2 Ads 58/2003 — Nejvyšší správní soud

6 A 53/2021- 56 - text 15 6 A 53/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D. a JUDr. Naděždy Treschlové ve věci žalobce proti žalovanému Ing. D. P., Ph.D., insolvenční správce sídlem X zastoupený advokátem Mgr. Tomášem Doležilem Ph.D., LL.M. Eur sídlem Ovocný trh 573/12, Praha 1 Ministerstvo spravedlnosti sídlem Vyšehradská 16, Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí ministryně spravedlnosti ze dne 18. 3. 2021, č.j. MSP-116/2020-ODKA-ROZ/5 takto: I. Rozhodnutí ministryně spravedlnosti ze dne 18. 3. 2021, č.j. MSP-116/2020-ODKA-ROZ/5, a rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 11. 2020, MSP-14/2018-OINS-SRIS/10, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 13.200 Kč, a to k rukám zástupce žalobce advokáta Mgr. Tomáše Doležila, Ph.D., LL.M. Eur. Odůvodnění: Základ sporu 1 Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí ze dne 18. 3. 2021, č.j. MSP-116/2020-ODKA-ROZ/5 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým ministryně spravedlnosti (dále jen „žalovaný“, přičemž jako žalovaný je v tomto rozsudku označován i správní orgán 1. stupně, nemá-li odlišení význam pro kontext odůvodnění) zamítla žalobcův rozklad, podaný proti rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (dále jen „správní orgán 1. stupně“), ze dne 19. 11. 2020, MSP-14/2018-OINS-SRIS/10 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byl žalobce shledán vinným ze spáchání přestupku podle § 36b odst. 1 písm. i) zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích (dále jen „ZIS“), ve spojení s § 40 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „IZ“). 2 Uvedeného přestupku se žalobce podle správních rozhodnutí dopustil tím, že v řízení sp.zn. KSPA 53 INS 16156/2017 dne 11. 10. 2017 v provozovně na adrese X (dále též „provozovna č. 1“) za sebe nechal vykonávat funkci paní S. V. a pana M. Č., tedy osoby, které jej zastupovaly na základě udělené plné moci, a v řízení sp.zn. KSPH 72 INS 18373/2017 dne 30. 1. 2018 v provozovně na adrese X (dále též „provozovna č. 2“) za sebe nechal vykonávat funkci pana L. K., který byl zároveň zaměstnancem společnosti Insolvence 2008 a.s., tedy třetího subjektu, přičemž současně v době úředních hodin tento zaměstnanec vykonával činnost pro nejméně 26 insolvenčních správců a funkci přinejmenším pro 6 insolvenčních správců, v rámci jejichž řízení měl přístup k dokladům, na jejichž základě byl sestaven seznam přihlášených pohledávek, jakož i k dalším dokumentům, tedy žalobce opakovaně porušil povinnost postupovat při výkonu funkce svědomitě a s odbornou péčí a vykonávat funkci insolvenčního správce osobně nebo prostřednictvím zaměstnanců svých či zaměstnanců dlužníka. Žalobci bylo uloženo napomenutí. Žaloba 3 Žalobce v podané žalobě namítal ohledně svého zastoupení v provozovně č. 1, že z ust. 40 odst. 3 IZ nevyplývá povinnost insolvenčního správce vykonávat veškeré činnosti spojené s výkonem funkce insolvenčního správce pouze osobně nebo prostřednictvím zaměstnanců svých nebo dlužníkových. Připomněl, že vytčené skutky se staly před účinností novely IZ a je na ně tedy nezbytné aplikovat IZ ve znění účinném do 31. 5. 2019. V tomto ohledu namítl i rozpor s judikaturou, která aprobuje smluvní zastoupení jako způsob zajištění výkonu funkce insolvenčního správce; citoval z judikatury Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu. Měl za to, že žalovaný vykládá ust. 40 odst. 3 IZ v rozporu s cílem zákonodárce. Dle žalobce umožňuje-li zákon insolvenčnímu správci „pověřit svého zaměstnance i zaměstnance dlužníka, aby za něho jednal v soudních a jiných řízeních“, neznamená to, že mezi taková „jiná řízení“ počítá i insolvenční řízení samotná. Také z komentářové literatury, na kterou žalobce odkázal, vyplývá, že těmito jinými řízeními jsou myšlena například řízení daňová a obdobná správní řízení. Podle žalobce ust. § 40 IZ neupravuje způsob výkonu funkce insolvenčního správce, ale způsob jednání insolvenčního správce za dlužníka a procesní legitimaci insolvenčního správce. Ani ve vztahu k těmto řízením ovšem není dána povinnost jednat výhradně osobně nebo prostřednictvím zaměstnance svého nebo dlužníkova, v IZ ve znění do 31. 5. 2019 není nikde stanovena povinnost výhradně osobního výkonu funkce insolvenčního správce, a nelze tedy dovozovat z možnosti nechat se v určitých řízeních zastoupit zaměstnancem svým nebo dlužníkovým, že jde o jediný možný způsob zastoupení. I kdyby mělo toto ustanovení dopadat i na samotné insolvenční řízení, nebylo by možné jej vykládat tak, že by insolvenční správce nemohl pro žádnou činnost s ním související (včetně základního zajištění chodu provozovny) využít jinou osobu než svého zaměstnance nebo zaměstnance dlužníka. I kdyby pak žalobce připustil, že výklad žalovaného je správný, pak by bylo nezbytné aplikovat ústavní zásadu „in dubio pro libertate“, podle které je-li k dispozici více výkladů veřejnoprávní normy, je třeba volit ten, který vůbec, resp. co nejméně, zasahuje do toho kterého základního práva či svobody. V souladu s touto zásadou by musel být upřednostněn výklad, který možnosti zastoupení insolvenčního správce jinými subjekty rozšiřuje a nikoli zužuje. Neexistuje-li zákonné pravidlo, které by žalobci zakazovalo pověřit určitými činnostmi souvisejícími s výkonem funkce insolvenčního správce osoby odlišné od vlastního zaměstnance nebo zaměstnance dlužníka, nemohl se žalobce ani dopustit jeho porušení. V tomto ohledu žalobce namítl, že pan M. Č. byl pověřen pouze k jednoduchým administrativním činnostem, jako je přebírání poštovních zásilek, nebo umožnění nahlédnutí do seznamu přihlášených pohledávek na základě konkrétního pokynu žalobce a pod jeho přímou kontrolou a s úzce omezeným přístupem k informacím v insolvenčních řízeních vedených žalobcem. Žalobce je proto přesvědčen, že řádný výkon jeho funkce nebyl ohrožen. Zdůraznil zásadu „nullum crimen, nulla poena sine lege“, k níž v souvislosti se správním trestáním insolvenčních správců citoval z judikatury Nejvyššího správního soudu. 4 Ohledně svého zastoupení v provozovně č. 2 žalobce namítl nepodloženost závěrů žalovaného o tom, že byl-li pan L. K. současně zaměstnancem dalších insolvenčních správců a společnosti Insolvence 2008, pak nebyl schopen pro žalobce řádně plnit práci na základě dohody o provedení práce, nemohl dodržet svou povinnost mlčenlivosti, ani povinnost nahlásit žalobci případný střet zájmů. Žalovaný nesprávně vychází z předpokladu, že pan L. K. měl přístup k podkladům ve všech žalobcem vedených řízeních. Žalobce objasnil, že při kontrole v provozovně č. 2 (tak jako při kontrole v provozovně č. 1) bylo umožnění nahlédnutí do seznamu přihlášených pohledávek zajištěno totožným způsobem tak, že v případě, kdy bylo o takové nahlédnutí kýmkoli požádáno, zavolal zaměstnanec nejprve žalobci, který osobně posoudil a rozhodl, zda má být nahlédnutí umožněno. Až pokud rozhodl, že ano, vygeneroval zaměstnanci údaje pro jednorázový, časově omezený přístup pouze ke konkrétní složce. Obdobným způsobem byla zajištěna možnost nahlédnutí do seznamu přihlášených pohledávek také u ostatních insolvenčních správců, pro které vykonával žalobcův zaměstnanec totožnou práci. Pro žalobce je ovšem logicky rozhodující pouze to, zda jeho zaměstnanci plní řádně své pracovní úkoly ve vztahu k němu. Jelikož tak vždy činili, neměl důvod se jakkoli zabývat tím, zda mají ještě další pracovněprávní závazky. Vzhledem k popsanému procesu, jakým bylo nahlížení do seznamů přihlášených pohledávek žalobcem zajišťováno, žalobce vykonával přímý dohled nad výkonem práce svých zaměstnanců, když ti ani nemohli umožnit nahlédnutí do jakýchkoli dokumentů bez žalobcova konkrétního a výslovného pokynu, ani k takovým dokumentům sami neměli přístup. Podstatný je podle žalobce také charakter této činnosti, kdy to není žalobcův zaměstnanec, kdo zcela samostatně umožňuje nahlédnutí do seznamu přihlášených pohledávek. Rozhodnutí o povolení nahlédnout do seznamu a následné zpřístupnění dokumentů činí vždy osobně přímo žalobce a jeho zaměstnanci pouze fyzicky zprostředkovávají samotné nahlédnutí. V kombinaci s tím, že byli žalobcovi zaměstnanci vždy bezúhonnými osobami, které byly řádně zaškoleny a kontrolovány, je žalobce přesvědčen, že mu v tomto ohledu nelze vytýkat jakékoli pochybení či nedbalost. Žalobce odmítl, že by pro vysoké množství řízení, ve kterých měli žalobcovi zaměstnanci vykonávat práci i pro jiné insolvenční správce, nemohla být dohoda o provedení práce řádně plněna. Žalobcovi zaměstnanci plní své pracovní úkoly v podobě zprostředkování nahlédnutí do seznamu přihlášených pohledávek pouze ve vztahu k řízením, ve kterých je nahlédnutí vyžádáno. Žalobce přitom je schopen vyhodnotit časovou náročnost práce, kterou jeho zaměstnanci musí v rámci úředních hodin pokrýt, a na základě toho i kvalif