1 As 350/2001 — Nejvyšší správní soud

17 A 50/2021- 50 - text 9 17 A 50/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudce Vadima Hlavatého a soudkyně Pavly Klusáčkové ve věci žalobce: proti žalovanému: X sídlem X zastoupen Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 Ministerstvo dopravy sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 3. 2021, č. j. 215/2020190TAXI/3, takto: I. Rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 1. 3. 2021, č. j. 215/2020-190-TAXI/3, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení 11 228 Kč, a to do rukou zástupce žalobce Mgr. Ing. Jana Boučka, advokáta. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým žalovaný změnil rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odbor dopravních agend ze dne 16. 3. 2018, č. j. MHMP 423876/2018, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 35 odst. 2 písm. w) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě (dále jen „zákon o silniční dopravě“), kterého se dopustil tím, že dne 19. 1. 2017 na trase ulice Na Zátorce 9-13, Praha 6 – ulice Truhlářská 224, Praha 1, v čase 19:13 – 19:20 hodin, v rozporu s § 21 odst. 1 zákona o silniční dopravě provozoval taxislužbu vozidlem X, SPZ: X, které nebylo vozidlem taxislužby. Za spáchání tohoto přestupku mu byla podle § 35 odst. 6 písm. b) zákona o silniční dopravě uložena pokuta ve výši 150 000 Kč. Žalovaný rozhodnutí správního orgánu I. stupně změnil výši pokuty na 75 000 Kč a změnil také dobu splatnosti pokuty, a ve zbytku rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 2. Žalobce v podané žalobě v prvním žalobním bodě namítá, že žalovaný se nevypořádal s jeho námitkou týkající se nezákonnosti exekutorského zápisu č. 034 Exz 6/2017, pořízeného exekutorkou Exekutorského úřadu Praha 6, JUDr. Evou Jablonskou, který sloužil jako jediný důkaz ve správním řízení. Žalobce zpochybňuje objektivnost provedeného zápisu, když z něj má vyplývat, že si exekutorka pod smyšleným jménem objednala, učinila a zaplatila přepravu a poté o tom exekutorský zápis provedla. Tím dle tvrzení žalobce došlo k závažnému porušení pravomoci exekutora a takový nezákonně provedený exekutorský zápis nemůže být vůbec jako důkaz použit. 3. Žalobce odkázal na § 77 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů (dále jen „exekuční řád“), podle kterého není exekutor oprávněn k osvědčení skutečností, které sám zastřeným jednáním vyvolá. Takový exekutorský zápis nemůže být považován za objektivní. Dle názoru žalobce je nezbytné trvat na tom, aby exekutor při osvědčování skutkového děje podle § 77 exekučního řádu vystupoval prostřednictvím svých účtů a své identity, nikoli smyšlené identity, jako tomu bylo v nynějším případě. Vadu exekutorského zápisu žalobce spatřuje také v tom, že nedošlo k identifikaci řidiče a cestujícího a s ohledem na výše uvedené není jasné, zda byla přeprava skutečně poskytnuta exekutorce. 4. Žalobce nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že exekutorský zápis je v tomto případě veřejnou listinou nadanou presumpcí správnosti podle § 53 odst. 3 správního řádu a § 567 občanského zákoníku, a že nebyly dány důvody pro zpochybnění popisu skutkového děje. Dále žalobce uvádí, že exekutorský zápis neosvědčoval skutečnosti, kterými mohou být prokázány nároky v řízení před soudem nebo jiným státním orgánem. V přestupkovém řízení nebyly prokazovány žádné nároky, neboť otázka spáchání přestupku nezávisí na uplatnění nároku státu vůči pachateli. Žalobce má rovněž za to, že popsaný postup není v souladu s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv. 5. Žalobce má rovněž za to, že exekutorský zápis je jako důkaz nepřípustný a nezákonný, protože účelově obchází institut svědecké výpovědi a obchází rovněž podstatu provádění veřejné kontroly podle předmětných zákonných norem. Dodává, že zachycovat projevy a osobní údaje druhých osob bez jejich vědomí je možné pouze na základě předchozího povolení soudu v rámci tomu určených právních institutů. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2009, č. j. 1 Afs 60/2009119, a na nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 191/05, jehož závěry aplikoval i na nynější situaci. 6. Žalobce odmítá závěry žalovaného o tom, že soudy aprobovaly použití exekutorských zápisů jakožto důkazu ve správním řízení, přičemž žalovaným odkazovaná judikatura Městského soudu v Praze se týkala jiných skutkových okolností, ve kterých osvědčované skutečnosti nebyly vyvolány jednáním exekutora. Žalobce také namítá, že není možné v přestupkovém řízení vycházet pouze z jediného důkazu, přičemž ve správním řízení nebyly provedeny žádné zákonné důkazy, ze kterých by bylo možno určit, kdo byl dopravcem dané přepravy, natož řidičem či cestujícím. Žalobce má za to, že pro vydání rozhodnutí o jeho vině ze spáchání přestupku nebyl v případě vytýkaného skutku dostatečně a zákonně zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti tak, jak to správnímu orgánu ukládá zejména § 3 správního řádu. 7. Ve druhém žalobním bodě žalobce brojí proti výši uložené sankce, kterou považuje za nezákonnou, neboť žalovaný nepřihlédl k majetkovým a osobním poměrům podnikající fyzické osoby žalobce. Dle žalobce je výčet uvedený v § 37 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „přestupkový zákon“), pouze demonstrativní, a proto měl žalovaný k majetkovým a osobním poměrům přihlížet spolu s korektivem likvidační pokuty. Žalovaný nerespektoval závěry usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008-133, podle kterých v případě neposkytnutí součinnosti účastníka ohledně informací o jeho osobních poměrech je nezbytné postupovat do určité míry obdobně, jako postupuje trestní soud podle § 68 odst. 4 trestního zákoníku. Žalovaný si měl obstarat podklady z veřejně dostupných rejstříků a na jejich základě měl provést odhad majetkových poměrů pachatele. Nesplněním své povinnosti žalovaný porušil princip individualizace trestu, neboť nevysvětlil, jaké konkrétní skutečnosti vzal v potaz a proč byla pokuta uložena v konkrétní výši. 8. Pokud žalovaný dospěl k závěru, že pro zmírnění negativních dopadů výše uložené pokuty je případné rozložit ji na splátky, měl tak učinit rovnou v napadeném rozhodnutí a měl také stanovit výši splátky pokuty s přihlédnutím k majetkovým a osobním poměrům žalobce. Žalobce shrnuje, že tím, že žalovaný takto nepostupoval, zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. 9. Žalobce se dále domnívá, že délka správního řízení měla být zohledněna při stanovení výše uložené pokuty. Tím, že bylo pravomocné rozhodnutí vydáno po 4 letech od spáchání přestupku, měly správní orgány zatížit řízení zjevně nepřiměřenou délkou řízení, čímž mělo být porušeno právo žalobce na spravedlivý proces a projednání věci v přiměřené době. Žalobce odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3300/2013, a ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2743/2009. Přestupkové řízení je pokládáno za řízení týkající se trestního obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, což vyplývá z judikatury Evropského soudu pro lidská práva i z nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 82/07. Ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, je správní orgán povinen výslovně posoudit vliv překročení zákonné lhůty k vydání rozhodnutí a délky takového překročení. Žalobce dále požaduje, aby takové posouzení bylo provedeno s ohledem na § 39 odst. 3 trestního zákoníku. 10. Žalobce navrhuje, aby soud napadené rozhodnutí zrušil, a požaduje přiznání náhrady nákladů řízení. 11. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě setrval na stanovisku uvedeném v napadeném rozhodnutí a trvá na tom, že exekutorský zápis je veřejnou listinou. Zdůrazňuje, že z § 77 exekučního řádu nevyplývá, že by exekutor nemohl sepsat zápis o jednání, kterého se sám zúčastní, a to, že je jako důkaz použit dostatečně hodnověrný exekutorský zápis, není obcházení institutu svědecké výpovědi. Žalovaný nepovažuje za rozdílné situace, kdy někdo požádá o vyhotovení exekutorského zápisu o přepravě a sám v přítomnosti exekutora provede objednávku, nebo přenechá objednávku v aplikaci na exekutorovi. 12. Dodává, že i pokud by nebylo možné na exekutorský záznam pohlížet jako na exekutorský zápis nadaný presumpcí správnosti, lze jej použít jako obecný podnět, který je ve spojení s dalšími důkazy (fotodokumentace procesu objednání, potvrzení zaslané do e-mailu, faktura) dostatečným podkladem pro prokázání toho, že žalobce provedl předmětnou přepravu. V této věci se odkazuje žalovaný na rozsudky devátého senátu Městského soudu č. j. 9 A 48/2021-65 ze dne 22. 2. 2023 a č. j. 9 A 43/2021-5