5 A 114/2019

Žalobce dne 10. 12. 2018 požádal žalovaného podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění účinném do 31. 7. 2020, o poskytnutí usnesení ze dne 14. 9. 2017, č. j. ČTÚ-56289/2017-634. Toto usnesení žalovaný žalobci poskytl částečně anonymizované a po urgenci vydal rozhodnutí ze dne 10. 1. 2019, č. j. ČTÚ-67 965/2018-634/II. vyř. – ŠeJ, kterým odmítl poskytnout informace o jménu navrhovatele, jeho bydlišti, značky reklamace a předmětu reklamace. Předseda Rady žalovaného k podanému rozkladu rozhodnutím ze dne 13. 2. 2019, č. j. ČTÚ-4 850/2019-603, zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil se závazným právním názorem, dle kterého měl žalovaný poskytnout žalobci informaci o předmětu reklamace a značky reklamace. Žalovaný následně vydal rozhodnutí ze dne 18. 6. 2019, č. j. ČTÚ-67 965/2018-634/III.vyř.-KrM, kterým odmítl poskytnout informace o jménu a bydlišti navrhovatele a číslu reklamace. Požadované usnesení již s neanonymizovaným předmětem reklamace žalobci poskytl. V odůvodnění uvedl, že se odchýlil od právního názoru předsedy Rady žalovaného a neposkytl údaje i o čísle reklamace, jelikož se v mezidobí změnila správní praxe předsedy. Žalovaný nevěděl, zda je či není žalobce zaměstnancem České pošty. Byl-li by žalobce zaměstnancem České pošty, poskytnutím čísla reklamace by mohl identifikovat navrhovatele. Proti danému rozhodnutí podal žalobce rozklad, o němž rozhodl předsedy Rady žalovaného v záhlaví uvedeným rozhodnutím (nyní žalobou napadené rozhodnutí). Předseda Rady žalovaného pouze přistoupil k formulační změně výroku rozhodnutí žalovaného, jež však neměla žádný dopad na rozsah poskytnutých informací.

V žalobou napadeném rozhodnutí se předseda rozsáhle věnoval důvodu, proč nebylo možné poskytnout údaj o jméně a bydlišti navrhovatele. K údaji o čísle reklamace uvedl, že toto číslo je poskytovatelem poštovní služby přiřazováno konkrétní osobě, je tedy identifikovatelná na základě tohoto čísla. K identifikaci pouze na základě poskytnutí požadovaného usnesení nedojde. Ke změně právní praxe uvedl, že byla aplikovaná zásada „A posterior derogat priori“, tedy že později účinný má přednost před dřívějším názorem.

Žalobce v podané žalobě uvedl, že ponechává na posouzení soudu, zda je možné aplikovat zásadu Lex posterior derogat priori i v případě dvou navzájem si odporujících pravomocných rozhodnutí učiněných pokaždé v jiném řízení. Dle žalobce napadené rozhodnutí neobsahuje odůvodnění, proč bylo nutné anonymizovat údaj o číslu reklamace.

Tomu, aby třetí osoba dokázala identifikovat z čísla reklamace navrhovatele, brání zákonná povinnost České pošty utajovat chráněnou osobu. Žalobce nesouhlasil s názory předsedy Rady žalovaného, že by některý z pracovníků České pošty mohl z čísla reklamace zveřejněného poskytnutým usnesením dohledat navrhovatele a i údaj o tom, kdo byl odesílatelem a adresátem. S těmito názory žalobce nesouhlasil, jelikož vycházejí z předpokladu, že by se o osobních údajích dozvěděli pracovníci České pošty, kteří však již k těmto údajům přístup mají na základě pracovního zařazení. Této znalosti přitom nesmějí využívat k soukromým účelům. Pro posouzení anonymizace je dle žalobce důležité, zda se o totožnosti chráněné osoby mohou dozvědět třetí osoby. Byla-li by argumentace předsedy Rady žalovaného správná, znamenalo by to, že vyšší soudy porušují právní řád, jelikož neanomyzují jednací číslo, pod kterým probíhalo řízení u nižších soudů. Pak však může např. pracovník podatelny nižšího soudu na základě jednacího čísla zjistit, které fyzické osoby se týkalo zveřejněné rozhodnutí o dovolání, kasační stížnosti, či ústavní stížnosti.

V žalobě dále namítá, že již v rozkladu ze dne 28. 6. 2019 uvedl, že znalost čísla reklamace pro něj není stěžejní. Podstatné pro něj je, aby žalovaný a předseda Rady žalovaného při realizaci jeho ústavního práva na informace respektovali zákon a soudní judikaturu. Je nepřijatelné, aby žalovaný svévolným a nezákonným jednáním porušoval toto ústavní právo.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě setrval na názoru, že číslo reklamace je osobní údaj způsobilý identifikovat subjekt takového údaje – účastníka poštovní smlouvy. Jelikož nebyl dán souhlas od subjektu daného údaje, byly splněny zákonné důvody pro částečné odmítnutí žádosti o informace.

Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) v souladu s § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobcem vymezených námitek, vycházel při tom v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování předsedy Rady žalovaného a shledal, že žaloba není důvodná. O věci rozhodl bez jednání, jelikož s takovým postupem žalobce i žalovaný vyjádřili souhlas, resp. nevyjádřili nesouhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (§ 51 odst. 1 s. ř. s.).

Městský soud na úvod poznamenává, že žalobce sice v žalobě zmínil, že se žalovaný neřídil pravomocným rozhodnutím nadřízeného orgánu, ale dále již pouze „ponechal“ na úvaze soudu, zda je možné zásadu Lex posterior derogat priori aplikovat i v případě dvou navzájem si odporujících pravomocných rozhodnutí učiněných v jiných řízení. V replice k vyjádření žalovaného pak jen upozornil, že se k této skutečnosti žalovaný nevyjádřil. Takto vznesenou námitku však nelze považovat za projednatelný žalobní bod. K formulaci žalobních bodů se podrobně vyjádřil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005-58, č. 835/2006 Sb. NSS, v němž mj. uvedl: „Žalobce je tedy povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti.“ Žalobce v žalobě k této námitce nijak nespecifikuje, z jakého důvodu byl dle jeho názoru postup správních orgánů nezákonný a vadný. Městský soud vázán žalobními body (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) nemůže za žalobce domýšlet argumentaci a důvody, proč považuje určitou úvahu orgánů veřejné správy za nezákonnou. Touto námitkou se tak soud nezabývá, jelikož nejde o řádně vznesený žalobní bod.

Obdobně velice povrchně žalobce namítal, že napadené rozhodnutí předsedy Rady žalovaného neobsahuje zdůvodnění, proč je nutné anonymizovat údaj o čísle reklamace. Vzápětí však sám v žalobě uvedl, že podle předsedy Rady žalovaného by některý z pracovníků České pošty mohl z čísla reklamace zveřejněného poskytnutým usnesením dohledat navrhovatele a i údaj o tom, kdo byl odesílatelem a adresátem. Žalobce si tak odporuje, když na jednu stranu tvrdí, že rozhodnutí neobsahuje odůvodnění a na druhou stranu s ním následně polemizuje. Tato námitka tak není důvodná.

Soud se dále zabýval účelem žádosti na poskytnutí informace.

Zjišťování účelu žádosti o informace není českému právnímu prostředí cizí. V nálezu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1378/16 (N 188/87 SbNU 77), Ústavní soud dovodil, že pro poskytnutí informací o platu a odměnách zaměstnance musí být splněny 4 podmínky, přičemž jednou z nich je posuzování účelu vyžádání informací. Obdobně i Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ze dne 8. 11. 2016, ve věci Maďarského helsinského výboru proti Maďarsku, č. 18030/11 (dostupné na hudoc.echr.coe.int ), při výkladu článku 10 (svoboda projevu) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, uvedl, že při posuzování, zda poskytnout informaci, se posuzuje účel žádosti o poskytnutí informace, který musí souviset s dalším výkonem svobody projevu žadatele, resp. povaha informace musí souviset s diskuzí o věcech veřejného zájmu. Evropský soud pro lidská práva úzce spojuje pozitivní závazek státu v oblasti práva na informace s výkonem svobody projevu, ke kterému mají dané informace sloužit (viz BARTOŇ, Michal, HEJČ, David. Čl. 17 [Svoboda projevu a právo na informace]. In: HUSSEINI, Faisal, BARTOŇ, Michal, KOKEŠ, Marian, KOPA, Martin a kol. Listina základních práv a svobod. 1. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2021, marg. č. 68.).

Žalobce v přípisu ze dne 17. 12. 2018 adresovaný žalovanému mimo jiné uvedl, že „dost dobře jsem nepochopil, proč Váš odbor nejprve od navrhovatele požadoval ryze formální doplnění návrhu (datum jeho narození) a teprve poté, co ho navrhovatel doplnil, vyžadoval od něho úhradu správního poplatku. Opravdu nechápu, proč oba požadavky neuplatnil správní orgán současně, nemluvě již o tom, že navrhovatel datum narození doplnil 26.9.2017, k úhradě správního poplatku byl však vyzván až 16.10.2017. […] V předmětném usnesení, jehož kopii jste mi nyní zpřístupnili, jsem doufal nalézt vysvětlení tohoto podivného způsobu vedení řízení. Nenalezl jsem ho tam však; můj závěr o neobyčejné liknavosti Vašeho odboru při vedení řízení se bohužel potvrdil.“ Z uvedeného plyne, že žalobce požadoval poskytnutí informace kvůli jeho odůvodnění, aby zjistil, z jakého důvodu žalovaný přistoupil ke shora vytýkaným procesním úkonům. Toho se mu poskytnutím daného usnesení i s anonymizovaným číslem reklamace dostalo. To, že byl žalobce uspokojen a znalost čísla reklamace pro něj není podstatná, potvrdil i v podaném rozkladu ze dne 28. 6. 2019. V tomto rozkladu uvedl, že „znalost značky (čísla) reklamace není sice pro mne stěžejní, stěžejní však pro mne je, aby Český telekomunikační úřad (odbor 634 i nadřízený orgán) při rozhodování o realizaci mého ústavního práva na informace respektoval jak zákon, tak i rozhodnutí SDEU. Je absolutně nepřijatelné, aby nadřízený orgán svévolným a nezákonným jednáním porušoval, a to dokonce vědomě, toto mé ústavní právo.“ Toto zopakoval i v podané žalobě.

Z uvedeného podle městského soudu plyne, že poskytnutým usnesením byl naplněn účel podané žádosti o informace. Domáhá-li se žalobce soudní cestou zveřejnění i dalších informací, které však, jak sám uvádí, nepotřebuje a nevyžaduje a účelu jeho žádosti bylo bez dalšího naplněno, nepovažuje takový postup městský soud za legitimní způsob uplatňování práva. Dle soudu se dokonce jedná o zneužití práva, kterému soudy nemají poskytovat ochranu. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004-48, č. 869/2006 Sb. NSS, je totiž zneužitím práva „situace, kdy někdo vykoná své subjektivní právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené […] Výkonu práva, který je vlastně jeho zneužitím, proto soud neposkytne ochranu.“ (obdobně viz i rozsudek kasačního soudu ze dne 4. 5. 2011, č. j. 1 As 27/2011-81, č. 2452/2012 Sb. NSS).

Přestože původně podaná žádost o informace byla dle městského soudu v souladu s právem žalobce na informace, tomuto právu bylo vyhověno, účel podané žádosti byl splněn, a další setrvání na dožadování se zveřejnění i částí informace, jež není pro účel podané žádosti podstatná, již je s právem na informace v rozporu. Aniž by tak soud přezkoumával, zda žalovaný správně či nesprávně neposkytl žalobci i číslo reklamace, dospěl k závěru, že žaloba žalobce je zneužitím práva, kterému není možné poskytnout soudní ochranu. Z toho důvodu soud jeho žalobu zamítl jako nedůvodnou.

Městský soud neseznal žalobu jako celek důvodnou, proto z výše uvedených důvodů žalobu zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce v řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, nevznikly v řízení žádné náklady nad rámec jeho úřední povinnosti, proto mu soud podle § 60 odst. 7 s. ř. s. náhradu nákladů řízení nepřiznal.