5 As 126/2011 — Nejvyšší správní soud

8 Ad 6/2021- 57 - text 12 8 Ad 6/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobkyně proti žalované PharmDr. P. Č., nar. X, bytem X, zastoupena Mgr. Boženou Rochfalušiovou, advokátkou se sídlem Revoluční 764/17, 110 00 Praha 1 Česká lékárnická komora, se sídlem Rozárčina 1422/9, 140 00 Praha 4, zastoupena Mgr. Jiřím Švejnohou, advokátem, se sídlem Korunní 2569/108a, 101 00 Praha 10 o žalobě proti rozhodnutí Čestné rady České lékárnické komory ze dne 23. 3. 2021, č. j. 860/ČR/2021, takto: I. Rozhodnutí Čestné rady České lékárnické komory ze dne 23. 3. 2021, č. j. 860/ČR/2021, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 11.228,- Kč, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám její právní zástupkyně. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobkyně byla rozhodnutím Čestné rady České lékárnické komory (dále jen „čestná rada“) ze dne 23. 3. 2021, č. j. 860/ČR/2021, (dále jen „napadené rozhodnutí“) uznána vinnou za to, že jako odborná zástupkyně provozovatele lékárny Dr. Max LÉKÁRNA, na adrese V Třešňovce 232/2, 190 00 Praha 9, připustila v této lékárně výkon povolání lékárníka Mgr. V. B., a to aniž by tato paní byla členkou žalované, tedy za to, že porušila svou povinnost odborně vést lékárnu, povinnost vykonávat své povolání v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákony, povinnost znát a dodržovat stavovské předpisy komory a zachovávat respekt k orgánům stavovské samosprávy. Tímto jednáním se podle čestné rady dopustila disciplinárního deliktu podle § 1 odst. 2 Disciplinárního řádu České lékárnické komory (dále jen „disciplinární řád“) spočívajícího v závažném porušení povinností člena komory uvedených zejména v § 9 odst. 2 písm. a) zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře (dále jen „zákon o komorách“), dále v § 7 odst. 1 písm. a) Organizačního řádu České lékárnické komory (dále jen „organizační řád“) a v bodě 12 Etického kodexu České lékárnické komory (dále jen „etický kodex“). 2. Žalobkyně se s tímto rozhodnutím neztotožnila, a proto ho dne 20. 7. 2021 u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) napadla žalobou podle § 65 s. ř. s. II. Obsah žaloby a vyjádření žalované 3. Žalobkyně proti napadenému rozhodnutí namítá zaprvé, že se jakožto odborný zástupce provozovatele lékárny porušení právních povinností dle zákona o komorách, organizačního řádu a etického kodexu (viz bod 1 shora) nedopustila. Povinnosti odborného zástupce jsou na zákonné úrovni vymezeny pouze v § 14 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách; z tohoto ustanovení přitom nevyplývá povinnost bránit či nepřipustit výkon povolání lékárníka osobě, která nebyla v dané době členkou žalované, či obecněji dohlížet na dodržování právních předpisů při každodenním provozu lékárny. Odborný zástupce přitom nemá povinnost osobní přítomnosti v lékárně; vedle toho žalobkyně Mgr. V. B. nepřijímala do pracovního poměru (tak činil zaměstnavatel) a ani ji z něj nemohla později propustit. Jinými slovy žalobkyně neměla nástroj, jak by mohla uvedenou pracovnici přimět k tomu, aby nevykonávala funkci lékárníka. V této souvislosti odkazuje na rozsudek městského soudu ze dne 6. 2. 2020, č. j. 10 Ad 16/2016-60, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2020, č. j. 4 As 57/2020-49. 4. Dále pak žalobkyně upozorňuje na to, že podle § 10 zákona č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta, je nabytí odborné způsobilosti vázáno pouze na absolvování příslušného studia a je s ním spojeno oprávnění samostatně vykonávat činnosti, které představují poskytování lékárenské péče ve smyslu zákona o zdravotních službách. Nabytí odborné způsobilosti tedy není vázáno na zápis mezi členy žalované; žalobkyni tedy nelze klást za vinu, že nezajistila řádné zacházení s léčivy dle zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech ve spojení s § 14 zákona o zdravotních službách tím, že neprověřila, zde je Mgr. B. členkou žalované. Vedle toho pak upozorňuje, že žalovaná nezkoumala, zda se žalobkyně deliktního jednání dopustila zaviněně (nejedná se přitom o odpovědnost objektivní). 5. Zadruhé žalobkyně namítá, že žalovaná nezjistila skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (postupovala tedy v rozporu se zásadou materiální pravdy); žalovaná v rozporu s § 2 odst. 4 disciplinárního řádu rozhodovala „od stolu“ bez řádného prověření rozhodných skutečností. Žalovaná jako důkazy provedla pouze přihlášku Mgr. B. k členství u žalované a dále její pracovní smlouvu a dodatek k ní uzavřený s provozovatelem předmětné lékárny. Další důkazy provedeny nebyly, a to navzdory tvrzením žalobkyně uplatněným v rámci disciplinárního řízení, které žalovaná dále nezkoumala. Jednalo se zejména o následující tvrzení: Mgr. B. pracovala od 1. 6. 2020 do 21. 7. 2020 jen na pozici administrativního pracovníka, z důvodu nesplnění právních náležitostí jí nebylo umožněno zastávat pozici lékárník asistent, tedy jí v dané době nebylo umožněno manipulovat s léky či je expedovat, a to jak léky na předpis, tak ve volném prodeji (k tomu byly navrženy jako důkazy výslech Mgr. B., výslech vedoucí lékárnice dr. B, popř. jejich čestná prohlášení, dále potom zejména výpis z Centrálního úložiště elektronických receptů za uvedené období). Žalované podle žalobkyně rovněž muselo být známo, že každý lékárník, aby mohl expedovat léky, musí mít kvalifikovaný osobní certifikát (osobní elektronický podpis vystavený certifikační autoritou) a rovněž přístupové údaje od SÚKL (přístup do úložiště e-receptů). Tyto skutečnosti žalovaná neprověřovala a vyšla jen z formálních úvah založených na obsahu pracovní smlouvy a jejího dodatku. 6. Dále žalobkyně zpochybňuje i závěry, které žalovaná učinila na základě těchto důkazních prostředků. Z čl. I odst. 1 pracovní smlouvy uzavřené dne 19. 5. 2020 jednoznačně plyne, že v období od 1. 6. 2020 do 21. 7. 2020 vykonávala Mgr. B. pouze práci administrativního pracovníka a až po uzavření dodatku (dne 31. 7. 2020) započala od 1. 8. 2020 vykonávat práci lékárníka, a tedy i expedici léků. V tomto ustanovení pracovní smlouvy byla náplň práce stanovena na „administrativní pracovník – LA“. Žalobkyně dotazem na provozovatele lékárny (spol. ČESKÁ LÉKÁRNA HOLDING, a.s.) zjistila, že takto označená pracovní pozice je standardně koncipovaná jako dočasná; zaměstnanec až do doby přijetí za člena žalované a do doby nutného zaškolení vykonává práci administrativního pracovníka, která se posléze dodatkem k pracovní smlouvě transformuje na práci lékárníka. Takový přístup je odůvodněn tím, že provozovatel lékárny zaměstnává velké množství osob, mnohdy i cizí státní příslušníky, kterým zabere určitý čas, než si stihnou zařídit uznání příslušné akademické kvalifikace pro zápis mezi členy žalované. Pokud potom měla žalovaná jakékoliv pochybnosti o autentičnosti žalobkyní předložené pracovní smlouvy, potom měla své výhrady žalobkyni sdělit. Dále žalobkyně upozorňuje na zavádějící formulaci v registračním formuláři k přijetí za člena žalované; ten v políčku „Pracovní poměr v lékárně od“ vede snadno k omylu, že v něm má být uvedeno datum, od kterého je pracovním v lékárně zaměstnán bez ohledu na pozici, na které působí, ačkoliv žalovaná požaduje, aby tam bylo uvedeno datum, od kterého bude pracovním působit na regulované pozici. Důkazy, ze kterých žalovaná vyšla, tedy jednoznačně nesvědčily o kárném provinění žalobkyně; žalovaná proto měla postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného). 7. Zatřetí žalobkyně namítá nezákonnost a neústavnost § 20 disciplinárního řádu; v souladu s tímto ustanovením čestná rada v napadeném rozhodnutí může stanovit, že pokud disciplinárně odsouzený uhradí uloženou pokutu ve stanovené lhůtě, tak bude i nadále považován za bezúhonného ve smyslu § 3 odst. 1 písm. c) Licenčního řádu České lékárnické komory (dále jen „licenční řád“). Uvedená ustanovení vnitřních předpisů žalované ale nemají zákonný podklad a stanoví tak de facto další sankci za spáchání disciplinárního deliktu – ztráta bezúhonnosti totiž automaticky znamená ztrátu způsobilosti vykonávat soukromou lékárenskou praxi či funkci odborného zástupce po dobu dvou let. Taktová úprava je v rozporu s čl. 26 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), podle něhož může výkon některých profesí omezit jen zákon (k tomu rovněž viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2005, č. j. 2 As 9/2005-84. 8. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 9. 9. 2021 k první žalobní námitce uvedla, že nesouhlasí s velmi restriktivním pojetím povinností odborného zástupce, který v žalobě předestřela žalobkyně. Odborný zástupce je v lékárně, která není provozována samotným lékárníkem, ústřední postavou zodpovíd