1 As 9/2008 — Nejvyšší správní soud

3 A 120/2021- 85 - text 14 3A 120/2021 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudkyň Mgr. Ivety Postulkové a JUDr. Petry Kamínkové ve věci žalobkyně: České dráhy, a.s., IČ: 70994226 sídlem Nábřeží L. Svobody 1222, 110 15 Praha proti žalovanému: Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře sídlem Myslíkova 171/31, 110 00 Praha řízení o žalobě proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 13. 8. 2021, č. j. UPDI-2746/21/KP, sp. zn. POK002/21 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět přezkumu 1. Žalobkyně se domáhá žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) zrušení rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 13. 8. 2021, č.j. UPDI-2746/21/KP (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým byl zamítnut rozklad žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře (dále též „Úřad“) ze dne 25. 6. 2021, č. j. UPDI-2214/21/DV, sp. zn. POK002/21 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“). 2. Žalobkyně byla uznána ve správním řízení vinnou přestupkem uvedeným v ust. § 51 odst. 1 písm. i) zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů (dále také jako „zákon o dráhách“), za který byla žalobkyni podle ust. § 51 odst. 10 písm. d) zákona o dráhách, uložena pokuta ve výši 95 000 Kč, jehož se měla dopustit tím, že v souvislosti s výběrem platby za užití částí celostátní dráhy, a) kterou provozovala mezi žel. st. Praha Vršovice seř. n. a Praha Jih, a dále v obvodech žel. st. Bohumín, Děčín hl. n. a Praha Jih, a současně na ní provozovala drážní dopravu, která neslouží výhradně k zajištění provozování této dráhy, a to v období platnosti jízdního řádu 2020, b) kterou provozovala v období platnosti jízdního řádu 2020, avšak pouze v obvodu žst. České Budějovice do 16. 9. 2020 a v obvodu žst. Tábor do 9. 11. 2020, a současně na ní v týchž obdobích provozovala drážní dopravu, která nesloužila výhradně k zajištění provozování této dráhy, sama vystavovala v období od 14. 7. 2020 do 14. 10. 2020 daňové doklady (faktury) a interní žádosti o úhradu, a to za druhé a třetí kalendářní čtvrtletí roku 2020, tedy v rozporu s § 32 odst. 3 věty čtvrté zákona o dráhách, sama vykonávala hlavní činnosti, ačkoliv k tomu nebyla oprávněna. Tím došlo k porušení ustanovení § 51 odst. 1 písm. i) zákona o dráhách. II. Žalobní body 3. Námitky žalobkyně uplatněné v podané žalobě lze rozdělit do těchto žalobních bodů: 4. V prvním žalobním bodu žalobkyně namítá nesprávnou právní kvalifikaci přestupku. 5. Žalobkyně namítá, že se nemohla dopustit posuzovaného přestupku, neboť pachatelem může být jen právnická nebo podnikající fyzická osoba, která za žalobkyni jako provozovatele dráhy obstarává výkon hlavních činností podle § 2 odst. 12 zákona o dráhách, ačkoliv k tomu taková osoba pachatele není oprávněna. Protože na celostátní dráze, kterou žalobkyně provozuje, současně provozuje drážní dopravu, byla žalobkyně povinna podle § 32 odst. 3 zákona o dráhách angažovat „nezávislého přídělce“, jímž se v daném případě stala Univerzita Pardubice Dopravní fakulta Jana Pernera, což prokazuje i Prohlášení o dráze celostátní provozované společností České dráhy, a. s., pro jízdní řád 2019/2020, v rozhodném znění účinném ode dne 13. 5. 2020 (dále též „Prohlášení ČD 2020“). Je tedy vyloučeno, aby za posuzovaného skutkového stavu pachatelem přestupku podle § 51 odst. 1 písm. i) zákona o dráhách byla žalobkyně jako provozovatel dráhy, jelikož pojmově nemůže žalobkyně obstarávat výkon hlavních činností sama za sebe, tedy zastupovat samu sebe při výkonu hlavních činností. 6. Žalobkyně se nemohla dopustit posuzovaného přestupku i z toho důvodu, že není splněna podmínka protiprávnosti jednání. Ve výroku rozhodnutí č.j. UPDI-3768/20/UM se uvádí, že Prohlášení ČD 2020 „je v rozsahu článku IV. bodu 4 přílohy 4 (Fakturace) Ceny za přidělení kapacity, ceny za užití dráhy pro jízdu vlaku a pro posun, pravidla pro jejich výpočet a podmínky jejich uplatnění v rozporu s § 32 odst. 3 písm. b) zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách. Úřad stanovuje Českým drahám lhůtu 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, po jejímž uplynutí nelze článek IV. bod 4 přílohy 4 (Fakturace) použít“. Pokud žalovaný v citovaném rozhodnutí prohlásí jednání žalobkyně podle čl. IV. bodu 4 přílohy 4 Prohlášení ČD 2020 za nadále právně dovolené, v daném případě fakticky až do konce účinnosti Prohlášení ČD 2020, pak toto jednání nemůže současně žalovaný v napadeném rozhodnutí kvalifikovat jako přestupek. Podle názoru žalobkyně až do uplynutí třicetidenní lhůty od právní moci shora uvedeného rozhodnutí o Prohlášení ČD 2020 podle § 34e odst. 3 zákona o dráhách tak byla žalobkyně oprávněna i čl. IV. bodu 4 přílohy 4 Prohlášení ČD 2020 ve znění posuzovaném rozhodnutím č.j. UPDI-3768/20/UM použít. 7. Odpovědnost žalobkyně za přestupek je dále vyloučena pro právní omyl. Ust. § 32 odst. 3 zákona o dráhách ve znění posuzovaném napadeným rozhodnutím bylo do zákona o dráhách vloženo zákonem č. 367/2019 Sb., který byl schválen 17. prosince 2019, platnosti nabyl 31. prosince 2019 a účinnosti v dané části nabyl 15. ledna 2020. V době inkriminovaného jednání žalobkyně, tedy od 14. července do 14. října 2020, se tak jednalo o zcela novou právní úpravu bez odpovídající správní praxe žalovaného i bez odpovídající judikatury. Recipienti právní normy tedy neměli k dispozici správní praxi žalovaného. 8. Žalobkyně se nemohla dopustit přestupku i proto, že ust. § 32 odst. 3 ani jiná ustanovení zákona o dráhách, ve znění zákona č. 367/2019 Sb., neupravují, jaký druh smlouvy o výkonu hlavních činností podle § 2 odst. 12 zákona o dráhách má provozovatel dráhy, na které sám provozuje současně drážní dopravu k uspokojení přepravních potřeb třetích osob, uzavřít s nezávislým příjemcem, zda smlouvu mandátní (příkazní) nebo smlouvu komisionářskou. Ze zákona o dráhách tedy neplyne, zda faktury za užití dráhy jízdou vlaku nebo posunového dílu vystavuje naposled uvedený provozovatel dráhy nebo nezávislý přídělce. 9. Ve druhém žalobním bodu žalobkyně namítá, že postup žalovaného odporuje zásadě legitimního očekávání podle § 2 odst. 4 správního řádu, neboť skutkově obdobné případy postupu v souladu s prohlášením o dráze odporujícím zákonu o dráhách naplňující skutkovou podstatu přestupku v posuzovaném případě žalovaný považuje za přestupek, avšak v ostatních případech nikoliv. Na rozdíl od posuzovaného případu žalovaný nikdy nedovodil, že by Správa železnic, státní organizace, postupem podle části prohlášení o dráze odporující zákonu o dráhách do uplynutí lhůty, po jejímž uplynutí byla tato část prohlášení o dráze posléze podle § 34e odst. 3 zákona o dráhách prohlášena za nepoužitelnou, spáchala přestupek, ačkoliv jinak skutkovou podstatu přestupku Správa železnic, státní organizace, naplnila. 10. Ve třetím žalobním bodu žalobkyně namítá, že nebyla splněna podmínka společenské škodlivosti přestupku. 11. Žalovaný neprokázal přímou souvislost mezi celkovou výší inkasované ceny za užití dráhy a posuzovaným domněle deliktním jednáním žalobkyně. Žalovaný proto nemůže bez dalšího dovozovat, že celková částka 8, 82 mil. Kč, zaplacená ve sledovaném období dohromady všemi uživateli dráhy coby poplatek za užití dráhy, zvyšuje závažnost jednání žalobkyně, jelikož by této výše dosáhla cena celkově zaplacená za užití dráhy ve sledovaném období, i kdyby byla cena vybírána jiným způsobem, který by podle žalovaného nepředstavoval přestupek. 12. Pokud by se skutečně jednalo o přestupek, od celkové výše inkasované ceny za užití dráhy by měly být odečteny následující částky: a) cena za užití dráhy hrazená Správou železnic, která ačkoliv ve sledovaném období dráhu žalobkyně užívala, není dopravcem, který by na dráze provozované žalobkyní provozoval drážní dopravu uspokojující přepravní potřeby třetích osob. b) cena za užití dráhy hrazená žalobkyní, neboť se nelze důvodně domnívat, že by žalobkyně v postavení provozovatele diskriminovala sama sebe jako dopravce. c) cena za užití dráhy hrazená společností ČD Cargo, a.s., neboť se nelze důvodně domnívat, že by žalobkyně diskriminovala svou dceřinou společnost. 13. Ust. § 2 odst. 12 ani § 32 odst. 3 zákona o dráhách způsob výběru platby za užití dráhy nikde nestanoví. Nelze proto tvrdit, že výběr ceny za užití dráhy hrazený žalobkyní na základě interní žádostí o úhradu zvyšuje závažnost přestupku. 14. Žalovaný rovněž neprokázal, zda, a pokud ano, jak došlo posuzovaným postupem žalobkyně k ohrožení hospodářské soutěže mezi dopravci. Žalovaný zejména neprokázal, že by posuzovaným postupem žalobkyně, pokud by se skutečně jednalo o přestupek, skutečně k diskriminaci ostatních dopravců, uspokojujících přepravní potřeby třetích osob, došlo. Žalovaný nikde neprokázal, že by došlo ke zvýhodnění žalobkyně např. tím, že by se v případě různých dopravců ve srovnatelném postavení jednalo o různé ceny nebo platební termíny. 15. V