8 Ads 121/2023 — Nejvyšší správní soud

16 Ad 6/2021- 33 - text 17 16 Ad 6/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl soudcem Mgr. Kamilem Tojnerem v právní věci žalobkyně: JUDr. R. M., bytem proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, pracoviště pro Prahu a Střední Čechy, sídlem Sokolovská 855/225, Praha 9, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 2. 2021, č. j. X, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalované, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Pražské správy sociálního zabezpečení o nároku na peněžitou pomoc v mateřství (dále též „PPM“) č. j. X ze dne 16. 12. 2020, kterým bylo rozhodnuto, že žalobkyně má nárok na PPM v trvání od 1. 8. 2020, přičemž toto rozhodnutí bylo napadeným rozhodnutím potvrzeno. 2. Žalobkyně namítá, že stanovená výše její PPM, kdy žalobkyně před nástupem na mateřskou dovolenou pobírala rodičovský příspěvek (hlavní činnost) a současně vykonávala samostatně výdělečnou činnost (vedlejší činnost), je diskriminační a neadekvátní ve srovnání s výší této pomoci u zaměstnankyň. Dle žalobkyně právní úprava upravuje vyměřovací základ pro stanovení výše PPM odlišně pro osoby samostatně výdělečně činné (dále jen „OSVČ“) a zaměstnance, nezohledňuje dobu, po kterou žalobkyně pobírala rodičovský příspěvek a současně vykonávala výdělečnou činnost jako činnost vedlejší, přičemž zaměstnankyně mají nárok na stejnou výši vyměřovacího základu jako u prvního dítěte, nezohledňuje u OSVČ hrazení plateb nemocenského pojištění nad maximálně stanovené částky, přičemž tuto na základě sazby stanoví bezdůvodně nízko (neadekvátní zastropování), nezohledňuje nejlepší zájem dítěte a jeho právo na životní úroveň nezbytnou pro jeho rozvoj bez ohledu na postavení či činnost rodiče. Žalobkyně poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2011, č. j. 3 Ads 37/2011 – 65 a uvedla, že za tvrzenou nezákonnost rozhodnutí je třeba považovat i tvrzený rozpor s ústavní úpravou. Žalobkyně spatřuje rozpor právní úpravy, v důsledku které bylo žalovanou vydáno i nezákonné rozhodnutí s čl. 26 odst. 3 druhá věta ve spojení s čl. 3 odst. 1, čl. 32 odst. 5 ve spojení s čl. 3 odst. 1 a dle čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, s mezinárodními závazky České republiky – čl. 11 odst. 2 písm. b) Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen, s čl. 2 odst. 1 ve spojení s čl. 27 odst. 1, čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, vyhl. pod č. 104/1991 Sb., směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2010/41/EU ze dne 7. 7. 2010 o uplatňování zásady rovného zacházení pro muže a ženy samostatně výdělečně činné a o zrušení směrnice Rady 86/613/EHS (dále jen „Směrnice“). Výsledkem nastavení pravidel dle žalobkyně je, že výše její PPM byla hluboce pod průměrnou denní výší PPM a v mnohem nižší výši než PPM u ženy, která před vznikem sociální události pobírala mzdu kvalifikované dělnice. 3. Žalobkyně poukázala na účely PPM. Je dle ní zřejmé, že žalovaná založila své závěry na premise, že co je psáno v zákoně, to je dáno a je pouze na žalobkyni, v jaké formě bude vykonávat výdělečné činnosti, popřípadě v jejich souběhu. K tomu žalobkyně uvedla, že advokacii je sice možné vykonávat i v pracovním poměru, avšak ženy advokátky by ve smyslu napadeného rozhodnutí musely oproti ženám v pracovním poměru dopředu volit, zda dají, chtějí-li mít děti, přednost v mateřství vyšší finanční pomoci od státu a vstoupit kvůli tomu do pracovního poměru, nebo na mateřství zcela rezignují, případně se smíří s nižší finanční pomocí, pokud se rozhodnou advokacii vykonávat samostatně. Pokud se rozhodnou pro samostatný výkon advokacie, výsledkem zpravidla bude závislost na jiné osobě. Narození dítěte pro matky představuje bez rozdílu výdělečné činnosti svou povahou zvláštní sociální událost, od které se odvíjí i účely PPM (ochrana ženy v těhotenství a mateřství, zajištění odpovídající finanční podpory matky v perinatálním období, umožnění navázání pouta mezi matkou a dítětem včetně kojení, podpora porodnosti, podpora využití všech schopností žen k účasti na životě společnosti, zajištění nejlepšího zájmu dítěte). Dle žalobkyně proto PPM musí odpovídajícím způsobem odrážet zajištění těchto účelů mimo jiné i tím, že nastaví pravidla pro poskytování adekvátní finanční podpory nahrazující příjem bez ohledu na druh výdělečné činnosti. Tato sociální událost postihuje ženy bez rozdílu, pokud mají druhé dítě. Nejlepší zájem dítěte a jeho právo na životní úroveň musí být respektovány bez ohledu na výdělečnou činnost. 4. Žalobkyně namítá rozpor se zákazem nedůvodného rozlišování mezi příjemci PPM, nezohlednění povahy sociální události a účelů. Žalovaná konstatovala, že nelze zaměňovat a ani slučovat jednotlivá postavení, avšak nepřistoupila ke zkoumání důvodnosti rozdílů a přiměřenosti ve smyslu judikatury týkající se postavení OSVČ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2008, č. j. 4 Ads 62/2007-72, nálezy Ústavního soudu – ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11 a ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 15/02). Žalobkyně se domnívá, že byla jako OSVČ ve vztahu k sociální události (narození druhého dítěte) a výše uvedeným účelům PPM v totožném či srovnatelném postavení jako zaměstnaná osoba. Rozdíl ve stanovení vyměřovacího základu proto postrádá objektivní a rozumné důvody. Bezdůvodně jsou v zacházení zvýhodněni zaměstnanci, což vede k diskriminaci OSVČ, které při rodičovské dovolené vykonávají ještě samostatně výdělečnou činnost jako vedlejší činnost. Žalovaná měla proto vzhledem k obdobnému či srovnatelnému postavení přistoupit ke zkoumání důvodnosti rozdílů právní úpravy, což neučinila. Žalovaná měla dle žalobkyně vysvětlit, proč zákonodárce upřednostnil zaměstnankyně. Podle žalobkyně na poskytování PPM nedopadá ani dřívější judikatura správních soudů. Nejde zde totiž o poskytování dávek dorovnávajících nízké příjmy z podnikání v důsledku podnikatelského rizika (společenské faktory), čemuž se judikatura v neprospěch OSVČ věnovala v minulosti (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. července 2008, č. j. 4 Ads 62/2007-72). Doposud nebylo judikováno, zda odlišné nastavení pravidel PPM pro OSVČ a zaměstnance, jejíž poskytování navíc trvá pouze po omezenou dobu (oproti řadě jiným sociálním událostem), obstojí ve světle zvláštního významu, který je přikládán těhotenství a mateřství bez ohledu na to, jak je činnost vykonávána. V této souvislosti žalobkyně poukázala na čl. 32 Listiny a mezinárodní závazky. Žalobkyně nezpochybňuje význam jiných sociálních událostí, domnívá se, že uznanou zvláštní potřebu ochrany těhotenství a mateřství nelze stavět na roveň jiným sociálním událostem a jim odpovídající finanční podpoře, které plní jiné účely. Je-li vyměřovací základ počítán z pojistného na nemocenské pojištění (OSVČ), nikoliv z pojistného na důchodové pojištění (zaměstnanci), žalobkyně byla rozhodnutím diskriminačně dotčena v právu na hmotném zajištění v době mateřství a právu na pomoc státu při péči o dítě. Závěr žalované, že nelze zaměňovat a ani slučovat jednotlivá postavení proto nemůže obstát. Žalovaná pochybila, když konstatovala, že nelze zaměňovat a ani slučovat jednotlivá postavení, aniž zohlednila zvláštní povahu sociální události a účely, které má bez rozdílu výdělečné činnosti osoby zajišťovat PPM, a které jsou dány i s ohledem na mezinárodní závazky České republiky. Rozdíl ve stanovení vyměřovacího základu postrádá objektivní a rozumné důvody, je v rozporu se zákazem diskriminace. 5. Dále žalobkyně namítá neposouzení celkového dopadu nastavení pravidel pro určení PPM. I pokud by snad bylo postavení osob odlišné, případně různé stanovení vyměřovacího základu bylo objektivní a rozumné, žalobkyně kvůli dalším souběžným omezením nemohla ovlivnit své postavení, aby si dobrovolně zajistila vyšší PPM. Právní úprava nezohledňuje dobrovolné hrazení vyšších plateb nemocenského pojištění nad rámec maximálně stanovené částky. OSVČ na rozdíl od zaměstnanců na rodičovské nepřiznává nárok na stejnou výši vyměřovacího základu jako u prvního dítěte (§ 19 odst. 3 ZNP), byť zaměstnavatel v této době neodvádí ani nemocenské ani důchodové pojištění, ačkoli pracovní poměr trvá. Právní úprava neumožňuje zohlednit, že žalobkyně pobírala rodičovský příspěvek a vykonávala samostatně výdělečnou činnosti jako vedlejší činnost a po tuto doby byly z jejího příjmu odváděny platby na rozdíl od zaměstnanců. Úprava neumožňuje žalobkyni po dobu pobírání PPM vykonávat samostatně výdělečnou činnost – tedy provádět osobní výkon advokacie. Na jednotlivá pravidla nelze hledět a posuzovat je jednotlivě, ale je třeba rovněž vzít v úvahu i jejich případnou kombinaci a dopady. Žalobkyně odmítá argument, že doba, kdy byla na rodičovské dovolené, může být zohledněna do potřebných let pojištění pro důchod. Kombinace omezení v rámci celkového nastavení pravidel PPM je v rozporu se zákazem diskriminace, neboť úprava ZNP zejména neu