3 As 193/2014 — Nejvyšší správní soud

15 A 35/2022- 37 - text 8 15 A 35/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudců Mgr. Věry Jachurové a Mgr. Bc. Jana Schneeweise v právní věci žalobce: Mgr. M. B. zastoupený JUDr. Beatou Kolcunovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 807/64 proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy se sídlem Praha 1, Mariánské náměstí 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 3. 2022 č.j. MHMP 498190/2022 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí o odmítnutí žádosti o poskytnutí informace ze dne 4. 3. 2022 č.j. UMCP21/003536/2022/KT/Bar (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), které vydal Úřad městské části Praha 21 (dále jen „povinný subjekt“). 2. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce podal dne 5. 1. 2022 žádost o poskytnutí informace týkající se poskytnutí písemností ze spisového materiálu vedeného pod sp. zn. UMCP21/20344/ 2021SÚ/Cer (dále jen „žádost“). V žádosti požádal o: „zaslání přesně označeného okruhu písemností z předmětného spisového materiálu, konkrétně a) všech námitek a připomínek, které k záměru stavby zaslaly jednotlivé subjekty, a b) všech závazných stanovisek tzv. dotčených orgánů k záměru.“ 3. Žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že povinný subjekt se s danou věcí správně vypořádal, pakliže uzavřel, že požadovat informace, na které má účastník řízení nárok nahlížením do spisu dle § 38 správního řádu, je v rozporu se zákonem č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „zákon č. 106/1999 Sb.“). Žalovaný dodal, že toto je přesně definováno v § 2 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. V poznámce pod čarou sice není uveden správní řád, ale ze slova například se dovozuje, že se nejedná o taxativní, ale demonstrativní výčet právních předpisů umožňujících účastníkům řízení nahlížet do spisů. Dále odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 38/18, který ve věci žádosti o spis nebo část spisu definoval přístup nahlížení do spisu dle správního řádu jako zvláštního zákona vůči informačnímu zákonu, a to i pokud jde o osoby, které nejsou účastníky správního řízení. Není přitom rozhodné, že nahlížení do spisu je náročnější, nebo zda se subjekt domnívá, že by kritéria § 38 správního řádu nesplnil. Klíčové je to, že právo na informace podle čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) v tomto případě provádí § 38 správního řádu, a pomocí jeho aplikace je tedy třeba se domoci práva na informace. I pokud se žádost týká nikoli kompletního spisu, ale „jen“ jeho podstatné části, stále jde obsahově o nahlížení do spisu a míru konkrétnosti označení v žádosti požadovaných dokumentů již není třeba zkoumat. 4. Žalovaný rovněž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2012 č.j. 7 Ans 18/2012-23 a ze dne 11. 8. 2009 č.j. 1 As 51/2009-106. Uzavřel, že byly splněny všechny podmínky pro odmítnutí žádosti, neboť žalobce je v postavení účastníka řízení, což mu nebrání pořídit si potřebná vyjádření postupem podle § 38 správního řádu jako zákona speciálního ve vztahu k zákonu č. 106/1999 Sb. Otázka „podstatná část spisu“ není pro postup podle § 38 správního řádu rozhodující, neboť v daném případě je postavení žadatele o informaci podřízeno jinému zákonu, než na základě kterého je informace po povinném subjektu požadována. Závěrem žalovaný dodal, že žalobce měl ve smyslu § 38 odst. 4 správního řádu právo činit si výpisy a právo na to, aby mu správní orgán pořídil kopie spisu nebo jeho části, tohoto práva však nevyužil. 5. V žalobě proti napadenému rozhodnutí uplatnil žalobce dva námitkové okruhy. V prvním namítl nezákonnost napadeného rozhodnutí z důvodu, že žalovaný rozhodl s odkazem na § 2 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., přestože toto ustanovení nemělo být v předmětné věci použito. Právní názor žalovaného, že žalobce nemůže využívat žádost podle zákona č. 106/1999 Sb., ve vztahu ke správnímu řízení, jehož je účastníkem, je dle žalobce v rozporu s ustálenou judikaturou správních soudů, například s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2006 č.j. 8 As 34/2005-76 či na něj navazujícím rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2020 č.j. 8 As 51/2019-39. Nemožnost takového závěru a použití § 2 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., vychází i ze samotné Listiny ve spojení se zákonem č. 106/1999 Sb., jakožto jednoho z právních předpisů, který právo na informace podle čl. 17 Listiny provádí. Právo na informace není absolutní, nicméně jediným ustanovením, které bylo pro odmítnutí žádosti žalobce použito, bylo ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. Žádný další důvod odepření informace použit nebyl, ačkoliv zákon č. 106/1999 Sb., konkrétní důvody dalšího omezení práva na informace blíže rozvádí. Uvedené ustanovení vylučující použitelnost zákona č. 106/1999 Sb., je značně neurčité a jeho aplikace na správní řád je žalovaným pouze dovozována. Vzhledem k obecnosti a neurčitosti takového ustanovení nejde hovořit o tom, že je dodržen čl. 4 odst. 2 Listiny. Zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavební řádu ani správní řád samotný není v dotčeném ustanovení výslovně uveden, a proto nelze v souladu s limity materiálního právního státu právo na informace podle zákona č. 106/1999 Sb., ve vztahu k těmto zákonům neaplikovat. 6. Nahlížení do spisu nadto, přes zdánlivě obdobný obsah, neřeší stejné situace jako žádost o informace podle zákona č. 106/1999 Sb. V určitých momentech se sice tyto instituty mohou částečně překrývat, ale jejich účel a provedení je zcela odlišné, čemuž odpovídá i zdánlivě nepodstatná záležitost, jakou je například rozdíl v povaze a výši poplatku za poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., na straně jedné, a správního poplatku v případě pořizování kopie spisu na straně druhé. Bylo by zcela neproporcionální a svou povahou diskriminační, pokud by jednomu žadateli (neúčastníkovi řízení) byla elektronickou cestou zaslána požadovaná informace, zatímco druhý žadatel o totožné informace (účastník řízení) by byl odkázán na nutnost osobně se dostavit do sídla správního orgánu, byť i desítky či stovky kilometrů daleko, a následně byl nucen hradit v případě pořízení zcela totožné kopie několikastránkové listiny na elektronický nosič poplatek za každý jednotlivý list podle sazebníku správních poplatků, tedy v částce mnohonásobně vyšší, která na rozdíl od hrazení nákladů podle zákona č. 106/1999 Sb., neodpovídá skutečné výši vynaložených nákladů. 7. Kromě výše uvedené nezákonnosti žalobce dále namítl, že žalovaný nedodržel obecné zásady správního práva, zejména nerespektoval oprávněný zájem osoby, jíž se činnost správního orgánu dotýkala (§ 2 odst. 3 správního řádu), nedbal, aby rozhodnutí bylo v souladu s veřejným zájmem (zde s obecným a zaručeným právem veřejnosti na informace) a aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly (§ 2 odst. 4 správního řádu). Žalovaný nijak nekonal při proklamované součinnosti žalobce ve věci případného zpřesnění žádosti za účelem alespoň částečného vyhovění žádosti (§ 4 odst. 1 ve spojení s § 5 a § 6 odst. 2 správního řádu). Samostatnou kapitolou je dle žalobce porušení zásady rychlosti řízení ve smyslu § 6 odst. 1 správního řádu, což není předmětem žaloby, ale svědčí o vztahu žalovaného k dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů. 8. Ve druhém žalobním bodě žalobce namítl, že povinný subjekt v žádném ze svých rozhodnutí nekonstatoval, že požadovat informace, na které má nárok účastník řízení nahlížením do spisu dle § 38 správního řádu, je v rozporu se zákonem č. 106/1999 Sb. Naopak vždy uved, že „si je vědom toho, že žadatel, byť je účastníkem předmětného stavebního řízení, je oprávněn vymezenou část spisu žádat i prostřednictvím InfZ a nevyužít tak svého práva ve smyslu § 38 správního řádu. Musí se však jednat pouze o vymezenou část spisu, nikoli o spis celý nebo o jeho podstatnou část.“ Právě na tomto přesvědčení, že je vyžadována „podstatná část spisu“, bylo odmítnutí ze strany povinného subjektu založeno a k tomuto důvodu odmítnutí posléze směřovalo žalobcovo odvolání. Žalovaný se však namítaným důvodem odmítnutí žádosti nikterak nezabýval. V napadeném rozhodnutí citoval judikaturu, která na předmětnou věc nikterak nedopadá (příkladem je judikatura týkající se žádosti o celý spisový materiál prostřednictvím zákona č. 106/1999 Sb., či snaha o obejití speciální úpravy, která nedovoluje žadateli nahlédnout do spisu) a naopak svědčí proti závěrům žalovaného. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je proto vnitřně rozporné, zmatečné a nepřezkoumatelné. 9. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl žalobu zamítnout, případně odmítnout podle § 68 písm. a) s.ř.s. S odkazem na § 22