Městský soud v Praze 15 A 72/2022 – Ochrana krajinného rázu a přírodní park

Žalobci se žalobou domáhali zrušení rozhodnutí uvedeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo k odvolání žalobců a dalších účastníků řízení částečně změněno a ve zbytku potvrzeno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 22 (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 29. 7. 2019, č. j. P22 8733/2019 OV 04 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byl na základě žádosti osoby zúčastněné na řízení 4) (dále jen „stavebník“) ze dne 28. 5. 2018 dle § 79 a § 92 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v rozhodném znění (dále jen „stavební zákon“) umístěn záměr „Obytný soubor Kašperská“ - Praha 22, Praha, Uhříněves, Kašperská na pozemcích parc. č. 956/3, 956/4, 957, 958/1, 958/2, 958/3, 958/4, 958/5, 958/6, 958/34, 958/35, 958/37, 2073/2, 2074, 2075, 2079, 2081, 2184/51, 2208 v katastrálním území Uhříněves (dále jen „záměr“).

Záměr mimo jiné sestával z 5 bytových domů - A až C o dvou sekcích s 1 podzemním podlažím (dále jen „PP“) a 4 nadzemními podlažími (dále jen „NP“) a D a E s 1 PP a 7 NP, bistra s 1 NP, zpevněných ploch, komunikací, chodníků a parkovacích stání, oplocení, 7 retenčních nádrží, trafostanice samostatně stojící na pozemcích parc. č. 2074 a 958/1, revitalizace přilehlého parku a připojení na dopravní a technickou infrastrukturu.

V prvním žalobním bodě žalobci namítali rozpory související s Územním plánem sídelního útvaru hlavního města Prahy, v rozhodném znění (dále jen „územní plán“). Tak činili již v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí ve vztahu k závaznému stanovisku dle § 96b stavebního zákona, žalovaný však v napadeném rozhodnutí pouze odkázal na odůvodnění závazného stanoviska Ministerstva pro místní rozvoj (dále jen „MMR“) ze dne 23. 6. 2020, č. j. MMR-52265/2019-81-3 (dále jen „závazné stanovisko MMR“), což dle mínění žalobců způsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.

Dále namítli, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s § 96b stavebního zákona bez platného závazného stanoviska orgánu územního plánování. Závazné stanovisko odboru územního rozvoje Magistrátu hlavního města Prahy č. j. MHMP 2055318/2018 (dále jen „závazné stanovisko UZR“) bylo vydáno dne 17. 12. 2018 a na základě přezkumu změněno MMR dne 23. 6. 2020 (změna závazného stanoviska nadřízeným orgánem však nemá vliv na dobu jeho platnosti). Závazné stanovisko UZR tedy dle § 96b odst. 5 stavebního zákona pozbylo platnosti dne 17. 12. 2020, nejpozději však 23. 6. 2022, tedy před vydáním napadeného rozhodnutí.

Využití záměru je podle žalobců neslučitelné s hlavním a přípustným funkčním využitím plochy SV – všeobecně smíšené podle územního plánu a otázka podmíněně přípustného využití nebyla odůvodněná ani odůvodnitelná. Záměr významně narušuje rovnováhu mezi jednotlivými funkcemi v území ve prospěch obytné funkce na úkor dalších funkcí přípustných na ploše SV-F, což porušuje podmínku polyfunkčnosti území v rámci dotčené plochy. U záměru je poměr mezi plochou pro bydlení a plochou komerční zcela neporovnatelný (dle stavebníkem předložené dokumentace 99 % ku 1 %), a nejedná se tak o polyfunkční využití. Ve vztahu k přípustnému využití záměr nerespektuje požadavek, aby bydlení jakožto převažující funkce bylo situováno až od 2. NP. Přípustnost dle podmíněně přípustného využití přitom nebyla ve vztahu k charakteru veřejného prostranství a území definovanému dle územně analytických podkladů (dále jen „ÚAP“) řádně a pravdivě odůvodněna, přičemž nešlo o odůvodněný případ.

K námitce žalobců, že do funkční plochy DZ – tratě a zařízení železniční dopravy, nákladní terminály je umisťovaná účelová komunikace pro dopravní obsluhu záměru, žalovaný pouze odkázal na závazné stanovisko MMR, v němž se uvádí, že hlavní a přípustné využití nebude omezeno, avšak tento závěr není nijak odůvodněný. Dle MMR je v ploše přípustné umístění plošných zařízení technické infrastruktury a liniové vedení technické infrastruktury, toto však podle žalobců musí souviset s hlavním přípustným využitím dané plochy, nikoli se stavbou, která není v této ploše přípustná.

Umístění bistra, pozemní komunikace, komunikace pro pěší, křižovatky, vedení technické infrastruktury, parkovacích stání, retenční nádrže, zařízení buňkoviště a mezideponie skrývky představuje nepřípustné využití plochy ZP – parky, historické zahrady a hřbitovy, když tyto prvky slouží záměru, nikoli pro uspokojení potřeb vymezených funkcí parku. Žalovaný navíc v tomto ohledu pouze odkázal na závazné stanovisko MMR, jinak se vůbec odvolací námitkou nezabýval.

Podle druhého žalobního bodu je argumentace žalovaného týkající se PP nezákonná a věcně nesprávná, když z napadeného rozhodnutí vypustil terénní úpravy, které právě PP staveb bytových domů uměle vytvářejí. Navrhovaná „podzemní“ podlaží ve skutečnosti podzemními nejsou, jejich převážná část není zapuštěna do země. Pouhá skutečnost, že stavebník k jedné straně navržených domů přihrne kus zeminy, nemůže ospravedlnit, že 1. PP je z převážné části odkryté. Tento postup je obcházením právních předpisů a nemůže požívat právní ochrany. Uvedeným postupem došlo k porušení závazných koeficientů stanovených územním plánem. Žalovaný též uvádí, že se při určování nejvyššího bodu přilehlého terénu vychází z budoucího upraveného terénu, nikoliv ze stávajícího terénu. Dle žalobců však jde o účelové vykládání územního plánu, přičemž uvedené pravidlo není nikde stanoveno. Zároveň však žalovaný v rámci změny výroku prvostupňového rozhodnutí vypustil část týkající se provedení terénních úprav.

Ve třetím žalobním bodě žalobci namítali rozpor s cíli a úkoly územního plánování. Jedná se o otázku odlišnou od otázky souladnosti s územním plánem, jelikož jde o širší posouzení záměru, které nelze odbýt odkazem na soulad s územním plánem, takový postup je v rozporu s § 96b odst. 3 stavebního zákona. Žalovaný pouze odkázal na závazné stanovisko MMR a sám se k dané otázce nevyjádřil, což představuje rozpor s právními předpisy. Záměr je v kolizi se stávající zástavbou nízkopodlažních rodinných domů v ulici Kašperská. Navrhované domy absolutně nezapadají do stanovené výškové hladiny 2 NP (v této hladině je 95 % všech staveb v okolí plánovaného záměru, zbylých 5 % je ještě nižších) a nerespektují charakter území.

Správní orgán I. stupně nesprávně určil charakteristické území pro stanovení výškové úrovně, kterou stavebník nesprávně nastavil na celé katastrální území Uhříněves (a zaměřil se na lokality s větší výškou staveb). Při takovém nastavení by však ustanovení nařízení č. 10/2016 Sb. hl. m. Prahy, kterým se stanovují obecné požadavky na využívání území a technické požadavky na stavby v hlavním městě Praze (Pražské stavební předpisy), v rozhodném znění (dále jen „PSP“), regulující výšky staveb v lokalitě byla zcela nefunkční, protože by žádné omezení nevytvářela. Vlaková stanice, na kterou se prvostupňové rozhodnutí odvolává, se nenachází v bezprostřední blízkosti a domy u nádraží nemají 7 či 8 pater, jak plánuje stavebník. Proti přízemnímu domku bude stát směrem na jihozápad dům s 5 patry nad úrovní terénu a za ním dům s 8 patry. Stavebník v lokalitě záměru určil výškovou hladinu VI, tj. s minimální výškou 16 m u stavební čáry orientované do uličního prostranství, přitom žádná stavba mající výšku minimálně 16 m u stavební čáry orientované do uličního prostranství se v celém území lokality SV-F ani jinde v ulici Kašperská nenachází.

Dle ÚAP je výška budov v území maximálně 12 m a tyto jsou charakterem zcela odlišné od těch navrhovaných. Stanovená výšková regulace záměru je v rozporu s § 25 až § 27 PSP a navrhovaná výstavba přesahuje povolené limity výšky staveb v dotčeném území s funkčním využitím SV – F. Kromě toho se v závazném stanovisku MMR uvádí, že vyslovením souladu s územním plánem MMR nepotvrzuje splnění požadavků dle PSP, to má (včetně požadavků výškové regulace) činit žalovaný jakožto odvolací stavební úřad, ten ale žádnou kontrolu sám neprovedl.

Napadené rozhodnutí dále ignoruje námitku, že záměr zatíží i již dnes dost přetíženou místní občanskou vybavenost a dopravní infrastrukturu. Dle žalobců je toto hledisko klíčové pro posouzení daného záměru a jeho vlivu na okolní zástavbu a její obyvatele.

Obsahem čtvrtého žalobního bodu byla námitka ohledně nedostatečného počtu parkovacích stání. Správní orgány nezkoumaly širší dopady navrženého řešení záměru ani existenci vlakové zastávky, pro kterou ulice Kašperská slouží jako parkoviště, pouze se soustředily na formální splnění vyhlášky. Napadené rozhodnutí počítá s výstavbou 12 parkovacích míst na pozemku, který není ve vlastnictví stavebníka. Smlouva mezi stavebníkem a osobou zúčastněnou na řízení 3) (dále jen „městská část“) o právu provést stavbu (dále jen „smlouva o právu provést stavbu“) a souhlas městské části se situačním výkresem jsou právně vadné. K tomu se žalovaný nijak nevyjádřil. Návštěvnická stání mají být umístěna ve vnitřních garážích pod bytovými domy společně s vázanými stáními. Nebude tak naplněn požadavek na jejich veřejnou přístupnost, jelikož tyto garáže budou obyvateli stavby z důvodu ochrany vlastních vozidel uzamykány. Žalobci ve správním řízení opakovaně namítali rozpor s § 76 odst. 2 stavebního zákona, správní orgány se k tomu však vůbec nevyjádřily, a napadené rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné. Nedostatečný počet parkovacích míst ještě zhorší už tak špatnou situaci ohledně parkování v dané oblasti a nedůvodně zasáhne do pohody bydlení obyvatel.

Pátý žalobní bod se týkal dopravního zatížení lokality. Námitky žalobců žalovaný opět vypořádal pouze odkazem na (souhrnné) závazné stanovisko odboru životního prostředí a dopravy Úřadu městské části Praha 22 ze dne 25. 10. 2018, č. j. P22 7000/2018 OŽPD 09 (dále jen „souhrnné stanovisko OŽPD“). Projekt přitom vycházel ze studie dopravních intenzit z roku 2017, avšak studii je nutné posuzovat k současné době, nikoli k roku 2018, jak se uvádí v napadeném rozhodnutí. Dle souhrnného stanoviska OŽPD dojde ve špičkového hodině k přetížení okolní sítě o 60 jízd souhrnně v obou směrech, to podle žalobců vzhledem k současnému výraznému zatížení povede k dalšímu zahlcení lokality dopravou. Na to má vliv i připojení na komunikaci III. třídy.

Dle šestého žalobního bodu žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že záměr není přístupovou komunikací napojen na ulici Podleská. Ze změny závazného stanoviska odboru pozemních komunikací a drah Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 26. 10. 2020, č. j. MHMP-1647855/2020/O4/Lo (dále jen „závazné stanovisko PKD“) je však patrné, že: „je projekt řešen výhradním napojením na sběrnou komunikaci I. třídy.“ Není tedy zřejmé, z jakých podkladů žalovaný čerpal. Záměr je dle dalších podkladů nadále napojen na komunikaci III. třídy ulici Kašperská. Záměr nedisponuje relevantním stanoviskem dle § 40 odst. 4 písm. d) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v rozhodném znění (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), ani dostatečným kapacitním napojením na dopravní infrastrukturu. Příslušný Úřad městské části Praha 22 takové stanovisko v rámci prvostupňového řízení nikdy nevydal a žalovaný jej ani později nemohl sám doplnit. Následně vydané závazné stanovisko tohoto příslušného dotčeného orgánu se opíralo o zastaralou verzi dokumentace pro vydání územního rozhodnutí (dále jen „DUR“). Napadené rozhodnutí je tedy zmatečné, vnitřně rozporné a neodpovídá obsahu správního spisu.

V sedmém žalobním bodě žalobci namítali neúměrnou výšku staveb s podobnou argumentací jako ve třetím žalobním bodě. Zvýšení nových domů v ulici o 3 patra není „přirozená výšková gradace“. Správní orgány na základě požadavků žalobců měly rozhodnout o snížení výšky plánovaných domů, nebo žádost stavebníka zamítnout. Dále domy představují nepřípustné zastínění. Úvaha, že při odstranění stromů a s novými domy bude oslunění stávající výstavby dokonce vyšší, je nesmyslná, protože stromy rostoucí v ulici nelze porovnávat se světelně neprostupným blokem domů (studie proslunění, která je součástí DUR, nezahrnula listnaté stromy, jelikož ty k posuzovanému datu 1. 3. ještě nejsou olistěné, což podle žalobců není přípustné).

Předmětem osmého žalobního bodu žalobci učinili zásah do pohody bydlení s ohledem na objem a výšku stavby, počet nových rezidentů a z toho pramenící nárůst automobilové dopravy. Žalovaný se k této námitce v podstatě nevyjádřil a odkázal na vypořádání jiných odvolacích bodů. Splnění podmínek pojmů „přiměřenost poměrům“ a „obvyklé užívání pozemku“ nelze ztotožnit se splněním veřejnoprávních předpisů. V ulici žije zhruba 50 lidí a v důsledku záměru zde najednou přibude 1000 lidí, což představuje významný zásah nad přípustnou míru přiměřenou poměrům. Bude docházet k pohledovému porušování soukromí na pozemcích rodinných domů, čemuž nemůže zabránit ani navržená zeleň.

Devátý žalobní bod se týkal překračování imisních limitů pro rakovinotvorný benzo(a)pyren v daném území. Žalovaný k tomu v podstatě pouze odkázal na přezkumné souhrnné závazné stanovisko odboru ochrany prostředí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 6. 4. 2020, č. j. MHMP-353654/2020 (dále jen „závazné stanovisko OCP“). V rozptylové studii, která je součástí podkladů pro vydání rozhodnutí, se počítá s daty za roky 2012-2016, k dispozici však byly aktuálnější data (za roky 2013-2017) a žádost měla být v tomto ohledu doplněna. Do nadlimitně zatíženého území přitom nelze umístit stavbu, která sice jednotlivě hygienický limit nepřekračuje, avšak v součtu jednotlivých případů znamená postupné přetěžování území. Každé zvýšení znečištění v situaci, kdy už tak k překračování limitů dochází, je nepřípustné. K tomu žalobci odkázali na rozsudky Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 3. 2013, č. j. 22 A 208/2011-38 a Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2012, č. j. 1 As 135/2011-246.

Předmětem desátého žalobního bodu žalobci učinili otázku absence podkladů pro rozptylovou studii, která odkazuje na Dopravní inženýrské podklady pro akci „Obytný soubor Kašperská“ (obdobně je tomu i u akustického posouzení). Tato dokumentace však v podkladech k žádosti chybí, účastníci řízení neměli možnost se s ní seznámit, a nelze tak ověřit, zda jsou data, z nichž rozptylová studie vycházela, reálná. Tím došlo k porušení § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v rozhodném znění (dále jen „správní řád“). Žalobci v daných souvislostech odkázali na rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2008, sp. zn. 10 Ca 32/2006 a ze dne 9. 10. 2012, č. j. 11 A 289/2011-47. Správní orgány se tedy dopustily závažné procesní vady.

Podle jedenáctého žalobního bodu žalobci ve správním řízení namítali, že v rozporu s § 77 odst. 4 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, v rozhodném znění (dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“) stavebník nedoložil adekvátní návrh opatření k ochraně před hlukem. Žalovaný k tomu pouze odkázal na závazná stanoviska Hygienické stanice hlavního města Prahy ze dne 8. 8. 2018, č. j. HSHMP 36943/2018, a č. j. HSHMP 36939/2018 (dále jen „závazná stanoviska HSHMP“), přezkoumaná a potvrzená závazným stanoviskem Ministerstva zdravotnictví ze dne 29. 1. 2020, č. j. MZDR 50948/2019-4/OVZ (dále jen „závazné stanovisko MZ“), což zakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.

Podle dvanáctého žalobního bodu žalobci ve správním řízení namítali, že podle akustického posouzení jsou již v dnešní době v lokalitě překračovány hygienické limity hluku. Další navýšení v důsledku zvýšení dopravní zátěže individuální automobilovou dopravou je nepřípustné. Žalovaný se s těmito námitkami vypořádal odkazem na závazné stanovisko, a jeho postup je tedy v rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu. Závazné stanovisko orgánu ochrany veřejného zdraví přitom ani nebylo vydáno k aktuální DUR, nýbrž k verzi umožňující průjezd ulicí Kašperská do dokončení záměru. Žalovaný však neprokázal, proč se domnívá, že po změně DUR nebude nutné dokládat nové závazné stanovisko. Žalobci se naopak domnívají, že nové závazné stanovisko vydáno být mělo, neboť změny jsou natolik významné, že mohou zcela změnit vliv záměru na jeho okolí.

Dále žalobci napadali to, že měření vibrací nebylo podkladem pro závazná stanoviska HSHMP. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že v současné době neexistuje žádná vědecko-technická metoda, která by byla schopna predikovat zátěž vibracemi, jako je tomu například u hodnocení expozice hluku hlukovou studií. Dle žalobců však existují postupy, kterými lze odhadnout vývoj vibrací při realizaci záměru. Předmětné závazné stanovisko rovněž vychází z nesprávného předpokladu, že do skladového objektu v ulici Kašperská vjíždí a vyjíždí 240 vozidel denně, což neodpovídá realitě.

Dle třináctého žalobního bodu žalobci ve správním řízení namítali, že navrhované retenční nádrže jsou vodním dílem a vyžadují povolení podle zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, v rozhodném znění (dále jen „vodní zákon“). Takové povolení vydáno nebylo. Stavebník neopatřil ani povolení k čerpání vody ze stavební jámy. Dle závazného stanoviska odboru výstavby Úřadu městské části Praha 22 ze dne 2. 1. 2019, č. j. P22 58/2019 OV 05 (dále jen „závazné stanovisko OV“) čerpání vody ze stavební jámy rovněž není předmětem územního řízení, netýká se umístění záměru, ale provádění stavby, bude proto až následně předmětem stavebního řízení. Žalovaný však neuvádí, že by vyžadoval stavební povolení na uvedené stavby, ale konstatuje, že vodoprávní úřad v podmínkách svého závazného stanoviska vydání takového povolení nevyžaduje, ani nebylo vydáno povolení k čerpání vody. Hrozí tedy, že stavebník tato povolení nakonec vůbec neobstará, neboť stavby budou řešeny na základě napadeného rozhodnutí.

Čtrnáctý žalobní bod se týkal rozporu s vyhláškou č. 398/2009 Sb., o obecných technických požadavcích zabezpečujících bezbariérové užívání staveb (dále jen „bezbariérová vyhláška“), neboť nebyl splněn požadavek, který předepisuje stejný počet stupňů ve všech ramenech téhož schodiště. Tím je ohrožena bezpečnost a ochrana zdraví a života osob, tj. návštěvníků a dalších uživatelů. Správní orgány námitku vypořádaly tak, že bude řešena až ve stavebním řízení, avšak požadavek limituje celkovou výšku stavby, a měl tak být řešen v rámci územního řízení. Žalovaný zcela ignoroval námitku žalobců, že stavebník neprokázal splnění podmínek NIPI ČR, o.s. uvedených v jeho vyjádření. Napadené rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné. Žalovaný se pak nevypořádal řádně ani s námitkou žalobců, že DUR je v rozporu s přílohou č. 1, částí A.4.e) vyhlášky č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb, v rozhodném znění (dále jen „vyhláška o dokumentaci staveb“).

Podle patnáctého žalobního bodu závazná stanoviska Hasičského záchranného sboru hlavního města Prahy ze dne 28. 5. 2018, č. j. HSAA-5767-3/2018, ze dne 8. 8. 2018 a ze dne 3. 5. 2021, č. j. HSAA-3934-3/2021 (dále jen „závazné stanovisko HZS“) a stanovisko odboru služby dopravní policie Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy ze dne 19. 7. 2018, č. j. KRPA-167715-4/ČJ-2018-0000DŽ (dále jen „stanovisko KRPA“) postrádají odůvodnění, a jsou tak v rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu.

V šestnáctém žalobním bodě žalobci uvedli, že žalovaný vypořádal jejich námitky ohledně kácení dřevin pouhým odkazem na přezkumné závazné stanovisko OCP, a napadené rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné. Uložená náhradní výsadba má být realizována i na pozemcích mimo vlastnictví stavebníka, konkrétně ve vlastnictví městské části, přičemž byla podána žaloba o určení neplatnosti smlouvy o právu provést stavbu, ve které byl městskou částí vysloven souhlas ke kácení. Je velmi pravděpodobné, že dojde ke zrušení smlouvy (tedy i souhlasu ke kácení), a žalovaný tedy měl vyčkat skončení příslušného soudního řízení. Pozemek parc. č. 956/3 již není dotčený záměrem dle žádosti o vydání stavebního povolení, přitom na něm měla být realizována náhradní výsadba. Tím byla porušena podmínka prvostupňového rozhodnutí. Dále žalovaný namísto zrušení prvostupňového rozhodnutí z důvodu absence samostatného výroku o kácení dřevin toto změnil tak, že celý daný výrok doplnil, což je v rozporu s § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu.

V sedmnáctém žalobním bodě žalobci tvrdili, že ve správním řízení namítali absenci souhlasu dotčeného orgánu se zásahem do krajinného rázu dle § 12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v rozhodném znění (dále jen „ZOPK“), přičemž žalovaný tuto námitku vypořádal toliko odkazem na vyjádření odboru ochrany přírody Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 9. 6. 2020, č. j. MHMP 835067/2020 (dále jen „vyjádření OCP“). I toto vyjádření je však nesprávné, nezákonné a nepřezkoumatelné s ohledem na argumentaci nesmyslným a neodůvodněným tvrzením o absenci krajiny. Nelze vyloučit, že dřeviny, jejichž pokácení bylo předmětem řízení, mohou být biotopem některých zvláště chráněných druhů živočichů.

V osmnáctém žalobním bodu žalobci poukazovali na skutečnost, že se žalovaný nijak nevypořádal s odvolací námitkou žalobců, že chybí závazné stanovisko drážního úřadu k (části záměru) oplocení dle § 7 odst. 3 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, v rozhodném znění (dále jen „zákon o dráhách“).

V devatenáctém žalobním bodu žalobci namítli, že většina závazných stanovisek dotčených orgánů, stejně jako vyjádření správců a provozovatelů technické infrastruktury, byla vydána před revizemi DUR, přičemž pouze některá byla aktualizována dle revidované DUR, a zbytek tak není pro aktuální stav DUR platný a použitelný. Nebylo doplněno např. závazné stanovisko dotčeného orgánu ochrany zdraví, podle žalovaného z toho důvodu, že navržené řešení z hlediska hlukové zátěže pro vlastníky sousedních nemovitostí bude méně zatěžující. Toto zhodnocení však musí vždy provést dotčený orgán. Žalobci rovněž nesouhlasili s tvrzením žalovaného, že přezkumná závazná stanoviska nadřízených dotčených orgánů nelze dále přezkoumat, jelikož tato jsou závazným stanoviskem, a lze je tedy přezkoumat dle § 149 správního řádu. Žalovaný se tak dopustil závažné procesní vady.

Podle dvacátého žalobního bodu žalobci nesouhlasili s absencí ústního jednání před správním orgánem I. stupně. Záměr takového rozsahu v takto problémovém místě vyžaduje ústní jednání spojené s místním šetřením. To, že správní orgán I. stupně žádost posuzoval „od stolu“, vedlo k řadě nepravdivých tvrzení odporujících povinnosti zjistit skutečný stav věci, např. pokud jde o neúměrnou výšku záměru a chybné stanovení charakteristického území. Žalovaný této námitce nepřisvědčil a pouze obecně tvrdil, že byly shledány důvody pro upuštění od ústního jednání. Tímto bylo zasaženo do práva žalobců na spravedlivý proces a správní orgány se dopustily závažné procesní vady.

Ve dvacátém prvním žalobním bodě žalobci tvrdili porušení povinnosti přerušit řízení a odkázat účastníky na soud, když ve správním řízení namítali neplatnost smlouvy o zřízení věcného břemene a smlouvy o právu provést stavbu. Žalovaný touto s námitkou nesouhlasil s odkazem na § 86 odst. 2 písm. a) a § 184a stavebního zákona a navíc s tím, že žalobci nejsou oprávněni vznášet námitky za jiné subjekty, a hájit tak jejich práva a povinnosti. Dle žalobců se však neplatnost výše uvedených smluv, a tedy i neplatnost souhlasu s umístění stavebního záměru, dotýká všech účastníků, neboť to znamená, že by žadatel neměl platný souhlas k realizaci záměru na cizím pozemku. Žalovaný vůbec nezkoumal, zda má souhlas dle § 184a stavebního zákona veškeré náležitosti, zda je smlouva o právu provést stavbu platná, ani se nezabýval námitkou, zda bývalý místostarosta Knotek, jenž smlouvy podepsal, měl k tomuto oprávnění. Z doloženého odborného právního stanoviska prof. JUDr. Martina Kopeckého, CSc., vyplývá, že ze smlouvy o právu provést stavbu nevzniklo stavebníkovi platně právo užívat v této smlouvě uvedené pozemky ve vlastnictví hlavního města Prahy, jelikož nebyl splněn požadavek § 36 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, v rozhodném znění (dále jen „zákon o hlavním městě Praze“) a ve spojení s § 43 odst. 2 zákona o hlavním městě Praze by se jednalo o neplatnost právního jednání, ke které by soud měl přihlédnout i bez návrhu. Z uvedené smlouvy nemohlo platně vzniknout právo stavby k části pozemků ve vlastnictví hlavního města Prahy ve správě městské části již z důvodu, že o takové věci nerozhodovalo zastupitelstvo dle § 89 odst. 2 písm. e) nebo l) zákona o hlavním městě Praze. Žalobci dále namítali, že nebyl oznámen střet zájmů místostarosty Knotka, když jako jednatel společnosti Knokar s.r.o., uzavřel se stavebníkem smlouvu o prodeji pozemku parc. č. 956/4 v katastrálním území Uhříněves za výrazně vyšší než obvyklou cenu. Pan Knotek následně při procesu schvalování a uzavírání smlouvy o právu provést stavbu jednal ve shodě se stavebníkem namísto hájení zájmů občanů městské části. Žalobci dále namítali podjatost současného vedení městské části.

Ve dvacátém druhém žalobním bodě žalobci namítali rozpor s § 184a stavebního zákona, jelikož za souhlas městské části podle tohoto ustanovení nelze považovat podpis místostarosty Knotka ze dne 11. 10. 2018, který byl vyznačen na neaktuálním situačním výkresu (šlo o výkres odlišný od přílohy smlouvy o právu provést stavbu) a s podpisem výkresu revize DUR ze září 2018 nikdy městská část svou vůli přijetím usnesení rady nebo zastupitelstva nevyjádřila, a místostarosta Knotek tedy neměl k podpisu přímý souhlas. Podle prvostupňového rozhodnutí stavebník předložil revidovanou kompletní DUR až 19. 12. 2018 a doplnil část požadovaných dokladů. Je tedy zřejmé, že městská část vyznačila souhlas se záměrem na situačním výkresu, který nebyl součástí DUR, podle které bylo vydáno napadené rozhodnutí. Mezi výkresy jsou přitom zásadní rozdíly, což potvrdil i stavebník, když v doplnění DUR uvedl, že některá dosavadní vyjádření nejsou po revizích platná.

V daném případě se jedná o záměr převodu nemovitého majetku městské části (a pronájmu pro umístění dočasné stavby zařízení staveniště), tento ale nebyl zveřejněn na úřední desce. Jiné subjekty tak nemohly podat své nabídky na odkup části pozemku. Žalobci by přitom zájem na odkupu měli. Tímto bylo zasaženo i do potenciálních práv žalobců, kteří nezveřejněním záměru prodeje pozemku přišli o možnost tento pozemek odkoupit. Smlouva o právu provést stavbu dále měla být opatřena doložkou dle § 43 odst. 1 zákona o hlavním městě Praze. Vyjádření městské části v průběhu správního řízení přitom jednoznačně znamenají odvolání souhlasu.

Dvacátý třetí žalobní bod poukazoval na nezajištění odkanalizování splaškových vod. Návrh umístění splaškové kanalizace s napojením výtlačného potrubí na stávající řad splaškové kanalizace pro veřejnou potřebu v ulici Podleská je v rozporu se závazným stanoviskem OV, podle kterého „není možné splaškové vody z objektů B, C, E a bistro napojovat na stávající řad splaškové kanalizace v ul. Podleská“. Je jasné, že odvod splaškových vod přes pobočnou ČOV Uhříněves není z kapacitních důvodů možný. Žalovaný však nadále tvrdí, že bude zachováno technické řešení odvodu splaškových vod do kanalizace v ulici Podleská s tím, že splaškové vody budou odváděny do ČOV Uhříněves, a to do doby povolení užívání ČOV v ulici Františka Diviše, přičemž není nijak řešena kapacita ČOV Uhříněves.

Ve dvacátém čtvrtém žalobním bodě žalobci namítali, že záměr způsobí příliv nových obyvatel bez odpovídajícího zvýšení kapacity školských zařízení a služeb občanské vybavenosti, zvýšení rizika kriminality, omezení soukromí vlastníků okolních nemovitostí a zásah do pohody bydlení a vzhledem k přetížení lokality pokles hodnoty okolních nemovitostí. S ohledem na nedostatečnost navržených kapacit je zřejmé, že záměr je umístěn v rozporu s § 11 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, v rozhodném znění (dále jen „zákon o životním prostředí“). Žalobci se dále domnívají že záměr by měl splňovat podmínky Strategie adaptace hlavního města Prahy na změnu klimatu.

Ve dvacátém pátém žalobním bodě žalobci tvrdili rozpor s § 9 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu, v rozhodném znění (dále jen „vyhláška o podrobnější úpravě“), jelikož prvostupňové rozhodnutí dostatečně nevyhodnocuje tvar objektů a ve výrokové části rozhodnutí nejsou uvedeny základní údaje o kapacitě bytových domů a počtech parkovacích stání. Údaje o kapacitě komerčních prostor chybí zcela. Dále nejsou vyhodnoceny dopady záměru do území, řádně není odůvodněn ani vliv záměru na pohodu bydlení ve stávající okolní zástavbě.

Podle dvacátého šestého žalobního bodu byly v rozporu s § 79 a § 80 stavebního zákona prvostupňovým rozhodnutím umístěny 3 terénní valy, neboť měly být umístěny formou rozhodnutí o změně využití území.

Podle dvacátého sedmého žalobního bodu správní orgán I. stupně systematicky vytvářel nerovnost mezi účastníky řízení, když po zahájení řízení znemožňoval v rozporu s § 38 správního řádu nahlížení do správního spisu. Z dokladů ve spise vyplývá, že stavebník měl ke spisu a všem jeho částem volný přístup. Správní orgán I. stupně tak postupoval podjatě ve snaze opatřit stavebníkovi výhody. Žalovaný pak připustil v průběhu odvolacího řízení doplňování závazných stanovisek stavebníkem, avšak zároveň odmítl námitky žalobců jako opožděné. Tím soustavně vytvářel nerovnost mezi účastníky. Rovněž na žádost stavebníka přerušil řízení na více než 5 měsíců za účelem dodání nepodstatného právního stanoviska. Žalobci nebyli před vydáním napadeného rozhodnutí vyrozuměni ani o možnosti prostudovat spis dle § 36 odst. 3 správního řádu.

Předmětem dvacátého osmého žalobního bodu byla námitka rozporu napadeného rozhodnutí s § 68 odst. 2 ve spojení s § 90 odst. 5 správního řádu, neboť žalovaný rozhodl, že část prvostupňového rozhodnutí mění dle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu, přičemž dále pouze uvedl, že „ve zbytku se rozhodnutí potvrzuje“, aniž by současně rozhodl o zamítnutí odvolání v příslušné části. Není tak zřejmé, komu z odvolatelů bylo vyhověno a čí odvolací námitky byly zamítnuty.

Námitky uplatněné ve dvacátém devátém žalobním bodu souvisely s tvrzenou neplatností podmínky prvostupňového rozhodnutí týkající se povinnosti vlastnictví pozemku pro stanoviště kontejnerů na směsný odpad. Žalovaný sám na základě svého uvážení nebo libovůle zrušil podmínku souhrnného stanoviska OŽPD, což není v souladu s pravomocemi danými žalovanému správním řádem. Stavebník nemá po celou dobu předpokládaného užívání záměru, které bude přesahovat 100 let, zajištěno místo na odkládání směsného odpadu a nelze souhlasit s argumentací žalovaného, že jediné, co musel zkoumat, bylo, zda byl souhlas vlastníka dotčeného pozemku (městské části) učiněn. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že právní předpisy nevylučují umístění stanoviště na směsný odpad na cizím pozemku. Úkolem žalovaného bylo zajistit, že potřebné prostory budou k dispozici po celou dobu předpokládané délky užívání záměru.

Ve třicátém žalobním bodě žalobci namítali rozpor napadeného rozhodnutí s § 68 odst. 3 správního řádu a nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Napadené rozhodnutí neobsahuje jakékoli věcné odůvodnění vyjma vypořádání odvolacích námitek, přičemž žalovaný ani některé námitky žalobců (dostatečně) nevypořádal (konkrétně viz výše).

Podle třicátého prvního žalobního bodu bylo při nahlížení do spisu dne 30. 6. 2021 zjištěno, že DUR ve verzi z března 2021, která byla předmětem posuzování v odvolacím řízení, nesplňuje požadavky stanovené vyhláškou o dokumentaci staveb, jelikož neobsahuje povinné součásti, jimiž jsou situační výkresy, dokumentaci objektů ve formě výkresové dokumentace a dokladovou část. Chyběly také hydrogeologický posudek a dopravně inženýrské podklady.

Podle třicátého druhého žalobního bodu žalobci spatřují nezákonnost postupu Krajského ředitelství Policie hlavního města Prahy, které potvrdilo běžným stanoviskem odboru služby dopravní policie ze dne 5. 12. 2019, č. j. KRPA-405565-1/ČJ-2019-0000DŽ (dále jen „vyjádření KRPA“) platnost závazného stanoviska. Tato procesní vada je zásahem do práva žalobců na spravedlivý proces a má vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.

Třicátý třetí žalobní bod se týkal sdělení Ministerstva dopravy, podle kterého nemohlo být závazné stanovisko odboru dopravních agend Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 15. 5. 2018, č. j. MHMP-743827/2018/O4/Kf (dále jen „závazné stanovisko ODA“) zrušeno z důvodu uplynutí lhůty. Taková lhůta však neexistuje, jelikož novelou stavebního zákona došlo k vypuštění lhůty z § 4 stavebního zákona, přičemž správní orgány měly postupovat podle znění účinného po této novele, tedy v souladu s § 149 odst. 7 a 8 správního řádu. Navíc předmětné závazné stanovisko nikdy nebylo platné, jelikož bylo vydáno věcně nepříslušným orgánem. Žalovaný na tuto skutečnost vůbec nereagoval, a napadené rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Napadené rozhodnutí tedy bylo vydáno na podkladě nezákonného závazného stanoviska. Žalovaný se tímto argumentem vůbec nezabýval.

Podle třicátého čtvrtého žalobního bodu právě uvedené obdobně platí i pro sdělení PKD ve vztahu k závaznému stanovisku OŽPD. Ve sdělení se uvádí, že závazné stanovisko je nezákonné pro absolutní nedostatek odůvodnění a nepřezkoumatelné, následně je však argumentováno tím, že s ohledem na uplynutí lhůty nemůže být přezkoumáno.

Ve třicátém pátém žalobním bodě žalobci poukázali na svou odvolací námitku, že dle souhrnného stanoviska OŽPD záměr musí naplňovat požadavky určených technických norem, přičemž úkolem správního orgánu I. stupně není odbýt svou povinnost stanovením podmínek s odkazem na normy, ale musí naopak posoudit, zda jsou požadavky norem uvedených v podmínkách naplněny. Na tuto námitku žalovaný nereagoval.

Námitky uplatněné ve třicátém šestém žalobním bodu se týkají stanoviska odboru správy majetku Úřadu městské části Praha 22 ze dne 25. 9. 2018, zn. P22 8489/2018 OSM 05 (dále jen „stanovisko OSM“), jímž byl vysloven souhlas s realizací úpravy stávajícího sjezdu a s kácením dřevin na pozemcích městské části. K tomuto úkonu však odbor s ohledem na § 94 odst. 3 zákona o hlavním městě Praze neměl oprávnění rady městské části. Dané stanovisko je tedy neplatné. Žalovaný k tomu uvedl, že odboru byla obecně svěřena pravomoc zajištovat jménem městské části Praha 22 komplexní agendu pronájmu, a není tak třeba výslovné pověření pro jednotlivé úkony. Žalovaný však neuvedl žádné ustanovení, z nějž by takováto obecná pravomoc vycházela. Tak by tomu v souladu s § 94 odst. 3 zákona o hlavním městě Praze mohlo být výhradně na základě usnesení rady. Kromě toho i pokud by takovou obecnou pravomocí odbor disponoval, v případě předmětného stanoviska nejde o pronájem, ale stavební úpravu majetku a kácení dřevin. Stanovisko OSM kromě toho bylo vydáno v samostatné působnosti a po přijetí usnesení zastupitelstva městské části ze dne 12. 9. 2018, kterým zastupitelstvo uložilo radě rozpracovat a podat námitky k záměru, což žalobci považují za vyjádření nesouhlasu městské části se záměrem.

Podle třicátého sedmého žalobního bodu se žalovaný nijak nevypořádal s námitkou žalobců, že ve stanovisku PVS a PVK se uvádí, že jde o vyjádření k projektové dokumentaci. Toto vyjádření však nenahrazuje souhlasné stanovisko s realizací záměru.

Podle třicátého osmého žalobního bodu napadené rozhodnutí výslovně neobsahuje podmínky stanovené Správou železniční dopravní cesty (dále jen „SŽDC“), pouze se v něm uvádí, že tyto musí být dodrženy, a napadené rozhodnutí je tak v rozporu s § 149 odst. 1 správního řádu. Není totiž jasné, jaké podmínky má záměr konkrétně splňovat, ani nelze tyto podmínky kontrolovat.

Předmětem třicátého devátého žalobního bodu je námitka ohledně nesplnění požadavků dle § 5 odst. 3 vodního zákona a § 38 odst. 1 písm. b) PSP. Stavebník namísto vsakování přímo na pozemku plánuje srážkové vody likvidovat retencí a odvodem do dešťové kanalizace. Způsob likvidace srážkových vod musí být doložen prokazatelně, tzn. že musí být provedeno hydrogeologické posouzení infiltrace celého území či pozemku, v němž bude prokázáno, že geologické poměry horninového prostředí lokality vsakování dešťových vod ne/umožní. Možnost vsakování musí být doložena výpočtem. Žádný takový hydrogeologický průzkum však součástí spisu není, jelikož průzkum z října 2017, na který odkazoval žalovaný, nesplňuje minimálně počtem vrtů požadavky pro provedení Podrobného průzkumu z hlediska vsakovacích poměrů v normativní (tj. závazné) příloze F ČSN 75 9010. K tomu se žalovaný nijak nevyjádřil. Navíc primárním zaměřením tohoto průzkumu nebylo posouzení vsakovacích poměrů v lokalitě, ale určení horninového složení a vyhodnocení podmínek pro zakládání objektů při realizaci záměru, a pro účely vsakování je tak nepoužitelný. Pro výstavbu je navíc třeba i pozemek parc. č. 2074, kde vsakování vůbec nebylo řešeno. Stavebník neprokázal, že likvidace srážkových vod akumulací a následným využitím, popřípadě vsakováním na pozemku nebo výparem není možná a rovnou protiprávně zvolil likvidaci retencí a odvodem do kanalizace.

Záměr dále nesplňuje požadavky § 5 odst. 3 vodního zákona, což navíc v závazném stanovisku OCP dotčený orgán opomněl přezkoumat. Stavebník dále nedodal do spisu povolení nakládat s povrchovými vodami, na které se odkazuje závazné stanovisko OCP, a žalobci tak v rozporu s § 36 odst. 3 správního řádu neměli možnost se s ním seznámit.

Podle čtyřicátého žalobního bodu žalobci před vydáním napadeného rozhodnutí v rozporu s § 36 odst. 3 správního řádu nebyli vyrozuměni o možnosti prostudovat spisy.

V doplnění žaloby žalobci odkázali na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2016, č. j. 8 A 13/2013-60, kterým bylo rozhodováno ve věci týkající se stavby „Obytný areál v Uhříněvsi, ul. Nad Volyňkou“, tedy podle žalobců ve velmi podobném případě jako nyní. V něm soud uvedl, že při hodnocení stavby je nutné posuzovat výškový a objemový charakter navrhované stavby ve vztahu k jejímu okolí. Podmínkou umístění stavby tak musí být řádné odvodnění, proč konkrétní stavba svými parametry a charakterem nevybočuje z limitů daných územních plánech. Toto zhodnocení však v předmětném řízení nebylo řádně provedeno.

Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl, odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a nad rámec v něm uplatněné argumentace uvedl následující.

V souvislosti s prvním žalobním bodem nesouhlasil s tvrzením žalobců, že pouze odkázal na závazné stanovisko MMR, když do napadeného rozhodnutí převzal jeho relevantní části (podobnou argumentaci žalovaný uvedl i v případě dalších závazných stanovisek). Závazné stanovisko přitom s ohledem na § 96b odst. 7 písm. a) stavebního zákona nepozbylo platnosti.

Terénní valy zmíněné v druhém žalobním bodě byly samostatně situované, nikoli přilehlý terén v pásmu širokém 3 m po obvodu stavby pro účely určení podzemního podlaží.

Žalovaný nesouhlasil ani s tvrzením o rozporu záměru s § 76 odst. 2 stavebního zákona dle čtvrtého žalobního bodu. Obecná povinnost v něm zakotvená je dále ve stavebním zákoně, v jeho prováděcích předpisech a v souvisejících zákonech upřesněna stanovením konkrétních požadavků, přičemž záměr je s nimi v souladu. Není důvod se domnívat, že záměr zasáhne do zájmů vlastníků sousedních pozemků a staveb nad míru přiměřenou poměrům.

Ke třináctému žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že stavby vodních děl musí mít stavební povolení vodoprávního úřadu podle § 15 odst. 1 vodního zákona před zahájením stavby, tedy po pravomocném rozhodnutí o povolení stavby. Pokud stavebník začne realizovat vodní stavby bez zákonem vyžadovaného povolení, pak se tím dopouští protiprávního jednání. Budoucí možné protiprávní jednání však nemůže být důvodem pro nevyhovění žádosti o vydání územního rozhodnutí, resp. pro zrušení napadeného rozhodnutí soudem.

Ohledně osmnáctého žalobního bodu žalovaný dodal, že závazné stanovisko drážního úřadu se vztahuje k záměru jako celku, tedy i k oplocení.

Nelze souhlasit ani s tvrzením žalobců dle dvacátého osmého bodu, že z napadeného rozhodnutí není zřejmé, komu z odvolatelů bylo vyhověno a čí námitky byly zamítnuty. Žalovaný u každého jednotlivého odvolacího důvodu uvedl, zda je odvolání v této své části důvodné či nikoliv.

Z dvacátého devátého žalobního bodu není zcela zřejmé, co mají žalobci na mysli, když namítají, že DUR neobsahuje „žádný výkres“ trvalých staveb trafostanice a stanoviště pro směsný odpad. Předložená DUR splňuje podmínky dané právními předpisy a je z ní zřejmé umístění všech stavebních objektů. Podrobnější stavebně technické řešení není předmětem územního řízení, ale až navazujícího stavebního řízení.

Vyjádření KRPA podle třicátého druhého žalobního bodu není závazným stanoviskem, pročež jej nelze přezkoumat postupem podle § 149 správního řádu. Lze jej však přezkoumat dle § 156 správního řádu, kdy změna nebo zrušení napadeného vyjádření se provádí formou usnesení. K vyjádření KRPA vydal odbor služby dopravní policie sdělení, v němž neshledal důvody pro provedení přezkumu předmětného vyjádření. Tento postup je zcela v souladu se zákonem.

Třicátý pátý žalobní bod žalovaný okomentoval tak, že napadeným rozhodnutím změnil podmínku č. 22 prvostupňového rozhodnutí a byla stanovena povinnost dodržet požadavky specifikovaných ČSN při projektové přípravě záměru. Posouzení toho, zda byly dodrženy požadavky žalobci uváděných ČSN, tedy bude předmětem až navazujícího stavebního řízení.

Konečně ke čtyřicátému žalobnímu bodu žalovaný doplnil, že účastníkům řízení (včetně žalobců) byla dána možnost seznámit se se všemi podklady pro rozhodnutí, které byly postupně doplněny v průběhu odvolacího řízení. Naposledy byli účastníci řízení o doplnění podkladů pro rozhodnutí informováni sdělením ze dne 19. 11. 2021. Po tomto datu již nebyl doplněn žádný podklad pro vydání rozhodnutí. Žalobci jako účastníci řízení měli právo nahlížet do správního spisu po celou dobu odvolacího řízení a opakovaně tak také činili.

Stavebník rovněž navrhl, aby soud žalobu zamítl. Značná část žalobních námitek podle něj nesměřuje k ochraně práv a zájmů žalobců, a soud by se jimi proto v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu pro nedostatek aktivní věcné legitimace neměl zabývat.

K tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí z důvodu odkazování na závazná stanoviska, stanoviska či vyjádření dotčených orgánů stavebník uvedl, že takové tvrzení je zavádějící, jelikož žalovaný na několika místech citoval vybrané pasáže, k nimž se vždy vyjádřil, což je v souladu s § 68 odst. 3 správního řádu a nezakládá to nepřezkoumatelnost (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2021, č. j. 3 As 26/2020-51). Požadavek, aby žalovaný svými slovy přepisoval relevantní pasáže ze závazných stanovisek, není odůvodněný.

K prvnímu žalobnímu bodu stavebník uvedl, že prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno v době platnosti závazného stanoviska UZR, na čemž nic nemění ani fakt, že toto bylo v odvolacím řízení upraveno závazným stanoviskem MMR. To bylo skutečně nadepsáno datem 23. 6. 2020, avšak elektronicky podepsáno (a tedy i vydáno) až dne 26. 6. 2020, v době vydání napadeného rozhodnutí tedy bylo stále platné. Není pravdou, že by se žalovaný nezabýval podmínkou pro umístění monofunkčních staveb, podle níž nesmí dojít ke znehodnocení nebo ohrožení využitelnosti dotčených pozemků. S touto námitkou se vypořádal zejména odkazem na příslušnou pasáž prvostupňového rozhodnutí. Polyfunkčnost objektů zcela odpovídá poměrům a skutečným potřebám lokality, jak bylo prokázáno v rámci DUR. Do funkční plochy DZ se má zejména umístit silniční komunikace označená jako K1, současná nevyužívaná vlečka má být odstraněna/podstatně zkrácena a poblíž hlavní železniční trati se má na této ploše umístit zarážedlo plnící funkci pro provoz železniční tratě, čímž bude splněno/zachováno podmíněné přípustné využití a nenarušeno hlavní využití. Parkovací stání umisťovaná do funkční plochy ZP mají sloužit výlučně pro návštěvy parku a jeho součástí (tj. hřiště, bistra apod.). Pokud jde o umístění buňkoviště, retenčních nádrží pro záchyt dešťové vody a mezideponie skrývky, finální verze DUR, na jejímž základě bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, tyto prvky v ploše ZP neumisťuje.

K druhému žalobnímu bodu stavebník podotkl, že smyslem a účelem PP je umístění parkovacích stání, sklepních kójí a technického zázemí, což odpovídá jejich smyslu a účelu (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, č. j. 6 A 78/2015-194). Nemůže se jednat o obcházení zákona ani zneužití práva, neboť nejsou naplněny judikaturou a právní teorií dovozené znaky těchto pojmů. Veškeré orgány veřejné moci došly k závěru, že se skutečně jedná o PP dle PSP, stavebník tedy jednal od počátku poctivě, v dobré víře a s legitimním očekáváním, že bude předmětné podlaží bráno jako podzemní. Terénní úpravy, jejichž umístění bylo z prvostupňového rozhodnutí vypuštěno, se vůbec problematiky PP netýkaly (byly na místě parku).

K souladu s cíli a úkoly územního plánování dle třetího žalobního bodu se žalovaný vyjádřil a současně odkázal na odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, neomezil se tak pouze na citaci závazného stanoviska MMR. Tvrzení žalobců, že je záměr v kolizi se stávající zástavbou nízkopodlažních domů, je nepravdivé. V okolí, které bylo stanoveno jako referenční území (např. v ulici Oty Bubeníčka, Přátelství nebo U Starého nádraží), se nachází budovy s 5 až 7 nadzemními podlažími. Tvrzení, že by jako referenční území byl vybrán „celý katastr Uhříněves“, je tedy lživé.

Námitka dle čtvrtého žalobního bodu, že návštěvnická stání nebudou veřejně přístupná, nemá oporu v DUR a není pravdivá. V blízkosti vlakové stanice Praha – Uhříněves nově vzniklo záchytné parkoviště P+R v ulici Františka Diviše o kapacitě 62 parkovacích míst, které zajištuje další parkovací místa v oblasti navíc. Námitka, že dojde ke snížení počtu parkovacích míst o 12 kvůli údajnému smluvnímu problému vybudovat tato parkovací místa na pozemku nenáležícímu do vlastnictví stavebníka, není relevantní a je spekulativní. I při počtu parkovacích stání o 12 míst nižším jsou stále splněny zákonné požadavky.

Ohledně pátého žalobního bodu stavebník k dopravní studii uvedl, že počítá se stavem (vývojem) automobilové dopravy pro roky 2023 i 2030, tj. poměrně do budoucna. Navíc podle ní dojde vlivem záměru pouze k zanedbatelnému nárůstu dopravy. Nedošlo k žádným změnám odůvodňujícím požadavek vypracovat novou dopravní studii a doloženou studii nelze považovat za zastaralou.

Šestý žalobní bod stavebník okomentoval tak, že žalovaný nikde neuvedl, že záměr již není napojen na ulici Podleská a napadené rozhodnutí a závazné stanovisko PKD jsou společně konzistentní z hlediska řešení dopravního napojení záměru.

Ve vztahu k zastínění okolních domů podle sedmého žalobního bodu nedojde v žádném případě ke snížení hodnot denního osvětlení pod příslušnou minimální hodnotu. Jak vyplývá ze studie denního osvětlení, v některých případech dojde dokonce ke zlepšení, a to v místech, kde bude mezi jednotlivým domy záměru mezera.

K pohodě bydlení ve smyslu osmého žalobního bodu, jakož i k jejím jednotlivým prvkům, se žalovaný v napadeném rozhodnutí podle stavebníka vyjádřil dostatečně.

Podle veřejně přístupných zdrojů (studií kvality ovzduší v České republice a map pětiletých klouzavých průměrů) není námitka překročení imisních limitů benzo(a)pyrenu dle devátého žalobního bodu pravdivá. Veškerá silniční doprava se podílí na tvorbě imisí méně než 1 % z celkových zdrojů této škodliviny. Vzhledem k pouze zanedbatelnému nárustu dopravy a plánovanému způsobu vytápění (plynové kotle) nemůže dojít k žádnému relevantnímu navýšení imisí benzo(a)pyrenu vlivem záměru, což bylo potvrzeno i rozptylovou studií.

K desátému žalobnímu bodu stavebník uvedl, že rozptylová studie byla řádným podkladem pro vydání prvostupňového rozhodnutí. Její závěry byly přesvědčivě popsány a odůvodněny. Nebyl předložen jediný důkaz, který by měl zpochybňovat tyto závěry nebo jejich úplnost.

Ve dvanáctém žalobním bodě žalobci namítají, že má dojít vlivem záměru k navýšení hluku v místech, kde májí být již překročeny hlukové limity, to však podle akustického posouzení není pravda. Dojde pouze k zanedbatelnému nárůstu individuální automobilové dopravy, který bude navíc kompenzován úbytkem zejména nákladní dopravy. Proto ani nelze hovořit o nějakém relevantním zvýšení hluku tímto faktorem, což ostatně potvrdilo akustické posouzení. Kromě toho bude dopravní obslužnost řešena z ulice Podleská, nikoliv z ulice Kašperská, tj. v zásadě mimo obydlenou část. Navíc akustické posouzení potvrdilo, že dojde realizací záměru naopak ke snížení hluku v některých místech, a to vlivem akustického stínění železniční tratě.

Ke třináctému žalobnímu bodu stavebník podotkl, že dle žalobců absentující povolení nejsou předmětem ani předpokladem pro vydání územního rozhodnutí, a proto je uvedená námitka nedůvodná. Tvrzení žalobců o hrozbě, že stavebník tato povolení nakonec neobstará, je nedůvodné a předčasné. Práva žalobců tímto ani nemohou být dotčena, tudíž ve vztahu k této námitce žalobci postrádají aktivní věcnou legitimaci.

Ani ke čtrnáctému žalobnímu žalobci nemají dle názoru stavebníka aktivní věcnou legitimaci. Požadavek stejného počtu stupňů schodů ve všech ramenech téhož schodiště není předmětem posuzování v územním řízení a bude předmětem samostatného řízení o výjimce. Námitka ohledně absence údajů dle vyhlášky o dokumentaci staveb je bezpředmětná, jelikož takové požadavky tato vyhláška obsahovala pouze ve znění účinném do 31. 12. 2017.

K šestnáctému žalobnímu bodu stavebník podotkl, že zmíněná žaloba na neplatnost smlouvy o právu provést stavbu byla zamítnuta. Žalobci sice namítli, že žalovaný měl tím, že v části změnil prvostupňové rozhodnutí, postupovat v rozporu s § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu, avšak neuvedli, v čem spatřují pochybení, když citované ustanovení možnost změny rozhodnutí výslovně předpokládá. Postup žalovaného byl v souladu se zásadou procesní ekonomie.

Ve vztahu k sedmnáctému žalobnímu bodu stavebník s odkazem na judikaturu uvedl, že vysoce urbanizované (městské) prostředí nelze považovat za krajinu podléhající ochraně proti neoprávněným zásahům podle ZOPK (nedochází zde k možnosti snížení nebo změně krajinného rázu). Místo je tzv. brownfield a nedisponuje žádnou krajinnou (estetickou) nebo přírodní hodnotou, kterou by bylo nutné či vhodné chránit proti neoprávněným zásahům.

Ohledně osmnáctého žalobního bodu stavebník uvedl, že není pravdou, že by stavebník do DUR doplnil oplocení bez vědomí drážního úřadu. Naopak požadavek na oplocení vzešel přímo ze strany drážního úřadu a teprve poté došlo k vydání závazného stanoviska. Navíc touto námitkou žalobci nesledují ochranu svých práv, a nemají proto k jejímu podání aktivní legitimaci.

K devatenáctému žalobnímu bodu stavebník podotkl, že v důsledku revizí nedošlo k žádným zásadním změnám DUR. Změna napojení záměru na pozemní komunikaci proběhla dvakrát. Nejprve bylo zachováno vjíždění staveništní dopravy přes ulici Kašperská (s tímto stavem počítalo i akustické posouzení a závazná stanoviska) a následně došlo k výhradnímu napojení staveništní i „běžné“ dopravy výhradně přes ulici Podleská. Dalšími dílčími změnami byla např. změna vedení podzemních inženýrských sítí. Správní orgány se poté případnou nutností vyžadovat aktualizovaná závazná stanoviska zabývaly. Došly k závěru, že je nutné aktualizovat pouze stanovisko Policie ČR kvůli změně vedení staveništní dopravy (nově přes ulici Podleská). Kromě toho byla doplněna i další aktualizovaná stanoviska. Přezkum rozhodnutí vydaných v rámci přezkumného řízení (tj. přezkumných závazných stanovisek) je s ohledem na § 94 odst. 2 správního řádu vyloučen.

Stran dvacátého žalobního bodu stavebník uvedl, že podmínky pro upuštění od ústního jednání byly splněny, což správní orgány řádně odůvodnily. Správní orgán I. stupně prodloužil lhůtu k podání námitek na 30 dní, a práva žalobců tedy byla v dostatečné míře chráněna.

Ke dvacátému prvnímu žalobnímu bodu stavebník dodal, že souhlas dle § 184a stavebního zákona byl správnímu orgánu I. stupně doložen a nebyl dán zákonný důvod k přerušení řízení. To samozřejmě nezbavuje městskou část jakýchkoliv nástrojů soukromého práva týkajících se nakládání s jejím majetkem. Pokud by byl stavební úřad povinen přezkoumávat soukromoprávní titul, který je „podkladem“ pro souhlas dle § 184a stavebního zákona, naprosto by tím byl popřen smysl uvedeného ustanovení, jehož cílem je právě zjednodušení prokazování práva provést stavbu. Správní orgány nebyly příslušné k řešení trestního oznámení nebo posuzování střetu zájmů místostarosty Knotka. Tato tvrzení proto nemohla mít žádnou právní relevanci při posuzování záměru. Stejně je tomu i ve vztahu k politickému rozložení sil.

Ve věci dvacátého druhého žalobního bodu stavebník konstatoval, že městská část vydala souhlas dle § 184a stavebního zákona ve vztahu k těm částem, které zasahují právě do pozemků v její správě. Následné změny DUR se těchto pozemků nijak netýkaly.

Pokud jde o dvacátý čtvrtý žalobní bod, tvrzení žalobců jsou pouhými nepodloženými dojmy a fabulacemi. Stavební úřad nemá kompetenci určovat stavebníkovi podobu jeho záměru.

Na námitku dle dvacátého šestého žalobního bodu žalovaný reagoval vypuštěním bodu 18. výroku prvostupňového rozhodnutí, a je tedy nyní bezpředmětná.

Ke dvacátému sedmému žalobnímu bodu stavebník podotkl, že správní orgány nevytvářely nerovnost mezi účastníky. V žalobě uvedené opakované námitky, které žalovaný odmítl jako opožděné, byly skutečně opožděné. Navíc se jednalo o několikrát opakované námitky, které byly dostatečně vypořádány. Původně správní orgán I. stupně skutečně neoprávněně neumožnil nahlédnutí do spisu, avšak toto pochybení bylo zcela v souladu s právními předpisy napraveno. Pokud jde o otázku přerušení řízení, žalovaný důvody v obou případech pečlivě posoudil a své rozhodnutí řádně odůvodnil.

Na základě námitky dle dvacátého osmého žalobního bodu by se podle stavebníka jednalo nanejvýše o nepodstatnou vadu rozhodnutí nezakládající jeho nepřezkoumatelnost ani nezákonnost. Není pochyb, jak bylo o celém obsahu odvolání rozhodnuto. Požadavek na formální doplnění části výroku by nijak nepřispěl k ochraně práv žalobců, šlo by o nadměrný právní formalismus. V případě aplikace § 90 odst. 5 správní řádu bylo opakovaně judikováno, že absence části výroku nutně nezakládá nezákonnost rozhodnutí a rozhodnutí je nutno brát jako jeden celek.

Ve vztahu ke dvacátému devátému žalobnímu bodu stavebník vyslovil, že kontejnery na směsný odpad lze po předchozím souhlasu umístit na cizí pozemek. Souhlas dle § 184a stavebního zákona byl obstarán a řádně doložen.

V revizi DUR podle třicátého prvního žalobního bodu bylo pouze upraveno požárně bezpečnostní řešení. Výkresové a dokladové části dokumentace nebyly v důsledku této revize nijak změněny. Nebyl proto důvod tyto části projektové dokumentace opětovně dokládat. Hydrogeologický posudek a dopravně inženýrské podklady byly součástí správního spisu.

Vyjádření KRPA uváděné žalobci ve třicátém druhém žalobním bodě není závazným stanoviskem a bylo potvrzeno sdělením, protože nebyly shledány důvody pro provedení přezkumu.

Pokud jde o třicátý třetí a třicátý čtvrtý žalobní bod, lhůta pro přezkum uvedených závazných stanovisek uplynula před nabytím účinnosti uváděné změny stavebního zákona, přičemž novelu nelze aplikovat retroaktivně, jelikož to by v podstatě znamenalo „obnovu“ běhu lhůt u všech závazných stanovisek vydaných v minulosti.

Dotčené závazné stanovisko podle třicátého pátého žalobního bodu obsahuje odkazy na ČSN z toho důvodu, že některé podmínky v něm vyjádřené se týkají technologií, které budou řešeny v navazujících stupních projektové dokumentace. V těchto případech se tedy nejedná o posuzování, zda záměr citované normy splňuje, jelikož jde o podrobnost, která v územním řízení není řešena.

Ke třicátému šestému žalobnímu bodu stavebník uvedl, že pokud OSM, kterému byla v souladu s právními předpisy svěřena pravomoc činit za městskou část jednání v určitých oblastech, vyjevil k záměru své stanovisko či souhlas a tento byl předložen v rámci územního řízení, nemůže mít jednání zastupitelstva městské části samo o sobě na tento souhlas žádný vliv. Pravomoc byla OSM řádně svěřena na základě rozhodnutí rady městské části. Je tedy logické, že svěření pravomoci nevyplývá ze samotného stanoviska, jak namítali žalobci. Navíc žalobci touto námitkou nesledují ochranu svých práv, a nemají proto k jejímu podání aktivní legitimaci.

Námitka žalobců podle třicátého sedmého žalobního bodu, že se jedná o vyjádření, nikoliv o souhlasné stanovisko, je zcela účelová. Předmětné vyjádření je nutné posoudit podle jeho obsahu.

Ve vztahu ke třicátému osmému žalobnímu bodu stavebník konstatoval, že Správa železnic není dotčeným orgánem státní správy, její vyjádření není závazným stanoviskem, a není tedy závazné pro vydání správního rozhodnutí.

Ohledně třicátého devátého žalobního bodu je z podkladů patrné, že v daném místě není možné zvolit likvidaci dešťových vod vsakováním, což dostatečně prokázal právě řádně provedený hydrogeologický průzkum. Žalobci nepředložili žádný důkaz, kterým by byla zpochybněna tato zjištění či naplnění podmínek § 38 PSP. Totéž platí o závazné stanovisku vodoprávního úřadu.

Ke čtyřicátému žalobnímu bodu stavebník uvedl, že žalovaný účastníkům řádně oznámil shromáždění podkladů před vydáním rozhodnutí dne 19. 11. 2021. V mezidobí, tj. před vydáním napadeného rozhodnutí dne 24. 6. 2022, již nebyly do spisu doplněny žádné dokumenty mající povahu podkladů pro vydání rozhodnutí (nebyly doplněny žádné dokumenty, které by mohly přispět ke zjištění stavu věci). Smyslem a účelem ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu je dát účastníkům řízení k dispozici skutková zjištění správního orgánu, aby bylo možné případně poukázat na jejich nesprávnost anebo dále navrhovat jejich doplnění. Toto ustanovení dále souvisí se zásadou materiální pravdy a s právem na spravedlivý proces (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2013, č. j. 6 As 81/2013-56).

Doplnění žaloby stavebník okomentoval tak, že žalovaný v napadeném rozhodnutí (odlišně od případu řešeném v žalobci citovaném rozsudku) dostatečně odůvodnil soulad výškového i objemového charakteru záměru (stavby) s jejím okolím. Žádná z námitek uvedených v doplnění žaloby není důvodná a soud by k nim ostatně ani neměl vzhledem k zákazu novot a ke koncentraci řízení přihlížet, jelikož tyto mohly být uplatněny již v žalobě.

Žalobci v replice k vyjádření žalovaného nad rámec žaloby ve vztahu k prvnímu žalobnímu bodu uvedli, že žalovaný nepředložil žádné rozhodnutí, které by potvrzovalo jeho tvrzení, že závazné stanovisko MMR bylo v okamžiku vydání napadeného rozhodnutí stále platné. Následně žalobci představili obsáhlou analýzu a polemiku se závazným stanoviskem MMR. Žalobci rovněž namítli podjatost žalovaného, jelikož Ing. Martin Čemus, který jako oprávněná osoba podepsal závazné stanovisko UZR, již pro žalovaného nepracuje, avšak následně se jako zástupce investora účastnil schůzky mezi občany Uhříněvsi a investorem konané dne 7. 11. 2022, z čehož žalobci dovodili, že pracuje pro stavebníka.

V souvislosti s druhým žalobním bodem se žalobci vyjádřili k opěrným zdem zaneseným v situačním výkresu a shledali rozpor s § 58 PSP pro absenci zábradlí. Valy a opěrné zdi neodpovídají charakteru území. Aby byly splněny podmínky pro PP, tak by opěrné zdi, valy a jednotlivé domy musely být navrženy jako neoddělitelný soubor. Tak tomu ale není. Opěrné zdi a valy přitom prvostupňovým rozhodnutím nebyly vůbec umístěny.

Ve věci třetího a sedmého žalobního bodu žalobci doplnili, že namísto toho, aby území pro stanovení charakteru zástavby bylo určeno v nejbližším okolí záměru, kde se nacházejí domy s maximálně 3 NP, tak byl charakter lokality určen podle zástavby od lokality záměru vzdálené až 1 km bez přímé vazby, kdy mezi lokalitou záměru a vzdálenou lokalitou se nachází zcela odlišný charakter zástavby (např. pouze vilová zástavba). Rovněž nebyl dodržen požadavek § 18 odst. 4 PSP, protože trafostanice byla umístěna samostatně a nikoli jako součást bytových domů a dále požadavek § 22 odst. 2 PSP, neboť stanoviště pro kontejnery pro směsný odpad má být umístěno na pozemek, jehož součástí je ulice a chodníky v ulici Kašperská.

Ke čtvrtému žalobnímu bodu žalobci uvedli, že možnost upravit režim užívání návštěvnických stání neznamená, že je možné omezit jejich veřejnou přístupnost. Cílem v PSP stanovené podmínky veřejné přístupnosti návštěvnických parkovacích stání je zabránit vzniku situace, kdy by veřejně nepřístupná (tím že jsou umístěna za prostředkem omezující příjezd/odjezd vozidel nebo přístup osob) návštěvnická parkovací stání namísto pro parkování vozidel návštěvníků mohla začít být užívána jako další vázaná parkovací stání pro dlouhodobé parkovaní vozidel obyvatel záměru, zatímco návštěvníci záměru by museli svá vozidla parkovat na veřejných komunikacích v okolí. Dle DUR přitom budou u vjezdu do hromadných garáží do domu C osazena vjezdová vrata a na komunikaci K1 bude instalována závora. Dále parkovací stání pro parkování osobních vozidel tělesně postižených osob nesplňuje požadavky stanovené bezbariérovou vyhláškou.

Ve věci šestého žalobního bodu žalobci poukázali na to, že součástí dokumentace není kapacitní ověření potvrzující, že místní komunikace III. třídy ulice Kašperská bude schopna záměr v potřebném rozsahu dopravně obsloužit. DÚR uvádí ve vztahu k dopravnímu řešení nepravdivé a matoucí informace, což vede k tomu, že stanoviska k záměru dle zákona o pozemních komunikacích jsou vydávána nepříslušnými orgány a obsahují nepravdivé a právně nekonzistentní informace.

Také změna provedená napadeným rozhodnutím dle osmnáctého a třicátého osmého žalobního bodu byla nezákonná, protože se jedná o stanoviska nejen účastníka řízení, ale také vlastníka infrastruktury vztahující se k ochrannému pásmu dráhy. Závaznosti podmínek lze docílit pouze tím, že tyto podmínky budou součástí výrokové části rozhodnutí.

Pokud je posouzení, zda došlo k takové změně poměrů, která by vyžadovala vydání nových závazných stanovisek, ve smyslu devatenáctého žalobního bodu v kompetenci žalovaného, měl podrobně porovnat jednotlivé verze DUR, popsat změny a u každé vyjádřit, proč ji nepovažuje za významnou pro změnu stanovisek. Dále žalobci poukazovali na rozpor s § 75 ve spojení s § 97 odst. 1 zákona o hlavním městě Praze v souvislosti s procesem obstarávání souhlasu městské části. Současně uvedli, že stanoviště pro směsný odpad u bytového domu B bylo umístěno bez souhlasu jeho vlastníka, a že tedy chybí místo pro ukládání směsného odpadu.

Ve věci dvacátého čtvrtého žalobního bodu žalobci nesouhlasili s tím, aby stavebníkovi bylo umožněno v povinně polyfunkčním území typu SV postavit monofunkční stavby a aby byl kladen hlavní důraz na ekonomický přínos namísto veřejného zájmu spočívajícího v naplnění jednoho z hlavních účelů územního plánu, tedy zajištění časové vyváženosti mezi počtem obyvatel a existencí dostatečných kapacit veřejné infrastruktury.

Ke dvacátému sedmému žalobnímu bodu žalobci dodali, že pokud nahlíželi do spisu, činili tak pouze s cílem zjištění pro ně relevantních informací a v žádném případě s cílem seznámit se se všemi dokumenty ve spise, což by činili v případě, že by žalovaným byli upozorněni v souladu s § 36 odst. 3 správního řádu na možnost vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí.

Ohledně dvacátého devátého žalobního bodu žalobci doplnili, že žalovaný neuvedl, ze kterého ustanovení vyplývá pravomoc žalovaného zrušit podmínku vyplývající ze závazného stanoviska. (opak vyplývá z § 4 odst. 6 stavebního zákona). DUR měla podle vyhlášky o dokumentaci staveb obsahovat rozměry všech umísťovaných staveb. Pro stanoviště pro kontejnery na odpad, trafostanici, ale i pro opěrně zdi DUR tyto informace neobsahuje. Stavebník nikdy nedoložil souhlas vlastníka pozemku s umístěním stanoviště na směsný odpad pro bytový dům B.

Argumentaci žalovaného ke třicátému prvnímu žalobnímu bodu, že části DUR lze použít z předchozí verze, nelze akceptovat, protože některé části dokumentace verze 03/2021 neobsahovala (i přesto, že v předchozích verzích byly stejné, např. dokladovou část A a B). Ve spise neexistoval dokument, který by definoval, které části dokumentace jsou shodné s předchozí verzí a které ne. Některé části pouze nebyly k dohledání. Pokud dokumenty chyběly a následně byly dohledány, mělo následovat oficiální oznámení o doplnění spisu se všemi souvislostmi, které z toho vyplývají. To se ale nestalo.

Argumentace žalovaného dle třicátého pátého žalobního bodu, že posouzení, zda byly dodrženy podmínky v závazném stanovisku uvedených norem, bude předmětem navazujícího stavebního řízení, je nesprávná, protože splnění norem, které je uvedeno v podmínkách, nemusí být v návazných řízeních, kdy velikost staveb i jejich umístění jsou již závazně určeny, realizovatelné (např. velikost parkovacích stání v hromadných garážích již není možné zvětšit).

K třicátému šestému žalobnímu bodu žalobci uvedli, že odbor může dle § 94 odst. 3 zákona o hlavním městě Praze vykonávat pravomoc pouze v rozsahu, ve kterém mu výkon pravomocí svěřila rada, avšak pouze v rozsahu, ve kterém má rada pravomoc rozhodovat (zastupitelstvo si přijetím usnesení dne 12. 9. 2018 vyjadřujícího nesouhlas s dopravním řešením vyhradilo pravomoc ve věci dopravního řešení rozhodovat). Rada však žádnou odpovídající pravomoc odboru správy majetku nesvěřila.

Problematika dle třicátého devátého žalobního bodu může mít za následek snížení úrovně a množství podzemních vod na pozemcích žalobců. Snižování hladiny podzemních vod s důsledkem na pěstování rostlin a případný úhyn vegetace rostoucí na pozemcích ve vlastnictví žalobců zasahuje do jejich práv. Závazné stanovisko podle vodního zákona nepotvrzuje naplnění požadavků § 38 PSP. To, že posudek vypracovala kvalifikovaná osoba, nestačí, protože rozsah posudku určuje zadavatel. Srážkové vody ze střechy mají být podle DUR likvidovány vsakem. To prokazuje, že by likvidace vsakem měla být možná i pro srážkové vody dopadající na střechy bytových domů.

Ke čtyřicátému žalobnímu bodu žalobci uvedli, že § 36 odst. 3 správního řádu nechrání pouze je, ale všechny účastníky územního řízení. Těm tak nebyla dána možnost seznámit se s podklady pro rozhodnutí. Žalovaný lže, když tvrdí, že v tomto období nebyl do spisu doplněn žádný další materiál, který mohl mít vliv na vydání rozhodnutí. Žalobci např. doplňovali do spisu důležité argumenty a dokumenty, které se týkaly upozornění na neplnění požadavků § 51 PSP a skutečnosti, že je neplatná smlouva o právu provést stavbu.

Stavebník v duplice poukázal na to, že námitky týkající se opěrných zdí nebyly uplatněny v žalobě, a byly tedy uplatněny po koncentraci soudního řízení. Kromě toho opěrné zdi nemusely být v příslušné části DUR zaneseny, jelikož nejsou relevantní z hlediska územního ani stavebního řízení. I pokud by měly být předmětem těchto řízení (což nejsou), nevedla by jejich absence v příslušné časti DUR k nezákonnosti nebo nesprávnosti napadeného rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2023, č. j. 6 As 52/2023-127). Z obdobných důvodů je nedůvodná i námitka žalobců týkající se absence zábradlí na těchto opěrných zdech, zábradlí je navíc v DUR řešeno.

Jednou z nových námitek obsažených v replice je tvrzení, že nemá být možné stavby bez obchodního parteru v dané lokalitě povolit, a to s ohledem na aktuální znění ÚAP. ÚAP jsou svou povahou plánovacím podkladem sledujícím a odrážejícím stávající stav území a žalobci účelově překrucují jejich podstatu a jednotlivé pojmy vytrhávají z kontextu. Zachování polyfunkčnosti území nelze posuzovat z malé uzavřené lokality tvořící pouze pozemky pod stavbou.

Ohledně PP správní orgány srozumitelně a přezkoumatelně popsaly metodu stanovení převažující části podlahy ve smyslu PSP, kterou pak aplikovaly na jednotlivé objekty záměru a tuto metodu žalobci nerozporovali. K žádnému obcházení právních předpisů v tomto ohledu nedošlo. Stavebník naopak postupoval v souladu se zákonem i judikaturou (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2023, č. j. 9 As 77/2023-157).

Záměr nepřekračuje limit hrubé podlažní plochy (dále jen „HPP“). Žalobci až v replice namítali, že DUR nemá zahrnovat objekty sloužící pro umístění kontejnerů na odpad a objekt trafostanice ve výpočtu HPP, ačkoli tuto námitku mohli uplatnit již v žalobě. Pokud objekt trafostanice ve výpočtu HPP zahrnut nebyl, nemůže mít taková skutečnost vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, když i po zahrnutí plochy trafostanice je celková hodnota HPP v souladu s územním plánem.

K žalobcům namítanému nárůstu počtu obyvatel stavebník konstatoval, že ÚAP uvádí prognózu nárůstu počtu obyvatel pro Prahu 22 do roku 2050 o skoro dvojnásobek proti současnému stavu (o více než 11 600 obyvatel).

Žalovaný nebyl v dané věci podjatý. Pouhá změna zaměstnavatele ze strany Ing. Martina Čemuse po téměř čtyřech letech od vydání předmětného závazného stanoviska o ničem takovém nevypovídá.

Žalobci v podání ze dne 6. 12. 2023 soudu navrhli doplnění dokazování k prokázání některých jejich žalobních tvrzení.

Při ústním jednání před soudem konaném dne 14. 12. 2023 účastníci řízení a osoby zúčastněné na řízení setrvali na svých procesních stanoviscích a argumentaci a odkázali na svá předchozí písemná podání.

Právní zástupce žalobců vysvětlil motivaci žalobců k podání žaloby. K otázce zásahu do veřejných subjektivních práv citoval z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 108/2019 a rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 10 A 75/2022. Následně se v souladu s předchozími podáními žalobců vyjádřil k některým žalobním bodům. K motivaci, okolnostem podání žaloby a některým žalobním bodům se následně vyjádřil rovněž žalobce a).

Žalovaný při jednání odkázal na vyjádření k žalobě.

Zmocněný zástupce osoby zúčastněné na řízení 2) uvedl, že tato nebyla vyrozuměna o možnosti seznámit se s podklady rozhodnutí a o prodloužení lhůty k seznámení se spisem. Dále poukázal na „mediální tlak developera“, popsal nedostatky občanské vybavenosti a dopravy v Uhříněvsi a populační nárůst v souvislosti s realizací záměru.

Právní zástupce stavebníka odkázal na svá dřívější podání a stručně se vyjádřil k některým jejich bodům.

Soud následně vyzval žalobce a městskou část, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili (a tato vyjádření doložili) k otázkám souvisejícím s § 184a stavebního zákona. Konkrétně zda došlo ze strany městské části ke zveřejnění záměru smluvně zřídit právo stavby ve prospěch stavebníka k pozemkům ve správě městské části a zda existuje doklad o projednání a schválení takového záměru některým orgánem městské části, dále zda bylo smluvně zřízené právo stavby vloženo do katastru nemovitostí a konečně zda došlo ze strany městské části k projednání a schválení odvolání souhlasu podle § 184a stavebního zákona některým orgánem městské části a případně zda městská část udělila (po projednání a schválení) stavebníkovi nějakým jiným způsobem souhlas k uskutečnění záměru ve smyslu § 184a stavebního zákona. Následně soud ústní jednání odročil.

Žalovaný ve svém podání vyjádřil přesvědčení, že souhlas podle § 184a stavebního zákona byl platně udělen a nebyl nikdy odvolán. Odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, jím předloženou metodiku MMR a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 5. 2022, č. j. 6 As 126/2020-47.

Stavebník ve svém vyjádření k otázce souhlasu podle § 184a stavebního zákona za současného citování závěrů judikatury správních soudů poukazoval na absenci aktivní žalobní legitimace žalobců, jelikož se nemůže dotýkat jejich práv. Kromě toho rada městské části vyslovila souhlas se záměrem a s uzavřením smlouvy o právu provést stavbu, čímž byl místostarosta Knotek oprávněn vyznačit souhlas na situačním výkresu. Městská část přitom takto udělený souhlas nikdy platně neodvolala, jelikož k tomu nebyl starosta Zelenka radou městské části zmocněn.

Osoba zúčastněná na řízení 2) poukazovala na to, že plocha, která má být dotčena záměrem, není brownfield, ale funkční komerční areál, ze strany ulice Kašperská se zde nachází mnoho stromů a keřů. Stavebník nabízel vybudování parkovacích stání stávajícím sousedům, aniž by na příslušný pozemek měl tomu odpovídající práva.

Městská část v reakci na jí položené otázky při ústním jednání před soudem konaném dne 14. 12. 2023 ve svém podání uvedla, že ve vztahu k předmětným pozemkům nedošlo ke zřízení práva stavby ve smyslu § 1240 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále jen „občanský zákoník“). Městská část udělila k záměru souhlas podle § 184a stavebního zákona ve formě podpisu místostarosty Knotka dne 11. 10. 2018 na výkres datovaný 3/2018, čímž městská část plnila závazek ze smlouvy o právu provést stavbu, jejíž uzavření schválila rada městské části, a byla zveřejněna v registru smluv. Daný souhlas přitom vyjádřením starosty Zelenky nebyl odvolán, jelikož takové odvolání nebylo projednáno radou ani jiným orgánem městské části. Toto vyjádření tak nelze považovat za projev vůle městské části, a navíc ani po obsahové stránce nepředstavuje odvolání uděleného souhlasu.

Žalobci ve svém podání ze dne 14. 1. 2024 soudu navrhli, aby napadené rozhodnutí pro chybějící podklady ve správním spisu zrušil podle § 76 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v rozhodném znění (dále jen „s. ř. s.“). Ohledně otázek adresovaných soudem městské části žalobci v podstatě parafrázovali a rozvinuli svou argumentaci související s otázkou souhlasu podle § 184a stavebního zákona. Zároveň na podporu některých svých žalobních tvrzení navrhli konkrétní doplnění dokazování. V podání ze dne 31. 5. 2024 pak žalobci shrnuli či rozvinuli některé části jejich žalobní argumentace, vyjádřili se k jejich žalobní legitimaci a doplnili důkazní návrhy.

Při ústním jednání před soudem konaném dne 6. 6. 2024 právní zástupce žalobců shrnul písemná podání žalobců učiněná po ústním jednání před soudem konaném dne 14. 12. 2023. Osoba zúčastněná na řízení 2) popsala situaci v okolí záměru a vysvětlila, v čem považuje napadené rozhodnutí za nesprávné. Žalovaný a stavebník setrvali na své argumentaci a odkázali na svá předchozí podání.

Soud při jednání usnesením rozhodl, že jednání již nebude odročováno. Ohledně podání žalobců ze dne 31. 5. 2024 soud dospěl k závěru, že nejde o rozšiřování žalobních námitek, nýbrž o jejich rekapitulaci, a za tímto účelem tak není třeba jednání odročovat, jelikož ke včas uplatněným námitkám měly strany i osoby zúčastněné na řízení možnost se vyjádřit. Soud dále usnesením rozhodl, že nebude provádět dokazování důkazními návrhy uplatněnými žalobci a osobami zúčastněnými na řízení, jelikož nepovažuje doplnění dokazování nad rámec správního spisu za přínosné a potřebné pro posouzení žalobních námitek. Valná část důkazních návrhů je nadto součástí správního spisu, jímž se v řízení před soudem důkaz neprovádí.

Soud na základě žaloby v rozsahu žalobních bodů, kterými je dle § 75 odst. 2 s. ř. s. vázán, přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo. Při přezkoumávání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

Soud při rozhodování o žalobě vyšel zejména z následující právní úpravy:

Podle § 2 s. ř. s. ve správním soudnictví poskytují soudy ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví tento zákon.

Podle § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. žaloba kromě obecných náležitostí podání (§ 37 odst. 2 a 3) musí obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné.

Podle § 71 odst. 2 s. ř. s. k žalobě žalobce připojí jeden opis napadeného rozhodnutí. Žalobce může kdykoli za řízení žalobní body omezit. Rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body může jen ve lhůtě pro podání žaloby.

Podle § 86 odst. 1 písm. a) stavebního zákona k žádosti o vydání územního rozhodnutí žadatel připojí souhlas k umístění stavebního záměru podle § 184a.

Podle § 86 odst. 4 stavebního zákona, pokud žádost neobsahuje požadované náležitosti, stavební úřad vyzve žadatele k jejímu doplnění a řízení přeruší; usnesení o přerušení se oznamuje pouze žadateli. Dojde-li k zastavení řízení z důvodů neodstranění vad žádosti, usnesení o zastavení řízení se oznamuje pouze žadateli. Pokud k žádosti o vydání územního rozhodnutí není připojena dokumentace pro vydání územního rozhodnutí nebo pokud není zpracována projektantem, stavební úřad takovou žádost neprojednává a řízení zastaví; usnesení o zastavení řízení se oznamuje pouze žadateli.

Podle § 87 odst. 1 stavebního zákona stavební úřad oznámí zahájení územního řízení a k projednání žádosti nařídí ústní jednání, a je-li to účelné, spojí jej s ohledáním na místě; oznámení o konání ústního jednání se doručí nejméně 15 dnů předem. Stavební úřad může upustit od ústního jednání, jsou-li mu dobře známy poměry v území a žádost poskytuje dostatečný podklad pro posouzení záměru. Upustí-li stavební úřad od ústního jednání, stanoví lhůtu, do kdy mohou účastníci řízení uplatnit námitky a dotčené orgány závazná stanoviska; tato lhůta nesmí být kratší než 15 dnů. Oznámení o zahájení územního řízení a další úkony v řízení se doručují účastníkům řízení a dotčeným orgánům jednotlivě, nejde-li o řízení s velkým počtem účastníků; v řízení s velkým počtem účastníků se oznámení o zahájení řízení a další úkony v řízení doručují postupem podle § 144 odst. 6 správního řádu, dotčeným orgánům a obci, která je účastníkem řízení podle § 85 odst. 1 písm. b), se doručuje jednotlivě; účastníky řízení podle § 27 odst. 1 správního řádu jsou vždy účastníci řízení podle § 85 odst. 1 písm. a) a § 85 odst. 2 písm. a).

Podle § 96b odst. 5 stavebního zákona závazné stanovisko platí 2 roky ode dne vydání, nestanoví-li úřad územního plánování v odůvodněných případech lhůtu delší, nejdéle však 3 roky.

Podle § 184a odst.1 stavebního zákona není-li žadatel vlastníkem pozemku nebo stavby a není-li oprávněn ze služebnosti nebo z práva stavby požadovaný stavební záměr nebo opatření uskutečnit, dokládá souhlas vlastníka pozemku nebo stavby. Není-li žadatel o povolení změny dokončené stavby jejím vlastníkem, dokládá souhlas vlastníka stavby. K žádosti o povolení změny dokončené stavby v bytovém spoluvlastnictví vlastník jednotky dokládá souhlas společenství vlastníků, nebo správce, pokud společenství vlastníků nevzniklo.

Podle § 184a odst. 2 stavebního zákona souhlas s navrhovaným stavebním záměrem musí být vyznačen na situačním výkresu dokumentace, nebo projektové dokumentace.

Podle § 30 odst. 4 správního řádu za územní samosprávný celek činí úkony ten, kdo je podle zvláštního zákona oprávněn územní samosprávný celek navenek zastupovat, jeho zaměstnanec nebo člen zastupitelstva, který byl touto osobou pověřen.

Podle § 36 odst. 3 správního řádu nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal. V případě, že podkladem rozhodnutí jsou písemnosti a záznamy, které jsou za podmínek v § 17 odst. 3 uchovávány odděleně mimo spis, může se účastník, o jehož právním nároku se v řízení rozhoduje, s těmito podklady seznámit pouze v podobě, která nezmaří účel jejich utajení; není-li to možné, sdělí se takovému účastníkovi alespoň v obecné rovině, jaké skutečnosti z těchto podkladů vyplývají. Správní orgán si předtím, než účastníkovi umožní seznámit se s podklady podle předchozí věty, vyžádá vyjádření orgánu, který tyto podklady poskytl. Nerozhoduje-li se v řízení o právním nároku účastníka, není takový účastník oprávněn seznámit se s podklady rozhodnutí, které jsou za podmínek v § 17 odst. 3 uchovávány odděleně mimo spis.

Podle § 68 odst. 3 správního řádu v odůvodnění se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. V případě, že podkladem rozhodnutí jsou písemnosti a záznamy, které jsou za podmínek v § 17 odst. 3 uchovávány odděleně mimo spis, v odůvodnění rozhodnutí se na tyto podklady odkáže takovým způsobem, aby nebyl zmařen účel jejich utajení; není-li to možné, uvedou se v odůvodnění rozhodnutí pouze v obecné rovině skutečnosti, které z těchto podkladů vyplývají.

Podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu jestliže odvolací správní orgán dojde k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo že je nesprávné, napadené rozhodnutí nebo jeho část změní; změnu nelze provést, pokud by tím některému z účastníků, jemuž je ukládána povinnost, hrozila újma z důvodu ztráty možnosti odvolat se; podle § 36 odst. 3 se postupuje, pouze pokud jde o podklady rozhodnutí nově pořízené odvolacím správním orgánem; je-li to zapotřebí k odstranění vad odůvodnění, změní odvolací správní orgán rozhodnutí v části odůvodnění; odvolací správní orgán nemůže svým rozhodnutím změnit rozhodnutí orgánu územního samosprávného celku vydané v samostatné působnosti.

Podle § 90 odst. 5 správního řádu neshledá-li odvolací správní orgán důvod pro postup podle odstavců 1 až 4, odvolání zamítne a napadené rozhodnutí potvrdí. Jestliže odvolací správní orgán změní nebo zruší napadené rozhodnutí jen zčásti, ve zbytku je potvrdí.

Podle § 149 odst. 1 správního řádu závazné stanovisko je úkon učiněný správním orgánem na základě zákona, který není samostatným rozhodnutím ve správním řízení a jehož obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu. Správní orgány příslušné k vydání závazného stanoviska jsou dotčenými orgány.

Podle § 2 písm. h) PSP charakterem území soubor podstatných přírodně krajinných, sociálně ekonomických, historických a kulturně civilizačních, zvláště urbanistických, architektonických a estetických prvků či vlastností specifických pro konkrétní území (především poloha v území, intenzita, struktura a typ zastavění, vymezení a uspořádání veřejných prostranství, infrastruktura, způsob využití území a míra jeho změn), včetně jejich vzájemných vztahů a vazeb.

Podle § 2 písm. p) PSP bodu 1. pro účely tohoto nařízení se rozumí podlažím přístupná část budovy vymezená dvěma nad sebou následujícími vrchními líci nosné konstrukce stropu nebo vrchním lícem hrubé podlahy na terénu nebo konstrukcí střechy; za jedno podlaží se považují i ty části budovy, které mají rozdílné úrovně podlah až do výšky poloviny tohoto podlaží; přičemž podzemním podlažím se rozumí podlaží, které má úroveň převažující části podlahy níže než 0,8 m pod nejvyšším bodem přilehlého upraveného terénu v pásmu širokém 3,0 m po obvodu stavby.

Podle § 2 písm. t) PSP stáním plocha sloužící k parkování nebo odstavení osobního vozidla, přičemž:

vázaným stáním se rozumí stání sloužící k parkování nebo odstavení osobních vozidel vyhrazené pro jednotlivý účel užívání ve stavbě nebo v souboru staveb, zpravidla určené pro zaměstnance nebo pro rezidenty;

návštěvnickým stáním se rozumí stání sloužící k parkování osobních vozidel návštěvníků všech účelů užívání ve stavbě nebo souboru staveb.

Podle § 20 PSP odst. 1 při umisťování staveb musí být přihlédnuto k charakteru území, zejména ke vztahu zástavby k veřejným prostranstvím, půdorysným rozměrům okolních staveb a jejich výšce.

Podle § 26 písm. b) PSP stavby se umisťují v souladu s výškovou regulací stanovenou podle § 25. Není-li výšková regulace stanovena územním nebo regulačním plánem, platí, že v transformačním a rozvojovém území se výškové hladiny odvozují z územní studie, popřípadě v případě hladin I-VII (podle § 25 odst. 2 písm. a) až g)) se stanovují v dokumentaci pro vydání územního rozhodnutí.

Podle § 32 odst. 2 PSP minimální požadovaný a maximální přípustný počet stání je stanoven procentem ze základního počtu stání. Nestanoví-li územní nebo regulační plán v souladu s § 83 odst. 2 jinak, užije se procento stanovené na základě centrality území a docházkových vzdálenosti stanic veřejné dopravy v příloze č. 3 k tomuto nařízení, a to zvlášť pro: a) vázaná stání pro bydlení a b) vázaná stání pro ostatní účely užívání a návštěvnická stání pro všechny účely užívání; u staveb zasahujících do více zón se počty stání určí dle zásad pro zónu s nižším procentem pro požadované minimum. Výsledný minimální požadovaný i maximální přípustný počet stání se zaokrouhluje na celá stání tak, že počet stání 0,5 a vyšší se zaokrouhlí na celá stání nahoru a počet stání nižší než 0,5 se zaokrouhlí na celá stání dolů.

Podle § 32 odst. 3 PSP základní počty vázaných a návštěvnických stání pro stavbu nebo soubor staveb jsou dány součtem stání pro jednotlivé účely užívání podle přílohy č. 2 k tomuto nařízení. U staveb nebo souborů staveb s kombinací více účelů užívání lze v odůvodněných případech snížit základní počet návštěvnických stání s ohledem na jejich vzájemnou zastupitelnost.

Podle § 33 odst. 7 PSP návštěvnická stání musí být veřejně přístupná, lze však stanovit režim jejich užívání.

Podle § 38 odst. 1 PSP každá stavba a stavební pozemek musí mít vyřešeno hospodaření se srážkovými vodami: a) přednostně jejich vsakováním, pokud to hydrogeologické poměry, velikost pozemku a jeho výhledové využití prokazatelně umožní a pokud nejsou vsakováním ohroženy okolní stavby a pozemky, b) pokud prokazatelně není možné vsakování, tak jejich zadržováním a regulovaným odváděním oddílným systémem k odvádění srážkových vod do vod povrchových, nebo c) pokud prokazatelně není možné vsakování ani odvádění do vod povrchových, tak jejich zadržováním a regulovaným odváděním do jednotné kanalizace.

Podle § 10 odst. 4 písm. a) zákona o pozemních komunikacích příslušný silniční správní úřad si před vydáním povolení o připojení dálnice, silnice, místní komunikace nebo veřejně přístupné účelové komunikace k dálnici, silnici nebo místní komunikaci, o úpravě takového připojení nebo o jeho zrušení vyžádá stanovisko vlastníka pozemní komunikace vyšší kategorie nebo třídy, a jedná-li se o dálnici, též závazné stanovisko Ministerstva vnitra, v ostatních případech závazné stanovisko Policie České republiky.

Podle § 16 odst. 2 písm. b) zákona o pozemních komunikacích v územním, stavebním a ve společném územním a stavebním řízení je dotčeným orgánem příslušným k uplatnění stanoviska k zajištění bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemní komunikaci Policie České republiky, jde-li o stavbu silnice, místní komunikace nebo veřejně přístupné účelové komunikace.

Podle § 40 odst. 4 písm. a) zákona o pozemních komunikacích obecní úřad obce s rozšířenou působností vykonává působnost silničního správního úřadu a speciálního stavebního úřadu ve věcech silnic II. a III. třídy a veřejně přístupných účelových komunikací s výjimkou věcí, o kterých rozhoduje Ministerstvo dopravy nebo krajský úřad, a působnost speciálního stavebního úřadu ve věcech místních komunikací.

Podle § 40 odst. 4 písm. d) zákona o pozemních komunikacích obecní úřad obce s rozšířenou působností uplatňuje stanovisko k územním plánům a regulačním plánům a závazné stanovisko v územním řízení z hlediska řešení místních a účelových komunikací.

Podle § 44 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích stanoviska uplatněná k politice územního rozvoje a územně plánovací dokumentaci nejsou správním rozhodnutím. Souhlasy a stanoviska vydávaná podle tohoto zákona jako podklad pro rozhodnutí podle zvláštního právního předpisu nebo územní souhlas anebo ohlášení stavby jsou závazným stanoviskem, s výjimkou stanoviska podle § 16 odst. 2.

Podle § 5 odst. 3 vodního zákona při provádění staveb nebo jejich změn nebo změn jejich užívání je stavebník povinen podle charakteru a účelu užívání těchto staveb je zabezpečit zásobováním vodou a odváděním odpadních vod kanalizací k tomu určenou. Není-li kanalizace v místě k dispozici, odpadní vody se zneškodňují přímým čištěním s následným vypouštěním do vod povrchových nebo podzemních. V případě technické neproveditelnosti způsobů podle vět první a druhé lze odpadní vody akumulovat v nepropustné jímce (žumpě) s následným vyvážením akumulovaných vod na zařízení schválené pro jejich zneškodnění. Dále je stavebník povinen zabezpečit omezení odtoku povrchových vod vzniklých dopadem atmosférických srážek na tyto stavby (dále jen „srážková voda“) akumulací a následným využitím, popřípadě vsakováním na pozemku, výparem, anebo, není-li žádný z těchto způsobů omezení odtoku srážkových vod možný nebo dostatečný, jejich zadržováním a řízeným odváděním nebo kombinací těchto způsobů. Bez splnění těchto podmínek nesmí být povolena stavba, změna stavby před jejím dokončením, užívání stavby ani vydáno rozhodnutí o dodatečném povolení stavby nebo rozhodnutí o změně v užívání stavby.

Podle § 9 odst. 5 vodního zákona povolení k nakládání s vodami, které lze vykonávat pouze užíváním vodního díla, je možné vydat jen současně se stavebním povolením k takovému vodnímu dílu ve společném řízení, pokud se nejedná o vodní dílo již existující nebo povolené, nebo které bude povolovat ve společném územním a stavebním řízení podle zvláštního zákona jiný správní orgán než vodoprávní úřad. V případě vydávání povolení k nakládání s vodami současně s povolením k provedení vodního díla se výroky těchto povolení vzájemně podmiňují; pokud by byla odvoláním napadena obě tato rozhodnutí, provede se nejdříve odvolací řízení o odvolání proti povolení k nakládání s vodami, přičemž odvolací řízení, jehož předmětem je stavební povolení k provedení vodního díla, se přerušuje do dne, kdy nabude právní moci rozhodnutí odvolacího správního orgánu vydané v řízení o odvolání proti povolení k nakládání s vodami.

Podle § 9 odst. 2 ZOPK náhradní výsadbu podle odstavce 1 lze uložit na pozemcích, které nejsou ve vlastnictví žadatele o kácení, jen s předchozím souhlasem jejich vlastníka. Obce vedou přehled pozemků vhodných pro náhradní výsadbu ve svém územním obvodu po předběžném projednání s jejich vlastníkem.

Podle § 12 odst. 1 ZOPK krajinný ráz, kterým je zejména přírodní, kulturní a historická charakteristika určitého místa či oblasti, je chráněn před činností snižující jeho estetickou a přírodní hodnotu. Zásahy do krajinného rázu, zejména umisťování a povolování staveb, mohou být prováděny pouze s ohledem na zachování významných krajinných prvků, zvláště chráněných území, kulturních dominant krajiny, harmonické měřítko a vztahy v krajině.

Podle § 12 odst. 2 ZOPK k umisťování a povolování staveb, jakož i jiným činnostem, které by mohly snížit nebo změnit krajinný ráz, je nezbytný souhlas orgánu ochrany přírody. Podrobnosti ochrany krajinného rázu může stanovit ministerstvo životního prostředí obecně závazným právním předpisem.

Podle § 72 odst. 2 zákona o hlavním městě Praze primátor hlavního města Prahy zastupuje hlavní město Prahu navenek. Právní jednání, která vyžadují schválení zastupitelstva hlavního města Prahy nebo rady hlavního města Prahy, může primátor provést jen po jejich předchozím schválení, jinak jsou tato právní jednání neplatná.

Podle § 97 odst. 1 zákona o hlavním městě Praze na postavení a jednání starosty městské části a na jeho práva a povinnosti se obdobně použijí ustanovení vztahující se na postavení a jednání a na práva a povinnosti primátora hlavního města Prahy, není-li zákonem stanoveno jinak. Na rozhodování starosty městské části se obdobně použijí ustanovení vztahující se na rozhodování primátora hlavního města Prahy, není-li zákonem nebo Statutem stanoveno jinak.

Podle § 99 odst. 2 zákona o hlavním městě Praze starostu městské části zastupuje místostarosta městské části. Zastupitelstvo městské části může zvolit více místostarostů městské části.

Soud o věci uvážil takto:

Ještě předtím, než přistoupil k vypořádání jednotlivých žalobních bodů, musel se soud zabývat rozsahem věcné legitimace žalobců v soudním řízení. Tuto otázku je třeba analyzovat ve spojení s jejich účastenstvím v územním řízení. V územním řízení je věcná legitimace vlastníků sousedních nemovitostí založena dotčením jejich vlastnického, resp. jiného věcného práva k těmto sousedním nemovitostem. Tato skutečnost ostatně zakládá jejich účastenství v územním řízení [§ 85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona]. Tím je předurčen také rozsah námitek, které jsou vlastníci sousedních nemovitostí oprávněni v územním řízení uplatnit (§ 89 odst. 4 věta druhá a čtvrtá ve spojení s odst. 3 částí věty za středníkem stavebního zákona). Ve stejném rozsahu pak náleží vlastníkům sousedních nemovitých věcí jakožto žalobcům aktivní věcná legitimace v soudním řízení. Vlastníci sousedních nemovitostí jsou proto oprávněni napadnout územní rozhodnutí pouze takovými námitkami, které souvisejí s ochranou jejich vlastnického (popř. jiného věcného) práva k nemovitým věcem. Naopak jim nepřísluší námitky, jejichž prostřednictvím by se dovolávali ochrany práv třetích osob, popř. respektování veřejného zájmu, aniž by tento aspekt jakkoliv přímo souvisel s ochranou jejich vlastnického práva (typicky skrze institut soukromoprávních námitek, např. v rámci kategorie pohody bydlení, resp. kvality prostředí). Pokud by se soud věcně zabýval námitkami žalobců, které nesouvisejí s ochranou jejich vlastnického práva k nemovitostem, posunul by žalobce z pozice osob namítajících zkrácení svého veřejného subjektivního práva do pozice dohlížitelů nad zákonností postupu a rozhodnutí správních orgánů. Takové postavení ovšem žalobcům coby soukromým fyzickým osobám v dané věci nenáleží; nelze jim tedy přiznat postavení garanta zákonnosti rozhodování správních orgánů a ani subjektu oprávněného podat žalobu ve veřejném zájmu (§ 66 s. ř. s.). Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 21. 10. 2008, č. j. 8 As 47/2005-86 dovodil, že „(s)oudní řád správní je svojí povahou, obrannou, normou. Není normou, kontrolní „která by umožňovala komukoliv iniciovat, prostřednictvím podání žaloby ve správním soudnictví, kontrolu jakéhokoliv úkonu veřejné správy. Má pouze zajistit poskytování právní ochrany v případech, kdy veřejná správa vstupuje do právní sféry fyzických nebo právnických osob. Hraničním kritériem pro žalobní legitimaci je právě tvrzený zásah do veřejných subjektivních práv. Nikoliv veškerá činnost (případně veškeré pochybení) veřejné správy je podrobena soudní kontrole ze strany fyzických a právnických osob, ale pouze ta, kdy činnost správy přesáhne do jejich veřejných subjektivních práv.“

Žalobní legitimace v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu se zakládá tvrzením (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2006, č. j. 1 Afs 40/2005-62). Žalobci jsou přitom vlastníky pozemků a staveb nacházejících se ve vztahu k záměru, který byl napadeným rozhodnutím umístěn, přes ulici Kašperská, resp. v na ni kolmou ulici Kozákovská ve vzdálenosti několika desítek metrů. Dotčení jejich právní sféry realizací záměru obecně vzato není nemyslitelné. Pokud by v jejich sousedství vyrostla tato stavba v rozporu se zákonem, došlo by k porušení jejich veřejných subjektivních práv. V daném případě je zjevné, že žalobcům náleží nejen procesní žalobní legitimace, ale též legitimace věcná, ovšem rozsah toho, co jsou oprávněni v soudním řízení namítat, je determinován jejich postavením v územním řízení, tj. důvodem jejich účastenství v územním řízení, resp. tím, jaká jejich veřejná subjektivní práva mohla být vydáním napadeného rozhodnutí dotčena (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 4. 2014, č. j. 5 As 82/2013-56, a ze dne 7. 3. 2018, č. j. 6 As 419/2017-28). Věcná legitimace žalobců je omezena na ty námitky, které se týkají umožnění účinné ochrany jejich vlastnického práva (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2017, č. j. 7 As 114/2017–92). Soud se následně zabýval věcnou legitimací žalobců ve vztahu k jednotlivým žalobním bodům. Dospěl-li k závěru, že žalobci jsou oprávněni uplatnit námitku daného obsahu, věcně se jí zabýval (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2021, č. j. 43 A 130/2018-52).

Soud se přednostně zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, která se na mnoha místech prolíná celou žalobou, která vcelku čítá 53 stran textu. Zrušení správního rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno takovým vadám správních rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů (či pro nesrozumitelnost) skutečně nelze správní rozhodnutí meritorně přezkoumat. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jestliže správní orgán neuvede konkrétní důvody, o něž se jeho rozhodnutí opírá (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2006, č. j. 2 As 37/2006-63, č. 1112/2007 Sb. NSS), nevypořádá se se všemi odvolacími námitkami (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs 66/2008-71) či neuvede důvody, proč nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení a proč námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005-44, č. 689/2005 Sb. NSS). Nepřezkoumatelným pro nedostatek skutkových důvodů pak může být podle ustálené rozhodovací praxe rozhodnutí pro takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde správní orgán opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny. Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, ta, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné.

Žádnou z těchto zásadních vad napadené rozhodnutí netrpí. Žalovaný v jeho odůvodnění vyložil své závěry způsobem, který nebrání jejich věcnému posouzení ze strany soudu. Srozumitelně popsal úvahy, jimiž byl ve svých skutkových a navazujících právních závěrech veden. Neopomněl přitom reagovat na všechny klíčové námitky uplatněné žalobci v odvoláních. Každou z těchto námitek se buď jednotlivě, nebo souhrnně (při jejich společných znacích) zabýval, vyslovil k nim své závěry, přičemž připojil úvahy, jimiž byl při vyslovení všech dílčích závěrů a při vypořádání jednotlivých námitek veden. Nutno podotknout, že na určitou námitku může orgán veřejné moci reagovat i tak, že v odůvodnění rozhodnutí prezentuje vlastní názor (byť odlišný od názoru účastníka řízení), který přesvědčivě odůvodní, čímž se s námitkami účastníka řízení vždy minimálně implicite vypořádá (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2015, č. j. 6 As 152/2014-78).

Soud nepřisvědčil tvrzení žalobců, že se žalovaný k některým jejich námitkám v odůvodnění napadeného rozhodnutí vůbec nevyjádřil, resp. je opomenul, nebo že závěry k některým konkrétním posuzovaným otázkám vyložil takovým způsobem, že z odůvodnění rozhodnutí nebylo možno dovodit, k jakým závěrům a na základě jakých úvah dospěl. Z obsahu žalobní argumentace je ostatně zjevné, že žalobci nesouhlasí se (srozumitelně vyjádřenými) právními názory žalovaného. Z toho je zřejmé, že i žalobci klíčovým závěrům žalovaného, na nichž je napadené rozhodnutí zbudováno, porozuměli.

Nadto soud dodává, že většina námitek týkajících se nepřezkoumatelnosti napadené rozhodnutí mířila na nedostatečné vyjádření žalovaného k námitkám týkajícím se závazných stanovisek, resp. je přezkoumávajících závazných stanovisek vydaných nadřízeným dotčeným orgánem v rámci odvolacího řízení, jelikož žalovaný v napadeném rozhodnutí pouze přejal v nich vyslovené závěry. K tomu soud uvádí, že daný postup není vadou napadeného rozhodnutí. Žalovaný požádal po podání odvolání žalobců o potvrzení či změnu závazných stanovisek dotčených orgánů jejich nadřízené orgány, čímž dostál požadavkům zákona (§ 149 odst. 6 správního řádu). Případným potvrzeným či změněným závazným stanoviskem byl následně žalovaný ve správním řízení vázán, a pokud tedy ve vypořádání některých námitek na tato potvrzení či změny závazných stanovisek odkázal a ztotožnil se s nimi, nelze mu takový postup důvodně vytýkat a spatřovat v něm nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Za výstižný v tomto ohledu soud považuje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 11. 2023, č. j. 8 As 68/2022-52. V bodě 36 jeho odůvodnění se uvádí, že „pokud je ohledně určité otázky vydáváno závazné stanovisko, nemůže odvolací orgán zpravidla ani sám odvolací námitky vypořádat (rozsudek NSS ze dne 17. 12. 2008, čj. 1 As 68/2008-126). Samozřejmě, že žalovaný je zodpovědný i za otázky, které posuzuje správní orgán nadřízený dotčenému orgánu, v tom smyslu, že musí dohlédnout, aby na odvolací námitky nadřízený orgán reagoval (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2013, čj. 5 A 241/2011-69, č. 3018/2014 Sb. NSS). Pokud se tak nestane, vystavuje se riziku, že bude zrušeno jeho rozhodnutí. Nicméně z tohoto neplyne, že by snad měl danou odvolací námitku posuzovat jak nadřízený orgán (zde ministerstvo), tak žalovaný. Jak již bylo uvedeno, žalovaný ani ve většině případů nemůže sám dané otázky posoudit. Jeho vypořádání odvolacích námitek, které již vypořádal nadřízený orgán (ministerstvo), by tak bylo zbytečné a neúčelné. Z tohoto důvodu judikatura Nejvyššího správního soudu uvádí, že pokud je závazné stanovisko nadřízeným orgánem potvrzeno, obvykle postačí vypořádat ty námitky, pro něž bylo vyžádáno, odkazem na závazné stanovisko nadřízeného orgánu (rozsudek NSS ze dne 17. 3. 2017, čj. 2 As 230/2016-65).“ Soud se s citovaným závěrem ztotožňuje. I v případě, kdy se závazné stanovisko vyjadřuje k věcem, jež primárně posuzuje stavební úřad (v posuzovaném případě např. pokud jde o výškovou regulaci), neznamená to, že tento příslušné úvahy vyslovené v závazném stanovisku nemůže ve svém rozhodnutí použít (srov. bod 32 právě citovaného rozsudku).

V doplnění žaloby žalobci odkazovali na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2016, č. j. 8 A 13/2013-60, jímž soud zrušil rozhodnutí žalovaného ve věci územního rozhodnutí pro záměr nazvaný „Obytný areál v Uhříněvsi, ul. Nad Volyňkou“. V závěru odůvodnění daného rozsudku soud shrnul, „že důvodem pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí bylo zejména jeho nedostatečné odůvodnění ve vztahu souladnosti zamýšlené stavby s územním plánem sídelního útvaru hl.m.Prahy a nedostatečné architektonicko-urbanistické posouzení charakteru stavby [stavba se na rozdíl od nynějšího případu nacházela ve stabilizovaném území a žalovaný nedostatečně posoudil otázky týkající se rozsáhlé stavební činnosti – pozn. soudu] a dále nezákonné vypořádání se s námitkou podjatosti.“ Rozhodnutí správních orgánů v nyní posuzovaném případě, jak bylo výše vyloženo, nejsou nepřezkoumatelná (a už vůbec ne z právě uvedených hledisek). Nosné závěry vyslovené soudem v rozsudku č. j. 8 A 13/2013-60 se tak vztahovaly k jiným otázkám, a jsou tak na právě posuzovaný případ nepřenositelné.

Ve vztahu k prvnímu žalobnímu bodu soud uvádí, že se žalobci nesouhlasí v tom, že napadené rozhodnutí bylo vydáno bez platného závazného stanoviska orgánu územního plánování. Závazné stanovisko UZR (ze dne 17. 12. 2018) sloužilo jako podklad pro prvostupňové rozhodnutí (ze dne 29. 7. 2019) a jako takové bylo v rámci odvolacího řízení v souladu s § 149 odst. 7 správního řádu přezkoumáno závazným stanoviskem MMR, tedy nadřízeným dotčeným orgánem. Pro určení okamžiku vydání závazného stanoviska MMR přitom není rozhodné datum uvedené v jeho záhlaví (tím je skutečně žalobci uváděný den 23. 6. 2020), nýbrž je třeba ve světle skutečnosti, že závazné stanovisko je svou povahou úkonem podle části čtvrté správního řádu, vyjít z § 154 ve spojení s § 71 odst. 2 správního řádu (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2023, č. j. 51 A 36/2022-27). Z průvodky doručeného digitálního dokumentu založené ve správním spisu přitom vyplývá, že závazné stanovisko MMR bylo vydáno způsobem podle § 71 odst. 2 písm. a) správního řádu, a to doručením do datové schránky (§ 9 odst. 1 správního řádu) žalovaného jakožto žadatele ve smyslu § 149 odst. 7 správního řádu. Podle průvodky byl „datem podání“ (a stejně tak i doručení) 26. 6. 2020, k tomuto dnu tedy bylo závazné stanovisko MMR v souladu s § 71 odst. 2 písm. a) správního řádu vydáno. Není sporu o tom, že napadené rozhodnutí bylo vydáno 24. 6. 2022, tedy ještě před uplynutím dvouleté lhůty platnosti závazného stanoviska MMR dle § 96b odst. 5 stavebního zákona (ta by s ohledem na § 40 odst. 1 písm. b) správního řádu uplynula až 26. 6. 2022). Dle náhledu soudu je přitom zřejmé, že přezkumné závazné stanovisko vydané v rámci odvolacího řízení nadřízeným dotčeným orgánem (a podobně jako rozhodnutí o odvolání) ke skutkovému a právnímu stavu ke dni jeho vydání (tj. závazné stanovisko MMR) plně aktualizuje přezkoumávané závazné stanovisko (tj. závazné stanovisko UZR) a odvolací orgán (žalovaný) při rozhodování vychází právě z přezkumného závazného stanoviska a právě k jeho vydání (nikoli k vydání přezkoumávaného závazného stanoviska) se vztahuje lhůta dle § 96b odst. 5 stavebního zákona.

Dále se soud zabýval otázkou souladu umístění záměru. Ze žaloby je zřejmé, že žalobci spatřují nesoulad s územním plánem v umístění objektů A až E) ve funkční ploše SV – všeobecně smíšené. Územní plán pro tuto plochu stanoví hlavní využití: „Plochy pro umístění polyfunkčních staveb nebo kombinaci monofunkčních staveb pro bydlení, obchod, administrativu, kulturu, veřejné vybavení, sport a služby, při zachování polyfunkčnosti území.“ Přípustné využití představují mimo jiné „Polyfunkční stavby pro bydlení a občanské vybavení v souladu s hlavním využitím, s převažující funkcí od 2. nadzemního podlaží výše (např. bydlení či administrativa v případě vertikálního funkčního členění s obchodním parterem), obchodní zařízení s celkovou hrubou podlažní plochou nepřevyšující 8 000 m2“. Dále územní plán reguluje podmíněně přípustné využití, mezi které patří i „monofunkční stavby pro bydlení nebo občanské vybavení v souladu s hlavním využitím v odůvodněných případech, s přihlédnutím k charakteru veřejného prostranství a území definovanému v ÚAP“, přičemž „pro podmíněně přípustné využití platí, že nedojde k znehodnocení nebo ohrožení využitelnosti dotčených pozemků.“ Konečně je stanoveno nepřípustné využití: „nepřípustné je využití neslučitelné s hlavním a přípustným využitím, které je v rozporu s charakterem lokality a podmínkami a limity v ní stanovenými nebo je jiným způsobem v rozporu s cíli a úkoly územního plánování.“

Žalovaný, vycházeje ze závazného stanoviska MMR, považoval objekty A a B záměru s ohledem na v nich navržené komerční prostory za polyfunkční stavby souladné s hlavním využitím plochy SV. Žalobci v žalobě v podstatě namítali, že se nemůže jednat o polyfunkční stavby, jelikož komerční funkce je oproti funkci bydlení zanedbatelná. K tomu soud uvádí, že z definice hlavního využití požadavek na žádný určitý poměr dvou a více funkcí stavby pro naplnění znaku polyfunkčnosti nestanoví. Z územního plánu, který zapracovává svoji změnu Z 2832/00 vydanou opatřením obecné povahy č. 55 z roku 2018 a který obsahuje i odůvodnění provedených změn, je zřejmé (str. 129), že byl odstraněn požadavek na šedesátiprocentní podíl pro jeden z obecně přípustných způsobů využití ve smíšených plochách: „Toto ustanovení se v praxi míjelo účinkem a nepřiměřeným způsobem administrativně zatěžovalo stavební úřady. V mnoha případech se ukázalo, že podíl jedné funkce vyšší než 60 % je ve smíšeném území naopak žádoucí a předepsaný podíl je obtížně realizovatelný. V posledních letech převažovaly žádosti o navyšování podílu bytové funkce, což je z hlediska zátěže území spíše pozitivní trend.“ Před změnou Z 2832/00 bylo podle územního plánu hlavním využitím plochy SV „Území sloužící pro umístění polyfunkčních staveb nebo kombinaci monofunkčních staveb pro bydlení, obchod, administrativu, kulturu, veřejné vybavení, sport a služby všeho druhu, kde žádná z funkcí nepřesáhne 60% celkové kapacity území vymezeného danou funkcí.“ Na základě uvedeného má soud za to, že v případě, kdy je naplněna podmínka hlavního využití na zachování polyfunkčnosti území, může naplňovat podmínku polyfunkčnosti i stavba, jejíž podíl hlavní funkce (bydlení) značně převyšuje podíl vedlejší funkce. Tak je tomu v případě objektů A a B i v nynějším případě. Soud zároveň souhlasí s názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, že i pokud by objekty A a B nenaplňovaly definici polyfunkčnosti dle hlavního využití, bylo by jejich umístnění do plochy SV podmíněně přípustné, a to ze stejných důvodů (vyložených níže), jako je tomu v případě objektů C, D a E.

Objekty C, D a E, byly v napadeném rozhodnutí vyhodnoceny jako monofunkční, avšak s umístěním v ploše SV slučitelné podle podmíněně přípustného využití. Žalobci namítali, že nešlo o odůvodněný případ a že byla vadně posouzena podmínka přihlédnutí k veřejnému prostranství a území definovanému v ÚAP. Nebyla navíc vůbec řešena podmínka, že nedojde ke znehodnocení nebo ohrožení využitelnosti dotčených pozemků. Blíže však žalobci tato svá tvrzení nerozvádí. Soud tedy toliko obecně konstatuje, že se v daném ohledu ztotožňuje s posouzením správních orgánů. Podmínkou veřejného prostranství se žalovaný na podkladě závazného stanoviska MMR zabýval na str. 23 a 44 napadeného rozhodnutí. ÚAP jsou zohledněny na str. 35 a možnost znehodnocení nebo ohrožení využitelnost dotčených pozemků na str. 36 prvostupňového rozhodnutí, přičemž mimo jiné na toto hodnocení žalovaný v napadeném rozhodnutí (např. str. 23) s ohledem na podobnost odvolacích námitek s těmi uplatněnými v řízení před správním orgánem I. stupně odkázal. Uvedenými aspekty se zabývalo i závazné stanovisko MMR. To, že šlo o odůvodněný případ, vyplývá z provedeného hodnocení naplnění podmíněně přípustného využití jako celku, přičemž lze zdůraznit argumentaci převzatou napadeným rozhodnutím ze závazného stanoviska MMR, že „Ministerstvo, stejně jako MHMP OÚR, přihlédlo k charakteru okolních veřejných prostranství (zejména ulice Kašperská, Kozákovská, Dopravní, U Starého nádraží, Podleská a Husovo náměstí), a k funkčnímu využití staveb při těchto veřejných prostranstvích, přičemž dospělo k závěru, že v záměrem řešené lokalitě je vhodné zachovat klidovou „zónu“ bydlení, která je doplněna jen drobnými provozovnami místního významu (komerční zařízení v 1. PP objektů „A“ a „B“ a bistro ve veřejném parku).“ Vhodnost vytvoření takové klidové zóny lze považovat za odůvodněný případ. Se žádnou ze zmíněných pasáží žalobci blíže nepolemizují.

Pokud jde o splnění podmínky zachování polyfunkčnosti území, soud nesouhlasí s názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, potažmo v závazném stanovisku MMR, „že tato podmínka je u plochy SV vymezena pouze u jejího hlavního využití a je vztažena výhradně ke kombinaci monofunkčních staveb pro bydlení, obchod, administrativu, kulturu, veřejné vybavení, sport a služby, nikoliv k polyfunkčním stavbám dle hlavního využití, neboť polyfunkční stavba sama o sobě kombinuje několik funkcí a vždy tedy přispívá k zachování polyfunkčnosti území. V rámci „zachování polyfunkčnosti území" není stanoveno žádné požadované procentuální zastoupení jednotlivých funkcí. Objekty „A“ a „B“, kde je dominantní funkce bydlení doplněna v 1. PP komerčními prostory (obchod a služby), lze považovat za polyfunkční stavby, které jsou v ploše SV jejím hlavním využitím. Na podmíněně přípustné využití plochy SV se podmínka „zachování polyfunkčnosti území“ (vymezená pouze v rámci hlavního využití) nevztahuje, proto se ani v případě objektů „C“, „D“ a „E“ neaplikuje.“ Soud má za to, že pro plochy SV (již z názvu „smíšené“) je podle územního plánu obecným účelem právě polyfunkčnost území (nikoli každé jednotlivé stavby). To je třeba zkoumat i u polyfunkčních staveb souladných s hlavním využitím (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2023, č. j. 10 A 75/2022-351, zejm. jeho bod 117), a to zejména v případě, že hlavní využití je zcela dominantní. V opačném případě by bylo ad absurdum možné do plochy SV bez bližšího zkoumání polyfunkčnosti území umístit množství polyfunkčních staveb s podílem hlavního využití např. 99 %, což by jistě k zachování znaku polyfunkčnosti území nepřispělo. Znak polyfunkčnosti území je třeba zkoumat i v případě podmíněně přípustného využití, když jednou z jeho podmínek je pro monofunkční stavby pro bydlení nebo občanské vybavení (objekty C, D a E) právě soulad s hlavním využitím, tedy se zachováním polyfunkčnosti území. Právě podanému výkladu odpovídá i znění nepřípustného využití ploch SV. Žalovaný nicméně vzhledem k tomu, že obdobnou námitku žalobci uplatnili jak v odvolacím řízení, tak i v řízení před správním orgánem I. stupně, odkázal ve svém vypořádání dané námitky žalobců na str. 34 – 38 prvostupňového rozhodnutí. Na str. 36 prvostupňového rozhodnutí se mimo jiné uvádí, že „v širším kontextu je toto území doplněno komerčními prostory s obchodní funkcí a službami, hlavně kolem ulice Přátelství, směrem do centra, kolem ulice Bečovská se nachází obchodní areál s prodejem sanity, velký areál služeb. (…) Dále je lokalita obklopena směsicí obchodní funkce, služeb, bydlení a dožilých průmyslových areálů, jako je areál, kde je řešený záměr. Vysoký podíl jiné funkce než bydlení, zde nemá předpoklad udržitelnosti z hlediska napojení na železniční dopravu možnost využití zajímavějších možností v centru. Záměr je umisťován uvnitř urbanismu města, není stavěn na periferii města, v docházkové vzdálenosti od železniční stanice, která umožňuje dobré napojení do centra Prahy a v docházkové vzdálenosti k obchodním službám v ul. Podleská, U starého nádraží, Přátelství.“ To soud (i s ohledem na zásadu jednotnosti správního řízení) považuje za uspokojivý popis poměrů v lokalitě naplňující podmínku zachování polyfunkčnosti území při umístění záměru. Podobný popis obsahuje i závazné stanovisko MMR na jeho str. 2. Soud má za to, že pro určení polyfunkčnosti území je s ohledem na princip města krátkých vzdáleností zásadní docházková vzdálenost (s přihlédnutím k dalším možnostem dopravní obslužnosti). Nicméně i v samotné ploše SV-F se podle ÚAP jihovýchodně od záměru nachází území s využitím skladování a distribuce. Dílčí námitka ohledně nesouladu s umístěním záměru do plochy SV je tedy nedůvodná.

Ve věci námitky nesouladu umístění účelové komunikace v rámci záměru do funkční plochy DZ soud konstatuje, že neshledal způsob, jakým by tato navržená účelová komunikace (její část nacházející se na ploše DZ) mohla zasáhnout do veřejných (vlastnických) subjektivních práv žalobců. Ti v tomto směru ani nic bližšího netvrdili. Ve vztahu k nemovitostem vlastněným žalobci se má část pozemní komunikace umístěná na ploše DZ nacházet na odlehlé straně záměru v blízkosti železnice. Tato dílčí námitka tudíž nesměřuje k ochraně veřejných subjektivních práv žalobců ve smyslu § 2 s. ř. s., a jako taková nemůže být předmětem soudního přezkumu ve správním soudnictví. Nadto lze uvést, že žalovaný zejména prostřednictvím odkazu na závazné stanovisko MMR uvedl, že k omezení hlavního a přípustného využití nedochází, jelikož stávající vlečka bude na základě rozhodnutí drážního úřadu odstraněna a v bezprostřední blízkosti dráhy bude umístěno zarážedlo, které bude oploceno a předáno do majetku Českých drah. To soud považuje za dostatečné vysvětlení, proč umístněním části předmětné pozemní komunikace do funkční plochy DZ nebude omezeno její hlavní a přípustné využití (žalobci tuto úvahu věcně nijak nenapadali). Soud dále se žalobci nesouhlasí v tom, že by daná pozemní komunikace musela souviset s hlavním či přípustným využitím dané plochy. V případě podmíněně přípustného využití (což je případ dotčené části pozemní komunikace) u plochy DZ územní plán stanoví, že pro uspokojení potřeb souvisejících s hlavním a přípustným využitím lze umístit kulturní zařízení. A contrario lze dospět k závěru, že v případě jiných typů záměrů vyjmenovaných územním plánem v rámci podmíněně přípustného využití (mezi nimi i komunikace vozidlové) takováto souvislost není nutná a postačí pouze splnění podmínky, že nebude omezeno hlavní a přípustné využití. Tomu odpovídá i obsahové vymezení podmíněně přípustných záměrů, kdy např. u cyklistických stezek či malých sběrných dvorů si lze jen těžko představit jejich souvislost s hlavním a přípustným využitím plochy DZ.