3 As 214/2016 — Nejvyšší správní soud

18 A 32/2024- 56 - text 13 18 A 32/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Martina Lachmanna a soudců Michaely Macurové a Jana Ferfeckého ve věci žalobce: Ing. J. P., MBA bytem X zastoupený advokátem Mgr. Lukášem Trojanem sídlem Na strži 2102/61a, 140 00 Praha 4 proti žalovanému: Národní bezpečnostní úřad, IČO: 68403569 sídlem Na Popelce 2/16, 150 00 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí ředitele žalovaného ze dne 14. 5. 2024, č. j. 100/2024-NBÚ/07-OP, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Rozhodnutím ze dne 6. 2. 2024, č. j. 15632/2024‐NBÚ/P (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), zamítl žalovaný žalobcovu žádost o vydání osvědčení fyzické osoby pro stupeň utajení Důvěrné z důvodu nesplnění podmínky podle § 12 odst. 1 písm. d) zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti (dále jen „zákon č. 412/2005 Sb.“), tedy bezpečnostní spolehlivosti. Žalovaný u žalobce shledal naplnění skutkové podstaty bezpečnostního rizika ve smyslu § 14 odst. 2 písm. a) zákona č. 412/2005 Sb., tedy závažné činnosti proti zájmům České republiky, a to konkrétně proti zájmu na zajištění bezpečnosti a ochrany života a zdraví fyzických osob. 2. Tento závěr učinil žalovaný na základě shromážděných podkladů utajovaného i neutajovaného charakteru. Z neutajované části materiálů (zejména protokolu o provedené domovní prohlídce u žalobce dne 31. 10. 2013 a písemností z navazujících trestních řízení) měl žalovaný za prokázané, že si žalobce opatřil a v místě svého bydliště přechovával utajované informace. Jednalo se o 5 digitálních fotografií uložených na externím datovém nosiči nalezeném při domovní prohlídce, které zachycovaly dokument označený stupněm utajení Důvěrné, přičemž šlo o součást interní periodické informace, vytvořené a distribuované v rámci Bezpečnostní a informační služby (dále též jen „BIS“), jíž byl žalobce v době od 15. 8. 1995 do 15. 3. 2012 příslušníkem. Tyto informace žalobce uchovával mimo zabezpečenou oblast v rozporu s § 24 odst. 6 zákona č. 412/2005 Sb. na místě přístupném osobám, jež nebyly oprávněny se s jejich obsahem seznamovat. Žalovaný uvedl, že byť nebylo prokázáno, že by žalobce utajované informace poskytl nepovolané osobě, nelze odhlédnout od skutečnosti, že si jakožto bývalý dlouholetý příslušník zpravodajské služby a držitel osvědčení, jemuž je zákonem ochrana utajovaných informací výslovně uložena, musel být dobře vědom nejen protiprávnosti svého jednání a jeho rozporu se zákonem a s vnitřními předpisy BIS, ale současně též možných následků v případě zneužití takovýchto informací, jejichž znalostí na straně nepovolané osoby by byla ohrožena, resp. narušena činnost BIS při plnění jí zákonem stanovených úkolů, a rovněž pak život nebo zdraví fyzických osob. 3. Při konstatování bezpečnostního rizika vzal žalovaný rovněž v úvahu skutečnost, že v místě žalobcova bydliště bylo vyjma utajovaných informací nalezeno rovněž značné množství listinných dokumentů interního charakteru, které, stejně jako utajované informace nacházející se na datovém nosiči, souvisely s činností a plněním úkolů BIS či policie. Jednalo se o několik desítek dokumentů, z nichž některé byly datovány v roce 1996, resp. v roce 1995, žalovaný proto usoudil na jejich dlouhodobé shromažďování. Přestože se nejednalo o protiprávní jednání, považoval jej žalovaný za podstatné. Ze samotné podstaty těchto dokumentů bylo dle žalovaného zcela zjevné, že informace v nich obsažené nejsou určeny veřejnosti, a jejich přechovávání mimo objekt výkonu zaměstnání shledal žalovaný přinejmenším nežádoucím. 4. Žalovaný dále konstatoval, že bezpečnostní riziko potvrzují a doplňují rovněž informace obsažené v podkladech utajovaného charakteru, a to konkrétně v písemnostech založených pod položkou č. 4 utajované části bezpečnostního svazku žalobce. Bezpečnostní riziko v tomto směru však s ohledem na povahu informací klasifikovaných jako utajované nemohl v souladu s § 122 odst. 3 zákona č. 412/2005 Sb. konkrétněji popsat, neboť takovým postupem by byl ohrožen zájem zpravodajské služby, potažmo zájem České republiky, na ochraně žalovanému postoupených informací. Jde o specifikum bezpečnostního řízení a bez dalšího nezakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Omezení práv žalobce je vyváženo možností soudního přezkumu. Žalovaný odkázal na dokument Vyhodnocení bezpečnostního řízení založený pod pořadovým č. 5 v utajované části bezpečnostního svazku žalobce, v němž jsou podklady pro vydání rozhodnutí vyhodnoceny v plném rozsahu. 5. Žalovaný uzavřel, že jednání žalobce, v němž bylo shledáno bezpečnostní riziko podle § 14 odst. 2 písm. a) zákona č. 412/2005 Sb., tedy závažná činnost proti zájmům České republiky, má nepopiratelný přesah do oblasti ochrany utajovaných informací, a může tak ovlivnit jeho schopnost poskytovat utajovaným informacím požadovanou ochranu. Umožnění přístupu žalobce k utajovaným informacím je podle žalovaného s ohledem na ochranu zájmů České republiky značně rizikové, neboť žalovaný nemá, vzhledem k výše popsanému jednání, v žalobcově osobě záruku, že tento bude utajovaným informacím poskytovat náležitou ochranu a nedopustí se jejich zneužití, ať už ve vlastní či cizí prospěch. 6. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce rozklad, který ředitel žalovaného (dále též jen jako „žalovaný“) zamítl a rozhodnutí potvrdil (dále jen „napadené rozhodnutí“). 7. Rozhodnutí ředitele žalovaného nyní žalobce napadá žalobou. II. Žaloba 8. Žalobce v prvé řadě namítá procesní pochybení žalovaného, který 1. nezjistil skutečný stav věci potřebný pro rozhodnutí, 2. nerespektoval čest a důstojnost žalobce, mj. v kontextu zásady presumpce neviny, 3. v rozporu se zásadou legitimního očekávání dospěl ve vztahu k žalobci na základě totožných podkladů k naprosto odlišným skutkovým závěrům než orgány činné v trestním řízení (dále jen „OČTŘ“) v právně odlišné, ale skutkově zcela totožné věci. 9. Dále žalobce namítá nepřezkoumatelnost obou rozhodnutí žalovaného způsobenou tím, že žalovaný nesprávně aplikoval rozhodnou právní úpravu (§ 14 zákona č. 412/2005 Sb.). V odůvodnění zcela chybí popis jakéhokoliv jednání, které by bylo možné podřadit § 14 odst. 2 písm. a) zákona č. 412/2005 Sb., tedy pod jakoukoliv formu činnosti proti zájmům České republiky, tím méně závažnou, či dokonce opakovanou, z níž žalovaný dovozoval existenci bezpečnostního rizika. Veškerá skutková zjištění popisovaná ve správních rozhodnutích souvisí se zjištěními učiněnými v průběhu domovní prohlídky, která proběhla v bydlišti žalobce dne 31. 10. 2013. Nahodilý a sporný výskyt potenciálně utajovaných informací u žalobce, který v rozhodném období disponoval osvědčením pro příslušný stupeň utajení a byl zaměstnán u možného původce těchto informací ve smyslu § 2 písm. f) zákona č. 412/2005 Sb., nesvědčí o jakémkoliv bezpečnostním riziku dle § 14 odst. 2 písm. a) zákona č. 412/2005 Sb., ale maximálně o možném bezpečnostním riziku dle § 14 odst. 3 písm. h) zákona č. 412/2005 Sb., které však v rámci odůvodnění napadených rozhodnutí nebylo žalovaným vyhodnoceno způsobem stanoveným v § 14 odst. 6 zákona č. 412/2005 Sb. Pokud by žalovaný takové hodnocení provedl, musel by dospět k závěru, že naplnění skutkové podstaty bezpečnostního rizika dle § 14 odst. 3 písm. h) zákona dáno není. Obě správní rozhodnutí jsou tedy nepřezkoumatelná a postrádají základní náležitosti předvídané v § 122 zákona č. 412/2005 Sb. 10. Žalovaný se dle žalobce snažil vytvořit zdání o dlouholeté a soustavné bezpečnostní nespolehlivosti žalobce s odkazem na předchozí bezpečnostní řízení vedené se žalobcem i popisem trestních řízení týkajících se jeho osoby. Obě rozhodnutí o odnětí osvědčení žalobci z roku 2013 však byla zrušena, a to nejprve ředitelem žalovaného a následně Nejvyšším správním soudem (dále též jen „NSS“), rozsudkem ze dne 24. 5. 2017, č. j. 3 As 214/2016-62. NSS konstatoval, že žalovaný neshromáždil jakékoliv podklady, které by na straně žalobce dosvědčovaly existenci bezpečnostního rizika, jež by odůvodňovalo odnětí osvědčení. 11. Žalovaný v nynějším rozhodnutí nereflektoval závěry Nejvyššího správního soudu týkající se otázky zjišťování a následného dokazování skutkového děje vyvolávajícího vznik bezpečnostního rizika, a zejména pak řádného odůvodnění subsumpce zjištěného skutkového stavu pod právní kvalifikaci předvídanou v ustanovení § 14 odst. 2 písm. a) zákona č. 412/2005 Sb., neboť se v rámci odůvodnění svých rozhodnutí odpovídajícím způsobem nevypořádal s vymezením a aplikací neurčitého právního pojmu závažná činnost proti zájmům ČR z pohledu jím „zjištěného“ skutkového stavu. Napadené rozhodnutí tak zatížil stejnými vadami jako v roce 2013. 12. Žalobce poukazuje, že zahájení trestního řízení samo o sobě existenci bezpečnostního rizika nezakládá, což konstatoval i NSS ve zrušujícím rozsudku. Tím méně ji pak může z