8 As 122/2023 — Nejvyšší správní soud

15 A 113/2023- 65 - text 10 15 A 113/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže, soudce Mgr. Bc. Jana Schneeweise a soudkyně Mgr. Věry Jachurové v právní věci žalobkyně: nezl. L. S. zastoupená advokátem Mgr. Lukášem Mantičem se sídlem Spojů 2, Ostrava proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 7. 2023, č. j. MSP-98/2023-ODSK-OTC/15 takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 7. 2023, č. j. MSP-98/2023-ODSK-OTC/15 se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 25 623,13 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně advokáta Mgr. Lukáše Mantiče do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci a průběh řízení před správním orgánem 1. Žalobkyně se v žalobě domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného specifikovaného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž byla dle § 30 odst. 2 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů) (dále jen „zákon o obětech“) zamítnuta žádost žalobkyně (podaná za ní její poručnicí) o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti doručená žalovanému dne 19. 5. 2023 (dále jen „žádost“), neboť žalovaný dospěl k závěru, že žádost byla podána opožděně. 2. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2022, č. j. 49 T 5/2021-644 (dále jen „rozsudek Krajského soudu v Ostravě“) zjistil, že žalobkyně byla na přelomu dní 19. a 20. 4. 2020 fyzicky napadena, a je tedy osobou, jíž byla v důsledku trestného činu způsobena těžká újma na zdraví ve smyslu § 24 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 24 odst. 3 zákona o obětech. Pokud jde o otázku dodržení subjektivní lhůty pro podání žádosti podle § 30 odst. 2 zákona o obětech, je třeba s ohledem na věk žalobkyně za její počátek považovat okamžik, kdy se o předmětné újmě dozvěděla poručnice (dříve pěstounka) žalobkyně jakožto osoba oprávněná podat za žalobkyni žádost. V žádosti bylo uvedeno, že se poručnice žalobkyně o vzniku újmy dozvěděla v době od 19. 4. 2020 do 20. 4. 2020. Dne 8. 5. 2020 poručnice přiměla partnera matky žalobkyně k přiznání, že žalobkyni napadl, nejpozději od tohoto dne tedy poručnice věděla, že žalobkyni byla trestným činem způsobena újma na zdraví. Poručnice však byla oprávněna žádost za žalobkyni podat až ode dne 30. 9. 2020, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 24. 8. 2020, č. j. 119 Nc 2001/2020-51, jehož výrokem jí žalobkyně byla svěřena do pěstounské péče. Nejpozději dnem 30. 9. 2020 tedy poručnici žalobkyně náleželo stejné oprávnění, jaké měla ve vztahu k peněžité pomoci i ke dni podání žádosti, a tímto dnem tedy počala běžet dvouletá subjektivní prekluzivní lhůta k podání žádosti, jelikož právě tehdy mohla být žádost poručnicí poprvé podána. Daná lhůta tudíž uplynula dne 30. 9. 2022. Žádost však byla podána (opožděně) až dne 19. 5. 2023, a žalovaný tedy neměl jinou možnost než žádost zamítnout. Ohledně závěru Nejvyššího správního soudu vysloveného v rozsudku ze dne 8. 10. 2021, č. j. 5 As 189/2020-61, že vzhledem k subsidiární aplikaci zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“) nezačne prekluzivní lhůta u nezletilých žadatelů běžet dříve, než tito dovrší věku 18 let, žalovaný uvedl, že není přiléhavý, jelikož zákon o obětech ve znění účinném od 28. 6. 2022 již po úpravě § 30 zakotvuje pravidla o běhu prekluzivních lhůt, a zmíněný závěr rozsudku Nejvyššího správního soudu tedy již na nynější případ nelze z důvodu změny právní úpravy aplikovat. II. Obsah žaloby 3. Žalobkyně v prvním žalobním bodě namítla, že žalovaný zcela ignoroval právní úpravu, když vyslovil, že subjektivní prekluzivní lhůta pro podání žádosti uplynula dne 30. 9. 2022. Daná lhůta totiž počíná běžet ode dne, kdy se oběť o škodě nebo nemajetkové újmě dozvěděla. Obětí je v nynějším případě v době podání žaloby Xleté dítě, které dosud zcela jistě není schopno jakoukoli újmu pochopit, a předmětná lhůta tudíž ani nepočala běžet. Žalovaný však nelogicky a bez zákonného podkladu namísto posouzení vědomí oběti trestného činu (osoby žalobkyně) o újmě posuzoval v neprospěch žalobkyně vědomí třetí osoby. Takové pojetí neodpovídá závazkům České republiky vyplývajícím z práva Evropské unie a mezinárodních smluv, především ze směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2012/29/EU, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu a kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2001/220/SVV (dále jen „směrnice o ochraně obětí trestného činu“). Nadto není správná úvaha žalovaného, že se tato třetí osoba o újmě dozvěděla dne 8. 5. 2020, jelikož nemohla dva týdny po spáchání trestného činu posoudit, jaká újma vznikla či mohla vzniknout. Teprve rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (potažmo znaleckým posudkem vypracovaným v dané trestní věci) byla újma zjištěna, specifikována a třetí osoba se o ní dozvěděla. 4. Podle druhého žalobního bodu žalovaný nesprávně posoudil aplikaci zákona č. 130/2022 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „zákon č. 130/2022 Sb.“) Závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2021, č. j. 5 As 189/2020-61 jsou stále použitelné. Žalovaný ve svých úvahách ignoruje základní zásadu práva - zákaz retroaktivity zákona. Trestný čin proti žalobkyni byl spáchán v dubnu 2020, tedy před platností a účinností zákona č. 130/2022 Sb. Pokud by zákonodárce chtěl stanovit, že se má nová právní úprava použít i na právní vztahy a skutečnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti dané novely, učinil by tak v jejích přechodných ustanoveních, k čemuž však nedošlo. K tomu žalobkyně citovala z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2004, č. j. 5 Afs 28/2003-69. I za účinnosti dané novely jsou však závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2021, č. j. 5 As 189/2020-61 nadále použitelné. Věta vložená novelou do § 30 odst. 2 zákona o obětech v souladu s účelem zákona o obětech (tj. ochranou obětí trestných činů, tím spíš Xletých) nevylučuje to, že zbylé nezletilé oběti trestných činů také budou moci podat žádost až s nabytím zletilosti (způsobilosti dozvědět se o újmě). III. Vyjádření žalovaného 5. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl, aby soud žalobu zamítl. Nesouhlasil s tvrzením žalobkyně, že zkoumání vědomí osoby, která byla oprávněna žádost za žalobkyni jednat, postrádá zákonný podklad. Jde o nevyhnutelný následek skutečnosti, že osoba mladší 18 let není procesně způsobilá a plně svéprávná. Pokud by mělo být rozhodující vědomí žalobkyně, znamenalo by to buď, že subjektivní prekluzivní lhůta by u nezletilých nezačala běžet (to by však bylo v rozporu s právní úpravou, kdy podle § 30 odst. 2 zákona o obětech je tomu tak pouze v případě nezletilých obětí sexuálních trestných činů), nebo by se muselo zkoumat, zda v každém jednotlivém případě s ohledem na rozumovou a mravní vyspělost konkrétního žadatele a povahu na něm spáchaného trestného činu je tento schopen si uvědomit, že mu tímto činem byla způsobena újma (pro účely řízení o žádosti o poskytnutí peněžité pomoci je ovšem rozhodující nejen okamžik vědomí újmy, ale též možnost v reakci na to podat žádost, kterou nelze podat před nabytím plné svéprávnosti, přičemž tyto dva instituty od sebe nelze oddělovat). Žalobkyně dále zaměňuje vědomí o újmě na zdraví s vědomím o její právní či zdravotní kvalifikaci (vědomím vyčíslení peněžitého zadostiučinění). Subjektivní prekluzivní lhůta podle § 30 odst. 2 zákona o obětech počíná běžet obecně okamžikem, kdy si je oběť vědoma vzniku škody nebo nemajetkové újmy. Skutečnosti, že žalobkyni byla způsobena trestným činem nemajetková újma v nejširším slova smyslu, tj. že bylo poškozeno její zdraví, si příslušná třetí osoba byla vědoma v podstatě obratem (kvalifikace újmy podle trestního zákoníku, resp. zákona o obětech ani s určením konkrétního zadostiučinění soudem či znalcem s vědomím jejího vzniku nesouvisí), jak vyplynulo z dokazování ve správním řízení. 6. Ve vztahu k druhému žalobnímu bodu žalovaný poukázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2023, č. j. 6 A 7/2023-24 a citoval z něj. Podle žalovaného jím byla řešena velmi podobná věc (rozdíl spočívá pouze v tom, že ve zmíněném rozsudku šlo o § 28 odst. 2 zákona o obětech, zatímco v nynějším případě jde o ustanovení o prekluzi), v níž soud vyslovil, že rozhodným datem pro aplikaci příslušného znění zákona nebylo datum spáchání trestného činu, ale datum podání žádosti. Závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2021, č. j. 5 As 18