8 Afs 78/2006 — Nejvyšší správní soud

18 Ad 1/2023- 107 - text 14 18 Ad 1/2023 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lachmanna a soudců Mgr. Jana Ferfeckého a Mgr. Martina Bobáka ve věci žalobce: P. Š. bytem X zastoupen advokátkou Mgr. Martinou Vévodovou sídlem tř. Spojenců 689/3, 779 00 Olomouc proti žalovanému: ředitel Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy sídlem Kongresová 1666/2, 140 00 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 11. 2022, č. j. KRPA-229090-30/ČJ-2021-0000OP takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a napadené rozhodnutí 1. Žalobce byl již dříve propuštěn ze služebního poměru podle § 42 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, v rozhodném znění (zákon o služebním poměru). Porušil totiž služební slib tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru – jeho jednání mělo naplnit znaky zpronevěry podle § 206 trestního zákoníku, když si pro vlastní potřebu ponechal peněžní prostředky hrazené kolegy jako členské příspěvky Unie bezpečnostních sborů (UBS), konkrétně u základní organizace při Speciální pořádkové jednotce (SPJ). 2. V nyní projednávané věci byl předmětem posouzení služebních orgánů nárok žalobce na vyplacení odchodného podle § 155 a násl. uvedeného zákona. Náměstek žalovaného pro vnější službu (též náměstek žalovaného) o žádosti žalobce o odchodné rozhodl dne 22. 8. 2022, pod č. j. KRPA-229090-21/ČJ-2021-0000OP (prvostupňové rozhodnutí), tak, že žádost o odchodné zamítl a řízení o ní zastavil. Dospěl k závěru, že žalobce byl na základě jednání, které vedlo k jeho propuštění, pravomocně odsouzen pro trestný čin spáchaný úmyslně, a naplnil tak překážku nároku na odchodné ve smyslu § 155 písm. c) zákona o služebním poměru. 3. K odvolání žalobce se věci zabýval žalovaný, který se v napadeném rozhodnutí ztotožnil se závěry svého náměstka. Připustil, že popis jednání žalobce v rozhodnutí o propuštění (ze dne 28. 5. 2019, č. 478/2019) byl odlišný od popisu jednání, za něž byl nakonec pravomocně odsouzen. Při propuštění bylo zvažováno jednání spočívající v tom, že žalobce vybral členské příspěvky a s těmi protiprávně naložil podle své libosti. V této souvislosti poukázal na to, že původní usnesení Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS) o zahájení trestního stíhání, z něhož při propuštění vycházel i služební orgán, bylo zrušeno státním zástupcem. Na základě opakovaně zahájeného trestního stíhání byl však žalobce skutečně pravomocně odsouzen, a to za jednání, jež spočívalo v tom, že členské příspěvky po svém vyloučení a výzvě k předložení finančních prostředků nepředal do pokladny ani nepřevedl na bankovní účet UBS. 4. Podle žalovaného tak je původní jednání stále obsaženo v popisu pozdějším, který je pouze dále rozšířen o výzvu k předložení peněžních prostředků, a svévolnou dispozici s nimi posouvá až doby po této výzvě. Sama odlišnost popisu jednání nezakládá odpadnutí překážky nároku na odchodné (stejně jako jej bez dalšího nezakládá pozdější zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání). Zákonodárce v § 155 písm. c) zákona o služebním poměru nepožadoval naprostý soulad jednání, požadoval, aby jednání, za něž byl propuštěn, bylo základem pozdějšího odsouzení. Postačí proto, pokud jednání, za něž byl propuštěn, je jen podstatnou součástí popisu jednání, za které je později odsouzen. Tato otázka je tak dle žalovaného blízká problematice totožnosti skutku. S odkazem na praxi i doktrínu přitom obdobně jako u totožnosti skutku postačí, aby byla zachována alespoň částečná totožnost jednání v jeho podstatných rysech. Za shodné podstatné rysy žalovaný označil výběr členských příspěvků a svévolné nakládání s nimi. Chybějící výzva odborové organizace v původním popisu pak nebyla jednáním žalobce, ale jednáním odborové organizace. II. Žaloba 5. Žalobce ve své žalobě pod prvním žalobním bodem namítal, že jednání, za něž byl odsouzen, je odlišné od toho, kvůli kterému byl propuštěn. Výklad žalovaného, opřený o trestněprávní doktrínu k totožnosti skutku, označil za absurdní. Podle něj nemůže jít o zčásti odlišná jednání, není možné se ani odvolávat na problematiku totožnosti skutku, která s projednávanou věcí nesouvisí. Kromě toho, ve věci není dána ani totožnost skutku, jelikož původní trestní stíhání státní zástupce zrušil a došlo k novému zahájení stíhání s jinak vymezeným skutkem. 6. Žalobce dále rozvedl, že trestný čin zpronevěry lze spáchat dvojím způsobem – ponecháním si svěřené věci pro vlastní potřebu či odmítnutím svěřenou věc vydat. Žalovaný se snaží tato rozdílná jednání „smísit“ v jedno, odmítnutí věc vydat na výzvu oprávněného v sobě ovšem vůbec nezahrnuje jednání vymezené v rozhodnutí o propuštění. Jednalo se o jiné jednání, v jiné době. Žalobce doplnil, že kdyby věděl, že mu žalovaný nepřizná nárok na odškodné, přistoupil by na podmíněné zastavení trestního stíhání a nárok na odchodné by mu tak zůstal (on se však chtěl vyvinit). 7. Druhý žalobní bod se týkal údajné nicotnosti napadeného rozhodnutí. Oprávněným služebním orgánem k rozhodnutí o žádosti žalobce byl žalovaný. Pokud k tomu zmocnil svého náměstka (služební orgán I. stupně), nemohl pak rozhodovat o odvolání proti jeho rozhodnutí, jelikož jde vlastně o tentýž orgán; odvolání by nemělo devolutivní účinek. Pověřením se dle žalobce z náměstka nestal samostatný monokratický orgán, tím stále zůstal žalovaný. To vše nadto umocňuje fakt, že vygenerovaná spisová značka v informačním systému ETŘ je i ve druhém stupni tatáž. 8. Žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, resp. aby napadené rozhodnutí prohlásil za nicotné. III. Vyjádření žalovaného 9. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. Ve vztahu k prvnímu žalobnímu bodu setrval na svých závěrech uvedených již v napadeném rozhodnutí, popisy jednání měl za v podstatných rysech shodné. 10. Rovněž námitku nicotnosti (druhý žalobní bod) označil za nedůvodnou. Zdůraznil, že právní úprava klade důraz na to, aby odpovědnost za rozhodování o služebně právních věcech byla jednoznačně dána konkrétní osobě (služebnímu funkcionáři). Zákon o služebním poměru postavení služebního funkcionáře primárně přiznává řediteli bezpečnostního sboru, derivativně, na základě zmocnění ředitele bezpečnostního sboru, i vedoucím organizačních částí bezpečnostního sboru. Na krajském ředitelství policie hlavního města Prahy pravomoci služebních funkcionářů stanoví Organizační řád krajského ředitelství police hlavního města Prahy Příloha č. 1 k Rozkazu ředitele krajského ředitelství č. 40/2013. ve znění změn (Organizační řád) a dále Pokyn ředitele Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy č. 72 k rozhodování mimo řízení ve věcech služebního poměru o omezení kázeňské pravomoci ve znění změn (Pokyn ředitele). Žalovaný upozornil i na § 190 odst. 6 zákona o služebním poměru. Uzavřel, že byl oprávněn o odvolání žalobce rozhodnout. 11. K dílčí námitce ohledně totožnosti čísla jednacího u prvostupňového a napadeného rozhodnutí žalovaný doplnil, že v informačním systému ETŘ se v případě odvolacího řízení pokračuje v původně založeném čísle spisu a vydaná rozhodnutí se pak liší tím, pod kterým pořadovým číslem byla založena do spisu. 12. Podáním ze dne 1. 6. 2023 žalovaný ještě soudu zaslal rozsudek Nejvyššího správního soudu (NSS) ve věci rozhodnutí o propuštění žalobce (kasační stížnost žalobce proti zamítavému rozhodnutí zdejšího soudu byla zamítnuta; viz níže). 13. Soud si od žalovaného dále vyžádal vnitřní pokyny, o nichž hovořil ve svém vyjádření k žalobě, a posléze ještě Závazný pokyn policejního prezidenta č. 75/2013, kterým se stanoví rozsah pravomoci služebních funkcionářů jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru příslušníků Policie České republiky (personální pravomoc), ve znění změn (pokyn PP). O vyžádání těchto interních aktů následně soud informoval i žalobce, který avizoval, že se k jejich obsahu hodlá vyjádřit; připustil, že mu pokyny jako takové známy byly, navrhl však (i proto, že uvedené interní pokyny nejsou veřejně dostupné), aby soud vyžádal i původní a v době vydání napadeného rozhodnutí účinné znění pokynu PP. Ta si soud také vyžádal a žalovaný posléze předložil. 14. Ve vyjádření z 31. 10. 2023 žalobce nově poukázal na nezákonnost pokynu PP, pokud jde o delegování personální pravomoci na náměstka žalovaného. Připustil, že ředitel bezpečnostního sboru (zde policejní prezident) může delegovat rozhodování i na další služební funkcionáře, podle § 2 odst. 1 zákona o služebním poměru musí ovšem jít o vedoucí organizační části bezpečnostního sboru. Náměstek žalovaného není vedoucím žádné organizační části krajského ředitelství, nestojí v čele žádného jeho konkrétního útvaru (správní úřady lze nadto podle čl. 79 odst. 1 Ústavy zřizo