9 Afs 13/2008 — Nejvyšší správní soud

3 Af 13/2021- 63 - text 15 3Af 13/2021 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudkyň Mgr. Ivety Postulkové a JUDr. Petry Kamínkové ve věci žalobkyně: KEDER s.r.o., IČO: 278 63 549 sídlem Magistrů 168/2, 140 00 Praha 4 zastoupená zmocněncem JUDr. A. I., bytem X proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 6. 2021, č. j. 25507/21/41453-712140 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení shora označeného rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství (dále jen „žalovaný“ nebo „odvolací orgán“), jímž žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (dále jen „správce daně“ nebo prvostupňový orgán“) č. j. 4697218/21/2004-80542-110411 ze dne 19.5.2021, vydané podle ust. § 167 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“) ve spojení s ust. § 103 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty" či „ZDPH“). 2. Prvostupňovým rozhodnutím, zajišťovacím příkazem, byla správcem daně uložena žalobkyni povinnost, aby okamžikem vydání zajišťovacího příkazu zajistila úhradu dosud nestanovené daně z přidané hodnoty (dále též „DPH“) za zdaňovací období březen 2021 (dále jen „předmětné období“) složením jistoty v celkové výši 858 934 Kč na depozitní účet správce daně. 3. Žalobkyně napadá rozhodnutí odvolacího i prvostupňového orgánu a to pro nezákonnost, neboť v daném případě nebyly splněny zákonné podmínky k vydání zajišťovacích příkazů dané ust. § 167 daňového řádu. 4. Námitky žalobkyně uvedené v žalobě a jejím doplnění lze rozdělit do následujících žalobních bodů: 5. V prvním žalobním bodu namítá žalobkyně, že nebyly splněny zákonné předpoklady pro vydání zajišťovacího příkazu, a přitom z § 167 daňového řádu vyplývá, že při vydání zajišťovacího příkazu musí existovat nejen odůvodněná obava,(i) že daň bude v budoucnosti stanovena a zároveň, (ii) že v době její vymahatelnosti bude nedobytná nebo bude její vybrání spojeno se značnými potížemi, ale zároveň hrozí (iii) nebezpečí z prodlení. 6. Ve druhém žalobním bodu brojí žalobkyně proti závěru ohledně pravděpodobnosti budoucího stanovení daně, především nesouhlasí s údajnou existenci podvodného řetězce a uvedením nestandardních okolností, kdy správce daně pominul posouzení, zda se jedná o náhodné či vědomé zapojení do podvodného řetězce. Žalobkyně zdůraznila, že obchodovala výlučně se společnostmi S.I.C. real, s.r.o. a COMINOSTAR, s.r.o., a o jiných účastnících v řetězci nic nevěděla. Obě společnosti si jako obvykle prověřila v dostupných veřejných rejtřících (obchodní rejstřík, živnostenský rejstřík, mfcr nespolehlivý plátce DPH - informace GFŘ, resjtřík firem-kruzy.cz atd.). Podle žalobkyně údajné nestandardní okolnosti jsou zcela obecná zjištění jako, že jsou tu virtuální sídla, nebo že společnosti nemají své webové stránky. Tyto tvrzené skutečnosti nejsou dostačující a relevantní pro závěr o vědomé účasti žalobkyně na daňovém podvodu, a proto ani nemůže být splněna podmínka důvodného předpokladu stanovení daně v budoucnu. Tvrdí-li správce daně, že žalobkyně je tzv. „garážová firma“, žalobkyně uvádí, že má sídlo v objektu, kde bydlí a sídlí její daňový a účetní poradce - AUDIS, s.r.o. Na domě je označená poštovní schránka, dále má žalobkyně pronajaty kancelářské a nebytové prostory - na adrese Magistrů 1275/13, a má provozovnu v Čechově ulici 437 v Benešově, kde jsou její pracovníci. V neposlední řadě ji může správce daně zastihnout přes datovou schránku. 7. Ve třetím žalobním bodu upozorňuje žalobkyně na to, že posouzení ohledně plateb v hotovosti a ekonomické činnosti žalobkyně, není nesprávné. Žalobkyně na platbách v hotovosti nevidí nic nestandardního. Jedná se o obchodní praxi, která není nezákonnou a kterou lze rozumně vysvětlit. Neměla by tedy být bez dalšího důvodem pro správce daně o existenci přiměřené pravděpodobnosti, že daň bude v budoucnosti stanovena ve smyslu § 167 daňového řádu. Nadto zároveň byla bezhotovostně hrazena pouze část úplat za poskytnutá zdanitená plnění . I výplatu mzdy lze provádět na pracovišti v hotovosti a v pracovní době (§ 142 a § 143 zákoníku práce). 8. Ve čtvrtém žalobním bodu namítá žalobkyně, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s konstantní judikaturou, podle níž není rozhodující pouze okamžitý stav prostředků daňového subjektu, ale je třeba posuzovat celkovou ekonomickou situaci a její vývoj, který může ohrozit vybrání v budoucnu stanovené daně, ale může naopak vést i k získání prostředků k úhradě v budoucnu splatné daně, resp. správce daně účelově pominul, že žalobkyně bude mít v budoucnosti dostatek prostředků nejen na úhradu případné budoucí daně, ale i na další rozvoj svého podnikání. V navazující exekuci byla dlužná částka vymožena srážkou z bankovních účtů žalobkyně v řádu několika dnů, tedy v podstatě obratem. Žalobkyně k tomu dodává, že pokud by správce daně nepřistoupil k vydání zajišťovacího příkazu, mohla by bez potíží daň uhradit, popř. požádat o posečkání se zaplacením daně či rozložení úhrady splátek. Z judikatury Nejvyššího správního soudu rovněž vyplývá, že soud musí odmítnout přístup, kdy zajišťovací příkaz může vydáván ihned poté, co byly zjištěny jakékoliv nesrovnatelnosti v plnění daňových povinností daňového subjektu, a to s odůvodněním, že zde důvodná obava, že bude daň v budoucnu stanovena a fakticky bude daň s ohledem na její výši a současnou majetkovou situaci možná obtížněji vymahatelná, přičemž zatím daňový subjekt nějakým majetkem disponuje. 9. V pátém žalobním bodu nesouhlasí žalobkyně s posouzením hrozícího nebezpečí z prodlení, neboť správce daně existenci nebezpečí z prodlení odůvodnil dvěma stejnými argumenty, které použil pro odůvodnění splnění podmínek podle § 167 odst. 1 daňového řádu. Dle žalobkyně správce daně opomněl, že účelem vydaného exekučního příkazu je uspokojení daňového dluhu a ne ochromení činnosti či zánik daňového subjektu. 10. V šestém žalobním bodu žalobkyně připomíná, že dle judikatury Nejvyššího správního soudu při volbě procesních nástrojů k vynucení povinnosti stanovené zajišťovacím příkazem musí správce daně respektovat princip proporcionality a zohlednit specifickou povahu a účel zajišťovacích příkazů. Daňovou exekuci bezprostředně navazující na vydání okamžitě vykonatelného zajišťovacího příkazu je nutno vnímat jako nejzazší prostředek k vynucení povinnosti stanovené zajišťovacím příkazem, jehož užití musí odůvodňovat konkrétní okolnosti případu. 11. Žalovaný v písemném vyjádření navrhl žalobu zamítnout. Odkázal na napadené rozhodnutí, neboť námitky žalobkyně jsou částečně totožné. 12. K námitkám v prvním žalobním bodu uvedl, že správce daně v zajišťovacím příkazu a následně i žalovaný v napadeném rozhodnutí popsali jednoznačně skutečnosti týkající se přiměřené pravděpodobnosti, že daň bude v budoucnu stanovena, i skutečnosti svědčící obavě, že v daném případě bude daň v době její vymahatelnosti nedobytná nebo ji bude možné vybrat jen se značnými obtížemi. Z tohoto důvodu nelze souhlasit s tvrzením žalobkyně, že by nebylo postaveno najisto splnění zákonných podmínek pro vydání zajišťovacího příkazu. I když žalobkyně popírá závěry správce daně, které jej vedly k vydání zajišťovacího příkazu, sama svá tvrzení nijak nevysvětluje. Jedná se tak pouze o obecné, ničím nepodložené konstatování, které nijak nevyvrací pochybnosti správce daně, resp. žalovaného. 13. K námitkám ve druhém žalobním bodu uvedl žalovaný, že zapojení žalobkyně do obchodních transakcí zasažených chybějící daní je podrobně rozebráno v bodě 3. v odůvodnění napadeného zajišťovacího příkazu, v bodě 3.1 jsou popsány články řetězce, v bodě 3.2 je identifikována chybějící daň v rámci fakturačního řetězce, v bodě 3.3 jsou pak popsány i nestandardnosti detekované v rámci fakturačního řetězce. Předpoklad budoucího stanovení daně spočíval zejména na zjištěních z vyhledávací činnosti správce daně, kdy žalobkyni nebyla kladena k tíži vědomost o chybějící dani ani zjištění týkající se nepřímých dodavatelů či zjištění známých správci daně. Z uvedených zjištění vyplývá, že žalobkyně nebyla dostatečně obezřetná a ignorovala u svého dodavatele tzv. objektivní okolnosti detekující možnost zasažení obchodování podvodem na dani, a je pravděpodobné, že v nalézacím řízení neprokáže svou dobrou víru, že o podvodu nevěděla ani vědět nemohla. Specifikované skutečnosti o opakovaném zapojení žalobkyně do obchodních transakcí zasažených podvodem, nasvědčují tomu, že žalobkyně ve vztahu k dotčeným přijatým zdanitelným plněním nebyla pouhým náhodným účastníkem detekovaných podvodných řetězců, ale lze důvodně předpokládat, že musela mít o možné existenci podvodu na dani přinejmenším pochybnosti. 14. Žalovaný nesouhlasí ani s tvr