesplňoval podmínku pro výkon výdělečné činnosti živnostenským způsobem a nemohl vykonávat činnost v režimu zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Žalovaná v této souvislosti poukázala na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 1. 2020 č. j. 30 A 160/2018 – 53, podle něhož „[…] podmínkou udělení, resp. i prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – OSVČ je splnění formální i materiální podmínky podnikání kumulativně. Formální podmínka je splněna zápisem cizince do živnostenského rejstříku a splnění materiální podmínky je poté podmíněno faktickým výkonem podnikatelské činnosti.“ Žalovaná též odkázala na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 12. 2011 č. j. 7 As 82/2011 – 81 a v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2019 č. j. 14 A 84/2017 – 42, podle kterého „cizinec je povinen plnit účel povoleného pobytu po celou jeho dobu, a to nikoliv formálně, ale fakticky.“ Dodala, že žalobcova obchodní firma XXX, byla založena dne 10. 1. 2022, tj. mimo rozhodné období, a v odvolání předložené smlouvy týkající se této obchodní firmy proto nejsou v posuzované věci relevantní. 4. Žalovaná aprobovala rovněž závěr správního orgánu I. stupně, že v posuzovaném případě se nejednalo o neplnění účelu ze závažných důvodů po přechodnou dobu. Žalobce podnikl kroky k získání živnostenského oprávnění až v červnu 2021, ačkoliv jeho předchozí živnostenské oprávnění zaniklo již dne 23. 2. 2019. Dobu 2 let a více než 3 měsíců, kdy žalobce nedisponoval živnostenským oprávněním (a nemohl tak plnit účel pobytu), nelze považovat za přechodnou dobu, přičemž důvody uváděné žalobcem řízení nelze považovat za závažné. Žalobce učinil ohlášení pro vydání živnostenského oprávnění prostřednictvím Jednotného registračního formuláře k Úřadu městské části Praha 10 až dne 9. 6. 2021. V řízení nebyly doloženy žádné dokumenty, které by nasvědčovaly jeho tvrzení, že se snažil získat živnostenské oprávnění podstatně dříve než v červnu 2021. Ani jím tvrzené uzavření, potažmo nefunkčnost příslušných úřadů v domovské zemi nebylo nijak blíže doloženo ani prokázáno. Kromě zcela prostých tvrzení žalobce nenabídl v této věci žádné přesvědčivé konkrétní doklady. Možnost cestování v rozhodné době do domovské země připustil v odvolání sám žalobce, nehledě na to, že měl a mohl otázku svého živnostenského oprávnění řešit ještě v době před vypuknutím pandemie covid-19. První všeobecně známé případy výskytu onemocnění covid-19 na území České republiky se (i v mediálním prostoru) objevily v březnu 2020, avšak živnostenské oprávnění žalobce zaniklo již dne 23. 2. 2019. Žalovaná odmítla žalobcovo tvrzení, že jeho problémy vznikly v přímé souvislosti s vedením řízení ze strany správního orgánu I. stupně, přičemž poukázala na to, že živnostenské oprávnění žalobce zaniklo ke dni 23. 2. 2019 z důvodu uplynutí jeho doby dle § 57 odst. 1 písm. c) zákona č. 455/1991 Sb. Žalobce přitom nevysvětlil, proč neposkytl příslušnému živnostenskému úřadu potřebnou součinnost, aby mu mohlo být živnostenské oprávnění vydáno, ačkoliv byl po celou dobu oprávněn pobývat na území a dle svých slov věděl, co po něm živnostenský úřad požaduje. Žalovaná je toho názoru, že správní orgán I. stupně nikterak nezapříčinil zánik živnostenského oprávnění žalobce, ani mu nekladl žádné překážky pro prodloužení doby jeho platnosti či opětovné získání. Bylo pouze na žalobci, jakým způsobem zajistí obstarávání záležitostí spojených s jeho pobytovým statusem a živnostenským oprávněním. 5. Žalovaná shrnula, že žalobce neprokázal, že se z jeho strany jednalo o neplnění účelu (pro který mu bylo vízum uděleno) ze závažných důvodů po přechodnou dobu, přestože jej v tomto směru tížilo důkazní břemeno. 6. Žalovaná nepřisvědčila ani odvolacím námitkám týkajícím se porušení základních zásad správního řízení či některých ustanovení správního řádu. Uvedla, že neshledala rozpor prvostupňového rozhodnutí, potažmo celého správního řízení o žádosti se základními zásadami správního řízení. Prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno v souladu se sprá