6 Ads 77/2022 — Nejvyšší správní soud

6 Ad 3/2021- 58 - text 8 pokračování 6Ad 3/2021 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové ve věci žalobce: M. O., nar. X, bytem X, zastoupen JUDr. Vítem Rybářem, advokátem, se sídlem 28. října 1610/95, Ostrava, proti žalované: Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3, IČ: 411 97 518, o žalobě proti rozhodnutí Rozhodčího orgánu žalované ze dne 7. 1. 2021, č.j. RO/2983/20/Hud, sp.zn. S-ZP-VZP-20-0455491-T729, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [1] Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Rozhodčího orgánu Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky ze dne 7. 1. 2021, č.j. RO/2983/20/Hud, sp.zn. S-ZP-VZP-20-0455491-T729 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti usnesení Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, Regionální pobočky Ostrava, pobočky pro Moravskoslezský, Olomoucký a Zlínský kraj ze dne 5. 11. 2020, č.j. VZP-20-04729570-T729 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), jímž bylo podle ustanovení § 66 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zastaveno řízení ve věci žádosti žalobce o náhradu nákladů vynaložených na zdravotní služby poskytnuté v zahraničí jeho otci ve výši 8.981,40 EUR, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. [2] Žalobce v podané žalobě uvedl, že dne 20. 10. 2020 podal u žalované žádost o náhradu nákladů vynaložených na zdravotní služby v zahraničí (Německo) poskytnuté jeho otci J. O., nar. X, zem. X (dále jen „pojištěnec“). Uvedl, že pojištěnec uhradil za léčbu celkem 8.981,40 EUR. Uvedl, že byl již během léčby svého otce v kontaktu s revizní lékařkou žalované, paní MUDr. H. B., která mu sdělila, že VZP hradí i přípravky, které zatím nemají stanovenou úhradu Státním úřadem pro kontrolu léčiv (dále jen „SÚKL“), pokud je léčba doporučena ošetřujícím lékařem a podpořena studiemi podporující účinnost daného preparátu. Dále uvedl, že mu bylo ze strany žalované doporučeno, aby žádost o náhradu nákladů byla podána, jakmile skončí dědické řízení. [3] K důvodu zastavení řízení, tj. že žádost byla podána neoprávněným subjektem, namítal, že pojištěnec v době léčby jako těžce nemocný nebyl ve stavu, aby mohl žádost o refundaci podat sám. Navíc nevlastnil ani bankovní účet. Na základě dohody s pojištěncem proto žalobce léčbu uhradil za něj. [4] Dále namítal, že mu náleží právo na náhradu nákladů vynaložených na zdravotní služby v zahraničí. Vyslovil proto nesouhlas s tvrzením žalované, že není osobou aktivně legitimovanou k podání žádosti o refundaci dle ustanovení § 14 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění rozhodném (dále jen „ZVZP“), neboť žádost o refundaci může podat pouze osoba pojištěnce. Namítal, že právní úprava výslovně nevylučuje, aby takové právo mohlo přejít na dědice. Ostatně i sama žalovaná žalobci poradila, aby s podáním žádosti vyčkal do rozhodnutí o dědickém řízení, resp. i v napadeném rozhodnutí konstatovala, že posuzovala, zda na něj nárok či pohledávka nepřešla. Dále uvedl, že dědictví po pojištěnci bude dodatečně projednáno – v rámci dodatečného řízení o dědictví pak bude určeno, že na žalobce jako na dědice pojištěnce přešlo právo na plnění vůči žalované a že dědic má pohledávku vůči žalované jako jeho právní nástupce. Žalobce v tomto směru žalované vytkl, že svůj závěr nepodepřela odkazy na příslušná právní ustanovení, popř. soudní rozhodnutí. Rovněž pak namítal, že jeho žádost nebyla přezkoumávána ani po medicínské stránce. Uzavřel, že skutečnost, že úmrtím pojištěnce se navždy uzavírá možnost řešit spory mezi pojištěncem a zdravotní pojišťovnou, je značně nespravedlivá a v rozporu s dobrými mravy. [5] Z uvedených důvodů žalobce navrhoval, aby soud zrušil jednak žalobou napadené rozhodnutí, jednak rozhodnutí prvostupňové. [6] Žalovaná v písemném vyjádření k podané žalobě navrhovala její zamítnutí. Uvedla, že v předchozím správním řízení bylo na základě žádosti možné přiznat určité právo pouze přímo pojištěnci; žádné jiné osobě v rámci obdobného správního řízení nejsou zakládána, měněna či rušena nebo závazně určována práva a povinnosti. Dále uvedla, že řízení o náhradě nákladů vynaložených na zdravotní péči v zahraničí je zvláštním správním řízením opírajícím se nejen o ustanovení § 14 ZVZP, ale zejména o ustanovení obsažená v přímo použitelných předpisech EU. Na základě předpisů je žádost oprávněn podat pouze pojištěnec, příp. jeho zplnomocněný zástupce, pokud prokáže, že náklady na zdravotní péči v zahraničí skutečně nesl, a zároveň pokud jsou splněny zákonné podmínky pro poskytnutí této náhrady. Následně se žalovaná podrobně věnovala popisu procesu tohoto řízení. Zdůraznila, že terminologie příslušných ustanovení poukazuje na nárok pojištěnce, který skutečně nesl náklady na veškeré věcné dávky. [7] K argumentaci ohledně přechodu práva na dědice žalovaná poukázala na závěry Nejvyššího správního soudu uvedené v rozsudku ze dne 23. 4. 2014, č.j. 6 Ads 99/2013-18. Uvedla, univerzální sukcese je základním principem dědického práva, který by se měl uplatňovat i v oblasti veřejného práva, nevylučuje-li to však výslovně zákon nebo nejedná-li se o práva či povinnost, u nichž by bylo možno dovodit vázanost na osobu zemřelého. V projednávaném případě se dle žalované právě o takové právo jedná. V této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2002, č.j 33 Odo 41/2001-38, jenž se týká nároku pojištěnce na náhradu nákladů a jeho případného přechodu na jinou osobu. Dále žalovaná zdůraznila, že se okamžikem úhrady pojištěncem absolvovaných zdravotních služeb v zahraničí rozhodně bez dalšího nestává jeho dlužníkem; tím se může stát až na základě pozitivního výsledku správního řízení (pravomocného rozhodnutí o náhradě nákladů). Dle žalované je tak nárok na náhradu nákladů pouze korektivem obecného principu dle čl. 31 Listiny základních práv a svobod, přičemž tento zůstává v rovině veřejného práva. Nárok na náhradu nákladů vynaložených na zdravotní péči v zahraničí tak dle žalované nelze přirovnávat k právu ve smyslu soukromého práva (např. k právu na náhradu škody), neboť jej nelze chápat jako dluh zdravotní pojišťovny, resp. pohledávku vůči ní, která by byla bez dalšího přenositelná na jiný subjekt. [8] Dále žalovaná odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2018, č.j. 9 Ads 308/2017-28, který v souvislosti s nároky v oblasti sociálního zabezpečení poukázal na rozdíl v pojmech „nárok na příspěvek na péči“ a „nárok na výplatu příspěvku na péči“. Uvedla, že ačkoliv nárok na příspěvek na péči nelze ztotožňovat s nárokem pojištěnce na náhradu nákladů zdravotní služby, tak je situace podobná v tom smyslu, že nárok náhradu nákladů vzniká dnem, kdy osoba naplní podmínky dané zákonem, náhrada však není pojištěnci poskytnuta automaticky bez dalšího, ale je mu poskytnuta až v případě, že si o náhradu požádá a je mu v řízení přiznána. Nárok na výplatu příspěvku pak dle Nejvyššího správního soudu může na rozdíl od nároku na příspěvek přejít na jiné subjekty. [9] Žalovaná dále poukázala na zákonný požadavek, který je zásadní pro samotný vznik nároku a který je v projednávaném případě nejasný, tj. o skutečnost, zda pojištěnec náklady na léčení v cizině skutečně vynaložil. Pokud pojištěnec tyto náklady skutečně nevynaložil, nemohl mu vzniknout nárok na jejich náhradu, což plyne ze zásady, že sám pojištěnec nárok na peněžní plnění ze zdravotního pojištění nemá. Dále uvedla, že nejedná v rozporu s životní realitou, kdy se skutečně může stát, že náklady na zdravotní péči v zahraničí za pojištěnce hradí jeho příbuzný nebo spolucestující. Uvedla, že individuálně posuzuje každý jednotlivý případ, vždy však trvá na tom, aby to byl pojištěnec, kdo v konečném důsledku nesl náklady za svou zdravotní péči, a komu mohou být tedy náklady nějakým způsobem nahrazeny. Uvedla, že tvrzení žalobce se v tomto směru neustále mění – v žádosti nejprve uvedl, že léčbu hradil sám; v e-mailu ze dne 6. 11. 2020 uvedl, že výpisy z účtu měl prokázat, že vše platil on, pokud by léčbu hradil otec, tak by šla do dědického řízení; v odvolání uvedl, že platbu poslal ze svého účtu, jelikož pojištěnec neměl účet, přičemž se mělo jednat o finanční prostředky pojištěnce, které mu se souhlasem pojištěnce poskytla manželka pojištěnce (matka žalobce); v žalobě pak opět uvedl, že na základě dohody s pojištěncem léčbu uhradil za něj. [10] Dále žalovaná uvedla, že úhrada nákladů léčení pojištěnce nebyla v rámci dědického řízení před vydáním usnesení Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 2. 9. 2020, č.j. 34 D 306/2020-46, vůbec řešena. Až dne 19. 4. 2021 podal žalobce k soudu návrh na zahájení řízení o dodatečném projednání dědict